Léčba světlem

Metodou, která je velmi užitečná, je terapie světlem. S tímto pojmem se setkáváme od narození a mnozí z nás ani nevědí, co to světlo vlastně je. Proto si v úvodu nejprve řekneme pár fyzikálních definic.

obr. 1

Světlo neboli světelná energie je zářivá energie, která spadá do viditelného oboru elektromagnetického záření. Toto záření se šíří ze zdroje zářivé energie na všechny strany rychlostí světla. Běž ný mi světelnými zdroji jsou tělesa, zahřátá na vysokou teplotu. Je to například vlákno žárovky. Záření těchto těles se skládá ze záření různých vlnových délek. Obsahuje-li záření pouze jednu vlnovou délku, říkáme mu monochromatické, tedy jednobarevné světlo.

obr. 2

Tak jako je ucho různě citlivé na tóny různé výšky neboli na akustická vlnění různých vlnových délek (různých frekvencí), podobně také oko rozdílně reaguje na záření různé barvy (různé vlnové délky). Interval vlnových délek (obor viditelného záření), který v oku vyvolává zrakový vjem, se pohybuje zhruba mezi 400 až 750nm (nanometry). Světlo vlnové délky, která je kratší než 400nm, nazýváme ultrafialové světlo a světlo s vlnovou délkou delší než 750nm se jmenuje infračervené světlo. Oko není stejně citlivé pro celý obor viditelného záření, nejméně je citlivé na vlnové délky z jeho okrajů a nejvíce je citlivé na vlnové délky z jeho středu. Nejcitlivější je na žlutozelené světlo s vlnovou délkou 555nm.

obr. 3

Pro účely léčby světlem ale není důležité ani tak oko, jakožto obecně známý senzor světelného elektromagnetického záření, ale citlivost jiných tělních struktur. Rozhodující pro barevné vnímání světla jsou tři bílkovinné řetězce, tři aminokyseliny, kterými je tyrosin, tryptofan a fenylalanin. Shodou okolností se tyto aminokyseliny nenalézají v organizmu všude, ale jsou přítomny nejvíce v očích, v kůži a v nehtech. Proto také světelná terapie není účinná na oblast kostí a svalů, ale provádí se přes kůži. Pokud na kosti a svaly působí jiné zářivé energie, není to s největší pravděpodobností světlo. Tyro sin, tryptofan a fenylalanin jsou také s pravděpodobně zodpovědné za to, že někteří nevidomí lidé, ačkoliv prokazatelně mají nefunkční oční nervy, jsou schopni rozeznávat den a noc nebo někteří jedinci dotykem prstů rozeznávají barvy.

Každá ze zmíněných aminokyselin je citlivá na jinou vlnovou délku a proto můžeme na ně působit odděleně, pokud ovšem máme k dispozici zdroje světla s různou vlnovou délkou. Ač jsou fotocitlivé aminokyseliny obsaženy víceméně pouze na povrchu těla (v kůži), díky jejich celostnímu vlivu můžeme pomocí jejich stimulace ovlivňovat v organizmu různé procesy. Jejich specialitou je to, že dokáží světelnou energii určité vlnové délky vstřebat do své buněčné struktury a na jiné vlnové délce (jako jinou barvu) ji pak i následně vyzářit. Této jejich vlastnosti se využívá v histologii.

obr. 4

Stimulace tyrosinu, který je citlivý ve viditelné části spektra na vlnové délky od 620 do 720nm (odstíny červené barvy) má vliv na procesy hojení a urychluje granulaci v ráně, staví krvácení, stimuluje obranné mechanizmy, působí protivirově a antibakteriálně. Pokud paprsek světla navíc rytmicky přerušujeme, tak v případě, že frekvence přerušování je do 10Hz (herzů, deseti kmitů za sekundu), pak světlo působí stimulačně a zvyšuje svalové napětí. Frekvence nad 10Hz naopak tlumí a snižují svalové napětí. Této vlastnosti se dá využít například při různých svalových namoženích, úrazech a poruchách svalové rovnováhy. Zelená barva s vlnovými délkami kolem 520nm stimuluje fenylalanin. Tato barva snižuje svalové napětí a vyvolává krvácení. Toho se dá také léčebně využít a to k čištění různých kožních infekcí a hnisavých vředů a uvolnění svalového napětí po sportovním výkonu. Modrá barva (470nm) má podobný vliv jako barva červená, ale navíc má tlumivý vliv na plísně. Dá se tedy použít vedle již zmíněných vlastností červené barvy jako povrchové antimykotikum. To znamená, že ničí některé plísně a hniloby. Poslední barvou, která se často používá, je barva žlutá (570nm). Tato barva ovlivňuje melanin a používá se jako univerzální barva ke stimulaci akupunkturních bodů, podobně jako barva červená.

obr. 5

Užití barevného světla k léčbě není nějaká převratná novinka. Použití této metody spadá do daleké historie. Jako zdroje světla se původně používala filtrace denního slunečního světla pomocí závěsů či různých barevných filtrů. Ze zápisků ošetřujícího lékaře Ludvíka XIV. víme, že spalničky malému Ludvíkovi léčili tak, že jej dali do místnosti, kde bylo vše potaženo červeným suknem, ležel v červeném povlečení a přes okna byly červené závěsy. Také vitráže kostelních oken mají určité zákonitosti a v zápiscích Leonarda da Vinci v galerii Ambrosiana v Miláně si můžeme přečíst, jak pracoval s barvami podle toho, jaké psychické vlastnosti chtěl navodit v prostoru, který příslušná okna osvětlovala. Filtrace denního světla skleněnými nebo želatinovými filtry ale má tu vlastnost, že získané barevné světlo obsahuje mnoho různých vlnových délek. Proto se hledaly nové zdroje světelného záření, které by produkovaly světlo pokud možno pouze s jednou jedinou vlnovou délkou. Takovýmito zdroji jsou kvantové generátory světla, známé pod názvem lasery, které opravdu svítí pouze na jedné vlnové délce. Tím myslím lasery s krystaly nebo plynem. Toto umělé světlo má i další zvláštní fyzikální vlastnost, kterou je to, že jednotlivé fotony vyletují ze zářiče ve stejné fázi a že světlo má pouze jednu polarizační rovinu, ve které fotony kmitají. Nebudu tyto pojmy vysvětlovat, protože je to dost složité, a tak prosím čtenáře, aby tuto skutečnost jen vzali na vědomí. Také polovodiče jsou schopné vytvářet světlo podobných vlastností, ale již není přísně monochromatické. Pro medicínské účely se využívají plynové, krystalové i polovodičové lasery, ale jejich provoz je svázán přísnými hygienickými normami a předpisy. Zasažení oka takovýmto světelným paprskem, a to třeba i jen odraženým (kovové předměty, zrcadla, kachličky apod.), může vést k trvalému poškození zraku. Právě při použití polovodičových laserů, které jsou mnohdy ve tvaru tužky, je při manipulaci riziko nechtěného zasažení zraku největší. Problémem je také profesionální expozice přímým a odraženým paprskem a její kumulace u obsluhujícího personálu, který trpí mnohdy různými doprovodnými potížemi.

Nepříznivých vlivů laseroterapie se lze vyvarovat pro některé aplikace použitím svítivých polovodičových LED diod. Ukazuje se totiž, že pro řadu léčebných aplikací nepotřebujeme přísně monochromatické světlo. Podle vynálezu metody SoftLight, patentované firmou Symed, je možné modulací světelného paprsku vyvolat až desetitisíckrát větší citlivost živého organizmu a v tomto poměru také použít i mnohonásobně nižší energii barevného světla. To pak již na okolí nemá žádné vedlejší účinky a působí jen na ozařovanou tkáň. Je třeba říci, že právě v oblasti veterinární je toto nedocenitelná vlastnost, neboť si představme, že již nemusíme používat ani u terapeuta ani léčeného subjektu ochranné brýle. Ne všichni zvířecí pacienti totiž ochranné brýle dobře snášejí a v případě léčby v terénu uprostřed stáda, smečky nebo podobně by tato situace byla neřešitelná a nebezpečná. LED zařízení jsou malá, jednoduchá a prakticky při běžném používání nerozbitelná. Na obrázku 1 vidíme praktické použití u bolestí zad a na obrázku 2 při léčbě koně s ataxií (porucha koordinace pohybů). Obrázek 3 zobrazuje použití u traumatického poškození v důsledku naražení koně do hrazení ohrady a obrázek 4 je z léčby koně s lymfatickým otokem levé pánevní končetiny. Zde je terapie použita jak k plošné aplikaci na kůži, tak ke stimulaci akupunkturních bodů u téhož koně (obr.5). Koně obecně na akupunkturu dobře reagují, ale jsou místa, kde je lepší použít světlo než jehly. Jsou to například uši či nozdry a nebo okolí očí. Ostatně ušní akupunktura se téměř výhradně provádí laserem nebo jiným světelným bodovým zdrojem. Osobně jsem také použil červené světlo u několika případů poškozených šlach, výsledek byl překvapivý a uzdravení koní velmi rychlé. Je až téměř neuvěřitelné, jak pomalu se takto jednoduchá a bezpečná metoda dostává do praxe. Asi je to dáno konzervativností majitelů a ošetřovatelů koní, kteří se možná málo vzdělávají a zajímají o nové metody ošetřování a tradičně čekají spíše až na veterináře, než aby si sami sehnali nové poznatky a snažili se rychle a včas zasáhnout. Tím samozřejmě nechci říci, že by měli veterináře vynechat či suplovat, ale z mnoha příspěvků na diskusních fórech je patrné, že někdy větší znalost jednoduchých metod ošetření by umožnila včas zasáhnout a také hodně ušetřit. Některé příspěvky opravdu svědčí o základních neznalostech pravidel zdravovědy a ošetřování zvířat. Věřím, že snad i tento seriál vyvolá v některých majitelích touhu se trochu vzdělat a vzít na sebe část odpovědnosti při zdravotních potížích svých koňských kamarádů. Naopak si nekladu za cíl suplovat základní zdravotní výchovu, kterou by měli v první řadě učit veterináři. Díky proto paní doktorce Švehlové za veterinární minimum, ale tím by to nemělo končit, ale začínat. Tím by měl projít každý, kdo si chce pořídit koně a to dřív, než tak učiní. Pak by mělo následovat neustálé zdokonalování se. Opakování poznatků je totiž, jak známo, matka moudrosti.