Hyeny – královny matky

Knihy slavného amerického prozaika Ernesta Hemingwaye mám rád; mezi mé oblíbené však rozhodně nepatří Zelené pahorky africké. Ani v patnácti letech, kdy jsem ji četl poprvé, mě nenadchly lovecké příběhy, končící smrtí antilop kudu, buvolů, nosorožců a lvů. A pasáž o hyenách mě přímo znechutila: „Hyena, která si to tenkrát nestydatě metla v denním světle po planině s panděrem u země, pak dostala zezadu zásah, párkrát poskočila, přidala rychlost, až se nakonec převrátila po hlavě, připadala Mkolovi nesmírně komická. Hyena, která se zastavila mimo dostřel před solným jezírkem, ohlídla se, a pak ji dostala na komoru a převalila se na hřbet panděrem a všema čtyřma vzhůru, vzbudila u něho bujaré veselí. Ale nic nemohla být větší komedie než tenkrát ta smrdutá hyena s klínovitou hlavou, která se vynořila z vysoké trávy u jedné rokliny, pak ji dostala z deseti metrů, začala se točit dokolečka za svým ohonem a padla, teprve když opsala tři hopkavé soustředné kruhy. Dívat se na hyenu, která dostala zásah zblízka, byla pro Mkolu velká švanda. Nejdřív přišlo to komické plesknutí kule, po něm následoval pobouřený údiv hyeny, jež zjistila, že má v sobě smrt. Dívat se na hyenu v tetelivém vedru na planině, když dostala zásah z dálky, dívat se, jak se překotila dozadu, jak začíná ten svůj bláznivý kolotoč, jak se rychlostí elektřiny snaží dostihnout malou poniklovanou smrt ve svých útrobách, to byla ještě větší švanda. Ale zábava všech zábav, zlatý hřeb komedie o hyenách, kdy Mkola šermoval rukama před obličejem a pak se odvracel a se smíchem vrtěl hlavou, protože za tohle by se měly stydět i hyeny, byl tenkrát ten klasický případ s hyenou, která ji dostala v běhu příliš dozadu, začala se zuřivě točit v kruhu, přitom chňapala sama po sobě a trhala ze sebe kusy tak dlouho, až si vyškubala vnitřnosti, a pak stála, rvala je ven a s požitkem je požírala. „Fisi,“ říkal Mkola a vrtěl pobaveně i zarmouceně hlavou, že takové hnusné zvíře může vůbec na světě existovat. Fisi, hyena, hermafrodit, požírač mrtvol, který žere svoje vlastní maso, slídí po stopách právě otelených krav, překousává šlachy na nohou, zvíře, které je schopno ohryzat člověku ve spánku v noci obličej, které obchází tábořiště a žalostně skučí, zvíře, které smrdí, které je odporné, které má čelisti, jež dokážou rozdrtit kosti, na něž lev nestačí, které si to mete po hnědavé pláni a tahá břicho při zemi, zvíře, které se ohlíží, ve tváři výraz vychytralého zparchantělého psa; plesknutí z malého mannlichera a po něm ten hrůzný kolotoč. „Fisi,“ smál se Mkola a se studem vrtěl lysou černou lebkou. „Fisi, žere sama sebe. Fisi.“
Hemingway miloval lov a lov znamená zabíjení. A přitom právě v Zelených pahorcích afrických napsal Ernest Hemingway onu věšteckou a mrazivě pravdivou větu: „Světadíl stárne rychle, když ho navštívíme.“

„Ošklivé krásky“

„Zkřížit Evropského saňového psa s hyenou, to by byly výkony,“ svěřil se mi nedávno jeden z musherů se svým snem. Podíval jsem se na něho s podezřením – dělá si legraci(?): taková pitomost! Hyena přece není psovitá šelma! Chlapík však o tom neměl ani tušení; stejně tak by se mohl pošetile pokoušet zkřížit leonbergra se lvem nebo chrta s gepardem … Možná bude takových „expertů“ víc, napadlo mě. Asi by to chtělo článek …
Hyeny totiž nejsou ani v nejmenším jakkoli – ani vzdáleně – příbuzné se psovitými šelmami; dokonce – podle zoologů – prý mají blíže k cibetkám a kočkovitým šelmám. (Hyeny jsou prastarou skupinou, která se odštěpila od cibetek někdy koncem starších třetihor.)
Do čeledi hyenovitých (Hyaenidae) patří pouze čtyři druhy hyen: hyena žíhaná (Hyaena hyaena), hyena čabraková (Hyaena brunnea), hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) a navíc drobnější hyenka hřivnatá (Proteles cristatus). Všechny čtyři druhy mají charakteristickou stavbu těla se „sraženým“ zadkem (poněvadž přední nohy mají delší než zadní).
Hyeny (až na hyenku hřivnatou) mají neuvěřitelně silné čelisti a zuby, jimiž dokážou drtit mohutné kosti velkých afrických kopytníků (mají nejsilnější stisk čelistí ze všech šelem své velikosti; dokáží vyvinout tlak čelistí silnější než lev – udává se, že asi 3 tuny na centimetr čtvereční). Hyeny dokáží pozřít a strávit takřka vše: nejen kosti a maso, ale dokonce i rohy a kopyta!
Hyeny byly vždy tradičně považovány za mrchožrouty; vědecký výzkum jejich způsobu života však jasně prokázal, že tyto šelmy uloví až 80 % své potravy (lvi pouze 50 % své potravy), pouze zbytek tvoří mršiny. Úspěšnost hyeního lovu se pohybuje něco mezi 30 až 40 procenty; úspěšnějšími africkými lovci jsou pouze psi hyenoví. Navíc hyeny udivily vědce svou mimořádně vysokou inteligencí; někteří zoologové dokonce tvrdí, že úroveň inteligence hyen je téměř na úrovni primátů!

Pověry a báchorky
Hyeny vždy obklopovala atmosféra předsudků, znechucení, pomluv a omylů. Dokonce je i poměrně dlouho staří zoologové považovali za hermafrodity: samčí a samičí pohlavní orgány jsou si na první pohled podobné – samice mají „falešný pseudopenis“. („Za všechno může“samčí hormon androgen, který se u hyeních samic stále zvyšoval, což způsobilo nárůst jejich hmotnosti – samice jsou větší než samci, ale také jejich zvýšenou agresivitu. Tyto vlastnosti jsou – pro hyení národ velmi praktické: statná, bojovná a agresivní matka dokáže ochránit a nasytit své potomstvo a tím potažmo zajistit hyenám přežít!)
Josef Vágner ve své knize: Afrika – ráj a peklo zvířat – píše: „Hyena skvrnitá hraje velkou úlohu v afrických pověrách a náboženských představách. Někteří domorodci věří, že žluč hyeny je jedovatá a působí okamžitou smrt.“
Alfred Brehm si zase všímal arabských pověr: „Již staří vypravovali o hyenách věci nejpodivnější a podobné báchorky vypravují se o nich dosud, najmě u Arabů, kteří např. věří, že člověk poživ mozku hyenina zšílí, pročež zakopávají hlavu zabité hyeny hluboko do země, aby zlí čarodějové nemohli jí použíti k nekalým záměrům.“

Chechtaví lovci
Prvním vědcem, který seriozně studoval hyeny skvrnité byl (až) v šedesátých letech dvacátého století holandský zoolog Hans Kruuk. Jeho výzkum odhalil, že hyeny žijí ve společenských formacích, které Kruuk nazval – klany. Klan může tvořit až stovka jedinců. Kruuk zjistil, že kráter Ngorongoro je rozdělen na osm různých teritorií, a že každý klan pravidelně střeží své teritoriální hranice, které čas od času znovu vyznačuje výměškem z pachových žláz, umístěných pod ocasem.
Hyeny skvrnité po několik let studovali i (někdejší) manželé Jane Goodallová (světově proslulá primatoložka) a Hugo van Lawick; zatímco Hugo se specializoval především na psy hyenové a šakaly obecné, Jane se věnovala hyenám skvrnitým, které nazývala „chechtavými lovci“. Z jejich společné práce vznikla mimořádná kniha: Innocent Killers (v českém překladu Nevinné bestie, Mladá fronta 1974). „Když jsem s pozorováním hyen začínala, neměla jsem je, musím přiznat, nijak zvlášť v lásce, třebaže mě od počátku fascinovala jejich společenská organizace,“ doznává Jane Goodallová. „Tehdy jsem však plně chápala ty lidi, což znamená většinu lidí, kteří k hyenám nechovají zvláštní sympatie. To však bylo předtím, než jsem poznala Bloody Mary a Lady Astorovou, starou Paní Brownovou a Nelsona (jména studovaných hyen – pozn. aut.) i ostatní členy Skalního klanu. Každá hyena má svou zvláštní, výlučnou osobitost, a když jsem je nějaký čas pozorovala, upřímně jsem si je oblíbila.“
Jane Goodallová a Hugo van Lawick odhalili mnoho zajímavého ze života hyen skrvnitých. Překvapilo je, že u hyen neexistuje žádné přesné období říje, samice si totiž příhodné období k páření vybírají instinktivně samy. Hyeny žijí v přísném matriarchátu, kralují samice, které mají mezi sebou striktní hierarchii a „moc“ samců začíná až tam, kde končí moc nejslabší samice. Je velmi zajímavé, že hierarchie je dokonce dědičná, což se jasně projevuje již u mláďat nadřazených samic. Proto již mláďata zaujímají v hyením klanu určitá sociální postavení a dcery vůdčích samic přebírají automaticky postavení svých matek. (Někteří hyení samci se však mohou, jak odhalila Jane Goodallová, pohybovat ve dvou klanech a jsou jimi tolerováni. „Jednooký tulák Nelson (podřízený samec ze Skalního klanu – pozn. aut.) na svých samotářských výpravách za potravou často zamíří do sousedních lovišť,“ píše Jane Goodaloová. Viděla jsem ho dokonce i odpočívat za hranicemi Skalního klanu. Je to ovšem výhoda pro takového samce jako Nelson, že má na shánění potravy k dispozici tak velké území. Vždyť stojí společensky níž než nejníže postavená samice, a když klan hoduje na nějakém úlovku, on z toho vyjde nejhůř, podobně jako některá mláďata, která se už také začínají účastnit srocení nad úlovkem. Ale celý problém teritoriálního chování hyeních samců není ještě zdaleka jasný … Je docela možné, že na hyeny mladší dvanácti až osmnácti měsíců se klanová omezení, která jsou závazná pro většinu starších, nevztahují tak přísně.“
Hyeny skvrnité žijí v Subsaharské Africe (kromě Konga a nejjižnější Afriky); obývají polopouště, savany a řídké lesy. Tyto hyeny jsou březí 110 dní a mají ve vrhu jedno až tři mláďata. Hyeny kojí své potomky neuvěřitelných 8 až 18 měsíců (matka vyprodukuje až 1,5 litru mléka denně); mléko hyen patří vůbec k nejvýživnějším – má nejvyšší obsah tuků ze všech afrických masožravců. „Většina šelem kojí mláďata jenom několik týdnů,“ napsala v Nevinných bestiích Jane Goodallová. „Hyena naproti tomu své mládě kojí osmnáct měsíců i déle, což se zdá neobyčejně dlouho. Je to však nutné, neboť hyení matka svá mláďata nevodí k úlovkům ani nepřináší pravidelně potravu do doupěte. Rostoucí mláďata jsou tedy ponejvíc závislá na výživě mateřským mlékem. Někdy si matka přece jen přinese do doupěte nějakou tu kost, a když ji pak určitou dobu sama hryže, skoro vždycky dovolí i mláďatům, aby se na této kořisti také podílela. Často se dokonce zdá, že hyeny tahají kosti domů čistě pro potěšení mladým.“
Hyeny skvrnité žijí v klanech, které mohou mít 5 až 50 členů (v kraji bohatém na kořist dokonce až 80 či 100!). Hyení klan obývá a hájí lovecké teritorium, které má rozlohu 40 až 1000 km čtverečních. (V oblastech s pravidelnou migrací velké lovné zvěře však rovněž kočují za svou potencionální kořistí.) Svoje území označují daleko slyšitelným (chechtavým) hlasem a především pachovými značkami, které ukládají na hranicích svého teritoria.
Hyeny mají v poměru k velikosti těla největší srdce ze všech afrických savců, což z nich činí skvělé vytrvalce a atlety. „Dovedou běžet rychlostí až 65 km za hodinu a jsou tedy rychlejší než zebry a pakoně, kteří nikdy neběží rychleji než 45 až 50 km v hodině,“ tvrdí Josef Vágner. „Hyena při lovu obvykle uchopí stíhané zvíře za zadní nohu, zakousne se a pevně drží, dokud zvíře nestrhne na zem. Padlé oběti okamžitě vyrve měkké maso mezi zadníma nohama a břichem. Když se na pakoně nebo zebru vrhne několik hyen, klesne zvíře v několika minutách na kolena a do deseti minut je mrtvé. Některé hyeny dokonce napadají lvy nebo nosorožce. Jednou bylo pozorováno, jak hyeny pronásledovaly mladého nosorožce celé tři týdny a mezitím nosorožec, kterému byly původně asi dva měsíce, vyrostl natolik, že byl pro hyeny příliš velký.“ Latina?
Hyeny skvrnité jsou mohutná zvířata, dosahují hmotnosti 40 až 86 kg. V klanech loví velkou zvěř: pakoně, antilopy, zebry … Osamělá hyena však loví především malou kořist. V dobách hojnosti dokáží hyeny zhltnout neuvěřitelné množství masa. Hyeny jsou také zdatnými „loupežníky“ – dokáží od kořisti odehnat jiné šelmy, zejména gepardy, ale i levharty (pokud si kořist ještě nestačili odklidit do bezpečí koruny stromu) i osamělé lvy. Samozřejmě také likvidují náhodně nalezené mršiny. Svou kořist před ostatními predátory naopak hyeny srdnatě brání. Avšak např. supy odhánějí od své kořisti s respektem a opatrně: tito statní mrchožrouti vzdušné říše totiž mohou svými zobany a pařáty připravit neopatrnou hyenu o zrak.
„Mnoho zvířat, která za afrického dne odpočívají na zemi, obtěžují mouchy – kousavé, bodavé nebo mouchy, které prostě ruší lechtáním,“ svěřuje se se svým pozorováním Jane Goodallová. „Vždycky mě děsil pohled na spícího lva, kterému lezla mračna hmyzu pod stehna, po břiše, kolem tlamy a očí. Hyena si však mnoho takových nepříjemností ušetří tím, že si boky a stehna pokryje prstí. Lehne si na bok a vrchní přední prackou hrabe a obloukem hází zem nahoru, až má někdy zadní část těla téměř celou schovanou pod kopečkem země. Pak si skřížené přední tlapky položí přes oči a nos a má pokoj. Hyena si zajišťuje pohodlí i jinak. Jestliže je horko, buď odpočívá v chládku hluboko v doupěti, nebo si lehne do bláta nebo do vody. Za suchého počasí se napřed často vymočí, než si lehne, rozšlape pěkně louži, otáčejíc se kolem dokola s nohama těsně u sebe, a teprve pak se do toho bláta vlastní výroby blaženě uloží. V období dešťů tráví hyeny většinu dne v kalužích.“
Společenský život v početném klanu umožňuje složitý „hyení jazyk“, složený z bohatého hlasového rejstříku, z čichových vjemů a ze společenských rituálů, které upevňují vazby mezi zvířaty a jejich složitou hierarchií.
Hyeny skvrnité jsou překvapivě dlouhověké: mohou se totiž dožít (podle informací Josefa Vágnera) až čtyřiceti let!

(Pokračování příště.)