Chřestýšovci rodu Trimeresurus

Chřestýšovci rodu Trimeresurus byli rozděleni do několika nových rodů, bylo určeno také několik nových druhů. Původní rod čítal 37–41 druhů, podle té které taxonomické práce, revize rodu. V poslední době dochází k rozdělení na několik nových, resp. staronových rodů.
Rod Cryptelytrops s druhy: albolabris, andersoni, cantori, erythrurus, fasciatus, insularis, kanburiensis, labialis, macrops, purpureomaculatus, septentrionalis a venustus.
Chov a odchov druhů C. albolabris a V. stejnegeri je u nás všeobecně znám, a bylo toho již mnoho napsáno. Nové druhy C. insularis, macrops, V. gumprechti a V. vogeli, mají v podstatě stejné nároky, jedná se o velmi podobné hady. Pouze druh purpureomaculatus je velmi agresivní a daleko jedovatější, tím pádem je jeho chov o dost náročnější. Potřebuje také vyšší vzdušnou vlhkost, protože žije v pobřežních mangrovových porostech, okolo řek apod. Základem chovu je u většiny druhů vhodné terárium tropického typu, se spletí větví a zarostlé např. Pothosem (Epipremnum). Jako substrát se nejlépe osvědčil rašeliník (Sphagnum), případně směs rašeliny s pískem, ale ta dost často ve vlhkých podmínkách plesniví. Většina druhů, bez větších problému přijímá myši, myšata či holátka, dle velikosti, robustnější druhy jako C. purpureomaculatus i střední potkany. Množení a odchov nečiní větší problémy, pokud jsme schopni sestavit chovný pár či skupinu. Většina druhů je vejcoživorodá, což znamená, že samice rodí 5 až 25 mláďat, v průsvitných obalech, plně vyvinutá a životaschopná. Pouze některé druhy snáší vejce, jako např. rod Parias, Protobothrops s výjimkou druhu jerdonii a flavoviridis. Mimo jiné i proto byli vyčleněni.
 

• Clyptelytrops macrops.	• Viridovipera gumprechti – samec.
• Clyptelytrops albolabris.	• Viridovipera vogeli – samice a samec.

Rod Viridovipera s druhy: gumprechti, medoensis, stejnegeri, vogeli a yunnanensis.
Krásná a klidná zvířata, větší než „albolábři“, asi stejně jako V. stejnegeri, samice až 130 cm. Samci, zvláště u C. vogeli jsou podstatně menší. Nenároční chovanci, se sklonem k tloustnutí, většinu času prosedí na větvích, pouze když mají hlad, popolezou, pověsí se hlavou dolů k zemi a číhají. Je potřeba rosit častěji, tak aby se dobře napili, prolézají pak terárium a pijí vodu z listů, ze stropu, z misky jsem je pít viděl opravdu výjimečně.
Rod Parias s druhy: flavomaculatus, hageni, malcomi, mcgregori, schultzei a sumatranus.
 

• Parias hageni – na rozdíl od ostatních živorodých druhů snáší samice vejce.	• Popeia popeorum – samice.
• Protobothrops mucrosquamatus juvenilní samec.	• Popeia popeorum – samec.

Rod Popeia s druhy: fucata, nebularis a popeorum.
Stejně jako u druhu „albolabris a stejnegeri“ je chov tohoto druhu poměrně dobře znám, a neliší se v podstatě od chovu výše zmíněných druhů. Tento druh měl dva poddruhy sabahi a barati, ale nenalezl jsem o nich v této revizi zmínku. Popeia nebularis vyžaduje chladnější a vlhčí podmínky. Je to poměrně agresivní druh. Bohužel se k nám nedostává příliš často, resp. jsem měl pouze samici, vyobrazení či živý exemplář samce jsem nikde neviděl, měl by mít modrý pruh. Samička je k nerozeznání od druhu popeorum. Popeia fucata je menší druh dorůstající asi 70 cm, zbarvením se nijak zvlášť neliší, samci mají zvláště u mladých jedinců bleděmodré skvrny na hřbetě, podobně jako u V. vogeli. Musím říct, že bez možnosti analýzy DNA, pitvy (tvar hemipenisů) a podobných metod, je pro laika opravdu těžké se vyznat. Zvláště pak, když variabilita zbarvení je i v rámci druhu obrovská. Jsme pak odkázáni na tvrzení dovozce nebo prodejce. Ti ovšem většinou nevědí, ani odkud zvířata pocházejí. Tím se komplikuje i snaha o sestavení chovných skupin a párů. Zvláště markantní je to právě u této skupiny.

Rod Protobothrops s druhy: cornutus, elegans, flavoviridis, jerdonii, kaulbacki, mucrosquamatus, tokarensis a xiangchengensis.
 

• Protobothrops mucrosquamatus subadultní samice.	• Trimeresurus puniceus – samice.
• Trimeresurus puniceus – samec.	• Ovophis tonkinensis.

A původní rod Trimeresurus s druhy: borneensis, brongersmai, gramineus, malabaricus, puniceus, strigatus, trigonocephalus a truongsonensis.
Trimeresurus puniceus, žije v přízemních patrech pralesa, kde je méně slunce, tedy chladněji, má rád vlhčí prostředí než stromové druhy, žijící ve vyšších patrech. Je aktivní pouze v noci, kdy pokud je hladový, pomalu prohledává terén. V přírodě se jistě živí převážně žábami, ale v mém chovu ochotně přijímá myši. Sameček je podstatně menší a subtilnější než samice. T. puniceus je vejcoživorodý (ovoviviparní) jako převážná většina chřestýšovců.
Dále do rodu Trimeresurus byli dříve zařazeni některé druhy, které dnes tvoří monotypické rody, jakým je např. Peltopelor macrolepis z jižní Indie, mající výrazně kýlnaté šupiny a trochu připomínající celkovým vzhledem zmije rodu Atheris. Dále byl z rodu vyňat Hymalayophis tibetanus, žijící v oblasti Nepálu, dříve uváděný jako Trimeresurus tibetanus. Trimeresurus gracilis z Thajvanu byl zařazen do rodu Ovophis, jehož některé druhy byly v minulosti také zařazeny do rodu Trimeresurus.
Přesto tento rod je již delší dobu, a zcela po právu, ustáleným a uznávaným. Je to opravdu velmi těžké, vyznat se v novém rozdělení, zvláště pak, když některé druhy byly vypuštěny nebo neuznány. Jako příklad mohu uvést Trimeresurus wiroti, jiné ostrovní populace nebyly pro změnu zatím zařazeny.
Není mi zatím známo, jak je přijímáno nové rozdělení rodu Trimeresurus, je však jisté, že nové metody (porovnání hemipenisů), nové možnosti (mitochondriální testy DNA) atd., přinesou zvrat do našich znalostí a bude nutné být na změny, často logické a dobrému pozorovateli většinou i pochopitelné, připraveni. Jsem si vědom, že skupina vývojově nejmladších druhů hadů se dynamicky vyvíjí, ale přesto se domnívám, že toto nové rozdělení, nebude zcela akceptováno, a že se v brzké době dočkáme dalších změn. Možná i proto, že nové a staronové názvy rodů, jsou někdy těžko akceptovatelné, až zavádějící. Cryptelytrops, Viridovipera – no nevím, zvláště ty zelený zmije se mi opravdu nelíbí, ale co na dojmu, hlavně jestli vystihují smysluplně podstatu, a že se vžijí a přijme je široká vědecká i amatérská veřejnost.

Použitá literatura: Gernot Vogel Venomous snakes of Asia
www.globalherp.com: Asian Pit Vipers recently reclassified
 

text a foto: Karel Ábelovský