Okolo papoušků

Ta naše kotlina česká je na jednu stranu země papouškům zaslíbená, počty chovatelů, kteří je mají ve své péči jsou oproti jiným zemím velké, na druhou stranu jsou naši chovatelé od přírody spíše tvory samotářskými a žijí raději životem utajeným. To je snadno pochopitelné, protože ta naše země je rovněž zemí s přebujelou úřednickou vrstvou, která dělá všechno pro to, aby ta jejich živnost vzkvétala. Na lid obecný pak musí být bič, na cukr ovšem nejsou peníze. Vezměte si jenom takové veterináře. Je to povolání, řekněme dobře honorované, chudáky mezi nimi nenajdete. Pokud tedy léčí nemocná zvířata, každý zaplatí, nemusím říkat, že rád. Nicméně takové léčení můžeme nazvat činností bohulibou. To však nestačí. Nikde jinde na světě nikdo nepotřebuje tolik všemožných potvrzení, že vaše zvíře je zdravé, tak jako u nás. Přivezete třeba vaše zebřičky na výstavu do Bavorska a nikdo vás tam neotravuje. Chcete-li však vystavit zebřičky u nás, musíte mít potvrzení, že jsou zdravé. S papoušky je to potažmo stejné. Takové potvrzení musíte samozřejmě zaplatit, je to úřední výkon a pro toho, kdo je k takovému výkonu oprávněn, jsou to peníze bez námahy získané. Je to menší námaha, než když jdete sbírat houby. Takže se nemůžeme divit, že ani naši chovatelé se nehrnou se svými zvířaty na výstavy. Proč taky? Nechat se za vlastní peníze šikanovat? Papoušci jdou přitom mnohem snadněji na prodej než ostatní druhy ptáků a proto se zase tolik na výstavách, tedy na výstavách soutěžních neobjevují. V čase, kdy se taková výstava koná, mívají chovatelé vyprodáno. Přesto i papoušci jsou ptáci, kteří se hodnotí, posuzují. Bohužel to u nás nemá příliš velkou tradici. Vezměme si například nějaké druhy, které jsou v současnosti, řekněme běžné a také nepříliš drahé. Náš starý standard považuje za takového papouška třeba rozelu pestrou. Ta je ve standardu použita na kresbě, která vysvětluje tak zvanou topografii ptačího těla. Neboli, jak se správně určité části těla papouška jmenují, aby nedošlo k babylonskému zmatení jazyků. Ta kresba byla tenkrát vypracována s pečlivostí, protože současně představuje určitý ideál, tedy standard. Veškeré partie těla mají být v příjemném souladu co do velikosti, současně má však být pták co největší a nejmohutnější. Obrysové linie jeho těla mají na sebe navazovat v plynulých křivkách. Pták musí být mohutný, nikoliv však tlustý a předpokládá se, že je v dokonalé kondici. Dokonalá kondice je obyčejně představovaná tak, jak pták vypadá v čase, kdy právě dopelichal, má nové, neotřené, lesklé, dokonalé opeření.

Standard rozely pestré.

Tak jako u jiných druhů ptáků, jsou i tak zvaní velcí papoušci posuzováni v jednotných klecích bednového typu, které zaručují, aby posuzovatel nebyl ovlivněn prostředím, ve kterém je mu posuzovaný pták představován. Je to stejné jako třeba u andulek, u kterých je to běžné, tak u rozel pestrých nebo u rozel penantů, u kterých to zase tak běžné není. Jenom ty klece jsou o něco větší. Problém je zřejmě i v tom, že většina pořadatelů výstav tyto velké klece nemá. A samozřejmě je problém i v tom, že naši chovatelé drží papoušky ve voliérách a vůbec nejsou zvyklí je na takovou výstavní klec trénovat, připravit. Přitom by to mělo být v podstatě jednoduché. Co brání tomu, aby krmení bylo papouškům ve voliérách předkládáno v nějaké napodobenině výstavní klece? Určitou překážkou je však také naše mentalita. Rozela stojí, řekněme pět set nebo tisíc korun. Možná se vám ji podaří koupit i za stovku a většina chovatelů nakonec stejně svoje odchovy prodá do výkupu za ceny přímo legrační. Ale chtěl bych vidět někoho, kdo by koupil takového vítěze výstavy, ptáka téměř dokonalého, který má samozřejmě ty nejlepší předpoklady k tomu, aby svoje dobré vlastnosti přenesl i na potomstvo, řekněme za dva tisíce korun. Takový vítěz výstavy by se měl vlastně dražit! O tom ty výstavy vlastně jsou nebo respektive měly by být. Tak jako tomu je i u jiných, tak zvaných plemenných zvířat. U nás třeba u koní. Přitom situace, aby se s takovým posuzováním u nás opravdu začalo, řekněme na ostro, přímo volá. Finanční potenciál některých barevných mutací u běžnějších druhů australských papoušků sice ještě není zcela vyčerpán, některé mutace jsou stále ještě pěkně drahé, ale přitom i dobře prodejné, ale potřebnost ptáků dokonalých postav v základních barvách a přitom dále neštěpitelných nutně poroste, právě kvůli chovu dokonalých ptáků mutačních.

Rozela penant modrá skořicová pastelová.

Když posuzovatel hodnotí velké papoušky, opět si třeba představíme rozelu pestrou nebo rozelu penanta, hledá v první řadě toho největšího ptáka. Samozřejmě soutěží mezi sebou ptáci stejné barvy a také ročníku, musí být kroužkovaní. Je to poněkud složitější, protože samice bývají menších postav a jiného tvaru hlavy, ovšem jejich pohlaví nemusí být spolehlivě rozpoznatelné, spíše se typuje.

U papoušků je základní stupnice posuzovaných pozic poněkud jiná než u drobných ptáků, třeba zebřiček. Základní pozice jsou tyto:

I. Typ, postava, křídla 20 bodů
II. Barva a kresba 35 bodů
III. Velikost 15 bodů
IV. Nohy, stehna, drápky 10 bodů
V. Kondice 20 bodů
Celkem 100 bodů
 

Podle našeho stávajícího standardu je potom u jednotlivých pozic i předepsán možný a i nejvyšší počet bodů, které je možné strhnout. To je jisté omezení možností při posuzování. Neznamená to však, že by posuzovatel nemohl u jednotlivé pozice strnout vyšší počet bodů, než který je předepsán. V takovém případě to však znamená, že pták je ze soutěže vyloučen, je neuspokojivý. Výhoda je pak v tom, že je okamžitě jasné, proč byl pták neuspokojivý. Obvykle se to takhle ovšem nedělá.

Jistým problémem pro naše posuzovatele může být skutečnost, že většina barevných mutací australských papoušků nebyla v době, kdy byl náš standard napsán ještě vůbec známa. Tady se samozřejmě předpokládá, že papoušky posuzují znalci, kteří mají o věc přirozený zájem, studují problematiku sami, navštěvují jak naše, tak i zahraniční výstavy a mají i jistou dávku představivosti. Ta představivost je nutná především k tomu, aby dokázali spolehlivě rozeznat dokonalejší vybarvení u mutací. Zastánci čistě genetického pohledu vám budou vykládat, že buď je pták třeba skořicový anebo není. Takhle jednoduché to samozřejmě není, kdyby nebyli ptáci rozdílní, nemuseli by se vůbec posuzovat. Samozřejmě, že jsou ptáci i ve své barvě rozdílní, někteří lepší, jiní horší. Nakonec ani genetické vzorce neplatí absolutně, příkladem budiž třeba u andulek nebo agapornisů ptáci na polovině těla zelení, na druhé modří. I u velkých papoušků známe větší množství různých barevných faktorů, které, působí-li současně, mění podstatně i celkový vzhled vybarvení ptáka. Chovatelé však více než často, zdá-li se jim jejich odchov nějak odlišný, hledají o jakou by asi mohlo jít novou mutaci. Ve většině případů nejde ani tak o novou mutaci, jako spíše o nevhodné kombinace již známých faktorů. Tady by nejspíše pomohla nějaká sbírka dobrých fotografií jedinců co nejdokonalejšího vzhledu, jak v postavách, tak i v barvě.

Rozela penant oranžová skořicová.

Rozela penant straka.

Hodnocené výstavy papoušků u nás zase tak běžné nejsou. I když toto mé tvrzení není absolutně až tolik pravdivé. V první řadě si musíme okamžitě uvědomit, že taková andulka je také vlastně papouškem. Hodnotí se ovšem naprosto odděleně a podle jiných pravidel. Ty ostatní papoušky pak dělíme na malé a ty velké. Mezi malé počítáme pak především agapornise a neofémy. U těch zase tolik problémů nevidím, tady se přeci jenom vystavovatelé najdou. Neofémy pak měly v určité době velmi slibně působící klub nebo dokonce i kluby a speciální výstava bývala velmi zdařilou přehlídkou kvality těchto ptáků u nás. Bohužel se to všechno nějak zhroutilo. Od té doby pak ani nemáme spolehlivý přehled o kvalitě těchto ptáků u nás. Těžko můžete odhadovat nějakou kvalitu ptáků podle toho, co můžete vidět na burzách. Je docela běžným jevem, že mnohdy vidíte v přepravkách výkupčích ptáků kvalitnější ptáky, než jací jsou vám pak nabízeni na samotné burze.

Při posuzování jakýchkoliv ptáků, tedy i velkých papoušků, je tím nejzákladnějším požadavkem jejich připravenost na výstavu, na výstavní klec. Přitom by to neměl být prakticky žádný problém. Taková rozela pestrá nebo i rozela penant, je právě tak dobře ochočitelný pták jako papoušek žako nebo třeba Papoušek senegalský. Viděl jsem třeba penanta, který byl zakoupen jako vystrašený pták na výstavě v pražské botanické zahradě a v poměrně krátkém čase se z něho stal dobře opeřený jedinec, který svému majiteli sedával na rameni, vítal jej při jeho příchodu domů a na povel se vracel do své klece. Takový pták je jen dokladem toho, že i na výstavu v bodovací kleci se dají ptáci dobře připravit.

Nechuť našich chovatelů k vystavování vidím především v nesmyslných administrativních překážkách. Vezměte si třeba takový výkup. Potřebujete snad nějaké veterinární potvrzení? Dost možná, že nakonec i ano, ale kdo se na vás v takovém případě pokusí nějaký papír vymáhat? Zatraceně dobře ví, že by asi riskoval vlastní zdraví. Pořadatelé výstav jsou ovšem pro úřad mnohem spíše na ráně.

Rozela pestrá modrá.

Nemohu jinak, než tady takhle plakat nad naším údělem, protože dobře vím, kolik se u nás každoročně vylíhne všemožných ptáků, kteří se nakonec lacino dostanou někam do ciziny a na našich výstavách jsme rádi za daleko horší ptáky, když se je chovatelé nakonec uvolí vystavit. Existuje i jedna docela dobrá historka, když jeden náš ornitolog dělal v Sýrii výzkum pouštních ptáků a od místního beduina dostal kroužek v poušti zastřeleného zvláštního ptáka. Byla to rozela pestrá, kroužek český a podle něho se nakonec dohledalo, že se vylíhla tamhle u Brna.

Pro současnost mně docela postačí, když si naši chovatelé alespoň rámcově uvědomí, že i velcí papoušci mohou být soutěžními ptáky a jakým asi způsobem se při jejich posuzování postupuje. Časy se mění, když se o někom před nějakými čtyřiceti léty řeklo, že je to velký chovatel, obyčejně následovala otázka: kolik má párů penantů? O odchovech amazoňanů se v té době chovatelům jenom zdálo. O barevných mutacích, o kterých se dneska mluví a jejichž móda je nejvíce podobná známé pyramidové hře zvané letadlo, se mi nijak nezdá. Nejraději bych se dočkal toho, kdyby se mě někdo zeptal: viděl jsi v Olomouci toho vítěznýho penanta? To byl ale kus! Dokonalost sama.