Setkání s Klunatkou zlatopruhou

Stébla trávy se pohupují v rytmu vln … Sem, tam, sem, tam. Je to konejšivá melodie. Sleduji jak bezstarostně si vlnky hrají. To vše mne odprostí od reality. Jen sleduji ty pohyby a propadám se v myšlenkách hluboko, hluboko do svého podvědomí. Nevnímám nic, jen se v naprostém klidu a pohodě nechávám unášet pryč. Daleko, daleko od všeho. Najednou se mi zdá, že stébla ožila. To není možné, má fantazie si se mnou hraje. Ta stébla tančí. Tančí nějaký prapodivný tanec. Blíž a dál, doprava a doleva, dokonce tvoří jakési kruhy a formace. Je to krásné. Něco se zalesklo. Podívám se blíž a vidím něco malého úplně dole na stéble. Co je to? Třpytí se to do všech stran, že by nějaký kamínek? Vypadá to jako oko, jako malé diamantové očko, které se dívá na mne a na vše kolem. Pozoruje mě a jakoby hlídá každý můj pohyb. Lehce pohnu rukou směrem ke stéblům. Ta se rozprchnou do všech stran.

Po chvíli se znovu spojí a pokračují v tanci. Všechna stébla vypadají stejně – bílá a nahnědlá barva s jakýmsi pruhem po celé délce těla. Těla? Ano, nejsou to stébla, ale malé rybky. Teď jsem si to uvědomila. Rybky plavající hlavou dolů a kýváním se do stran a jakoby unášením vlnami napodobující plovoucí listy a stébla trávy kolem nich. Dokonalé maskování. Nepřišla bych na to, nebýt těch krásných drobných očí, které se lesknou. Tato rybička se jmenuje Klunatka zlatopruhá (Aeoliscus punctulatus), dorůstá kolem 15 cm, žije v Arabském a Rudém moři. Vyskytuje se hlavně v hejnech, některá jsou opravdu veliká – více než sto jedinců. Nenacházím je poprvé, často na ně narazím hlavně v hloubce do pěti metrů, jak se vznášejí nade dnem a hledají potravu, kterou nasávají trubicovitým rypcem. Jejich potravou jsou hlavně drobní korýši v zooplanktonu a další bezobratlí, pobývající na dně. Co mne na klunatkách fascinuje, je hlavně jejich „synchronní plavání“. Když je chvíli pozorujete, přenese vás to někam jinam. Několikrát jsem se přistihla, že klunatky sleduji už dvacet minut. Jsou takové droboučké a nenápadné. Někteří potápěči o nich ani neví. Koukám do svého fotoaparátu, táta do kamery a náš kamarád Honza je také sleduje. Jsme v hloubce asi tří metrů a bedlivě sledujeme každý pohyb klunatek. Několik okolo plavajících potápěčů nás nechápavě mijí … Jako bychom se zbláznili, když nadšeně ukazujeme do nějakého „travnatého bordelu“. Je to vážně vtipné. Najednou cítím, že se kolem mne něco protáhlo. Nějakému potápěči už to nedalo a snaží se zjistit, co tak bedlivě pozorujeme. Ukazuji mu tedy, co nás zaujalo. Chvilku se na mne dívá, jestli opravdu nejsem blázen, ale zběsilý úprk klunatek od našich objektivů ho přesvědčil, že to vážně není jen tráva. Rozzářily se mu oči.

Nadšeně mi signalizuje ok a poté odplouvá. Podívám se za ním a vidím, jak bedlivě sleduje dno a žádné stéblo není vynecháno z jeho prohlídky, jestli je to opravdu jen stéblo. Musím se smát. Ale pod vodou, jak víte, to jde těžko, do masky se mi hrne spousta vody, takže ji musím stále čistit. Dneska toho už asi necháme. Ukazuji konec ponoru a … Sakra, zase vy potvůrky jedny. S Honzíkem míříme k hejnu klunatek. Páni, tohle hejno je opravdu obrovské. Vždycky jsem viděla pohromadě tak deset, dvanáct jedinců, ale tohle se nedá přehlédnout i kdyby člověk chtěl. Je jich snad šedesát a samí velcí jedinci, odhaduji tak kolem deseti centimetrů výšky. Někteří možná i víc. To budou perfektní fotky. Blížím se z jedné strany, hejno nějak uniká. Zkusíme to jinak. Použiji Honzu jako překážku, postavím ho před hejno. Ok, vypadá to dobře. Do háje, hejno se rozpadlo asi na pět menších částí a rozprchlo se do všech stran. Hm, asi se nechce fotit. Kousek za námi se zase spojilo do jednoho celku a vesele si to rázuje dál nad písčitým dnem.