Genetika a příbuzenská plemenitba

Nedávno jsem četla v tisku zajímavý článek, týkající se příbuzenské a nepříbuzenské plemenitby. Vzhledem k tomu, že tato problematika mi není cizí a s přímou příbuzenskou plemenitbou jisté zkušenosti mám (použila jsem ji při šlechtění České kadeřavé kočky – BRX), článek mne zaujal a donutil k přemýšlení a srovnávání určitých skutečností. Zpětně se mi vybavovaly všechny problémy, se kterými jsem se při chovu ušlechtilých koček za dlouhá léta setkala.
Příbuzenská plemenitba se v chovatelství praktikuje již řadu let. Dříve však chovatel musel hlavnímu poradci pro dané plemeno předložit nejen průkazy původu zvířat, která měla být v chovu za těchto podmínek použita, ale musel také předložit chovatelský záměr, to znamená přesně stanovit, co na daném plemeni chce tímto způsobem vylepšit (běžně se například příbuznost používala při snaze o dosažení co nejkratší nosní partie, při snaze o dosažení nové barvy, při změně barvy oka …). Teprve hlavní poradce rozhodl, zda se chovatelský záměr smí uskutečnit a za jakých podmínek. Dnes mají chovatelé takzvaně volné ruce.
Příbuzenská a liniová plemenitba se používala a používá pro upevnění požadovaných znaků a vlastností, pro zlepšení exteriéru konkrétního plemene. Bohužel, stejně jako upevňuje vlastnosti požadované, rovněž tak upevňuje také vlastnosti nežádoucí, ty, které většinou nejsou vidět – dědičné choroby. Při používání příbuzenské plemenitby a liniové plemenitby může nastat okamžik, kdy se začne projevovat inbrídingová deprese – snížená životaschopnost potomstva. Prvotními příznaky mohou být dlouhé a těžké porody, vysoká úmrtnost koťat, nervové poruchy, poruchy chování, ztráta imunity …

Inbrídingová deprese je velice záludná, neprojeví se vždy hned, ale třeba až po několika generacích, zcela nečekaně. Přináší s sebou úbytek genetické variability. Díky této depresi se vyskytuje největší množství dědičných vad za nejkratší časový úsek. Proto řada chovatelů raději využívá liniovou plemenitbu. Ta způsobuje genetické ochuzování v mnohem menší míře za delší dobu, proto ji chovatel může provozovat po celou svoji chovatelskou kariéru a díky ní může sklízet řadu úspěchů na výstavním poli. Teprve následující generace majitelů potomků těchto zvířat doplácí na úspěchy těchto, mnohdy světově známých, chovatelů.
Daní za vynikající výstavní výsledky zvířat z příbuzenské plemenitby, která zvyšuje šance na to, že vám z kotěte vyroste šampion špičkového exteriéru, ale snižuje pravděpodobnost, že budete mít doma také zdravého mazlíčka, je: snížení vitality a inteligence, horší imunita, nižší plodnost, ochuzení genetického potenciálu a možný výskyt genetických vad. Je sice možné příbuzenskou plemenitbu střídat s plemenitbou nepříbuzenskou ( zdravotní stav zvířat se rychle vylepší, sníží se výskyt dědičných vad, ale nikdy se již nepodaří nahradit určitou genetickou variabilitu, kterou měli jejich předci).
Pokud se nad tímto zamyslíme, musí nás zcela zákonitě napadnout, že možná by se na výstavách měla dávat přednost zvířatům podle genetického původu a nejen podle exteriéru. Konec konců – od toho průkazy původu vlastně jsou. Všichni víme, že příbuzenská plemenitba přináší chovatelské úspěchy v podobě nesčetného množství titulů, medailí, v podobě krásného pocitu z vítězství. Ne nepodstatnou roli zde hraje také fakt, že koťátko po světovém vítězi je mnohem dražší, než potomek zvířete, které na výstavě získá třeba pouhou V1 (udělení chovnosti). Někteří chovatelé se v touze po co nejlepších výsledcích dopouštějí závažných chyb - stále více typizují, předělávají standard k obrazu svému ve snaze sjednotit kvalitu odchovů a vytvořit tak dokonalý obrázek své chovatelské stanice ve formě sjednocení typu, ve snaze zvítězit. Zároveň však svoje zvířata geneticky ochuzují a svým zvířatům pomáhají nejen k titulům, ale i k úpadku.
Inbrídingová deprese nutí řady chovatelů k zanesení „čerstvé krve“ do svého chovu. V tomto případě je to jediná cesta, jak svůj chov mohou ozdravit. A co bychom stále měli mít na paměti: společný předek, od kterého se má odvíjet příbuzenská plemenitba, by měl mít vysokou genetickou a exteriérovou hodnotu. Měli bychom mít jistotu, že nedává podprůměrné potomstvo, že se po něm nevyskytují potomci s vadami nebo nežádoucími vlastnostmi. Hodnotu takového zvířete nedělají jen potomci - šampióni, ale kvalita veškerých potomků.
Vynikající jedince bychom neměli přeceňovat, ale ani podceňovat. Mějme na paměti, že nepříbuzenská plemenitba znamená chovat s čistým svědomím ty nejzdravější jedince, geneticky nejcennější, s nejlepšími předpoklady pro zdraví, vitalitu, inteligenci …

Několik vysvětlivek:
Liniová plemenitba (vzdálená příbuzenská plemenitba) = tvorba chovných linií, tj. skupin zvířat různého stupně příbuznosti, podobných vlastností a podobného dědičného založení s cílem tyto pozitivní vlastnosti v potomstvu upevnit. Zakladateli jsou výborní jedinci a pokračovateli jejich synové, vnuci a pravnuci, kteří jsou spojováni s vybranými nepříbuznými či vzdáleně příbuznými kočkami s podobnými vlastnostmi.
Inbríding = nejužší příbuzenská plemenitba (otec×dcera, matka×syn, vlastní sourozenci mezi sebou).
Nepříbuzenská plemenitba = spojování partnerů, kteří nemají pět nebo šest generací žádné společné předky.
Mějme na paměti, že důsledkem příbuzenské plemenitby může být i ztráta odolnosti vůči stresu, úbytek vitality, ztráta genetické variability, dědičné choroby. Snížení vitality a plodnosti s sebou přináší také zdánlivou neplodnost, protože embrya, jako absolutně neživotaschopná, zanikají ještě během nitroděložního vývoje. Vyskytují se poruchy chování, nervové choroby, problémy s kůží a se srstí. Snížená vitalita se projevuje i menšími a křehčími jedinci, zvýšenou náchylností k chorobám, nižší inteligencí a kratší délkou života. U těchto jedinců se projevuje také nedostatek pohlavního pudu s menší chutí se pářit, porody bývají pomalé a těžké, vrhy nepravidelné, rodí se větší počet defektních potomků a jejich úmrtnost je vyšší, kočky mají krátké období laktace a špatně pečují o potomstvo. Chovatelé se leckdy snaží dopad těchto projevů omezit: koťata dokrmují, příznaky nemocí a slabostí potlačují léky. Při velké dávce štěstí se jim i povede takto odchovat dočasně zdravého jedince, slavícího úspěchy na výstavách. Nikdy by jej však neměli zařazovat do chovu. Slyšela jsem již i názor, že někdy bere věc do rukou sama příroda.Vybraný chovný pár v sobě nenalezne zalíbení a k nakrytí nedojde. V přírodě prý zvířata většinou sama poznají, že něco není v pořádku, že není ta správná doba nebo vhodný partner, že se k sobě prostě geneticky nehodí.