Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 2. část

Byla půlka května a já měl cestu za Prahu, kde bydlí můj přítel Štěpán. Člověk, který vlastně za to, že jsem se chtěl vydat chytat, může. Přesněji – hlavně za to mohou celníci a Česká inspekce životního prostředí, ale v bezprostřední vazbě na Štěpána. Dojel jsem k němu do jeho vesnice, zazvonil u dveří firmy a vešel dovnitř mezi tisíce hadů, ještěrů a želv. Štěpán má jednu z největších evropských firem obchodujících s terarijními zvířaty. Vešel jsem tedy mezi plazy, pochlubil se, že se mi podařilo sehnat kontakt do Egypta k panu Tolbovi a Štěpán začal vyrážet těžko popsatelné sípavé zvuky. Když se přestal dusit, vylezlo z něj, že pan Tolba je jeho dlouholetý obchodní partner a on sám před deseti lety s ním byl chytat. A že mi tu cestu skutečně nedoporučuje, v našem věku už by mohlo jít o život. Svět je holt malej … Ale skutečnost, že má Tolba nějakou vazbu na Štěpána, byla vlastně symptomatická, protože bez Štěpánových peripetií bych vlastně měl dodnes jen jednu želvu a něco někam chytat bych fakt nejel. Ale abych to vysvětlil, musím se nejdříve vrátit na podzim roku 2005, popsat podivný příběh Štěpána a jeho želv a vysvětlit, jak se v Evropě rozvíjí podivný systém ochrany ohrožených zvířat jménem CITES.

Byla půlka deštivého srpna roku 2005 a já se jako každý večer koukal po Internetu na televizní zpravodajství toho večera. Díval jsem se na záznam, ne na přímý přenos, mohlo být po deváté večer. Jednou z hlavních zpráv bylo, že v jedné vesnici u Prahy zadrželi nebezpečného pašeráka chráněných a ohrožených zvířat. K tomu ukázali záběr na medvídka nosála – to je plevelná šelmička, která je ve své americké domovině chápána jako škodná a myslivci ji tam zběsile střílejí. A ten medvěd mi byl hodně povědomej. Ale pořád mi to nesepnulo. Pak ukázali červenou, albinotickou Krajtu tmavou, člověkem vyšlechtěný a poměrně odpudivý kultivar hada. Prostě nic chráněného, natož ohroženého. A nakonec záběr na domovní zvonek, kde bylo napsáno Štěpánovo příjmení.

Jak psáno výše, byl večer a já byl zkouřenej, tak jsem nemohl hned sednout do auta a vyrazit. Ale alespoň jsem vyhledal všechna telefonní čísla na Štěpána, která jsem měl, a zbytek večera je vytáčel. Štěpán je totiž dlouholetou součástí mého života, kamarád od dětství, a přestože jsme se léta vídali třeba jen jednou nebo dvakrát za rok, je to jeden z mých služebně nejstarších kamarádů. Když nám bylo -náct let, chodili jsme společně do zájmového kroužku, do „městské stanice mladých přírodovědců“ v ulici Nikose Belojanise na Smíchově. Pak, jak nám přestávalo být čtrnáct a začínalo být sedmnáct či osmnáct, jsme společně jezdívali chytat hady na Balkán, do dunajské delty a - oba jednotlivě - ve stejnou dobu i do tehdejších středoasijských republik tehdejšího Sovětského svazu. Štěpán je rozený obchodník a přes něj jsme vždy prodali všechny hady, které jsme chytli, byť naše úlovky nebývaly nijak oslnivé. Zvláště nás se Štěpánem stmelilo, někdy v roce 1984, společné táboření a chytání nyní stejně jako medvídek panda chráněných zmijí stepních, Vipera ursini renardii. Mne tam kousl had, Štěpán si uhnal úplavici, takže na ten výlet nezapomene ani jeden z nás do smrti.

Po revoluci se naše kroky se Štěpánem rozešly, náš společný koníček totiž přestal být pro mne. Oba jsme měli slabost pro jedovaté hady a já se od nich nechal omylem tolikrát kousnout, že jsem si vypěstoval alergii na hadí jed a nyní nemůžu ani být delší dobu v místnosti, kde v teráriu žije jedovatý had. Hned se začnu dusit, ve vzduchu totiž jsou rozptýlené stopy jeho uschlého jedu. Takže jsem hady na rozdíl od Štěpána přestal chovat, a jediné terarijní zvíře, které jsem léta doma měl, je velká a kousavá vodní želva kajmanka, která se jmenuje Paželv. Štěpán se naopak do zvířátek ponořil profesně a naplno, krátce po revoluci si založil firmu na export, import a chov terarijních zvířat a za pár let se stal jedním z nejvýznamnějších hráčů svého oboru na našem trhu. Oženil se, porodil dvě dcery – tedy jeho manželka Jana, kterou jsem znal už z dob stanice mladých přírodovědců – a vedl život solidního podnikatele a zodpovědného otce rodiny. Navíc se nikdy nenaučil šlukovat, a proto nekouří marihuanu. Vídali jsme se tedy sporadicky, jezdíval jsem za ním do firmy a obdivoval jeho zvířata, která jsem měl samozřejmě rád i nadále, přestože jsem už neměl doma desítky jedovatých hadů jako ve své pozdní pubertě.

Štěpán si vždycky strašlivě stěžoval na poměry ve státní správě a na státní úředníky v oblasti ochrany přírody. Nevěnoval jsem tomu pozornost, moc jsem mu ani nevěřil. Nyní však, jak jsem pochopil, se s těmi státními úředníky opravdu střetl natvrdo. A telefon nebral a nebral … Rozhodl jsem se tedy, že půjdu spát a vydám se za ním druhý den. Onoho druhého dne jsem se nedozvonil v jeho firmě a kde bydlí, byť ve stejné vesnici, jsem nevěděl. Vhodil jsem tedy do firemní schránky na dopisy úpěnlivou výzvu, ať mne hned volají a jel domů. To byla sobota. V pondělí jsem seděl se Štěpánovou ženou Janou v restauraci a poslouchal strašlivý příběh.

Na jaře, v květnu, Štěpánovi přišly z Bulharska akvarijní želvy. Deset tisíc želviček z americké farmy, velkých jak pětikoruna. Když pro ně na letiště Jana jela, uvízla v zácpě a inspektorka z Inspekce životního prostředí (to je represivní orgán podřízený Ministerstvu životního prostředí, který má v kompetenci nejen želvy, ale všechny chráněné živočichy) otevřela bednu, aby želvy zkontrolovala. Na bedně bylo napsáno, že je to Pseudemys concinna, to je taková akvarijní masožravá želvička jako mládě zelená. Paní inspektorka však otevřela bednu a dospěla k závěru, že v bedně není jmenovaná želva, ale želva jiná – Trachemys scripta elegans. Česky Želva nádherná. A ta se do Evropské unie nesmí dovážet, protože vědci zjistili, že ji ve Francii nezodpovědní chovatelé hážou do rybníků a želvy se tam uchytí a dokážou přežít, čímž poškozují naši (tedy francouzskou) přírodu, protože do ní nepatří.

Jak psáno výše, od puberty mne plazi včetně vodních želviček zajímají, ale rozhodně bych tyhle dvě želvy od sebe nepoznal. Stejně tak bych nedokázal rozpoznat, který ze sedmnácti poddruhů želvy Trachemys scripta je právě poddruh elegans, který jediný se nesmí dovážet. Paní inspektorka byla silnější v kramflecích, než však stačila kolem údajně nesprávného druhu želvy něco začít činit, tak šly želvy zpátky do Bulharska, protože veterinární kontrola zjistila docela zásadní veterinární chybu – želvy neměly udělané testy, že jsou bez salmonelózy. A to fakt nejde, takže se zásilka prvním možným letadlem vrátila bulharské firmě, která želvy poslala.

Želva nádherná sice je formálně chráněná – je zapsaná v seznamu CITES B, ale ne proto, že by byla jakkoliv ohrožená. Právě naopak. Tato želva, která se množí jak vzteklá nejen ve své původní domovině kolem Mississippi, ale i na amerických želvích farmách, je v seznamech zapsána a do Evropy se nesmí dovážet proto, že je to invazní druh.

Takže zásilka želv se vrátila do Bulharska, Štěpán na ni zapomněl a jednoho říjnového dne šel ráno odvézt děti do školy. Vyšel z branky předměstského domku, kde s ženou a s dětmi bydlí, za brankou stáli dva chlapi, vytáhli placky, zatkli ho a dali mu pouta. Když chtěl vědět proč, vysvětlili, že kvůli těm akvarijním želvám. Že to, jak je chtěl přivézt, je trestný čin podle paragrafu 181f - Neoprávněné nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami.

„Kdo v rozporu s právními předpisy usmrtí, zničí, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince zvláště chráněného druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář ohroženého druhu a spáchá takový čin na více než padesáti kusech živočichů, rostlin nebo exemplářů, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.

Stejně bude potrestán, kdo v rozporu s právními předpisy usmrtí, zničí, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří exemplář druhu kriticky ohroženého nebo druhu přímo ohroženého vyhubením.

Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu.“

Štěpán, protože těch želv bylo hodně, a tím, že by je prodal, by získal značný prospěch, samozřejmě spadal do posledního odstavce za osm let. To mu tedy policisté vysvětlili, provedli mu spolu s inspektory České inspekce životního prostředí domovní prohlídku, zabavili osmdesát pytlů dokumentů, to jest půl firemní dokumentace, účetnictví, počítače a skoro sto padesát zvířat, hlavně madagarskarských želv. Štěpána odvezli do vazby, a média se předháněla v tom, jak referovala o zadržení nebezpečného obchodníka s ohroženými a chráněnými zvířaty.

Já samozřejmě nevěděl a nevím, jestli chtěl Štěpán přivézt ty povolené nebo ty zakázané želvičky. Vím však jistě, že nešlo ani v nejmenším o jakkoliv chráněná či ohrožená zvířata. A že i kdyby šlo o ty zakázané, tak by to bylo na pokutu, ne na trestní stíhání a vazbu. Těch osm let je v zákoně pro lidi, co budou do Evropy pašovat kůže zastřelených pand a nosorožčí kly, ne pro obchodníky s akvarijními želvičkami.

Napsal jsem o cause pro Reflex článek Jak vyrobit pašeráka – a aby se také něco dělo, abych ukázal, jaká je skutečná hodnota želvy nádherné a kde se u nás obchoduje s pašovanými zvířaty, tak jsem zrealizoval terénní výzkum. Najít první Pseudemys scripta elegans zadarmo (za odvoz) trvalo deset minut. Děkuji jednadvacetiletému studentovi z Pardubic, že mi tuto želvu – aniž by mě na počátku znal – věnoval. Našel ji na Pardubicku při rybaření v tůni. Těžko mohl ukázat skutečnou hodnotu a ohroženost zvířete, za které je Štěpán stíhán, lépe.

Pak jsem na webu hledal neregistrované suchozemské želvy rodu Testudo – velmi žádaný rod, jejž každý hloupější rodič chápe jako hračku pro děti, ale který rozmnožit v zajetí umí jen pár dobrých želvařů. Za dalších deset minut jsem nalezl inzerát, který se čtyřikrát opakoval celý měsíc na oficiálním inzertním serveru s terarijními zvířaty. Nabízel neregistrovanou, bez „papírů“, Testudo horsfieldi, což je ohrožená suchozemská želva. Včetně adresy, mailu, telefonu a zprávy, že plaz je mimo zákon. Tak jsem se za želvou rozjel. Bylo to zvíře, které nejprve někdo propašoval, pak načerno prodal amatérské chovatelce, a ta nyní želvičku pouštěla dál, už ji doma nechtěla a neměla nejmenší tušení o tom, že jsou k tomu také potřeba nějaké papíry. Vše, co se událo, jsem popsal v žádosti o novou registraci CITES, podané druhý den pražskému magistrátu:

„Při návštěvě došlo k zjištění mé totožnosti reportéra a navštívený subjekt vyjádřil odhodlání želvu okamžitě fyzicky zlikvidovat, aby zničil důkazy o své trestné činnosti (padlo slovo ,vyhodit' za venkovní teploty kolem osmi stupňů Celsia). V tomto okamžiku bylo podle § 14 tr. z. – Krajní nouze – plně legální, abych zvíře i bez registrace zakoupil, neboť zájem přežití ohroženého zvířete, jež jsem nákupem zajistil a želvu tak zachránil před úhynem, je vyšším zájmem než dodržení zákazu obchodu s neregistrovanými ohroženými zvířaty. Proto jsem bez váhání za želvu zaplatil a dovezl ji do redakce. Umístit želvu běžným způsobem do záchytné stanice není možné, neboť je živoucím důkazem mimořádně špatné práce ČIŽP, na kterou jsou záchytné stanice bezprostředně napojeny.“

Tohle jsem tedy napsal magistrátu, želvu řádně zaregistroval a ubytoval ji u sebe. Nazval jsem ji Goat – to je Koza – a najednou jsem cítil, jak se mi dvacet let spící koníček vrací. Pak – ještě v souvislosti s prvním článkem – se mi doma objevila ještě nalezená želva nádherná. Našli ji – byl podzim – ve vypuštěném rybníku u Olbramovic, a mrazy, co přicházely, by nejspíše nepřežila. Tak jsem ji také ubytoval a najednou jsem měl včetně své letité kajmanky želvy tři.

Také jsem si začal korespondovat s tiskovým oddělením ČIŽP o tom, proč inspekce chronicky toleruje veřejný prodej neregistrovaných chráněných želv, když její inspektoři věnují takovou pozornost akvarijním želvičkám?

Tohle je odpověď: „Netoleruje. Kontroly takto nabízených zvířat proběhly. Zvířata, jejichž majitel se v anonymním prostředí internetu identifikoval, měla dokumenty v pořádku. Byly však případy, kde se inzerenta zjistit nepodařilo. Cílené provokace ČIŽP neprovádí. V současné době vede ČIŽP řízení s časopisem Fauna (psaným), v jehož rámci žádáme, aby doložili původ nabízených zvířat. Pokud víte, že se tímto způsobem nabízejí na internetu zvířata kategorie A bez dokumentů, je Vaší povinností to ohlásit, ne ČIŽP, ale policii, protože by se v takovém případě jednalo o trestný čin.

K tomu ještě poznámku: Metody delikventů v obchodování s chráněnými druhy ve smyslu CITES se posunuly. Dnes už (nepochybně i vlivem kontrol) riskují veřejnou nabídku nelegálně držených druhů jen výjimečně. Využívají osobních kontaktů, které ČIŽP netoleruje, ale spolupracuje s policií při jejich rozkrývání. A ještě jeden případ netolerance ČIŽP, starý přibližně dva roky: ČIŽP spolupracovala s policií při kontrolách prodejů na základě inzerátů v novinách a časopisech v oblasti Jeseníku. Prodejce byl usvědčen a pravomocně odsouzen.“

No dobře, to je hezké, že se něco pokoušejí dělat – ale mně stejně trvalo jen pět minut, než jsem tu propašovanou a nelegálně drženou želvu CITES B sehnal … A podobných inzerátů tam bylo opravdu hodně. A Štěpán, který chtěl obchodovat v nejhorším případě s želvou nádhernou, která není sebeméně ohrožená, seděl dál.

Pokračování příště.

(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou právě vydává nakladatelství Brána.)