Barvy andulek

V zemích koruny české se chovají andulky téměř stejně tak dlouho, jako v chovatelsky nejvyspělejších krajích zbytku Evropy. Mám však takový dojem, že ačkoliv andulky pěstovat umíme, docela dobře se právě v tomto oboru projevuje jakási naše malá národní svéprávnost. A právě ne velký rozhled, a proto jsme spíše jen takovým apendixem německého chovatelství. Co se v Německu upeče, to musíme slupnout, i kdyby se nám to mělo v krku vzpříčit. Postrádám myšlenky, které by vycházely z naší současné situace. Postrádám něco, čím bychom překvapili. Postrádám něco, co bychom přinesli nového. Nejspíš je to tím, že naše špičkové chovy se ubírají jen po uzoučké stezce vývoje nalinkované někde jinde. Pokud se týká andulek, mám jakéhosi červa v hlavě, který hlodá a když to jeho šimrání přeroste únosnou míru, něco jako k andulkám řeknu. Je to jako ve filmu s Vlastou Burianem: Já to řeknu, néé neříkej to, néé já to řeknu! Obvykle pak vzniká zajímavá situace. Nikdo nikdy se ještě nesnažil najít na věci cokoliv k zamyšlení, ale okamžitě se všichni srotili v jednotné hejno sršňů, útočících proti všemu, co jsem jenom kdy řekl. Nakonec se vše uklidní a vypadá to, že si nikdo nic nepamatuje. Takže ono se potom také u nás téměř nic neděje. Ne, že bychom v kvalitě nerostli, to sice rosteme, pořád však máme jistý odstup. Asi před třemi léty jsem se dostal na výstavu a současnou burzu v severní Itálii, kde kromě andulek tak zvaného anglického typu, které známe od nás jako typ výhradní, soutěžily také jakési pidi andulky. Systém jejich posuzování bohužel neznám, zřejmě však významnou roli hraje barva. Na první pohled to byli ptáci živí a především jasných barev a dokonalé kresby. A hele, zase se vylíhnul nový, malý červíček a čile hlodá.

Texas clearbody.

Šlechtit andulky, chci říci dokonalé andulky, není záležitost jednoduchá. Mám teď na mysli andulky tak zvaného výstavního typu, jak u nás jmenujeme typ anglický. Tento typ je totiž šlechtěn především na postavu, současně však i na barvu, i když barva jaksi hraje až druhé housle. Podívejte se třeba na kanáry, kteří se šlechtí asi 600 let. To je dobře o 450 let déle než andulky. V chovu kanárů došlo k rozštěpení jednotlivých disciplin a ptáci se šlechtí buď na zpěv nebo na barvu anebo na postavu. I když dochází k pokusům o spojení disciplin a existují třeba barevní kanáři soutěžící i ve zpěvu nebo barevní postavoví, jde vždy jen o podřadnou ligu. Nemohou konkurovat. Nedojde snad i u andulek k nějakému štěpení disciplin? Mohou andulky anglického typu konkurovat v barvě? Možná je to předčasná otázka. Možná však, že i u nás již existuje někdo, kdo přemýšlí právě o koupi takových ptáků a o tom, že to s nimi zkusí. V postatě je to tak, že u andulek anglického typu, u nichž nejdůležitější součástí jejich vzhledu je mohutná postava s velkou hlavou, dospěli jejich šlechtitelé záhy k poznatku, jak dosáhnout co nejlepších výsledků. Chcete-li dosáhnout co nejlepší postavy, není vhodné párovat ptáky stejné barvy a kresby. A pokud máme ptáky stejné barvy, měli bychom použít alespoň ptáky jiné kresby. Jenže ne všechny barvy sebou nesou také dobrou postavu, především co do velikosti. Je to všechno poměrně složitá alchymie. Jak kdo zvládá celou tuhle složitou záležitost, pak nejlépe dokumentují soutěžní výstavy, kterých se i u nás pořádá celá řada a jsou stále populárnější. Má to však malý zádrhel. Pokud pořádáme soutěžní výstavy nějakého plemene zvířat a anglické andulky plemenem jsou, potom se předpokládá, že soutěží zvířata tak zvaně čistokrevná. V případě andulek je vadou na kráse jejich nečistokrevnost v barvách. Prakticky všichni ptáci jsou v dnešní době štěpitelní na jinou barvu, ve většině případů dokonce na více barev, než jaká je na nich viditelná. Neboli fenotyp ptáků je jiný než jejich genotyp. To by sice nemuselo při jejich posuzování vůbec vadit, protože ptáci se hodnotí jenom vizuálně. A jejich genotyp přeci nemůžete vidět. Jenže štěpitelnost ptáků je v současnosti v mnoha případech pouhým okem viditelná, což by samozřejmě být nemělo. Je to tak, že jednoduché vzorce o dědičnosti barev kdysi dávno vypracované zřejmě asi beze zbytku nefungují. Nebo lépe řečeno, fungují beze zbytku jen po určitou míru, máme-li však genetický vzorec příliš komplikovaný, dochází ke změnám na fenotypu, které se jednoduše vysvětlit nedají. Nikde se nedočtete, že andulka je současně tmavomodrá i světlemodrá. Chcete ji vidět? Není nic snadnějšího než ji vyfotografovat. Možné to tedy je. Před nějakou dobou přepadl bratra úmysl, že bude mít nějakých pět párů „lepších“ andulek, které by mu vydělaly na krmení. Začal teoreticky správně. První jeho pár byl šedozelený, slušného typu, jeden pták s normální kresbou, druhý opalinový. Hned poprvé měl ten pár sedm mláďat, ale každé bylo jiné. Na rodičích nebyla jejich štěpitelnost viditelná. Já si to sice již nepamatuji, jak dále postupoval, zřejmě však ne tak, jak by správně měl, protože andulky již před časem vzdal. Samozřejmě by záleželo na typu u mláďat, který si nepamatuji, teoreticky by se však dalo stavět spíše na mláďatech stejně zbarvených jako byli jejich rodiče a na barvě původní, dominantní, což je světle zelená. Tedy sázet na tři mláďata ze sedmi a dát jim stejně barevné protějšky, neboli snížit jejich teoretickou štěpitelnost. Jenom ti nejúspěšnější chovatelé mohou tvrdit, že mají štěpitelnost svých ptáků pod kontrolou, ale zase jen do té míry, pokud štěpitelnost ptáků není pouhým okem viditelná.

Lutino.

Barevnost opeření andulky je tvořena značně komplikovanou směsí barviv a intenzity jejich uložení v peří. Navíc intenzita uložení není stejná po celém těle a dokonce není stejná ani na jednom péru. Zatímco někdy může být nejvíce barviva blízko stvolu, jindy tomu může být naopak. Začíná to docela jednoduše. Jako i jiní ptáci, má i andulka ve svém peří dva typy barviv. Žluté barvivo lipochrom a tmavé barvivo melanin, které se vyskytuje ve dvou podobách a to jako hnědý a černý melanin. Žluté barvivo lipochrom má původní typ andulky rozloženo téměř po celém těle ve stejné intenzitě. Ve zmenšené míře je lipochrom uložen jen v ručních letkách a rýdovacích pérech. Zcela chybí jen v místě lícních skvrn. Pokud tedy andulce zcela chybí žluté lipochromové barvivo, jsou andulky modré. Naopak, chybí li zcela melanin, jsou andulky žluté. V případě, že chybí obě barviva, je andulka bílá. Jsou-li obě barviva v peří přítomná, jsou andulky zelené. Je zřejmé, že mnohem komplikovanější pro vnější vzhled andulky je intenzita a rozmístění melaninu jak po těle, tak i v každém jednotlivém péru. Tohle by měl co nejpřesněji popisovat standard. Náš standard vyšel naposledy v tištěné podobě v roce 1980, je tedy dosti starým právním předpisem. Když se však zamyslíme, není to zase až tak na závadu. V některých parametrech se zajisté musel změnit, v jiných parametrech by se naopak měnit vůbec neměl. Samozřejmě se změnil a to několikrát, pohled na typ, tedy ideál jakého chtějí chovatelé dosáhnout. To však není předmětem dnešního článku, dnes se typem nezabývám. Dnes jde o barvy a to především o barvy tak zvaně základní. Tady by měl starý standard platit stále. Jenže starý standard není ani zdaleka přesný. Protože standard je vlastně „právnický“ text, měl by být co nejpřesněji formulovaný, tak, aby nepřipouštěl více možných pohledů na věc. Po tak dlouhé době se však ukazuje, že mnohdy je jeho text příliš obecný, někdy až básnicky formulovaný a také se v té době vůbec nepředpokládalo, jaké chyby se mohou nakonec vyvinout. Na některé takové chyby starý standard sice poukazuje, ale nevěnuje se jim žádná pozornost. Dokonce i někteří dnešní posuzovatelé vůbec neznají, jak se ukázalo, ani některé zásadní pojmy. Třeba rozdíl mezi opalinovostí, tedy opalinovou kresbou a opalizací. Náš standard byl prakticky převzat ze standardu německého, i když byl rozveden a poněkud přizpůsoben našim poměrům. Tady je třeba uznat zásluhu Walthra Wienera, protože nikdo jiný to neudělal a nedokázal a od té doby tady již nic komplexního nevzniklo. Standard německý je pravidelně inovován a vydáván, ale osobně se domnívám, že k ideálu má rovněž daleko. V současné době představuje ptáky všech mutací na barevných fotografiích a právě na fotografii jsou viditelné všemožné otazníky. Jsou dobře viditelné otázky, které by se měly široce diskutovat a v textu standardu také zakotvit. Nakonec stejně musí přijít doba, kdy se velikost a typ dostanou do pozice, kterou již nebude možné překonat a kdy barva začne hrát roli, která je jí již dnes ve standardu přisouzena. Třeba podle změny standardu AZ z roku 1991 je pro barvu a kresbu rezervováno mezi 15-ti a 35-ti body. Připočteme-li ještě masku a hrdelní znaky, je to u základních barev polovina toho, co se má hodnotit. Jenže tomu tak není. Stále je na prvním místě velikost a tvar hlavy, ačkoliv ani tady není standardem rezervováno maximum důležitosti. U všech skupin je vždy 45 % toho co se hodnotí rezervováno, volně přeloženo jako celková velikost, celkový typ, držení těla a postavení křídel. Nicméně s tím nechci vůbec polemizovat. Děje se to, co se děje, hodnotí se tak, jak se hodnotí. Chci poukázat pouze na některé případy, pokud se týká rozmístění barev, které zůstávají zcela bez povšimnutí.

Žlutá lacewings.

Výraznou roli hraje v případě celkového zjevu andulky melaninové barvivo, které je přítomné v opeření především v místech, kde má andulka tmavou kresbu. Je však přítomné i tam, kde andulka nikdy tmavou kresbu nemá, což je na spodině těla. Od prsou, přes břicho až po spodní krovky ocasní. Všechny barevné rázy, kromě žlutých a bílých tmavookých, lutino, albino a dvoufaktorových perlových andulek na spodině těla nějaký melanin mají. Existují sice tak zvané clearbody, které mají spodinu těla téměř čistou, ale není to opravdová žluť, bílé jsem zatím ani neviděl. To znamená, že nějaký zbytek melaninu tady existuje. Jsou známé faktory, které všelijak potlačují, zeslabují melanin nebo všelijak jej stěhují jak po těle, tak i po jednotlivých pérech. Někdy více nebo méně potlačují jen jednu formu melaninu, třeba černý, takže může plně vyniknout hnědý a andulka je skořicová, ale v podstatě je tomu tak, že můžeme mluvit o žádoucím a nežádoucím rozmístění nebo intenzitě melaninu. Chci poukázat na některé nežádoucí jevy.

Světlemodrá světlokřídlá 1.

U andulek s kresbou, byť jenom naznačenou, je melaninové barvivo přítomno v peří všude po těle, kromě masky. Na zbytku těla potom toto barvivo tvoří vzhled ptáka. Říká se tomu základní barva. Ta by měla být ve stejné intenzitě po celém těle a teprve jakoby přes ní nebo z ní vystupuje barva kresby. Ve skutečnosti to tak sice není, ale pokud byste chtěli andulku namalovat akvarelem, potom budete postupovat právě takhle. Na základní barvu pak budete potřebovat jen jeden odstín zelené nebo modré barvy. Celá spodina těla od masky až po spodní krovky ocasní musí být v jednom tónu barvy, rovněž tak kostřec a záda. A co křídla? Právě tady narazíme na nesrovnalosti. Co nám říká standard? Třeba u světle zelených je věta: Kresba od temene přes krk, záda, křídla a líce hnědočerná, se žlutým lemováním. Potom totéž třeba u šedých s normální kresbou: kresba černá s bílým lemováním. Neboli na křídlech od ramene až po velké krovky se na jednotlivých pérech nemá vyskytovat melanin na jejich okrajích! Křídla jsou tedy vlastně bílá s tmavou kresbou. Často však vidíme, že okraje jednotlivých pér jsou místo žluté zelené nebo místo bílé světle modré. Způsobuje to rozpití zeslabeného melaninu. Okraje pér u opalinových jsou sice širší, což andulku celkově zesvětluje, ale současně se do nich dostal zbytek melaninu, který způsobuje zezelenání nebo zmodrání „spodní“ barvy. Nejméně na ramenách by tomu tak u opalinových mělo být, standard tohle řeší jen u některých rázů. Třeba říká výslovně u zelených: Barva kresby je hnědočerná na zeleném podkladě na křídlech, žlutém nebo zeleném podkladě na týle. U neopalinových je to špatně, protože to značí viditelnou štěpitelnost právě na opalinové. Zvláštní kapitolou u andulek jsou potom letky. Andulka má dvoje letky. Letky ruční, to jsou ty nejdelší, kterých má deset, tak jako všichni papoušci. Potom má neuváděný počet letek loketních. To by se muselo spočítat. Letky ramenní - parapteron papoušci nemají. Letky ruční bývají zbarveny různě a to i na každém praporu. U kořene jsou pak bílé, podle fotek u normální kresby od druhé až po desátou, což tvoří v křídle světlé zrcátko. Na složeném křídle je jen málo viditelné. U opalinových má tento bílý kořen větší rozsah směrem od kořene ke konci letky a také obvykle přesahuje až na letku první, proto je zrcátko více viditelné. Velké krovky ruční, které kryjí u kořene ruční letky, standard nijak nepopisuje a proto také jejich správný vzhled je otazníkem. Zrcátko popisuje standard rozporuplně, protože říká, že je uprostřed. To je optický dojem při složeném křídle. Existují však i tak zvané opalinové nádherné, které mají více zelené nebo modré barvy v křídlech a současně zeslabenou tmavou kresbu uprostřed jednotlivých pér, které tvoří krovky křídla. Mají tedy širší lemy na těchto pérech, ale současně i se zbytky melaninu, který pak tvoří zelenou nebo modrou barvu. Jak to všechno má ideálně vypadat, tak o tom se jenom tápe, protože přesně to popsáno není. Když se pak dívám na fotografii z rozšířeného německého standardu, vypadá to, že u tak zvaných žlutých, nejvíce je to vidět u opalinových žlutých (1,0 Opalin – – Gelb) se nám přestěhoval melanin někam do míst zrcátka, takže tady je tmavá skvrna. Je to však asi křidélko. Takhle to nejde přesně odhadnout. Ornitologie má přitom vypracovanou poměrně přesnou terminologii názvů povrchu ptačího těla, jenom ji správně používat. V současné době je to již složitější, než tomu bylo dříve. Nyní musíte najít ptáka, který bude ve své barvě co nejčistokrevnější, vzít jej do ruky, roztáhnout křídlo a přesně popsat. Třeba: ruční letka první celá hnědočerná, na vnějším praporu úzký šedomodrý lem. Letka ruční druhá, kratší jak letka první, u kořene bílá, na vnějším praporu je rozsah bílé barvy větší než na praporu vnitřním… a tak dále, co nejpřesněji.

Světlemodrá světlokřídlá 2.

Všelijakých nesrovnalostí, pokud se týká barev andulek, bychom našli celý pytel. Třeba jenom u strak můžeme najít další množství otazníků. Třeba standard C.O.M. z roku 1967 ukazuje, sice jenom na černobílých kresbách, různé typy kresby andulek. Jednou to spatřilo světlo boží a je nutné to brát jako předepsaný ideál. Jsou zobrazeny jak dominantní straky, tak i straky recesivní. U všech těchto strak je ideálem zcela bílý ocas, u dominantních pak bílá i první řada krovek křídelních. Jsou tady však i ptáci, kteří mají bílé pouze letky a ocas tmavý. Nepochybně jde rovněž o straky, zřejmě dominantní, ale nejsem si jist, zda právě tohle jsou ptáci, kterým by se mělo říkat mezi chovateli světloletky.

Tmavě modrá / světle modrá.

Zatím se tvůrci standardů zabývají jen typem, který se snaží neustále vylepšovat. Když se dívám na dnešní andulky, tak tito ptáci dosahují typu, který byl ideálem tak před čtyřiceti léty. Ti skutečně nejlepší by mohly být typově tak na rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let. V některých ohledech se dokonce od představ poněkud ustoupilo, třeba pokud se týká velikosti. Pokud se týká velikosti a typu hlavy, nejsem si vůbec jistým, jestli se dá k nejnovějšímu typu vůbec přiblížit. Zatím se podařilo prodloužit opeření na čele, což tvoří opticky nejdůležitější část hlavy. Za horní částí masky však pokračuje jiné opeření, které nenavazuje plynule. Otázkou tedy je, jak prodloužit opeření v týle ptáka. Nový model předpokládá opticky kratší krk. To je také asi neřešitelné, protože papoušci mají stabilní počet krčních obratlů a to 13 nebo 14. Nevím sice konkrétně kolik jich má právě andulka, ale kratšího krku by se asi dalo dosáhnout právě jenom zmenšeným počtem krčních obratlů. Zdá se vám to snad řešitelné? Leda tak v počítači.

Křídlo modré andulky.

Pokusil jsem se tady nastínit jenom pár malých otázek, aby nám chovatelé andulek neusínali samou slávou na vavřínech. Na světě je sice nový cíl, nový typ, ovšem stejně se bude posuzovat podle starého typu. Pokud se tedy bude vyjadřovat hodnota body. Pokud bude rozhodovat jen pořadí, bude to lhostejné. Tak jako tak se nakonec musí dostat ke slovu i barva. Stačilo by, kdyby se používalo při posuzování možností, které poskytuje starý standard. V první řadě odstranit viditelnou štěpitelnost. Pro chov andulek je to výzva. Takové výzvy však právě dělají ze systematického chovu tu pravou zábavu.