Bubláci

V minulosti se hojně chovali na českém venkově pro plodnost a klidnou povahu. Já jsem si je oblíbil pro hlasový projev, takzvané bublání, které je zásadním způsobem odlišuje od všech ostatních plemen holubů.

Čeští, němečtí a angličtí bubláci jsou silní a kratší holubi s vyvinutými pernatými ozdobami, mohutným rousem se supími pery a dvěma vrkoči, které se mezi sebou liší :

„Český bublák“ má přední vrkoč na hlavě odčísnutý příčnou pěšinkou a položený na zobák, zadní vrkoč je méně vyvinutý a nemá postraní růžice a hřívu.

„Anglický bublák“ má přední vrkoč úzký a zdvižený nad zobák. Zadní vrkoč začíná hřívou na krku a končí velkou lasturovitou chocholkou s postraními růžicemi.

„Německý bublák“ má silně vyvinutý čelní vrkoč ve tvaru růžice přiléhající k hlavě a zobáku. Zadní vrkoč je velký od ucha k uchu.

Čeští a angličtí bubláci jsou nižší, jakoby přisedlí k zemi, němečtí jsou vyšší a lépe na nich vynikne mohutný rous a supí pera. Vyskytují se ve všech barvách a v mnoha kresbách – běloštítní, tygři, šupkatí, stříkaní, bělopruzí. Já chovám všechny plnobarevné bílé.

Bublající holub zaujme postoj jakoby do předklonu se skloněnou hlavou, kterou mírně pokyvuje a pohybuje konci křídel, volátko je přifouklé. Někteří jedinci vydrží bublat velmi dlouho. Každý holub má jinou intonaci a sílu hlasu, od tichého jednotvárného bublání (hlavně holubice) až po silný zvuk na jehož konci slyšíme jasné vak, vak, vak. Pozorný posluchač může podle bublání rozpoznat jednotlivé holuby. Věřím, že bublání je dědičná vlastnost a je dobré spárovat spolu dobře bublající partnery. Dáme-li bublákovi holuba jiného plemene, celý jejich odchov několik generací nebublá.

Jako chlapec jsem začínal s různými plemeny holubů, mezi nimi byli i bubláci. Postupem času jsem zůstal jen u bílých bubláků dvojvrkočatých rousných pro jejich krásu, výjimečně milou klidnou povahu a odolnost proti nemocem. Po padesátých letech minulého století se uzavřely hranice a nebylo možné získat do chovu novou krev, to bylo příčinou degenerace a zmenšení bubláků. Po roce 1989 jsem dovezl z Německa, USA a Kanady od nejlepších chovatelů velké, silné, ale hlavně bublající holuby. Po zkřížení dovezených holubů s mými původními, nastal v chovu velký pokrok, kdy někteří kříženci přerostli i velké dovezené holuby. Trvalo ale dalších pět až sedm let, než všichni holubi začali bublat. Pro holubáře je to nádherný pocit, když slyší koncert pět set padesáti bublajících holubů. Takové množství bubláků chovám proto, abych zabránil jejich degeneraci. Hejno nad dvě stě kusů je schopné vlastní regenerace. Pozoruji, jak holubi rok od roku více a déle bublají, jak jim mohutní rous, ustaluje se velikost postav a vrkočů. Plodnost je veliká, nahrazuje ztráty, kdy rodiče vynesou z budníku na rousech vajíčko nebo holoubě. Občas některého uloví jestřáb, i když jsou bubláci dobří letci. Bydlíme v těsné blízkosti velikého parku, všechny holuby mám volně puštěné. Ti, kteří získali zkušenost s dravci, jsou venku ostražití, ale v holubníku velmi krotcí. Stále se musím dívat pod nohy, abych některého nezašlápl. Chodím-li v holubníku sám, jsou naprosto klidní a mě vůbec nevnímají. Při návštěvě cizí osoby nebo naší kočičky ihned zpozorní. Holub je velmi inteligentní, rozezná svého chovatele nejen ze předu, ale i zvrchu a zezadu. Je to důležité při výcviku některých vysokoletců, kotrláků, tleskačů a dalších holubích specialistů. Obrázky holubů jsou autentické se všemi nedostatky, jak jsem je zaznamenal u chovatelů.

V chovu upřednostňuji na prvním místě bublání holubů, na druhém starost o mláďata a jejich krmení. Na třetím místě vzhled (exteriér), vynikají pernaté ozdoby, mohutný rous se supími péry a dvěma vrkoči, přední čelní růžicí a zadní lasturovitou chocholkou.

Lásku k holubům jsem zřejmě podělil od šumavských dědečků Josefa Pangráce z Petrovic u Sušice a Matěje Valise ze Svojšic, jejich zkušeností se držím dodnes a moc si jich vážím. Metody jejich chovu byly svérázné, ale dlouhodobě fungující. Zavrhovali příbuzenskou plemenitbu a jiné nepřirozené způsoby rozmnožování. Zdravých holoubat bylo vždy velké množství. Holubí nemoci existují odedávna, ale před šedesáti pěti lety jsem o nich neslyšel ani slovo. Léky pro zvířata nebyly a tehdy mě ani nenapadlo, že by holub mohl být nemocný. Od těch dob se poměry a životní prostředí změnily. Aby se holubí hejno udrželo v dobré zdravotní kondici, mělo by k tomu mít co nejlepší podmínky. Důležité je ustájení. Holubník by měl být dostatečně prostorný, suchý, vzdušný a slunný – slunce likviduje mnoho škodlivých organismů a v budoucnosti se tím zbavíme mnoha zdravotních problémů.

(Pokračování příště.)