Šmalkaldský barevnohlávek

Do skupiny strukturových holubů byla ve dvacátém století zařazena dvě plemena vzešlá z jiných skupin, od kterých se vzdálila důrazem na rozvoj pernatých ozdob, které se staly zásadním šlechtitelským cílem. Prvním plemenem je čínský holub, původem racek, u něhož došlo k podchycení a šlechtění náprsenky. Druhým je šmalkaldský barevnohlávek, kombinující pernaté ozdoby typu paruky s rousnými barevnými holuby v kresbě barevnohlávka. Obě plemena nesou dosud jasné stopy holubů původních skupin. Čínský holub zůstal velmi klidným plemenem s rackovitými znaky hlavy, zobáku, očí i postavy, šmalkaldský barevnohlávek si dále uchovává temperament barevných rousných holubů a stejně jako tato plemena, i on sám si od jiných plemen holubů udržuje jakýsi odstup. Protože se v posledních letech na našich výstavách počali tito barevnohlávci objevovat ve stále větším počtu, je dobré si připomenout, jaké požadavky na plemeno jsou kladeny posuzovateli a na co nesmí zapomínat jeho chovatelé.

Šmalkaldský barevnohlávek modrý.

I když se rozšířili nedávno na Slovensko a vysokou poptávku lze vysledovat i v dalších východně položených evropských zemích, rozhodně lze začínajícímu chovateli i letitému šlechtiteli doporučit nákup chovných zvířat v Německu, kde je tento původní holub z Durýnské oblasti a saské strany Krušných hor stále nejkvalitnější. Ani v Německu se nevyskytuje v závratných počtech a na speciálních výstavách bývá zastoupen zhruba stovkou jedinců, avšak není to plemeno výrazně lokální, nýbrž kosmopolitně rozšířené. Nemusíme ani jezdit příliš daleko, abychom našli některé z nejúspěšnějších chovatelů. Asi nejvýznamnějším z nich, obzvláště v černém rázu, je Hubert Schmidt z Bavorska. V nedávné minulosti se v řadě rázů dokázal prosadit Hermann Lutte, další ze „stálic“ je Alfred Meyer, soustřeďující svoje úsilí ve prospěch černých, modrých, červených a žlutých. Tento chovatel se plemeni věnuje již od roku 1969, kdy první pár dostal od své manželky k Vánocům. V roce 1977 se ve Stuttgartu stal zakládajícím členem klubu šmalkaldského barevnohlávka v Německu (der „Sonderverein Schmalkaldener Mohrenköpfe“) a hned byl zvolen druhým místopředsedou. Na své holuby získal na německém mistrovství v Norimbergu 1995 titul německý mistr, v roce 1999 v Lingenu byl šampionem Německa a nejvyšší tituly získává i na speciálních výstavách, kde jsou jeho typičtí holubi vyzdvihováni pro svoji barvu a lesk. Šmalkaldští barevnohlávci míří k zájemcům do mnoha evropských zemí i do Ameriky, kde všude patří spíše k raritním záležitostem. Naším dnes nejznámějším chovatelem je pan Ladislav Kugel, žijící ve Strakonicích v jižních Čechách. Plemeno ale propaguje také chovatel a posuzovatel František Franc, díky němuž bylo možno tyto krásné holuby spatřit také na poslední speciální výstavě Klubu chovatelů strukturových holubů v Úvalech u Prahy v prosinci 2007.

Šmalkaldský barevnohlávek černý.

Posuzování
Jedná se o širokého, delšího holuba polního typu, zdobeného bohatým talířovitým rousem a oválnou parukou, z větší části zakrývající hlavu a celý krk. Hlavní pernatou ozdobou je paruka, sestávající ze tří plynule navazujících částí, označovaných jako klobouk, řetěz a hříva. Kresbou je klasickým barevnohlávkem, neboť má barevnou hlavu s náprsenkou a ocas včetně krovek, ostatní opeření je čistě bílé. Konkrétní popis všech podstatných a rozlišujících plemenných znaků přináší vzorník, který zcela odpovídá německé předloze. Z hlediska posuzování považuji za vůbec největší kumšt zhodnotit vyrovnanost tělesných proporcí, což v našich podmínkách nepůjde bez znalosti německého prostředí. Barevnohlávek má ve svém vzorníku nesčetněkrát zmiňován termín dlouhý pro různé části, které jsou dnes u kvalitních holubů většiny plemen intenzivně kráceny. Chci zdůraznit, že dlouhou zadní partii si může dovolit jen dostatečně široký holub, vyrovnaný v dalších partiích, zejména pak s tak dlouhým krkem, aby celkový dojem hovořil ve prospěch výšky než délky holuba. Do chovu musíme začlenit holuby větší postavy, s delším krkem i zadní partií, ale jejich znaky vyrovnáváme použitím kratších kompaktnějších partnerů. Není žádnou zvláštností, že nejvýše ocenění jedinci mají dnes nikoli dlouhou, ale spíše kratší zadní partii. Posuzovatelský cit je při hodnocení plemene nezbytný, v plné korelaci s takovými plemeny jako jsou lahore nebo koburští skřivani, v jejichž vzorníku se termín dlouhý objevuje také v míře nemalé. Jaké jsou nejčastější nedostatky jednotlivých rázů vůči nimž nesmí být posuzovatel přehlíživý? Černí jsou dlouhodobě nejkvalitnějším kompaktním rázem s pevnými a plnými pernatými ozdobami. Rousy a supí pera si přejeme pevné, uzavřené a dlouhé. Významné nedostatky můžeme nalézt v intenzitě a čistotě zbarvení, nedostatečném zeleném lesku na hlavě, objevují se příliš dlouzí jedinci, paruky mohou být příliš řídké a úzké. Červení patří k problémovějším rázům, u kterých někdy překvapují přílišné rozměry jednotlivých tělesných partií, přetrvávají potíže s barvou, s tmavším zbarvením zobáku a otevřenými zády. Žlutí jsou barevně mnohem úspěšnější, avšak o to více se setkáváme s nedostatečným rozvojem pernatých ozdob, malou hustotou opeření a otevřenými zády. Po černém rázu jsou na tom dlouhodobě nejlépe modří, a to počtem i kvalitou. Někteří z modrých vykazují méně kompaktní postavy s užší hrudí a bývají dlouzí vzadu. Také v oblasti pernatých ozdob mají černí holubi dominantnější postavení, zejména v utváření klobouku a jeho výšce, vůbec největší problémem jsou otevřená záda velkého množství z vystavovaných modrých barevnohlávků. Zvláštností modrého rázu je jeho významná nevyrovnanost z hlediska barvy. Část jedinců je hodně tmavá, s černými lemy v modrošedém opeření hlavy a ocasu, někteří z jedinců vykazují pravý opak, s nízkou intenzitou zbarvení. Najít správný střed se daří jen částečně. Kvarteto uznaných barevných rázů sporadicky doplňují holubi stříbřití, u kterých vyžadujeme rohově zbarvený zobák, zatímco jeho zbarvení u černých a modrých holubů je černé, u ostatních rázů je světlý.

Šmalkaldský barevnohlávek žlutý.

Příprava holubů na výstavu
Příprava na výstavu začíná asi šest týdnů před termínem akce, kdy je vhodné zharmonizovat a sjednotit drobným zásahem chovatele přirozený proces výměny opeření v rousech a supích perech. Holuby od té doby držíme v čistotě, podlahy holubníků můžeme pokrýt vrstvou hoblin či ječné slámy, sedačky zhotovíme tak, aby nedocházelo k žádnému styku s nečistotami a zejména tak, aby celistvost rousů byla co nejméně narušována. Před výstavou provedeme úpravu kresby v oblasti bílého i barevného opeření, také rozhraní mezi oběma oblastmi musí být čisté a přesné, zvláštní důraz klademe na ovál paruky u temene hlavy. Tuto úpravu kresby můžeme provést tak, aby vydržela až do dalšího pelichání, což zvyšuje i krásu holuba v nadcházející chovné sezoně. Následuje poslední, ale neméně důležitá část přípravy, a to umytí opeření, které musí při zaklecování zářit čistotou. Dobrý chovatel pak může upozornit pořadatele výstav, že jeho rousní holubi vyžadují v kleci vyšší podestýlku než hladkonohá plemena nebo rousná plemena s barevným rousem.
Vlastní chov není zdaleka tak bezproblémový, jako je tomu třeba u čínského holuba. Zdá se, že největší svízel představuje aklimatizace těchto milých holubů v novém prostředí a jejich někdy horší kondiční dispozice s obdobnými projevy, které trápí dovážené rousné barevné holuby. Doporučuji jednoznačně samostatný chov plemene, bez přítomnosti jiných plemen. Z pro mě nepochopitelných důvodů je barevnohlávek velmi často označovaný místo správného termínu šmalkaldský jako šmalkandský. Věřím, že mu naši chovatelé brzy porozumí a pokusí se ho dovést do vysoké kvality. Velmi se těším, až se tito holubi řádně začlení mezi ostatní strukturová plemena a budou pravidelně krášlit naše vrcholné výstavy ve vyšším počtu a v konkurenčním, byť přátelském prostředí.