Podzimní burza ve Zwolle

Druhá neklamná známka podzimu je za námi, zářijové tažení českých chovatelů ptáků směrem západním se i letos povedlo. Mně obzvlášť, protože jsem tentokrát nezakoupil ani pírko, tudíž jsem nakonec ušetřil. Přesto jsem spokojen. Nikde jinde neuvidíte najednou pohromadě tolik českých chovatelů jako právě tady. A to jsem nepotkal všechny, protože tenhle jarmark je asi opravdu nejrozsáhlejším svého druhu v Evropě. Vždy tady uvidíte něco, co jste ještě neviděli. Bohužel je tady takovej rumraj, že taky mnohé přehlédnete, i kdyby jste si nohy ušoupali. Je to také zatraceně náročné na fyzičku, dlouho jsem neušel takovou vzdálenost, jako při neustálém kroužení po výstavní hale. Nejde však jen o ptáky nebo setkání s chovateli, pokud máte jen trochu čas se porozhlédnout, může si jeden všimnout i dalších věcí, které jindy míjí bez povšimnutí. Nebo mu i někdo trochu napoví. Evropa bohatne, toho si všimnete, zvláště pak, když sem tam nějaký ten zájezd do Zwolle vynecháte. To však znamená, že i ceny rostou. Někdy až astronomicky. Když se tak zamyslím, mohou být ceny ptáků docela dobrým ekonomickým školením. Že ceny nových barevných mutací australských papoušků jsou vždy velmi vysoké, na to jsme si dávno zvykli. Většina reálně myslících i pochopila, že taková cena rychle padá dolů a pokud jeden není s chovem těchto odlišností okamžitě úspěšným, pak musí být zatraceně rád, když se mu jeho peníze jakž takž vrátí, třeba i s malou ztrátou. Nad cenou jiných ptáků mi však rozum zůstává stát. Setrvačností. Třeba takového loskutáka pamatuji za cenu jednoho trička. Teď jsem si náhodou všimnul dvou kusů, asi vylíhnutých přímo v jednom hnízdě. Každý seděl sám v jedné bodovací kleci a hlasitě se navzájem dorozumívali. Jsou to známí a dokonalí hlasoví imitátoři a proto jsem si jich také všimnul. Oni na sebe štěkali! Šlo pravda o druh, který byl vždy poněkud vzácnější, ovšem jejich současná cena byla pro mě překvapením. Celých tisíc a tři sta Euro, to je bratru i při současném výhodném směnném kurzu třicet dva tisíce českých a pěkně tvrdě na stůl. Pro srovnání, jelikož se k tomu váže i drobná historka. V roce 2001 jsme plzeňskému Zooimportu prodávali v našem prodeji na výstavě v pražské botanické zahradě dovezené loskutáky za cenu 3500 Kč za kus. Již tahle cena mě tenkrát připadala vysoká, jsem však zřejmě špatným obchodníkem a ještě horším prognostikem. Vyprodalo se tenkrát všechno. Přišly tam tenkrát dvě holky asi ve věku deseti let a chceme si koupit loskutáka. Byl jsem opatrným. Vědí o tom rodiče? Byly připravené na všechno, a tak se vytasily s jejich písemným dobrozdáním. Patřičnou sumu měly v samých dvacetikorunách pečlivě balených do ruliček. Asi šetřily dlouho. Každá věc jednou najde svého kupce. Nebo také. Cena jakékoliv barevné mutace zákonitě klesá s časem, ale nikdy bych si nedovedl představit, jak bude stoupat cena obyčejných loskutáků. Najdou se však lidé, kteří jsou natolik jasnozřiví, anebo dětmi štěstěny, že mají dnes úspěšné chovy loskutáků. Vůbec jim však nezávidím, asi to bude tím, že mám raději pestrou stravu a nebaví mě pořád snídat kaviár se šampaňským.

Takový zájezd sice stojí nějaké peníze, mně třeba asi třetinu důchodu, což je ovšem relativní. Tentokrát jsem neváhal si něco vypůjčit, protože mi scházel takový nějaký pocit sounáležitosti. Již v plném létě jsem byl tázán, jestli se tohoto podzimního tahu také zúčastním. Ano, když jsem to vyřknul, tak tedy zatraceně, to musím. Obvykle jsme jezdívali ve stejné sestavě, jeden však sešel z cesty pravé a stal se zeleným námořníkem, k námořní pěchotě se prý přidal. Místo něj jel tentokrát novic, který měl obavy, aby nebyl považován za burana, že prý tak daleko ještě nebyl. Nová krev je vždycky veledůležitá, ať jde o cokoliv. Okamžitě si všimnul, že tihle Holanďani nějak vůbec nepospíchají, všechno se odvíjí ve zdravém poklidu, dokonce ani na silnici nezávodí. Ti, co víří s přenoskami po hale jako splašené slepice v drůbežárně, nad kterou právě nízko přelétá vrtulník jsou obvykle Češi. Chvíli nepostojí a dáme ještě jedno kolečko, chcete mu podat ruku, je však už někde jinde. Jenom staří, zkušení kozáci chodí s rukama za zády, takoví, kteří vědí svoje, takoví, kteří hledají jenom kvalitu. Kvalita tady sice je také, ale v takovém množství převažuje spíš výprodej. Svoje timorské zebřičky jsem našel jenom dvoje. Ty první čišely příliš křížením, ty druhé byly bez kroužků, za cenu 35 Euro zatraceně neperspektivní. Tak jsem si šel raději do auta, pro s láskou předem připravený rohlík se šunkovým kolenem Globus, v jehož přípravě se považuji za machra.

Symbol výstaviště …

Za ranního šera.

Tlačenice před vchodem.

Poloprázdná hala.

Musím se zmínit ještě o dalším jevu, na který pak dlouho s obdivem vzpomínám. Totiž na to, jak jsou všichni na takovou pánskou jízdu pečlivě předem připraveni. Takovej fotbalovej fanoušek třeba jede autem a z okna mává sparťanskou nebo červenobílou vlajkou, já jsem přemejšlel, co bysme měli z vokna vystrčit my? Když jsem pak večer v belgickém Mechelenu na chudém loži přežrán usínal, napadlo mě, že bysme z vokna mohli vystrčit transparent: Vepřový hody. Nebo: Ochutnávka českých pálenic. Překvapení letošního zájezdu. Na svatýho Jakuba začínaj padat letní jabka, padavky. Nevěřil bych, jaká z nich může bejt fajnová kořalka, prý 52 %. Vyfotil jsem si takový chovatelsko zájezdový zátiší, který se samovolně seskupilo na stole nocležny. Přenoska, kořalka, plechovka s pivem dobré značky, termoska s kafem, salámek taky lepšího druhu. Kořalka nám ještě trochu odvětrává, plastoví panáčci stojí připraveni ke službě.

Vraťme se však k samotné burze, neboť ne všechny čtenáře zajímají vzpomínky starého zhýralce a požitkáře. Město Zwolle leží v Nizozemí, řekněme ve středu země poněkud pošoupnuté k severovýchodu. Vypadá to na centrum bohaté zemědělské oblasti. Na šťavnatě zelených pastvinách se povalují stáda krav a ovcí, sem tam promíchané nějakým tím koněm a hejny právě protahujících bahňáků a špačků. Dostanete se tam pohodlně, protože docela malé Holandsko je slušně protkané hustou sítí dálnic. Nicméně i tady neúnavně pracují všelijací škodolibí ochránci lidí, pořádku a vůbec všeho, co by vám snad mohlo uškodit, ale vy o tom vůbec nic nevíte. Jejich největším hitem je kruhový objezd. Ačkoliv někam jezdíte třeba celou věčnost, jakmile vám tam postaví nový kruhový objezd, naprosto bezpečně jedete jinam, než byste obvykle jeli. Nicméně musím konstatovat, že Holandsko není zemí, kde chtějí hříšníky rovnou popravovat. Jak jsem si všimnul, nový kruhový objezd mívá asfaltovaný průjezd tím nejobvyklejším starým směrem. Sice o obrubník prorazíte spolehlivě pneumatiky, dál však na vás již nic nečíhá. U nás místo toho volného průjezdu si dávají záležet a postaví doprostřed masivní stěnu ze žulových kvádrů. Jak tam visíte pro výstrahu, hnedka se všichni napravěj.

U prodejního stolu.

Fronta ještě před polednem.

Dlask skvrnitokřídlý.

Snovač černozobý.

Centra žírných zemědělských oblastí mívají v dnešní době velké, víceúčelové haly, ve kterých se dají pořádat akce od výstav hospodářského dobytka až po šibřinky. Výstavní komplex ve Zwolle je obří a ptačí burza se koná jen v jeho části. Celý ten komplex se jmenuje Ijsennhalle. V oploceném komplexu je nejprve parkoviště, kam se vejde několik tisíc aut a autobusů. Vjezd na parkoviště 6 Euro. Obří hala, kde se burza koná, jak jsem si někde dříve přečetl, měří 7500 m2, což je rozloha asi jednoho a půl fotbalového hřiště. Vedle je ovšem ještě menší hala, rovněž rozměru asi jako FK Břevnov. Systém jednoduchý. Tuším, že ráno v sedm hodin se otevřou brány pro obchodníky. Obchodníkem je ten, kdo zaplatí 8 Euro vstupného. Za tu cenu můžete dovnitř jak pěšky, tak i vjet autem. Okolo obvodu haly zůstávají větší obchodníci i se svými dodávkovými auty a rozloží své zboží. Uprostřed jsou nekonečné řady stolů, na které vyloží své zboží ti menší. Po ránu si to až na místo můžete dovézt autem, jak zhoustne provoz, po vyložení, musíte ven. Hned zkraje se čile obchoduje. Pěší tentokrát museli nejdřív ke kase, zaplatit a potom se teprve cpát dovnitř, kde je před vchodem pěkná fronta, tlačenice. Tady Češi vítězí, kdepak s frontou na české zkušenosti. Hned je vidět, co dělá stará praxe. Než se ti kluci stačili rozkoukat, tak jsme už byli uvnitř. Hala se plní z kraje jen pomalu, postupně jsou však všechna místa k prodeji a vystavování ptáků obsazena. Po desáté hodině jsou za snížené vstupné vpuštěni návštěvníci. Nakoupené ptáky si můžete odnést do venku zaparkovaného auta postranním vchodem známým způsobem na razítko, které vám hned po předložení vstupenky vtisknou na ruku. Ptáci jsou nabízeni obvykle přímo v přenoskách s horním pohledem nebo v bodovacích klecích. Je tady takové množství ptáků všemožných druhů, že si člověk všechno ani nepamatuje. Ke všemu se ani nedostane. Stačí, aby někde diskutovalo pár lidí, které musíte obejít a přehlédnete právě něco, co by vás mohlo zajímat. Obvyklý sortiment, který známe z našich burz tady samozřejmě najdeme také, ale tady chce člověk vidět něco, co u nás právě běžné není. I takové věci jsou tady k vidění. A já bych rád několik takových druhů ptáků představil na fotografiích. Dokonce se naskýtá i příležitost o takových ptácích něco i napsat. Třeba zrovna teď jsem kontroloval jednu fotografii a hele, ještě jsem toho ptáka v životě neviděl a přitom jsem si myslel, že to zase až tak nic nového pro mne není. Anebo. Myslím si, že za mnou stojí brácha a tak si brumlám: do … co je tohle? Není tam však brácha, asi nějakej Holanďan, jenže mi povídá česky: to je samice papežíka a dodal to známé oslovení. Hned jsem podle toho poznal, že musí bejt rodilej, a tak čekám, kdy se na burze dozvím, že nepoznám ani papežíky. V ten okamžik mě však zaujal jinej Holanďan, o kterým si však pamatuju, že hnízdí tamhle v Sadský, který si svoji paměť vůbec netrápil, ale řešil to naprosto moderně. Měl diktafon a pořád do toho huhlal. No, to je geniální, víte co se do toho bazmeku vejde myšlenek, rčení, poznámek a vůbec všeho? Už o tom přemýšlím. Zaplatím vodu, telefon, inkaso, no asi napíšu nakonec Ježíškovi.

Nebudu nadále ventilovat pocity, raději udělám pár poznámek k fotografiím. V Holandsku bylo nádherné počasí, pravé babí léto, které nám meteorologové předvídali na celé září. No, spletli se jenom o pár stovek kilometrů. Za tamního časného rána, hned jak jsme dorazili na místo, jsem udělal první snímek. Před vchodem se již tísnil dav, ačkoliv na ulici venku nebylo živáčka. Pak jsem zvednul fotoaparát nad hlavu a pokusil se zachytit ten dav, jak se tlačí do vchodu. Jedna fotografie se „sochou“ před vchodem, na které je i taková ranní rozespalá atmosféra. V hale to bylo horší, je tam málo světla. Přesto jsem se pokusil zachytit zpočátku poloprázdnou halu v době, kdy dovnitř jezdí ještě auta. Potom pohled na jeden z prvních zaplněných stolů. A znovu dav tlačící se dovnitř. Podle světla je vidět, že je to o několik hodin později.

A několik fotek ptáků pro ty, které nějaká atmosféra burzy, anebo, proboha, nějakej dav úplnejch šílenců vůbec, ale vůbec nezajímá. Pro toho, koho zajímají jen a jen ptáci. Tak pro takové. Ten žlutočerný pták o velikosti asi našeho drozda je dlask skvrnitokřídlý – Mycerobas melanozanthos (Hodgson, 1836). Je to samec. Tento rod zahrnuje čtyři druhy ptáků s mohutnými zobáky, kteří pochází z velehor střední Asie. Konkrétně tento druh se vyskytuje od severního Pákistánu, přes jihovýchodní Tibet, západní Čínu až po severní Thajsko. U nás je známý jiný druh tohoto rodu, který se k nám dostal kdysi z Uzbekistánu. Byl to dlask jalovcový, rusky arčovyj dubonos – Mycerobas carnipes, který byl u nás dokonce odchován. Takto zbarvených ptáků stejné velikosti a s mohutnými zobáky existuje však více druhů, například i v Jižní Americe. Třeba velice podobný je Pheusticus aureoventris (d´Orbigny et Lafresnay, 1837) – dlaskovec černoprsý. Je však řazen mezi kardinálovité, někdy mezi strnadovité. Proč? To tedy vůbec nevím. Několik zajímavých ptáků, které jsem vyfotil v podstatě ze dvou důvodů, z nichž ten druhý byl čistě technický, totiž že seděli v kleci klidně, se nakonec ukázalo při určování jako tvrdé oříšky. O tomhle žlutočerném jsem si myslel: je to snovač, toho najdu. Asi ano, i když obrázek mám jen malovaný, jak se říká ručně. Mohla by to být samice Ploceus melanogaster – snovač černozobý. Jenže by to mohl eventuelně být i americký vlhovec žlutohlavý – Xanthocephalus xanthocephalus, který je úplně stejný, podle fotografie má však na ramennou, v ohbí křídla několik bílých pírek. Když bude právě pelichat, nepoznáte nic. Takže v tomto případě se kloním k tomu snovačovi. O ptákovi, který je takový šedočerný, jsem si původně myslel, že je to junco. Nakonec jsem jej vůbec neurčil. Jeho tvar těla napovídá na strnadovité, kterých na obou amerických kontinentech žije tolik, až je to k nevíře. Strnadec zimní (nebo také pěnkava zimní, či strnadec proměnlivý) – Junco hyemalis je skutečně hodně podobný. Ale není to docela on. Ačkoliv existuje na čtrnáct zeměpisných forem a všechny jsem nenašel, tak asi žádná nemá takhle šedivé břicho a zobák mají jiný. Dalším podobným ptákem je Atlapetes schistaceus – strnádek šedočerný, ale zase to není docela přesně on. Asi budu muset zajít do muzea, kde mají větší sbírku literatury a až definitivně zmoudřím, tak vám dám vědět. To australské ledňáky obrovské určíte přesně, překvapující však bylo, že jsou tito jinak vzácní chovanci zoologických zahrad vůbec nabízeni k prodeji. Štěkající loskutáci, jak se nakonec ukázalo, nejsou dnes v češtině loskutáky, i kdyby jimi na první pohled byli, ale majny žlutolící – Mino dumontii Lesson, 1827. Stejně jim všichni říkají mino.

Pánská jízda pokračovala ještě na druhý den v Belgii, kde to bylo sice o něco menší, ale úplně jiného ražení. A staré kozáky, kteří bývají jinak klidní, jsem najednou ani nepoznával. Až se jim pálili podrážky u bot. K barevným mutacím rosel se nechci vyjadřovat, zřejmě začíná chybět správné názvosloví. Třeba skořicové lutino, tady mi něco nehraje, ale jako kus, stavbou těla, to byl pták k pohledání.

Neurčený americký druh.

Majna žlutolící.

Ledňák obrovský.

Chovatelské zátiší.

Sečteno a podtrženo. Přes všechny překážky chovatelství kvete. Dovozy afrických a asijských ptáků, ačkoliv jsou znemožněny, začínají se v malé míře zase objevovat. Jsou tedy cestičky. To na jedné straně. Na druhé straně se ukazuje, že ani zákazy dovozů z tradičních lokalit nezničily evropské chovy až do úplného zmaru, takže byly k vidění i různé druhy panenek nebo afrických astrildů. Ovšem za přiměřeně vyšší ceny. Jedním z drahých a vzácných astrildů býval oliváček běločelý, který stával až 140 marek, později pak, avšak relativně nedávno 80 Euro. To však byla asi cena nejlacinější. Byl tady kroužkovaný pár za 495 Euro. To tedy není pro chudý lidi.

Na závěr bych mohl konstatovat, že chcete-li mít nějaký přehled o tom, jak to v případě vašeho hobby vypadá, nezbývá vám nic jiného, než tedy vytáhnout paty z domova, přetrpět nepříjemnou cestu a trpělivě vířit po burzách s očima na stopkách. Všechno, co člověk někde uvidí a stačí si to zapamatovat, se může někdy někde hodit.

Pokud se to podaří, nebudeme v polovině listopadu muset jezdit tak nepříjemně daleko. Chystá se nová velká výstava včetně prodejní burzy ve velkých a příjemných prostorách výstaviště v Lysé nad Labem. Docela bych si přál, abych tam potkal alespoň tolik českých chovatelů jako ve Zwolle.