Sdílet:
Tajemství afrického vlka
Kde by se vzal v Africe vlk …? Vlk (Canis lupus) obývá přece Severní Ameriku, Evropu a Asii. Výjimka však přece potvrzuje pravidlo, a tak i na afr...
Kde by se vzal v Africe vlk …? Vlk (Canis lupus) obývá přece Severní Ameriku, Evropu a Asii. Výjimka však přece potvrzuje pravidlo, a tak i na africkém kontinentu najdeme vlčího bratrance. Je jím patrně nejvzácnější šelma psovitá – vlček etiopský (Canis simensis).
Josef Vágner, duchovní otec a realizátor Safari ve Dvoře Králové nad Labem, autor nesčetných knih, je ve svém dvoudílném veledíle Afrika – ráj a peklo zvířat a Afrika – život a smrt zvířat, k vlčkům etiopským na slovo skoupý. Najdeme zde pouze stručnou poznámku v prvním díle: „Vřesoviště bývají plná krysích děr a krysy slouží za potravu všem šelmám, které tam žijí. Nejzajímavějším lovcem krys je v Simienu vlček etiopský. Je to podivné, málo známé zvíře, které se poněkud podobá malému vlku, je však červený a má černý, bíle zakončený ohon. Nevyje jako vlk, nýbrž štěká jako liška.“
Vlček etiopský se na náhorních plošinách a v horách Etiopie objevil přibližně před sto tisíci lety v době ledové. Vrcholy hor a náhorní plošiny tehdy pokrývaly ledovce. Tehdy sem pronikly z Euroasie smečky psovitých šelem, které vzhledem i chováním připomínaly vlky a staly se prapředky vlčků etiopských.
Krajinu, kterou vlčci etiopští obývají, charakterizuje Josef Vágner v knize Afrika – ráj a peklo zvířat – takto: „Afrika nemá velká horská pásma, jako jsou třeba Alpy nebo Himálaj, ale zejména ve východní části Afriky je mnoho roztroušených, jednotlivě stojících vysokých hor sopečného původu, spojených rozlehlými, mnohem nižšími náhorními plošinami. Horské vrcholy, čnící z náhorních plošin, vytvářejí neobyčejně zajímavou krajinu, což lze říci zejména o nejrozlehlejší skupině hor v Africe, o etiopské vrchovině. Etiopská vrchovina není pohoří v pravém slova smyslu, nýbrž je to náhorní plošina, z níž se zvedají jednotlivé, často od sebe izolované horské vrcholy. Tento horský masív stojí jako ostrov mezi širokými vegetačními pásy, probíhajícími Afrikou od západu k východu. Vrchovinu rozděluje Velká příkopová propadlina, několik tisíc kilometrů dlouhý kaňon, který vznikl v třetihorách, a na sever a na západ od propadliny se z rozlehlé sopečné plošiny zvedá mnoho jednotlivých hor. Horské hřebeny jsou od sebe odděleny dlouhými pruhy zvlněné krajiny a plošina je rozervána stržemi a velkými řekami. Některá horská pásma, jako třeba v Simienu, jsou tak zřetelně oddělena od ostatních, že v nich žijí i jiná zvířata. Celou horskou krajinou vanou vlhké větry z Indického oceánu, takže Etiopie má mnohem vlhčí podnebí než okolní země, které jsou částečně pokryty suchou stepí, polopouští až pouští. Na nejvyšších vrcholech leží někdy sníh. Deště v Etiopii projevují svůj vliv až daleko za hranicemi státu. Naplavená půda, která se za tisíciletí usadila v deltě Nilu a umožnila starou egyptskou civilizaci, je vlastně výsledkem rychle postupující eroze na svazích etiopských sopek. V současné době tam vinou člověka postupuje eroze tak rychle, že za několik set let patrně zůstanou jen holé skály.“
Vlček etiopský
Bohužel devastace krajiny pokračuje rychleji než Josef Vágner předpokládal. Areál výskytu jediného afrického druhu vlka – vlčka etiopského – se v poslední době dramaticky zmenšuje. A dramaticky se zmenšil i počet přežívajících jedinců. Vědci střízlivě odhadují, že na náhorních planinách a v sopečných pohořích Etiopie v současné době žije maximálně šest set exemplářů vlčků etiopských. A to je žalostně – a nebezpečně – málo! Nejvíce těchto šelem, či šelmiček (asi tři sta padesát exemplářů) žije v národním parku v pohoří Bale (Národní park Bale Mountains má rozlohu 2400 kilometrů čtverečních a je charakteristický drsným podnebím a vysokou nadmořskou výškou, která se pohybuje od 1500 do 4400 metrů nad mořem; náhorní plošina Sanetti leží přibližně ve výšce 4000 metrů nad skalním úbočím Harenna – obrovská pláň je téměř rovná a vanou zde stálé studené větry; je pokryta vřesovitými rostlinami a obrovskými lobelkami (Lobelia rhynchopetalum), které dosahují výšky dvou až tří metrů, než rozkvetou), kde se v nadmořské výšce asi 3960 metrů nad mořem dělí o biotop s pastevci a rolníky kmene Oromo. (Poněvadž vlčci často loví hlodavce a jinou malou kořist na pastvinách mezi stády skotu a koní, nazývají je Oromové „jedalla farda“ = koňský šakal; vlček etiopský je také lidově nazýván – simienskou liškou, simienským šakalem nebo abyssinianským vlkem.) Vlčci mají atraktivní zbarvení – červený (rezavý) kožich je na krku a hrudi ozdoben bělostnou náprsenkou; huňatý ocas je černý. Samci váží v dospělosti asi šestnáct kilogramů, subtilnější samičky kolem dvanácti, třinácti kilogramů. Pro svůj malý počet je vlček etiopský považován za nejohroženější šelmu psovitou na světě a byl zapsán do seznamu ohrožených druhů Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů.
Zatímco vlci loví zpravidla ve smečkách, vlčci etiopští loví nejčastěji ve dvojicích nebo jednotlivě. Určitě je to způsobeno i tím, že se specializují na malou kořist. Na planině Sanetti se vlčci živí převážně hlodouny velkými (Tachyoryctes macrocephalus), kteří jsou příbuznými krtka (jsou zde velmi hojní a dorůstají velikosti králíků). Hlodoun velký může dosahovat hmotnosti až jednoho kilogramu. V oblastech pro hlodouny příznivých může žít až 5000 hlodounů na kilometr čtvereční, přičemž země je doslova provrtána jejich norami a podzemními městy. Odhaduje se, že v Sanetti žije nejméně šest tisíc hlodounů; ke každé noře vede až devadesát metrů chodeb.
Další nejčastější kořistí bývají myši Blickovy. Vlčci se pohybují a loví nejčastěji ve dvojicích, avšak při lovu nespolupracují a o kořist se nedělí, nýbrž ji spořádají sami. Jinak jsou ovšem vlčci etiopští společenská zvířata (což u „osamělých lovců“ nebývá pravidlem; spíše naopak), která žijí ve smečkách s rozvinutou společenskou hierarchií. Smečky si střeží svá malá lovecká teritoria (pět až osm kilometrů čtverečních) proti konkurentům. A právě ochrana teritorií dává smysl jejich společenskému smečkovému životu i jejich bohatému rejstříku „vlčího jazyka“.
Historický areál výskytu vlčků etiopských nikdy nebyl velký. Jak už bylo řečeno, omezoval se vždy pouze na etiopské hory a především náhorní plošiny. Cesty jinam jim uzavírala poušť. A proto vždy byli vzácným a izolovaným druhem. V moderní době se však navíc jejich areál nebezpečně zmenšil – jejich poslední útočiště jsou obklíčeny lidskými sídly.
Po roce 2000 se (především v údolí Web) pod náhorní plošinou Sanetti rozšířila mezi vlčky etiopskými epidemie vztekliny, kterou sem zavlekli domácí psi. Mezi vlčky, kteří žijí společenským smečkovým životem, se rychle šířila. Biologové některé vlčky uspali a naočkovali je proti zákeřné chorobě.
Způsob života vlčků etiopských zůstával dlouho neznámý. Zoologové se těmito zajímavými a unikátními psovitými šelmami začali zabývat až v osmdesátých letech 20. století. V současné době existuje v Národním parku Bale výzkumný a záchranný program vlčků etiopských, který realizuje ve spolupráci oxfordská univerzita a etiopská vláda (přesněji: Ethiopian Wolf Conservation Programme – EWCP). Vedením projektu byla pověřena zooložka Deborah Randallová.
V rámci výzkumného programu byly některým vlčkům připevněny na špičky uší k ulehčení identifikace barevné značky a některé exempláře byly opatřeny obojky s vysílačkou, které umožňují jejich stálé telemetrické sledování.
Samci vlčků zůstávají s rodnou smečkou prakticky po celý život, avšak mladé samičky smečku opouštějí, aby si našly vhodné partnery. Někdy se páří i s domácími psy, což způsobuje vrásky na čele i starosti v duši ochráncům přírody, kteří usilují o zachování genetické čistoty druhu.
Některým „nevěřícím Tomášům“ i znalcům psovitých šelem snad možná vrtá hlavou, proč je právě vlček etiopský označován za nejvzácnější šelmu psovitou, když např. vlk mexický (Canis lupus baileyi) takřka vymizel a v současnosti žije pouze několik desítek exemplářů v nejodlehlejších západních oblastech Sierra Madre na severu Mexika; kriticky ohrožen je i vlk indický (Canis lupus pallipes), který je prakticky nechráněn a přežívá jen v malém počtu v pouštních a lesních oblastech západní Indie a v přírodních parcích. Tito vlci jsou „jen“ (v této souvislosti vskutku hanebné slůvko) podruhy druhu Canis lupus, zatímco vlček etiopský (Canis simensis) je druhem samostatným.
Josef Vágner, duchovní otec a realizátor Safari ve Dvoře Králové nad Labem, autor nesčetných knih, je ve svém dvoudílném veledíle Afrika – ráj a peklo zvířat a Afrika – život a smrt zvířat, k vlčkům etiopským na slovo skoupý. Najdeme zde pouze stručnou poznámku v prvním díle: „Vřesoviště bývají plná krysích děr a krysy slouží za potravu všem šelmám, které tam žijí. Nejzajímavějším lovcem krys je v Simienu vlček etiopský. Je to podivné, málo známé zvíře, které se poněkud podobá malému vlku, je však červený a má černý, bíle zakončený ohon. Nevyje jako vlk, nýbrž štěká jako liška.“
Vlček etiopský se na náhorních plošinách a v horách Etiopie objevil přibližně před sto tisíci lety v době ledové. Vrcholy hor a náhorní plošiny tehdy pokrývaly ledovce. Tehdy sem pronikly z Euroasie smečky psovitých šelem, které vzhledem i chováním připomínaly vlky a staly se prapředky vlčků etiopských.
Patrně nejvzácnější šelma psovitá: vlček etiopský.
Krajinu, kterou vlčci etiopští obývají, charakterizuje Josef Vágner v knize Afrika – ráj a peklo zvířat – takto: „Afrika nemá velká horská pásma, jako jsou třeba Alpy nebo Himálaj, ale zejména ve východní části Afriky je mnoho roztroušených, jednotlivě stojících vysokých hor sopečného původu, spojených rozlehlými, mnohem nižšími náhorními plošinami. Horské vrcholy, čnící z náhorních plošin, vytvářejí neobyčejně zajímavou krajinu, což lze říci zejména o nejrozlehlejší skupině hor v Africe, o etiopské vrchovině. Etiopská vrchovina není pohoří v pravém slova smyslu, nýbrž je to náhorní plošina, z níž se zvedají jednotlivé, často od sebe izolované horské vrcholy. Tento horský masív stojí jako ostrov mezi širokými vegetačními pásy, probíhajícími Afrikou od západu k východu. Vrchovinu rozděluje Velká příkopová propadlina, několik tisíc kilometrů dlouhý kaňon, který vznikl v třetihorách, a na sever a na západ od propadliny se z rozlehlé sopečné plošiny zvedá mnoho jednotlivých hor. Horské hřebeny jsou od sebe odděleny dlouhými pruhy zvlněné krajiny a plošina je rozervána stržemi a velkými řekami. Některá horská pásma, jako třeba v Simienu, jsou tak zřetelně oddělena od ostatních, že v nich žijí i jiná zvířata. Celou horskou krajinou vanou vlhké větry z Indického oceánu, takže Etiopie má mnohem vlhčí podnebí než okolní země, které jsou částečně pokryty suchou stepí, polopouští až pouští. Na nejvyšších vrcholech leží někdy sníh. Deště v Etiopii projevují svůj vliv až daleko za hranicemi státu. Naplavená půda, která se za tisíciletí usadila v deltě Nilu a umožnila starou egyptskou civilizaci, je vlastně výsledkem rychle postupující eroze na svazích etiopských sopek. V současné době tam vinou člověka postupuje eroze tak rychle, že za několik set let patrně zůstanou jen holé skály.“
Vlček etiopský
Bohužel devastace krajiny pokračuje rychleji než Josef Vágner předpokládal. Areál výskytu jediného afrického druhu vlka – vlčka etiopského – se v poslední době dramaticky zmenšuje. A dramaticky se zmenšil i počet přežívajících jedinců. Vědci střízlivě odhadují, že na náhorních planinách a v sopečných pohořích Etiopie v současné době žije maximálně šest set exemplářů vlčků etiopských. A to je žalostně – a nebezpečně – málo! Nejvíce těchto šelem, či šelmiček (asi tři sta padesát exemplářů) žije v národním parku v pohoří Bale (Národní park Bale Mountains má rozlohu 2400 kilometrů čtverečních a je charakteristický drsným podnebím a vysokou nadmořskou výškou, která se pohybuje od 1500 do 4400 metrů nad mořem; náhorní plošina Sanetti leží přibližně ve výšce 4000 metrů nad skalním úbočím Harenna – obrovská pláň je téměř rovná a vanou zde stálé studené větry; je pokryta vřesovitými rostlinami a obrovskými lobelkami (Lobelia rhynchopetalum), které dosahují výšky dvou až tří metrů, než rozkvetou), kde se v nadmořské výšce asi 3960 metrů nad mořem dělí o biotop s pastevci a rolníky kmene Oromo. (Poněvadž vlčci často loví hlodavce a jinou malou kořist na pastvinách mezi stády skotu a koní, nazývají je Oromové „jedalla farda“ = koňský šakal; vlček etiopský je také lidově nazýván – simienskou liškou, simienským šakalem nebo abyssinianským vlkem.) Vlčci mají atraktivní zbarvení – červený (rezavý) kožich je na krku a hrudi ozdoben bělostnou náprsenkou; huňatý ocas je černý. Samci váží v dospělosti asi šestnáct kilogramů, subtilnější samičky kolem dvanácti, třinácti kilogramů. Pro svůj malý počet je vlček etiopský považován za nejohroženější šelmu psovitou na světě a byl zapsán do seznamu ohrožených druhů Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů.
Zatímco vlci loví zpravidla ve smečkách, vlčci etiopští loví nejčastěji ve dvojicích nebo jednotlivě. Určitě je to způsobeno i tím, že se specializují na malou kořist. Na planině Sanetti se vlčci živí převážně hlodouny velkými (Tachyoryctes macrocephalus), kteří jsou příbuznými krtka (jsou zde velmi hojní a dorůstají velikosti králíků). Hlodoun velký může dosahovat hmotnosti až jednoho kilogramu. V oblastech pro hlodouny příznivých může žít až 5000 hlodounů na kilometr čtvereční, přičemž země je doslova provrtána jejich norami a podzemními městy. Odhaduje se, že v Sanetti žije nejméně šest tisíc hlodounů; ke každé noře vede až devadesát metrů chodeb.
Další nejčastější kořistí bývají myši Blickovy. Vlčci se pohybují a loví nejčastěji ve dvojicích, avšak při lovu nespolupracují a o kořist se nedělí, nýbrž ji spořádají sami. Jinak jsou ovšem vlčci etiopští společenská zvířata (což u „osamělých lovců“ nebývá pravidlem; spíše naopak), která žijí ve smečkách s rozvinutou společenskou hierarchií. Smečky si střeží svá malá lovecká teritoria (pět až osm kilometrů čtverečních) proti konkurentům. A právě ochrana teritorií dává smysl jejich společenskému smečkovému životu i jejich bohatému rejstříku „vlčího jazyka“.
Hlodoun velký – nejoblíbenější kořist vlčků etiopských
Historický areál výskytu vlčků etiopských nikdy nebyl velký. Jak už bylo řečeno, omezoval se vždy pouze na etiopské hory a především náhorní plošiny. Cesty jinam jim uzavírala poušť. A proto vždy byli vzácným a izolovaným druhem. V moderní době se však navíc jejich areál nebezpečně zmenšil – jejich poslední útočiště jsou obklíčeny lidskými sídly.
Po roce 2000 se (především v údolí Web) pod náhorní plošinou Sanetti rozšířila mezi vlčky etiopskými epidemie vztekliny, kterou sem zavlekli domácí psi. Mezi vlčky, kteří žijí společenským smečkovým životem, se rychle šířila. Biologové některé vlčky uspali a naočkovali je proti zákeřné chorobě.
Přestože vlčci loví převážně jednotlivě, žijí většinou společensky v rodinných smečkách.
Způsob života vlčků etiopských zůstával dlouho neznámý. Zoologové se těmito zajímavými a unikátními psovitými šelmami začali zabývat až v osmdesátých letech 20. století. V současné době existuje v Národním parku Bale výzkumný a záchranný program vlčků etiopských, který realizuje ve spolupráci oxfordská univerzita a etiopská vláda (přesněji: Ethiopian Wolf Conservation Programme – EWCP). Vedením projektu byla pověřena zooložka Deborah Randallová.
V rámci výzkumného programu byly některým vlčkům připevněny na špičky uší k ulehčení identifikace barevné značky a některé exempláře byly opatřeny obojky s vysílačkou, které umožňují jejich stálé telemetrické sledování.
Samci vlčků zůstávají s rodnou smečkou prakticky po celý život, avšak mladé samičky smečku opouštějí, aby si našly vhodné partnery. Někdy se páří i s domácími psy, což způsobuje vrásky na čele i starosti v duši ochráncům přírody, kteří usilují o zachování genetické čistoty druhu.
Náhorní plošiny v Etiopii jsou nehostinné.
Některým „nevěřícím Tomášům“ i znalcům psovitých šelem snad možná vrtá hlavou, proč je právě vlček etiopský označován za nejvzácnější šelmu psovitou, když např. vlk mexický (Canis lupus baileyi) takřka vymizel a v současnosti žije pouze několik desítek exemplářů v nejodlehlejších západních oblastech Sierra Madre na severu Mexika; kriticky ohrožen je i vlk indický (Canis lupus pallipes), který je prakticky nechráněn a přežívá jen v malém počtu v pouštních a lesních oblastech západní Indie a v přírodních parcích. Tito vlci jsou „jen“ (v této souvislosti vskutku hanebné slůvko) podruhy druhu Canis lupus, zatímco vlček etiopský (Canis simensis) je druhem samostatným.
Autor textu: Jaroslav Monte Kvasnica
Autor fotografií zdroj: Jaroslav Monte Kvasnica
