Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 3. část

Co je CITES?
Jak jsem začal celou problematiku trochu studovat, s hrůzou jsem si najednou uvědomil, že budu muset nastudovat celou řadu právních norem, mezinárodních smluv a zákonů. Náš – rozuměj našeho civilizačního okruhu – systém ochrany přírody se nazývá CITES.
CITES je oficiálně používaná zkratka pro Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin – Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora. Jde o mezinárodní dohodu, kde se signatáři zavázali potlačovat obchod s druhy, které jsou ohrožené. CITES a jeho ideové podklady vznikal v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, v době, kterou si už z dnešního úhlu pohledu prakticky nedokážeme představit. V době, kdy byly přírodní zdroje masivně a průmyslově plundrovány, kdy se masově obchodovalo například s krokodýlími kůžemi, pocházejícími z ulovených volně žijících zvířat, nebo s kůžemi z ulovených velkých kočkovitých šelem. Signatářské státy se dohodly, že sestaví seznamy ohrožených druhů podle míry ohrožení – 1., 2. a 3. seznam – a že zvířata a rostliny v prvních dvou seznamech nebude možné bez sáhodlouhého povolování převážet z jedné země do druhé a obchodovat s nimi. Proto, když chcete nyní z jedné země do druhé převézt citesové zvíře, nejdříve potřebujete získat vývozní povolení (CITES permit) ze země původu. S tímto papírem jdete na ministerstvo životního prostředí země, kam chcete zvířata dovézt a podáte si žádost o dovozní povolení. Ministerstvo prozkoumá, jestli vámi zamýšlený dovoz ohrozí nebo neohrozí přírodu a vydá stanovisko. Pokud chcete například dovézt zvířata odchovaná v oboře nebo na farmě, to jest realizovat dovoz, který nijak přírodu neohrozí, máte jistou pravděpodobnost, že vám ministerstvo vyhoví a dostanete i dovozní permit. Teprve pak může obchod – převoz zvířete – proběhnout.
Evropská unie jde v ochraně ještě dál, než sám mezinárodní CITES. EU nemá seznamy zvířat očíslované, ale opísmenkované, a v seznamech A, B, C a D je více druhů než v seznamech CITES, to jest – unijní ochrana je ještě přísnější než ochrana mezinárodní. A česká ochrana je ještě přísnější než ta unijní, takže u nás ve věci chovaných CITES zvířat panuje zběsilá byrokracie. Každé chráněné zvíře CITES A u nás chované musí mít dva papíry – registrační list, neboť české zákony ukládají chovatelům registrační povinnost na zvířata, a další papír, tentokrát už mezinárodně platný – výjimku ze zákazu obchodní činnosti pro konkrétní exemplář. Méně chráněná zvířata CITES B u nás mají alespoň registrační list. A u všech chovaných chráněných zvířat platí, že je chovatel povinen úřadům prokázat jejich legální původ, to jest, jestli zvíře pochází z legálního odchytu, odchovu, či z jiného zdroje.
Tohle vše jsem studoval někdy na podzim 2005. Ale zpět do léta 2007, kdy se chystám jet chytat do Egypta hady.

První den
U vědomí mimořádné složitosti jakéhokoliv mezinárodního transferu jakéhokoliv zvířete, začal jsem hned poté, co jsem se s Assadem dohodl na našem safari, vyřizovat papíry na zvířata, která jsem chtěl přivézt.
Assadův seznam skýtal lovci mnoho lákavých možností. Byla tam samozřejmě CITES zvířata – kruhochvosti – a pro mne zvlášť lákavé želvy Testudo graeca. Ale, jak psáno výše, nachytat si CITES zvířata už není možné. Nachytané, z přírody pocházející exempláře totiž nemají šanci dostat dovozní CITES permit. Navíc – chytat želvu je sice vzrušující, ale chytání jedovatých hadů dá člověku přece jen trochu více adrenalinu. A tak jsem studoval především v položce „jedovatí hadi“.
Assad toho měl hodně – egyptské kobry, plivající kobry, černé kobry … Tohle všechno nabízel, tudíž je určitě možné to s ním i chytit. Pak jsem ale uvážil, že jsem dvacet let jedovatého hada nechytal a že začínat po takové pauze rovnou s kobrou nebude asi to nejchytřejší. Tak jsem se podíval do ceníku na položku zmije a našel tam hned dva druhy, které mě lákaly a na které bych si troufl. Jednak zmiji rohatou – Cerastec cerastes – a za druhé její menší blízkou příbuznou, zmiji Cerastes vipera. Oba to jsou rozměrově hadi, které i přes svou alergii jsem schopen přemístit z bodu A do bodu B (například do pytlíku) bez nějakého většího rizika.
Přiznávám, že jsem všechny tyhle úvahy – včetně úvah o tom, co budu s nachytanými zmijemi dělat – vedl na poměrně akademické úrovni, nepočítal jsem totiž až zas tak napevno s tím, že opravdu něco chytím. Emailem jsem tedy vysvětlil Assadovi, že jedeme hlavně na rohaté zmije, a tady u nás jsem poslal na veterinární správu „žádost o stanovení veterinárních podmínek dovozu“. To je předepsaná procedura. I když hadi žádné na člověka nebo hospodářská zvířata přenosné nemoci nepřenášejí, je nutné udělat úlitbu byrokracii.
Odpověděli mi obratem – stanovili veterinární podmínky, podle kterých musím nechat v Egyptě od veterináře orazítkovat vstupní doklad, že hadi jsou zdrávi. Onen vstupní doklad je dokladem unijním, nikoliv tuzemským, je v něm obsažena veškerá tupost unijní byrokracie, jakou si jen dokážeme představit. Každý, kdo někdy byl v rozvojové zemi, má naprosto jasno, jakou hodnotu má veterinární razítko státního veterináře potvrzující, že hadi jsou zdrávi. Cenu takto od boku vidím někde mezi padesáti a sty dolary podle toho, jak moc je ona země rozvojová. Každopádně to razítko nebude mít nikdy nic společného se zdravotním stavem plazů, který potvrzuje.
Onen dotazník, který mi veterináři poslali a který jsem si měl nechat v Egyptě orazítkovat, obsahoval spoustu kolonek, nejvíce mne zaujaly položky „čerstvý“ a „cirkus“. Intuice mi říkala, že můj import bude hodně čerstvý cirkus, ale nebyl jsem si jist, tak jsem ze zoufalství vyrazil na pohraniční veterinární stanici na ruzyňském letišti a ukecal jsem službukonající veterinářku, aby se mnou krok za krokem celý dotazník prošla a vysvětlila mi, co kam napsat. To mne posílilo. Zbývalo už jen počkat na stanovený zářijový termín a vyrazit do Egypta.

Čas do odletu jsem trávil romanticky – jednak jsem hodně mluvil o tom, co chytnu, a za druhé jsem četl pořád dokola dvoujazyčnou knížku Stopy v písku. Napsal ji pan Jiří Haleš, významný terarista z období mé puberty, a kniha pojednává o tom, jak byl pan Haleš s přáteli chytat v Alžírsku. Kniha vyšla v roce devatenáct set sedmdesát osm, to mi bylo třináct, a tím nejluxusnějším zvířátkem, které tehdy pan inženýr Haleš chytl, byla právě Zmije rohatá. Ta kniha byla v mé pubertě zdrojem mnoha loveckých snů, a je milé si v dvaačtyřiceti plnit dětské sny. V tomto věku už člověk nemá moc času, za pár let už většinu klukovských snů nezvládnu fyzicky a zdravotně, budu-li vůbec naživu.
Nyní, kdy píšu tento rukopis, vlastním osm želv – jednotlivé kousky P. T. čtenáři v průběhu děje představím, protože jejich nabývání znamenalo mezníky na cestě zoufalství ze současného stavu ochrany přírody, cestě, kterou jsem prošel. Měl jsem jich osm ale i před odletem do Egypta, a tak bylo potřeba jim před cestou sehnat krmiče, dát salát do zásoby, a také jsem samozřejmě musel ubytovat svou fenku Argentinské dogy Kačenku. Všechno klapalo, Tolba reagoval na maily a tvrdil, že nás bude čekat na letišti, a já si dolepoval chytací bambusové háčky, abych měl na ty zmije kvalitní vercajk. Letadlo do Káhiry mělo velmi milosrdnou dobu odletu, v devět večer, takže nehrozilo, že bychom mohli zaspat. Oba dva, co jsme jeli – já i můj kamarád Jiří, DJ a kameraman, který se rozhodl jet natočit dokument o chytání hadů, totiž k smrti neradi ráno vstáváme. Jiřího přítelkyně ho v šest dovezla ke mně, tam jsme si ubalili dva nebo tři jointy a těsně před cestou se zkouřili, jak zákon káže. Pak nás Jirkova přítelkyně odvezla na letiště a my najednou seděli, pořád ještě pěkně zmatlaní, v letadle, které se odlepovalo od země. Vzhůru na safari!
Let proběhl klidně až na to, že večeře, kterou v aeroplánu servírovali, byla doprovázená letáčkem s přeškrtnutým čunětem a anglicky psaným textem: „Toto jídlo neobsahuje vepřové“! Byl to let ČSA, ale s ohledem na pohodlí svých muslimských klientů servírovali bezprasou krmi. Napadlo mne, zda by pro pohodlí svých nemuslimských klientů mohli naopak servírovat jídlo výhradně z prasete, dělané na sádle a strávník by si vždycky letušce řekl, co chce. Nemuslimští klienti však nemohou počítat, že se jim bude dostávat takové péče jako muslimům, protože si to na rozdíl od nich neumějí vyřvat a vytrucovat. Tak jsem snědl bezprasou krmi a taky mi chutnala.
V Káhiře jsme vystáli dlouhou frontu u pasové kontroly a pak už jsme v hale koukali, jestli někoho najdeme. A ono jo – kousek od východu stáli tři muži s cedulkou JXD. Potřásli jsme si rukama a já začal vyhodnocovat, jak vypadají. Štěpán, známý sýček a pesimista, mi totiž navykládal neuvěřitelné informace o tom, jak jsou Tolbovi strašní a jak naše výprava nemá nejmenší šanci dobře dopadnout a já teď poprvé měl šanci vidět je na vlastní oči.
Nejméně sympatický byl ten, který byl pro náš projekt nejdůležitější – Assad. Asi v mém věku, kolem čtyřicítky. Měl džíny, triko, pleš, byl o dva odstíny světlejší než já a celkově působil jako arogantní vekslák. Jak se později ukázalo, bylo to tím, že arogantní vekslák JE. Navíc vůbec nevypadal exoticky. Druhý muž vypadal naopak jako blahobytný orientálec z pohádek Tisíce a jedné noci, měl bříško, pleš, nápadné tmavé kulaté oči, knír a na sobě takový ten arabský mundůr, co vypadá jako noční košile, v bílé barvě. Mohlo mu být k padesáti, jmenoval se Abdulhalim a byl to nejstarší z bratrů Tolbových. Třetí chlapík byl menší, asi čtyřicetiletý, a působil velice sedřeně a chudě. Měl také knír, ne úplně čisté kalhoty a košili a nápadně zkažené zuby. Byl z těch tří asi nejsympatičtější, od pohledu takový sedřený, chudý, skromný a poctivý chlap. Nebyl to bratr, ale bratranec Rijád.
Celkově vypadali jako městští lidé, se kterými bychom neměli mít jedinou hlubší civilizační bariéru. Vyšli jsme z letištní haly k zaparkovanému autu – byla to skoro nová Toyota Corrola – a zjistili jsme, že chlapi dostali botičku. Vypadala úplně stejně jako botička pražská, jen byla trochu otlučenější. Nějakou chvíli trvalo, než Assad někoho uplatil a dva chlapi v uniformách botičku zase sundali. Nalezli jsme do auta, vypletli se z parkoviště a jeli směrem na Gízu, protože Tolbovic firma sídlí právě tam, v městě slavných pyramid.
„Máte hlad?“ ptal se Assad. Měli jsme, protože bezprasého jídla v letadle byla jen trocha. „Tak pojedeme do KFC!“ pravil nekompromisně. Podívali jsme se na sebe s Jiřím zoufalým pohledem a chvíli mlčky bojovali o to, kdo bude vysvětlovat. Pak jsem vyměkl já a snažil se Assadovi opatrně vysvětlit, že opravdu nejedu na dovolenou do cizokrajné země s vyhlášenou tradiční kuchyní proto, abych tam žral KFC. A že jestli by nebylo něco egyptského. Bylo, nakoupili jsme placek se zeleninou, co hrdlo ráčilo, a my s Jiřím měli konečně pocit, že jsme vypadli z domova.
Pak jsme ještě snad půl hodiny jeli hustým provozem, přestože se blížila čtvrtá hodina ranní, přejeli jsme Nil, a nakonec jsme z hlavní silnice zahnuli do malé, temné a samozřejmě nevydlážděné uličky. Dvě stě metrů a Corolla zastavila před mohutnou železnou branou v dlouhé zdi kolem velkého pozemku. Assad dvakrát zatroubil a vrata se otevřela. Otvíral je zevnitř tlustý muž v tradičním arabském oděvu. „To je hlídač!“ vysvětlil Assad.
Na pozemku za zdí rostlo pár palem, kolem zdi bylo několik kůlniček a uprostřed byl nevelký obytný dům. Vešli jsme dovnitř, byla to tradiční arabská architektura, takže jsme zůstali v první velké „společenské místnosti“. Assadova paní – se zakrytými vlasy a v tradičním mantlu, ale s nezakrytým obličejem – donesla čaj, vypili jsme každý svou sklínku a už jsme si fakt potřebovali jít lehnout. „Chcete zůstat tady, nebo si lehnete ven do stanu?“ ptal se Assad.
Zvolili jsme stan – bylo pořád alespoň pětadvacet stupňů – , vytáhli z báglů spacáky a zajeli do nich jak fretky.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou právě vydává nakladatelství Brána.)