Kolibříci a můry

Až do poloviny minulého týdne se červenec nijak nevyznamenal. Počasí špatný, lidi do vody nelezli, majitelé kempů si zase rvali vlasy. Ti, kteří místo do Chorvatska zamířili tentokrát do jižních Čech, se na otázku, tak jak se to povedlo, vyjadřovali lakonickým způsobem, který se nedá publikovat. Mně to zase tolik nevadilo, i když jsem přišel o dva deštníky. Omylem jsem se o ně opřel, domnívajíce se v tom okamžiku, že mám v ruce hůl. Tohle moderní paraple nevydrží, tak jsem je odhodil v dál způsobem, jakým ten Frantík s velkým frňákem odhazoval svůj širák. Až najednou na konci tejdne, před svatou Annou, se počasí nad Evropou začalo točit vobráceně a hnedka tady bylo horko až vodněkud z Řecka. Svatá Anna, chladna z rána se nevyplnilo, což bylo pro tentokrát dobře. Jelo se jako každoročně do Vráňov, kousek odtud mají totiž slavný poutě a při takovýmhle počasí se nejlíp provozuje tak zvaná zahradní ornitologie. To si natáhnete síť a sedíte u zahradního stolku, na dohled, pijete kafe nebo pivo a vedle máte foťák a dalekohled. No paráda. Tentokrát to nebylo zase tak úspěšný na focení ptáků, protože měli pití na každým rohu a na plastový mini bazének prostě dlabali. Nad ním však byl pěkný trs floksů v plném květu a podařilo se mi několik fotek jedné můry, která mi poskytne alibi, abych její fotky mohl zařadit do rubriky o ptácích. Sám jsem teď právě zvědavej, jestli se mi to podaří. No, dáme si panáka a deme na věc.

Kolibřík bělokrký – Florisuga mellivora.

Kolibřík bělokrký – Florisuga mellivora.

Apropó. Nejdřív trochu o češtině. Začneme jinak, ty kytky. Každý dneska řekne: to jsou přeci floxy! Asi metr vysoký, bohatě kvetoucí, bílý, růžový, červený. Nakonec je vidíte na fotkách. Že je znáte, že ano! Ale jak se to píše? A hele, problém. Jeden slovník naučný, druhý a nic. Tak telefon mistru zahradnickýmu a ten pravil, že Phlox. No dobře, to však není česky. Až teprve slovník starý sto let si pamatoval, že Phlox = česky plamenka, je rod rostl. trubkokv. (trubkokvěté). Že se tomu říká česky plamenka, si nepamatoval ani mistr.

Skoro každoročně se někde objeví zpráva, že tuhle někdo viděl skoro zázrak, na verandě mu lítal vokolo muškátů kolibřík a to muselo někomu asi ulítnout. Obyčejně se tomu nepřikládá žádný význam, protože každý ví, že v parným létě se skoro nic neděje, i parlament má prázdniny, novináři nemají o čem psát a tak se chytnou každý voloviny. Říká se tomu jinak okurková sezóna. Protože v práci každý věděl, že mě zajímají ptáci, nosili mi tyhle historky skoro každoročně. To nebyl kolibřík. Řídící učitel z Písku mě potvrdil, že to kolibřík byl a vo tobě jsem si do teďka nemyslel, že seš teda tak blbej. Ano, pan řídící učitel z Písku byl beze sporu moudrý člověk, když potvrdil to, co chtěl tázající se slyšet. Zůstal moudrým a měl pokoj. Každoročně se také někde vysvětluje jak to vlastně je, zatím jsem však nikdy neviděl, že by to bylo doprovázeno obrázky. Takže podle Komenského přichází právě moje příležitost, uplatním svoje fotky.

Je více než zajímavé, že u tak rozdílných živočichů, jako je právě můra, jejíž jméno hodlám prozradit později a kterou lidé téměř neznají a ptáka, jehož jméno znají naopak všichni, se vyvinul v podstatě shodný způsob obživy a hlavně způsob, jakým oba tu svojí živnost provozují. Sát nektar z květů je činnost obvyklá u celé řady živočichů. U motýlů pak zvláště. Jenže všichni si k tomuto jinak bohatě prostřenému stolu nejdřív usednou. Jen vysocí specialisté pak sají nektar přímo v letu, na květ neusedají. U ptáků, jak všichni vědí, jsou to kolibříci. Ti jsou pro takový způsob obživy specielně vybaveni a to dlouhým zobákem, který mohou zasunout hluboko do květů a navíc i jazykem, který mohou i z tak dlouhého zobáku ještě daleko vysunout. Jazyk je navíc na konci ještě rozeklaný, takže může nektar dokonale nabírat. Navíc konstrukce jazyka kolibříka a sosáku takové můry je opravdu hodně podobná, neřku-li shodná. Je to však způsob obživy značně riskantní, vyžaduje dostatek rostlin v plném květu. Ale i tak, při značné konkurenci, která v tomto oboru panuje, se na všechny nemusí dostat. Tito specialisté to řeší tak, že jsou neobvykle rychlí a usedáním na květ se nezdržují. Jejich rychlost je dána zcela jiným způsobem letu než jaký používají ti druzí, jejich konkurenti. Snadno pozorovatelné je to třeba u denních motýlů nebo ptáků. Způsob letu je podobný spíše veslování. Mohutnými údery křídel se dostávají do pohybu a jejich let používá i jakousi odpočinkovou fázi. Někteří třeba plachtí bez pohybu křídel, drobní ptáci létají zase vlnovitým způsobem, když v pravidelných intervalech mají křídla přitažená k tělu a padají vlastně setrvačností ve směru letu. Pohyb křídel kolibříků a naší denní můry je však naprosto odlišný. Neobyčejně rychlý pohyb jejich křídel je přímo daný jiným způsobem mávání. Není to pohyb vesla, který přinejmenším v určité své fázi vyžaduje i značnou sílu k překonání odporu vzduchu. Navíc však je tento veslovací způsob méně schopný manévrování a vyžaduje pohyb směrem dopředu. Ti, kteří jej používají, jsou sice schopní zastavit se na místě, ale takové zastavení vyžaduje také neúměrnou námahu. Ti, kteří sají v letu, používají jiný způsob. Jejich křídla se pohybují mnohem rychleji, ale v mnohem menším záběru. Konce jejich křídel pak opisují protáhlou osmičku. Je to spíše pohyb vějíře, nikoliv vesla. Tento způsob jim také poskytuje neobyčejnou manévrovací schopnost. Nejen, že mohou bez problémů ve vzduchu zastavit na místě a zůstat v takové pozici tak dlouho, jak se jim to líbí, ale mohou i bleskově změnit směr letu bez ohledu na setrvačnost ve směru. Každé jejich křídlo mává poněkud jinak, ne jako u jiných ptáků, kde se křídla pohybují téměř v naprosté synchronizaci a pták určuje směr jen náklonem. Pohyb křídel kolibříků je spíše podobný letu vrtulníků. Až z rychlých filmových záběrů se třeba podařilo zjistit, jakým způsobem kolibřík od květu, kde právě sál nektar, odlétá. Ne zcela dokonalé lidské oko celý jeho letový manévr vůbec nezaznamená, takže to pro nás vypadá, že nejdřív v letu couvá, otočí se a odlétá. Ve skutečnosti je kolibříkův manévr složitější a rychlejší. Když se rozhodne od květu odletět, udělá přemet směrem dozadu ve směru vývrtky a okamžitě získává nový směr letu. Až rychlá kamera dokázala tento jeho manévr rozfázovat tak, abychom jej byli schopní pochopit. Protože však na tomto světě není zhola nic zadarmo, tak i v tomto případě se musí za tyto lepší letové vlastnosti platit. Je to způsob letu energeticky značně náročný. A nejen to. Jejich srdce pracuje v tak vysokém rytmu, až to vzbuzuje zájem, především kardiologů, kteří pracují na výzkumu onemocnění lidského srdce. Výdej energie, které musí tělo vynaložit, je natolik významný, že je nutné ji neustále doplňovat. Proto takový kolibřík nedělá téměř nic jiného, než že neustále shání potravu a saje. Ne, že by neuměl odpočívat, to umí, ale v takovém případě upadá do jakéhosi stavu ztrnulosti, tělesné nehybnosti. Díky tomu se také dají kolibříci bez větších problémů transportovat. Dělá se to tak, že je zapnete do takového papírového nebo flanelového límce, který nad tělem upevníte špendlíkem. A potom je dáte jeden vedle druhého do příručního kufříku. Příručního! Musíte je totiž cestou krmit. K tomu je pobízet nemusíte. Nesmíte je však někde doma vypustit do společné klece, to se okamžitě servou. Hlídají si totiž bedlivě svoje teritorium, především ty svoje zdroje potravy, které je musí uživit. Ve volné přírodě si tihle malí vzteklouni neublíží, moudřejší vždy zavčas ustoupí. V omezeném prostoru však jde okamžitě o život. Nejspíš proto se chov kolibříků do Evropy nerozšířil v nějaké větší míře. I když se s nimi můžeme setkat v zoologických zahradách a někdy i na větších výstavách. Dvě fotografie, které vám dnes nabízím, jsem třeba kdysi udělal na AZ Bundesshau v Dortmundu. Je to tím, že dnes továrně vyrobený speciální krmný roztok je plně dostačující a kolibříci jej berou bez zaváhání. Stačí skleněná napáječka a na ní umístěný květ z umělé hmoty jako orientační bod. Kolibříky se tak již podařilo v péči člověka odchovat. U nás však byli kolibříci k vidění jen málokdy. Vcelku je prokazatelné, že jako první je u nás držel v roce 1911 tehdejší majitel pražského luxusního hotelu Palace Henri Vulterin. Potom se zmiňuje Zdeněk Veger, že bylo do Prahy dovezeno v letech 1936 až 1938 celkem davnáct druhů kolibříků, o které pečoval. Není však z jeho slov zřejmé, zda šlo o pražskou zoologickou zahradu nebo snad o chov pana Kruliše – Randy. V poválečných letech se u nás kolibřici, až na jednu výjimku, již neobjevovali. Tou výjimkou byla v roce 1987 tradiční pražská výstava exotického ptactva v botanické zahradě Na Slupi. Tehdy tam vystavoval Luděk Hovorka kolibříky Chlorostilbon ricordii = kolibřík kubánský, které se mu podařilo přivést z Kuby. Protože se pořadatelům výstavy podařilo tuto skutečnost prezentovat jak v denním tisku, tak i v televizním šotu ve zprávách, zajistila tato reklama výstavě rekordní počet návštěvníků. Kolibříci prostě táhnou, jsou ideálními představiteli nefalšované exotiky, kterou jen málokdo u nás viděl opravdu na vlastní oči.

Kolibříky řadíme do řádu svišťounů – APODIFORMES. Tento řád pak dále dělíme na dva podřády. Podřád APODI, kam patří rorýsové a salangany a podřád TROCHILI, kam potom patří všichni kolibříci. Řadíme je do čeledi kolibříkovitých Trochilidae Vigors, 1825. Tuto čeleď pak ještě dělíme na dvě podčeledi, které česká jména nemají. Jsou to podčeledi Phaethornithinae a podčeleď Trochilinae. Obě podčeledi se dále dělí na rody. Většina těchto rodů pak nese české rodové jméno kolibřík. Jsou však i rody, například rod Coeligena, který má rodové jméno inka. Pro rody Lesbia a Aglaiocercus bylo vymyšleno české pojmenování sylfa. Pro druh Mellisuga helenae (Lembeye, 1850) a rod Calypte pak české rodové jméno kalypta. Podle tak zvaného nového českého názvosloví existuje kolibříkovitých na světě celkem 332 různých druhů. To je celkem slušné množství na to, aby v nich měl jeden pěkný zmatek. Pro srovnání uvádím, že je to asi stejné množství druhů jako u papoušků.

Dlouhozobka svízelová.

Dlouhozobka svízelová.

Tímto výčtem jsem se dostal tak daleko, že se mohu rozepsat o kolegáčcích kolibříků co do způsobu obživy. Původně jsem si myslel, že to bude jednoduché, protože jsem míval v knihovně příruční atlas motýlů, ve kterém jsem hodlal osvěžit svou paměť. Jenže to dopadlo jako vždycky, milý atlas zmizel, přemístil se, asi se někomu líbil. Takže se nedalo nic dělat, informace se musely hledat někde jinde. Jenže jsem si jméno toho pseudokolibříka pamatoval špatně a dalo mi to zabrat, než jsem se dostal do obrazu, abych mohl referovat pokud možno správně.

Jakmile se léto dostane do správné pozice období dovolených, teploty jsou vysoké a všechno jako o překot kvete, začnou se u nás objevovat motýli, kteří sice nejsou nijak hojní, ale uznává se, že také nejsou nijak ohrožení. Jsou poněkud teplejší oblasti, kde se s nimi můžeme setkat pravidelněji než jinde, třeba v Českém krasu. Obvykle si jich všimneme jen náhodou, když sají nektar z květů po způsobu kolibříků. Fotografoval jsem je v letošním roce ve Vránově. Na trsu plamenky se objevil tento motýl jen dvakrát za den a kdyby mě brácha neupozornil ani bych si jej nevšimnul. Obloha byla bez mráčku a slunce ani svítit více nemohlo. Opravdu příznivé podmínky pro fotografování, pokud to tedy stihnete. Fotoaparát dokáže přiblížit dvanáctkrát, což znamená ohniskovou vzdálenost asi 730 mm a u některých fotek byla rychlost závěrky až 800 setina vteřiny, přesto jsou kmitající křídla na většině fotek rozmazaná. To je taková rychlost, že si ji jen těžko kdo dokáže představit. Velikost tohoto tvora si můžete představit mnohem více, než rychlost pohybu jeho křídel. Můžete jeho velikost docela dobře porovnat s velikostí květu plamenky. Všimněte si sosáku, jeho délky a ohebnosti. Všimněte si tvaru těla. Dokonce má na zadečku z jemných chloupků jakýsi ocásek, který je docela podobný krátkému ocasu většiny druhů kolibříků. Zřejmě způsob letu vyžaduje i podobný tvar těla, rozložení váhy těla a jeho těžiště v přibližném místě.

Dlouhozobka svízelová.

Dlouhozobka svízelová.

Až tedy zase uvidíte něco létat v okolí vašich kytek způsobem kolibříků, není to pták, není to kolibřík, ale je to hmyz. Je to dlouhozobka svízelová – Macroglossum stellatarum (Linnaeus, 1758). Třída hmyz – Insekta. Řád motýli – Lepidoptera. Čeleď lišajovití – Springidae. Lišajovití jsou většinou nočními motýly. Lidově můry. To však není docela správné, protože můrovití jsou čeleď Phalaenidae. Dlouhozobka svízelová je sice lišajem, je však na rozdíl od většiny našich lišajů motýlem denním. Rozpětí jejich křídel se udává pět centimetrů. Dlouhozobka svízelová je motýlem tažným. Dospělci se u nás objevují někdy začátkem léta, kdy přilétají z jihu. Zakládají u nás jedinou generaci, jejíž vývoj je do značné míry zrychlený. Housenky se živí ponejvíce na svízeli, ale také na ptačinci nebo na mařince. Kuklí se na zemi. Dospělci se líhnou ještě v tomtéž roce, zdržují se u nás někdy až dlouho do podzimu, ale nakonec odlétají na jih.