Deroptyus accipitrinus (Linné, 1758) Rád bych se s vámi, vážení čtenáři, podělil o zajímavosti z chovu amazoňana vějířového. Je to jihoamerický pap...
Rád bych se s vámi, vážení čtenáři, podělil o zajímavosti z chovu Amazoňana vějířového. Je to jihoamerický papoušek velice pestře zbarvený, s nápadným límcem, který může vztyčovat. Na jeho zařazení jsou mezi odborníky různé názory. Většina ho dává do rodu Amazona nebo Triclaria, ale můžeme ho nalézt také v rodu Deroptyus, což znamená spojení slov krk a vějíř.
Doktor Grahl choval v roce 1970 větší počet amazoňanů vějířových. Již krátce po dovozu velice zkrotli a při vyšších teplotách byli velmi aktivní. Hnízdní budka z kmene nebo prken sloužila nejen k nocování, ale přes den i k odpočinku. Plně se osvědčily budky o rozměrech 30×30×60–90 cm s vletovým otvorem o průměru devět centimetrů.
Švýcarský chovatel Riedl odchoval v roce 1994 jedno mládě. Začátkem června snesla samička dvě vajíčka, ale byla neoplozená. V červenci došlo k další snůšce a ze tří vajíček byla dvě oplozená, ale zárodky uhynuly krátce před líhnutím. V listopadu došlo ke třetí snůšce čtyř vajec, z nich první a druhé byly oplodněné. Po dvaceti osmi dnech inkubace se vylíhlo jedno mládě, o které se rodiče výborně starali, a tak ve stáří šedesáti sedmi dnů opustilo dobře opeřené budku.
Ošetřovatel papoušků v zoo Chicago sdělil, že v roce 1961 získal pár amazoňanů vějířových, které nejprve umístil v uzavřeném prostoru 1,5×2×2,2 m. Po vypuštění do venkovní voliéry obsadili připravovanou budku 30×27,5×60 cm s vletovým otvorem o průměru devět centimetrů. V budce byla vrstva hoblovaček a ztrouchnivělého dřeva, které ptáci vyházeli. Zpočátku se v budce zdržovali oba ptáci, později jen samička. Budku opouštěla jen zřídka, vždy jen aby se napila nebo nazobala. Když se vylíhla mláďata, byla rodiči dobře krmena, dobře prospívala a za sedmdesát devět dnů opustila budku. Rodiče je ještě dokrmovali a za třináct dnů již sami vyhledávali potravu. Ke krmení byly dávány burské oříšky, ovoce, mrkev a kousky syrového srdce. Zastoupena byla i semena: bílé proso (čtyři díly), lesknice (čtyři díly), slunečnice (jeden díl). Na přilepšenou byla podávána jablka, broskve, banány, vinné hrozny a máčené rozinky.
Hnízdění u chovatele Kenninga probíhalo stále neúspěšně. V sezóně 1974 zahnízdili amazoňani podruhé. Vylíhlé mládě bylo nutno odchovat uměle. V roce 1975 byl tento pár prodám chovateli Smallovi, u kterého se amazoňani chovali mírně a klidně. V polovině roku začali být agresivnější a zahnízdili. Začátkem července bylo v hnízdě nalezeno pět vajec. Z nich se vylíhlo pouze jedno mládě, a rodiče je úspěšně odchovali až do soběstačnosti. Tentokrát byl problém s krmením, protože byli amazoňani velmi vybíraví a odmítali všechno, kde nebyl obsažen semenec. Nejraději měli šípky.
Úspěch při odchovu amazoňanů vějířových měl i pan Šling z Říčan. V roce 1990 si dovezl z bývalé NDR osmiletý pár amazoňanů vějířových. Umístil je v celoroční voliéře s vnitřním prostorem 1,8×1,8×2 m (dך×v) s výletem 6×1,5×2,5 m. V zimních měsících byla v prostoru udržována topením stálá teplota 10 °C. Hnízdní budku zavěšenou ve vnitřní voliéře amazoňani odmítali. Když byla budka o velikosti 40×80 cm přemístěna do voliéry výletové, ptáci se s ní postupně seznamovali a konečně ji přijali. Pro chovatele to byl ale nedostatek, protože mohl s chovem začít teprve tehdy, když se počasí dokonale ustálilo a nehrozil mráz. K náznakům hnízdění došlo až v roce 1994, ale ke snůšce nedošlo. Na začátku roku 1995 to začínalo podobně, ale po několika dnech docházelo k častému páření. Samička se po celý den zdržovala v budce a snesla dvě vejce. Za dvacet osm dnů inkubace se z budky ozývalo pípání. Protože se jednalo o první hnízdění tohoto páru, nebylo snadné odhadnout, jak by mohl chov probíhat. Pro jistotu byl proto připraven inkubátor. Všechno nasvědčovalo tomu, že se rodiče o svá mláďata dobře starají a dobře krmí. Přesto chovatel každý večer připravoval krmení pro umělý odchov. Tuto směs si připravoval z dětské kaše Milupa, z vařeného vejce, odtučněného tvarohu, různého ovoce a vitamínů. Tyto substance byly ve vlažné vodě na jemno rozmixovány. Zásah do krmení přijímali amazoňani klidně a jakmile se pan Šling z voliéry vzdálil, samička se do budky okamžitě vrátila a po ní také sameček. Chovatel mohl být úplně bez starostí, protože oba partneři o svá mláďata skutečně dobře pečovali. Po uplynutí osmi týdnů vykukovalo první mládě z budky a za sedm dnů budku opustilo. O tři dny později ho druhé mládě následovalo. Tento druhý ptáček byl hůře opeřený, jeho konstituce byla trochu slabší, i v límci mu nějaké peří chybělo. V roce 1995 k druhému hnízdění nedošlo. Na jaře bylo počasí trvale chladné a deštivé, což mělo jistě vliv na sníženou aktivitu nejen amazoňanů vějířových, ale i jiných druhů papoušků u chovatele Šlinga V prvním květnovém týdnu projevili amazoňani zájem o budku a již 15. května leželo v budce první vejce, další potom následovalo. Obě vejce byla oplozená. Inkubace trvala opět dvacet osm dnů. Okolo 10. srpna se u vletového otvoru objevilo první mládě, někdy dokonce i dvě současně. První mládě vyletělo z budky 17. srpna, druhé je následovalo o dva dny později. Tentokrát byla obě mláďata trochu hubená. Chovatel pozoroval, podobně jako u předchozích hnízdění, že chovný pár zcela opeřená mláďata méně krmí, možná proto, aby je donutil k opuštění budky. Pan Šling tak zjistil, že bude dobré mláďata asi čtrnáct dnů před očekávaným opuštěním budky přikrmovat výše popsaným krmivem. Stejně jako v uplynulém roce ponechal mladé u rodičů až do konce roku.