Ptáci, historie, umění

Naši rodnou planetu společně sdílíme s mnoha a mnoha různými živočichy, rostlinami a všemožnou další různorodou havětí, kterou ani třeba vůbec neznáme. Sdílíme ji rovněž téměř s deseti tisící různých druhů ptáků, ale všechny jejich druhy také do dnešního dne přesně neznáme. A to přesto, že ptáci člověka odedávna velice zajímali. Člověk ptáky obdivoval především proto, že oni dokáží něco, co on až donedávna vůbec nedokázal. Totiž létat. Celý ten obdiv člověku však vůbec nebránil v tom, aby ptáky lovil, samozřejmě pro svojí obživu. To byl prvotní účel lovu. Velice záhy však začal člověk lovit i ptáky jaksi pro potěšení. I ty kmeny domorodců žijících dodnes kdesi v zapomenutých koutech pralesů způsobem života, kterému říkáme doba kamenná, chovají již ptáky v klecích, porůznu spletených z nějakého proutí. Často rovněž žijí poloochočení ptáci v okolí domorodých vesnic. Táta býval fandou fotografie a filmů, mívali jsme doma promítačku na tak zvanou osmičku. V Praze pak existovala nejméně jedna prodejna a půjčovna takových filmů. V mém věku míval u mne tenkrát největší úspěch kačer Donald; nakonec to byl také pták. Ale velmi dobře si vzpomínám na nějaké záběry z domorodé vesnice kdesi v Jižní Americe. Na kůlech stojící dlouhý dřevěný dům, vypletený palmovým listím. Na dřevěné podlaze sedí nějaké větší indiánské dítě, suknice z trávy a pod paží drží tukana, kterému láduje do zobáku prstem nějakou potravu, kterou ten pták polyká. Potom jej vyhodí do vzduchu a ten pták odletí na nejbližší strom, kde si čistí peří. Jak vztah ptáků a člověka skutečně fungoval a jak se to všechno vyvíjelo, tak o tom máme jen dosti mlhavé představy. Některé druhy ptáků byly uctívány jako bohové, třeba již ve starém Egyptě. Nemohu se zbavit dojmu, že především bychom si pro pochopení měli ptáky dělit na jedlé a nejedlé. Někteří z nich jsou jaksi chutnější, jiní méně. Prakticky všechny druhy bažantů jsou velmi ohrožení ptáci na pokraji vyhubení a nikdo mě nepřesvědčí o tom, že je to hlavně tím, že jsou to ptáci velmi chutní. Staré přísloví sice říká, že hlad je nejlepší kuchař a v takovém případě člověk zkonzumuje i to, co pes nebere, ale právě takový příklad nám osvětluje vztah člověka k ptákům nejlépe. Ty nejchutnější z ptáků si člověk dokázal přizpůsobit natolik, že dnes žijí v jeho blízkosti odkázáni na jeho péči. To je zajímavá okolnost, na jejímž základě můžeme zkoumat dějiny a snažit se o lepší pochopení naší minulosti. Asi vůbec nejznámějším příkladem je příběh kura domácího, naší obyčejné slepice. V dnešní době se jaksi všeobecně předpokládá, že společným předkem všech domácích slepic je kur bankivský, dodnes divoce žijící pták v pralesích jihovýchodní Asie. Někde tady musel člověk tohoto ptáka zdomácnět, právě tak jako mnohé jiné druhy zvířat. Ale jak se potom taková zmoklá slepice mohla rozšířit prakticky po celém světě? Jak k tomu došlo? A hlavně v jaké asi době? To se zatraceně obtížně zkoumá, protože o době dávno minulé máme opravdu jen velice omezené zdroje informací. Takovou otázkou se dnes může zabývat téměř výhradně jen archeologie. Před časem jsem se ptal jednoho člověka, který se tenkrát zabýval v archeologickém ústavu tříděním kostí, což je vysoce specializovaná činnost, na dobu, kdy se slepice objevily v Evropě. Zamyslel se a řekl jakési zaklínadlo: Halštat IV. To je značně rozsáhlé období a dost možná tomu bylo i dříve. Slovník naučný totiž říká, že tak zvané halštatské období je archeologické označení pro starší dobu železnou ve střední Evropě, asi 750 až 450 let před naším letopočtem, přičemž stupně A a B spadají ještě do mladší a pozdní doby bronzové. Když se to tak vezme, je to zatraceně dlouhé období, dobře až tisíc let. Z jiných částí světa než je právě Evropa na sever od Alp máme mnohem širší poznatky, protože jinde se nachází dávno ztracené písemné památky, které v Evropě chybí a které se podařilo rozluštit a znovu přečíst. Máme tedy značné poznatky o vztahu ke slepicím třeba ve starém Řecku nebo Římě, kde třeba kněží z jejich chování předvídali budoucnost. Nevím však nic o tom, že by se snad někdo pokusil vytvořit jakousi chronologickou mapu šíření slepic směrem na západ od své domoviny. Docházelo k tomu postupně, anebo k tomu došlo v jakési náhlé vlně? I to je možné. Ze školy víme, že asi v polovině prvního tisíciletí došlo k tak zvanému stěhování národů a v Evropě nezůstal potom kámen na kameni. Jenže k takovému jevu, totiž k tak zvanému stěhování národů došlo také v období kolem roku 1200 před naším letopočtem. Je proto docela dobře možné, že i v této době se dostaly slepice někam na východ Evropy společně s neznámým národem nájezdníků. Některé teorie říkají, že k těmto nenadálým obřím pohybům celých národů docházelo v důsledku náhlé a nepříznivé změny klimatu. Nejjednodušším vysvětlením je pak změna sklonu zemské osy. To by znamenalo, že asi tak za sto nebo dvě stě let se má lidstvo na co těšit. Další možností šíření slepic je dálkový obchod. V dnešní době samozřejmě vycházíme v našich představách z toho co víme z doby jen málo předcházející. Ještě poměrně nedávno seděli Evropané v drtivé většině někde doma na zadku a pokud se setkali s obyvateli sousední vesnice, dali si po čuni. Nějaké cestování a s ním i obchod se vyvíjeli pomalu. Nemuselo tomu tak být vždy. Zcela nedávno třeba došlo k překvapení, když archeologové vykopali v Anglii, poblíž starověkého, světoznámého Stonehenge dva hroby mužů s bohatou pohřební výbavou datované do období mezi 2500 až 2300 let před naším letopočtem. Moderní metody určily, že muži byli příbuzní. Překvapením však bylo, když se rozborem zubní skloviny zjistilo, že mladší z nich se narodil na místě, starší však na kontinentu někde v podhůří Alp. Již v té době se lidé pohybovali na velké vzdálenosti tak svobodně, že si to v dnešní době s takovou volností ani nedovedeme představit. Dovedu si však představit, že studiem rozšíření ptáků se můžeme dopídit mnohých poznatků své vlastní, lidské historie.

• Mistr Vyšebrodského oltáře – Kristus na hoře Olivetské.

O mnohých druzích ptáků asi víme, od které doby je my, Evropané asi známe. Je to však spíše náhoda než nějaké systematické poznání. Jeden druh papoušků a páv. O těchto ptácích se ví, že do Evropy se dostali tito ptáci v době tažení Alexandera Velikého do Indie. Dobře. Kolik takových papoušků se do Evropy dostalo? A jak se potom v Evropě udrželi? Dokázali snad již někde v Řecku tyto ptáky i odchovávat? Samozřejmě, když nějaký obchodník viděl, že by se na tom dalo vydělat, tak je dokázal z Indie dodat již před tak dávnou dobou. I to by byl velmi úctyhodný výkon, protože tento dálkový obchod, především s kořením, obstarávaly přes vždy neklidnou a loupežnou oblast pouští blízkého východu jen pomalu se sunoucí karavany. Je to jen důkazem toho, že tenkrát se lidé dokázali starat o ptáky ve své péči s větším porozuměním, než to dokážeme v dnešní době.

Bohatou studnicí poznání, nejen obdivu, je umění ať již v jakékoliv podobě. Dávní sochaři, kreslíři a malíři, jejichž výtvory se zachovaly, nám předávají svoje poselství. Poselství své doby, ve kterém můžeme číst i my. Především díky jim dnes víme, že sokol býval zpodobněním jednoho z bohů Dolního Egypta, nikoliv však Horního Egypta. Ptáky najdeme namalované na freskách z hrobů Etrusků. To všechno se dá studovat velice podrobně a člověk by takovému bádání mohl věnovat i celý svůj život, pokud bude tedy mít dostatek prostředků na běžné živobytí. Historie mnohých ptáků z modernější doby může být rovněž více než poučná. Ze Severní Ameriky pochází krocan divoký. Z tohoto ptáka bylo vyšlechtěno několik domácích plemen, ale většinou jim říkáme krůty. Krocan se objevil v Evropě asi v roce 1530. Podle jiných pramenů jej dovezl španělský mořeplavec Francisco Fernandez v roce 1519, který jej „štípnul“ v zahradách aztéckého vládce Montezumy. Krocan byl tenkrát v Americe jediným domácím zvířetem, nepočítaje psy. Cesta krocanů Evropou však byla poněkud křivolaká. Jejich chov a obliba se tady nešířily nijak přímočaře. Nejprve se tedy rozšířil ve Španělsku a sousední Francii a také v Rakousku. (To však může znamenat i v Čechách neboť hlavním městem byla v té době Praha.) Potom se dostal do Turecka kde také přišel velmi vhod. Až z Turecka, se dostal oklikou do Anglie, kde jej nazývali tureckou slepicí. Otevřete-li si česko anglický slovník, snadno zjistíte, že dodnes se krocan řekne turkey. V mnoha jiných zemích je tomu podobně, někde krocana nazývají i indickou slepicí. Indián jako Ind, Dalmácie jako decimálka, všechno jedno, ke zmatení jazyků může dojít snadno.

• Hans Baldung Grien – panna Marie s dítětem a papoušky.

K narozeninám jsem dostal výpravnou knihu, která se jmenuje 1000 geniálních obrazů. Geniálních obrazů je beze sporu mnohem více, záleží v první řadě na osobě, která je vybírá. Tohle nevybíral Čech, přesto je tam i něco málo děl z našich krajů. Třeba Mistr Vyšebrodského oltáře, Kristus na hoře Olivetské, vrcholné dílo tak zvané ranné české renesance asi z roku 1350. Proč mě to zaujalo? Inu, mistr musel mít nějaký kladný vztah k ptákům. Kristus klečí a vzpíná ruce k nebi, odkud se něj dívá anděl. Za Kristem v hlubokém spánku apoštolové. Krajinu pozadí tvoří čtyři stromy a na nich sedí stehlík, hýl a dudek. Protože na těchto obrazech má každé gesto, každý detail nějaký svůj symbolický význam, mají jej asi i tito ptáci. To mě však zůstává utajeno.

Dalším pozoruhodným obrazem, který jsem dosud neznal, je dílo německého malíře Hanse Baldunga Griena nazvaný panna Marie s dítětem a papoušky, datovaný kolem roku 1527. Malíř sám žil v letech asi 1485–1545. Obraz je malován olejem na dřevě a je majetkem německého národního muzea v Norimberku. Na levém rameni panny Marie, kojící Ježíška sedí papoušek žako. To nakonec není až tak nic divného, protože tento papoušek byl s největší pravděpodobností znám již ve starém Římě. Není pro toto tvrzení nějakých přímých důkazů, ale předpokládá se to, protože již ve starověku existovalo čilé obchodní spojení Egypta s rovníkovou Afrikou. A Řím nakonec ovládal celou severní část Egypta. V levém dolním rohu obrazu však sedí další, menší papoušek. Podle reprodukce obrazu se však nedá dost dobře rozeznat druh. V úvahu by přicházel nějaký aratinga. Nebo také vasa. To by bylo docela zajímavé, protože vasa byl podle chovatelské literatury dovezen do Evropy, do londýnské zoo až někdy před rokem 1830 nebo 1867 podle druhu.

• Frans Snyders - krámek se zvěřinou.

Pak padlo moje oko se zalíbením na obraz od Franse Snydera Krámek se zvěřinou, namalovaný kolem roku 1615 a označovaný jako vlámské baroko. Malíř sám žil v letech 1579–1657. Hned při prvním pohledu mě napadlo: heršvec, no ti si teda dávali do sosáku. Obchody se zvěřinou bývaly v každé pražské čtvrti. Dneska nevím, jestli v celé Praze existuje jeden jediný specializovaný obchod se zvěřinou. Vůbec se stravovací návyky mění, řekl bych zužují. Vepřové, hovězí, kuře. Kde je telecí, skopové, jehněčí, kůzlečí. Že se ani moc nejedí králíci, to bych dokázal pochopit, protože za války se nic jiného ani nejedlo, toho bylo příliš. Bože můj, když maminka dělávala pečenou telecí ledvinu, to jsou již jen vzpomínky mládí. A podívejte se na ten obraz, takovýho materiálu. Zlatý řez zaujímá labuť! Ta se v našich krajích asi nikdy nejedla, nebyla tady domovem. Soustředím se jenom na ptáky, abych svojí mysl tolik netrápil, tvrdí se, že obžerství je horší chlastu. Hned vedle labutě leží na pultu páv. Ten se u nás jedl jen ve vyšších kruzích někdy tak za Rudolfa II. Pak tam stojí prodavač držící v rukách něco většího, nejsem si docela jist, jestli jde opět o páva nebo krocana. Pod tím je lavice a na ní je vystaven nejspíše drop, vedle kohout bažanta a nejspíše sluka. Divoká kachna a jasně rozpoznatelný tenkozobec opačný. V pravém dolním rohu pak celá škála drobných pěvců navlečených společně na nějakém prutu. Rozpoznatelný je hýl a strnad. Obraz visí v galerii v Yorku, takže jeho bližší zkoumání si odpouštím.

• Papoušek na rozkvetlé větvi – malba z doby císaře Huej–Cong.

Letmo jsem se dotkl evropské malby. Můžeme si ťuknout i do malby čínské. Ta je od malby evropské něco naprosto odlišného od samotného přístupu, přes použité techniky až po výsledek. Přesto jsem našel něco zajímavého i pokud se týká ptáků. Čínská malba je něco o filozofii, pozorování přírody i paměti. Tady nešlo nikdy o nějaké fotografické zobrazování, spíše o dokonalé pochopení. Říká se, že malíř tak dlouho pozoroval květinu nebo ptáka, až je dokázal zobrazit zpaměti ve všech možných pozicích, činnostech a úhlech. Koupil jsem si asi v roce 1965, kdy jsem se dostal na skok do Chorvatska, bylo to tenkrát v Zadaru, takovou malou a útlou knížečku. Kineska umetnost neboli čínské umění. Je tam i obrázek, který se jmenuje Papagaj u pet boja na kajsiji, detalj. Tohle přesně nepřeložím a také to není nutné. Ten papoušek je totiž s největší pravděpodobností Lori ozdobný a sedí opět s největší pravděpodobností na rozkvétající mandloni. Ať by to byl jakýkoliv lori, tak tedy v Číně nežije. Jsou tedy dvě možnosti. Buď malíř cestoval do krajů, kde tito ptáci žijí a znal je odtud, anebo byli ptáci dodáni do Číny a žili tady v péči člověka. Obě možnosti však mají svojí nějakou vypovídací hodnotu. Ten obrázek je totiž datován do doby císaře Huej Conga, který žil v letech 1082–1135. Dnes je obrázek v majetku muzea umění v Bostonu. Je dokladem toho, že o exotické ptáky byl zájem daleko od jejich domoviny a také o tom, že dálkový obchod s nimi je tak starý, že si vůbec nedovedeme představit jak. Je rovněž dokladem toho, že lidé od pradávna si dokázali poradit s tím, jak takové ptáky vůbec udržet v kleci na živu a jak je dopravovat na opravdu velké vzdálenosti.

Nakonec bych se mohl zmínit i o moderních malbách ptáků. Takové bychom si mohli rozdělit zhruba na dvojí žánr podle svého účelu. Na malbu tak zvaně volnou a ilustrace. O tom až příště. Jednak toho bylo pro dnešek dost a hlavně to bude docela dobrý námět někdy pro příště. Pokud tedy tohle, co jsem spáchal pro dnešek, nevzbudí takovou nevoli u čtenářů, že se budu muset na úprku naučit také létat.