Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 4. část

Nespal jsem – byla to jen taková dřímota, říká se tomu tuším hypnagogický stav. Ležel jsem v tom stanu v Gíze, ale mysl jakoby najednou byla zpátky na konci roku nula pět, kdy Štěpán seděl ve vězení a mně vyšel první článek o jeho cause a CITES. Začal jsem do tématu vrtat podrobněji a zanedlouho byl na světě textík druhý. Doprovodil jsem ho (simulovanými) fotografiemi přípravy želví polévky.
Zaměřil jsem se na želvy, protože pouze v této oblasti jsem trochu vzdělán a začal jsem mapovat černý trh s nimi – především na internetu. Trvalo to dva týdny a bylo to jedno z nejkrásnějších investigativních dobrodružství mé novinářské kariéry. Nabízelo se toho hodně, přestože jsem bral v úvahu jen nejaktuálnější inzeráty. Inzeráty, jež výslovně neuváděly „zvíře má CITES“, jsem obeslal skutečně rafinovaným dopisem pod skrytou identitou:
„Vážený pane! Mám o želvy zájem. Jaká je, prosím, cena a mají CITES? Pokud ne, je mi to jedno, ale očekávám, že tomu bude cena odpovídat. Sdělte, prosím, podrobnosti, kdy a kde je převzít (pouze ČR). Děkuji. J. Doležal, e-mail suspect@atlas.cz.“
Suspect znamená podezřelý. Na ty s telefonem jsem druhý den také zavolal. Mailoval jsem celou noc, za dva dny jsem toho měl v mailboxu na dvě zoologické zahrady. A všechno bez papírů. Tedy – nějaké papíry byly k sehnání také, ale zase bez zvířat. Nejdříve jsem vyrazil za lákavým: „Prodám Testudo hermanni hermanni, dospělý samec. Cena 1900 Kč, jen do dobrých rukou.“
„Hermanna“ je taková ta známá „želva z Bulharska“, česky Želva zelenavá. Díky balkánskému vztahu ke zvířatům a přece jen se rozvíjejícímu průmyslu i zemědělství balkánských zemí je však již v přírodě ohrožena. Naštěstí se dobře množí v zajetí. Sraz s inzerentem jsem měl na Zličíně, a když vytáhl z auta krabici s podvyživenou želvou, která měla jedenáct čerstvých jizev na svrchním krunýři (známka nedávného odchytu) a spodní krunýř olepený zaschlým kravským trusem, měl jsem chuť mu jednu vrazit. Ne proto, že zvíře nemělo registraci CITES, ale za to, v jakém bylo stavu. Podobných krabic měl plná zadní sedadla favoritu. Chlapi byli bohužel dva, o hlavu větší než já, a vypadali jako čórkaři, tak jsem jim nabídl za zvíře pětikilo, a když nechtěli, alespoň je poslal, kam patřili.
Setkal jsem se s řadou prodejců – od dámy, jež si myslela, že želva bez registrace je jak pes bez rodokmenu, přes běžné teraristy, kteří mají dvě tři zvířata „bez papírů“ a vědí, že tím skutečně žádnou přírodu nepoškozují. Až po týpky jako ti dva lumpíci ze Zličína, co si odněkud z Balkánu v naprosto nepřijatelných podmínkách připašují zvířata, o která se neumějí postarat, takže jich polovina pochcípá, než je stihnou prodat. Každopádně – ilegální obchod s ohroženými druhy plazů bez registrace u nás doslova kvetl. Velké množství lidí nezávisle na sobě a bez centrálního řízení pašovalo do republiky chráněné plazy a pak je přes internet zcela veřejně prodávalo.
Nadřízení v Reflexu mi výslovně odmítli proplácet želvy, které si nakoupím v množství menším než malém pro vlastní potřebu. Musel jsem tedy šetřit a většinu inzerentů jsem jen buzeroval. Ale stálo mě to nesmírné přemáhání. Mé nákupy vypadaly obvykle takto:
„Prodám: 1,1 Malacocherus tornieri (ž. zploštělá), dospělé, dále 1,1 Testudo hermanni (ž. zelenavá), dospělé.“
Poslal jsem svůj „nenápadný“ dopis a přišla odpověď:
„Želvy jsou bohužel bez papírů … cena 8000 Kč za kus. Měl byste zájem o pár, nebo chovné trio? Želvy jsou v zajetí přes rok a jsou v perfektní kondici …“
Většina nabídek přicházela s podpisem a často z pracovního mailu inzerenta. Další ověřování probíhalo tak, že jsem vyrazil na schůzku a s bolestí u srdce odejel bez zvířat. Nakonec jsem koupil jen jednu jedinou želvu – alespoň jeden hmatatelný důkaz, jaký je přes inzeráty s ohroženými druhy obchodní fičák. Koupil jsem Goatovi – želvákovi čtyřprstému, jehož jsem koupil jako důkaz prodeje želv k minulému článku – , opravdu pěknou, mohutnou nevěstu. Želva jak laň! Nechal jsem ji zase na magistrátu zaregistrovat.
Věrohodně ověřených nabídek za tu dobu, co jsem obchod monitoroval, bylo opravdu hodně: želva kaspická (Mauremis caspica) za 500 Kč (dva jedinci), želva zelenavá (Testudo hermanni) a želva řecká (T. graeca), obě zhruba za 2000 Kč (desítky jedinců), želva čtyřprstá (T. horsfieldi) za 1000–1500 Kč dle velikosti (jedinci), kožnatka indická (Lissemys punctata) za pět a bengálští varani (Varanus bengalensis) za šest tisíc v neomezeném množství kusů …
Pak jsem vyrazil na ČIŽP na rozhovor s úředníky, který jsem si k článku vyžádal. Vrátný v nové honosné recepci ČIŽP vyzdobené kabelkami z kůže vzácných plazů mi tykal a do telefonu na tiskovou mluvčí hulákal, že tam má „ňákýho chlapíka“. Na dotaz, zda dříve pracoval u StB, odpověděl kladně, ale po chvíli výrok popřel s tím, že žertoval. V útulné místnosti mě očekávala magistra Pavla Říhová, vedoucí oddělení CITES, tehdejší tisková mluvčí magistra Eva Rolečková a náměstek ředitele ČIŽP inženýr Jan Klapuš ze sekce pro ochranu lesa a přírody. Netykali mi.
Ptal jsem se, proč Inspekce neplní svou funkci, proč je v úplnosti tolerován zcela veřejný prodej neregistrovaných zvířat přes síť. A jako důkaz uvádím obě želvy, co jsem přes internet jako důkaz obchodu s nimi koupil. Paní Říhová odpověděla, že oni nemohou poslat mail a po velmi dlouhém vykrucování, jak v tom anonymním prostředí internetu nelze nikoho dohledat, se z odpovědi vymlžila do ztracena. Na můj přímý dotaz pak odpověděla: „Přes inzeráty jsme za čtrnáct let naší existence nezachytili a nezabavili nic, protože se nám to nepodařilo.“
Zato se pochlubila, že usilují o zákaz inzerce ohrožených zvířat (zvláště to, jak bude zakazovat lidem inzerovat na internetu, mě pobavilo) a napomenula mě, že jsem informace o prodeji želv, které jsem získal při novinářské práci, neudal policii. Odpověděl jsem, že podle mého je za to z našich daní placena právě ona, ale namítla, že její úřad pracuje dobře.
Pak jsem se pokoušel zjistit, jestli existuje nějaký útulek pro opuštěné Želvy nádherné – chtěl jsem se té, kterou jsem měl doma, zbavit. Úředníci mi řekli, že „mám zkusit“ nějakou záchrannou stanici nebo pražskou zoo a že nikdo nemá povinnost zvíře převzít. Poradit mi skutečně neuměli. Ptám se, co se zachráněnou želvou dělat. Chvilku se dohadujeme. Já říkám, že by želva v rybničním bahně přes zimu zahynula, oni, že to není věc státu, že jsem ji určitě nenašel v rybníce a není to tedy záchranný odchyt. A tisková mluvčí „ochranářů“ paní Rolečková dodala útočně: „Když najdete želvu a máte k ní takový vztah, tak si ji nechte! Proč ji chcete hodit na krk zrovna státu! Postarejte se o ni!“ A sama převzít želvu odmítne.

 

Pokračování příště.

 

(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou právě vydává nakladatelství Brána.)