Andulky, standard, posuzování

Bylo mi devět let, když jsem viděl svoji první výstavu exotického ptactva v botanické zahradě. Dali mi tam tenkrát jako dárek jeden výtisk jejich časopisu ZKPEP. Takové nic, ale dostali mě. Ještě jej mám v knihovně. Bylo to tenkrát takhle po válce, v roce 1947, o kterém pamětníci tvrdí, že byl rokem nejkrásnějším, plným nadějí. To mělo brzy skončit, naštěstí přežily ty výstavy. V tom časopise kdosi psal také o andulkách a nabádal, že chovatelé by si měli klást vyšší cíle a snažit se nejen o odchovy, ale raději o odchovy s nějakou chovatelskou hodnotou, jakou jsou opalíny nebo dokonce straky. Od těch dob chovatelství zatraceně pokročilo a dnes již píše svoji historii. Před polovinou šedesátých let byly uskutečněny první pokusy o uspořádání soutěžních výstav andulek, aby od roku 1969 se takové výstavy pořádaly pravidelně. V letošním roce jsem mohl navštívit již 41. takovou výstavu. Většinu z těchto výstav jsem pak viděl na vlastní oči. Dalo by se tedy říci, že nějaký přehled o andulkách jsem si za tu dobu vypěstoval, i když je tedy nechovám. Na druhou stranu si myslím, že mám jakýsi odstup, který mi umožňuje, abych netrpěl tou vynucovanou chválou, kterou po každém z nás vyžadoval někdejší režim, abychom nebyli považováni za nepřátele socializmu. Vyžadovali po nás ovšem na druhou stranu tak zvanou konstruktivní kritiku. To znamenalo chválit, ale sám sobě si přitom sypat popel na hlavu. O něco takového bych se nerad pokoušel. Chci jen na nějaké věci poukázat, jsem však rád, že vše funguje tak, jak to dnes alespoň funguje, věřím však ve světlejší budoucnost. Jestliže tedy budu kritizovat, chci jenom přiložit polínko a doufám, že elán se více rozhoří. A dále doufám, že se to také takhle bude brát a já neskončím v nějakém takovém andulkářském Jáchymově. Mým vzorem je spíše otec Klapzuba, který byl na svoje kluky nemilosrdným, ale oni díky tomu byli nejlepší.

Standard typ „Pechar“.

Když se koncem šedesátých let začínali andulkáři houfovat, měli ohromný elán a veliké plány. Dokonce vydávali i svůj vlastní časopis Undulatus. Tomu však záhy došel dech. Chtěli jej vydávat stále, jenže to neměl kdo dělat. Takže Undulatus skončil a v Informačním zpravodaji ČSCH se objevila rubrika o andulkách. Byla vždy na prvním místě. Články shromažďoval Dr. Pecina a já jsem měl tenkrát na starosti výrobu, což znamenalo, že jsem musel připravit originál v takové podobě, aby se to dalo jenom ofotografovat a v Brně pak rozmnožit. Ani neříkám vytisknout, protože konečná podoba vypadala spíše jako samizdat. Největším problémem, ostatně jako vždy, byl nedostatek článků. Nejvíce nám pak vypomáhal smíchovský evangelický farář pan Voříšek. Ten to nakonec vzdal, protože mu andulky vyčerpávaly elán pro psaní kázání a pohřební proslovy, což je pochopitelné. To bylo přeci jeho povolání. Když pak převzal Informační zpravodaj Milan Vašíček, byla to pro mne ohromná úleva. Jenže odešla také pravidelná rubrika o andulkách. Jestli se tedy nyní sem tam vrátím k andulkám, bude to jenom návrat k písemné formě, protože z povzdálí je pozoruji po celou dobu. Ony si ty andulky zaslouží, aby se o nich občas objevilo něco i na papíře. Zdá se mi, že některé tradiční představy, předávané ústní formou jako pověsti je potřebné diskutovat, někdy i prolomit.

Světle zelená dominantní straka opalinová.

Docela zajímavý je pohled na otázku standardu. Většina chovatelů si myslí, že existují nějaké mezinárodní standardy a to nejen chovatelé andulek. Většina z nich však žádný standard nevlastní a nikdy jej nečetla. Ona to nakonec není žádná lehká četba. A téměř všichni pak zaměňují standard, tedy vlastně vzorník a výstavní podmínky. To je však něco jiného. Sice to spolu souvisí, ale není to totéž. Třeba andulkáři v současnosti unisono tvrdí, že postupují podle současného standardu WBO (World Budgerigar organisation). Jak jsem si však ověřil, mají zatím k disposici jen virtuální model nového typu andulky, který má být vzorem dokonalosti, ke kterému se chov má blížit, kterého má někdy v budoucnu dosáhnout. Textovou část zatím nemají přeloženou, takže jí vlastně nikdo u nás nezná. Podle toho, co jsem viděl na internetu, není text dostatečně do hloubky vypracován. A to zvláště v kapitole barev. Jenže právě tohle bude v budoucnosti zapotřebí. Další mylnou, avšak všeobecně rozšířenou představou je to, že s jakýmsi novým standardem přestává platit všechno, co bylo předtím. Teď tady máme něco nového, i když ani nevíme co, a to co bylo předtím můžeme vyhodit, to nás nezajímá. To je ovšem hrubý omyl. Především se zapomíná na to, že každá nová verze standardu vychází ze standardu předcházejícího. A takový předcházející standard může být v některých svých partiích mnohem lépe vypracován než jeho mladší bratr. Pokud studuji nějaké nové věci, v podstatě jsem nenašel nic, co by odporovalo předcházejícímu. Typ kterého chceme dosáhnout se samozřejmě vyvíjí, ale jenom pořád stejným směrem. Mám standardů v dnešní době již slušnou sbírku, takže jsem schopen nějakého srovnání. To však jenom na okraj. Doufám, že budu v nejbližší budoucnosti mít dostatek síly na to, abych shromáždil nějaké fotografie a s jejich pomocí se na andulky podíval bližším pohledem. Je to taková docela zajímavá představa a první pokus bych vám rád dnes předložil.

Srovnání skutečnosti se standardem typu „Pechar“.

V roce 1980 nám vyšel v knižní formě standard exotického ptactva a je v mnohém dosud nepřekonán. Jeho součástí byla i kresba typu, ke které se přihlíželo asi dvacet let. Pro zjednodušení nazývám tento typ typem Wiener, podle jména autora celého standardu. Potom byla vypracována nová kresba představy typu a autorem byl Petr Pechar. Tedy typ Pechar. Tato kresba byla asi před dvěma roky nahrazena universálnější představou podle WBO. Tedy typ WBO. Jak jsme si mohli všimnout na současných výstavách andulek, andulky se v současnosti hodnotí systémem na pořadí, nikoliv na body. S čistým svědomím by to ani nešlo. Proč? Protože se zvedla laťka! Jestliže by andulka dosáhla podle Pechara 90-ti bodů, chybělo jí 10 bodů do ideálu. Jenže WBO je přísnější, tudíž téže andulce by muselo chybět do ideálu více bodů, anebo nový ideál by musel představovat třeba 120 bodů. Prostě by to nehrálo a nenavazovalo. Andulky se jaksi vymykají všemu, co se děje okolo nich. Třeba barevní kanáři jsou svým vývojem mnohem starší než andulky a tady se nic takového neděje. Nikdy žádný barevný Kanár dosud nedosáhl 100 bodů. Je to jednak tím, že na každém ptáku se dají najít drobné chybičky, které přímo plynou z jeho života v kleci, v omezeném prostoru. Takový mistr světa mívá svých obligátních 93 bodů a těch 7 bodů, které mu chybí do ideálu vám na něm každý posuzovatel ukáže. Jenže tady je standard natolik stabilizován, že to nečiní problém. U andulek a jedině u andulek je stále ve vývoji jak představa typu, tak i kvalita ptáků. Zatím nikdo neví, kam až tyto dva faktory mohou dospět. Možná, že představa typu se nakonec ukáže jako nereálná, možná ji nakonec andulka dokáže překonat. Kdo ví? V současné době se špičkové andulky blíží spíše typu Pechar, typ WBO lze považovat za návod, kterým směrem by se snaha chovatelů špičkových andulek měla ubírat.

Dominantní straka – ideální rozložení barev.

Moderní prostředky zobrazování pomocí počítače nám poskytují nádherné možnosti srovnávání rozličných obrázků a to především fotografií. Zdůrazňuji fotografií, protože právě fotografie nám obvykle zobrazuje něco opravdu konkrétního, v našem případě pak zcela konkrétní andulku, kterou je potom možné porovnat se standardem. Obvykle tohle dělají tak zvaní počítačoví grafici a chtějí za to nekřesťanské peníze. Asi bych to chtěl taky, být tedy počítačovým grafikem. Jenže jsem důchodcem a jsem rád, že za to dostanu stejný honorář, jako když jenom zmáčknu spoušť fotoaparátu. Jásám však radostí, když se mi povede „přijet“ s fotografií andulky na obrázek standardu a vyčmárat hluchá místa tam, kde se to neshoduje. Chci vám to dneska představit.

Recesivní straka – ideální rozložení barev.

Vezmu tedy tak zvaný vzor Pechar a fotografii konkrétní andulky, která seděla v jedné kleci na 41. výstavě andulek v Praze. Nešlo sice o úplně nejlepší andulku, ale o takového vítěze nižšího typu. Je to vítěz tak zvané podskupiny. Ten je vybrán z určitého počtu vítězů tříd. Tedy beze sporu andulka nejméně z té lepší třetiny celé výstavy. Abych to vyjádřil ještě přesněji, musely být celé dvě třetiny zbylých andulek podle názoru posuzovatele horší. Celkovou velikost andulky i podle této metody srovnat nelze. I v ornitologii je celková délka těla pokládána za míru, která se zcela spolehlivě změřit nedá a je tedy pokládána spíše za orientační. Vybral jsem si právě tuto andulku, protože se mi ji podařilo vyfotografovat v klidné pozici a bylo proto s fotografií možné dále pracovat. Ponechal jsem na fotografii i kokardu za umístění, to proto, aby bylo možné ptáka dále identifikovat. Nejprve jsem na počítači vyretušoval dráty klece, tím jsem získal čistější obraz a proto bude možné lépe sledovat důležité obrysy těla ptáka, které jsou pro posouzení typu velmi důležité. Potom jsem „vyříznul“ z obrazu tělo ptáka a přesunul je na obrázek představující standard. Co tedy nyní vidím? Standard typ Pechar představuje štíhlého ptáka s ideálním držením těla, které je předepsáno v linii 60°, které svírá s vodorovnou linií. Dále vidím linie obrysu těla, které jsou rovné, plynule na sebe navazující. Je to snad v rozporu se standardem typu Wiener nebo WBO? Vůbec ne! Můžeme si zopakovat, co standard Wiener říká k pozici postoj, pro kterou je v bodovacím systému vyhrazeno společně s pozicemi velikost, typ, křídla plných 45 bodů neboli 45 % všeho, co se na andulce hodnotí. Tak tedy postoj: správný postoj ukazuje kresba ideální výstavní andulky. Tělo svírá s vodorovnou rovinou úhel asi 60°, je jedním ze znaků vyšlechtěné formy andulky a důležitým ukazatelem výstavní kondice. Přestože se dnes požadují silní a těžcí ptáci, nesmí být jejich břicho tlusté a dotýkat se bidélka (srážka 2 až 5 bodů). Před posuzováním postoje se posuzovatel musí snažit ptáka uklidnit, aby se pták ze strachu nebo ze stresu nechoval jinak, než jaký ve skutečnosti je. Při nervozitě trpí v první řadě postoj. Účelem posuzování není trestat za každou cenu, ale hodnotit ptáka takového, jaký je ve skutečnosti. Trpělivost posuzovatele i ptáka musí být v souladu. Tolik standard. Myslíte si, že tohle již v současnosti neplatí? Ale jděte. A čím byste asi chtěli tento vcelku jasný text asi nahradit? Pokud si tedy oba obrázky zobrazím přes sebe, je vcelku jasně viditelné, že pták má mnohem vzpřímenější držení těla, než je předepsáno. Jeho držení těla svírá úhel asi 67° což sice není až tak moc, přesto je to viditelné. Pokud to vidím jako posuzovatel, respektive to vidět chci, potom bych měl strhnout dva body. To je spodní předepsaná hranice. Vzpřímenější postoj není nikdy považován za tak velkou odchylku, chybu, jako postoj opačný, když totiž andulka na bidélku leží. To je vždy chyba hrubšího rázu. Na linii hlavy se zobrazený pták téměř shoduje s linii hlavy standardu typu Pechar. Drobné neshody jsou vyznačeny červeně. Všimněte si však linie zad, která je zvýrazněna rovněž červeně. Ta linie není rovná a plynule navazující na linii krku, což je rovněž chyba. Ve skutečnosti, kdy je pták v pohybu, asi nebude tato nerovnost dostatečně markantní, ovšem zkušený posuzovatel by si měl nějaký ten bodík nechat v rezervě. Přesuňme se však na spodní část těla, břicho. Tady nemáme kresbu standardu viditelnou. Proč? Inu proto, že pták má příliš silné břicho, přeneseno na lidskou postavu má pivní cejchu. I při vzpřímeném postoji se břichem dotýká bidélka, což by neměl. Většina ptáků se však dotýká bidélka více než tento, proto to musí posuzovatel nějak zohlednit a trestat jen mírně. V linii krku jsem zakreslil čáru, která jako by oddělovala hlavu od těla. Pokud se budete pozorně dívat, nemůže vám uniknout, že poměr velikosti hlavy a těla není ve stejném poměru jako na kresbě standardu. Ta andulka je velká a silná, ale její hlava je k tomu tělu příliš malá, než aby ten celek dokonale ladil. Jsou tady však další rozdíly, které jsou v rozporu s tím, co standard říká. Mimo jiné délka a držení křídel. Nebo hrdelní znaky, které nejsou až takové kvality, jaké by mohly být. Může se vyskytnout pták, který je bude mít výrazně lepší, s tím musí posuzovatel počítat. Kdybych postupoval příliš přísně a využil všech možností, které mi standard poskytuje, dopustil bych se vážné chyby. Před tímto ptákem se totiž vlastně umístilo jen 18 vítězů skupin. Některé z nich mohl bodově dokonce předčit, ale dobrou polovinu nikoliv. Suma sumárum bych tohoto ptáka ohodnotil tak 87 až 88 body, což bych považoval za přiměřené. A to jsem jaksi pomlčel o barvě, která je v současnosti poněkud odsunována do pozadí. Srovnejte si prosím sami obrázek dominantní straky, sice staršího typu, ale ideál rozložení barev po těle ptáka rozhodně stále platí. Většina chovatelů však nerada vidí ptáky ohodnocené méně než 90-ti body. To považuji za přežitek minulých dob, kdy se 90-ti body hodnotili ptáci jenom proto, abychom podpořili chovatelství. To je bohužel neblahé dědictví. Již pták hodnocený 75-ti body je pták odpovídající typu, ačkoliv u nás je považován za brak. Tím jsme si však podstatně zúžili možnosti, které nám hodnocení poskytuje a dostali jsme se tak vlastně na pole politiky. S tím bohužel musíme počítat, a proto je samozřejmě lepší, když se v současnosti posuzuje systémem na pořadí, které však jednotlivé ptáky v jejich skutečné kvalitě nehodnotí. Je tady však ještě možnost i při posuzování na pořadí jednotlivé ptáky ze soutěže vyloučit, pokud mají opravdu hrubé vady. Někdy se však ani tohle nedělá. S potěšením mohu konstatovat, že na poslední výstavě andulek jsem žádného vyloučeného ptáka nezaznamenal a ani jsem si žádného takového na výstavě nevšimnul. To je také důkaz celkového vzestupu kvality andulek.

Recesivní straka perlová.

Znovu se chci vrátit k barvám andulek. Mezi andulkáři zní unisono přesvědčení, že pokud chtějí dosáhnout vynikajícího typu, nemohou příliš hledět na dokonalost barvy. Vítěz letošní výstavy dosáhl svého úspěchu ne proto, že by o tolik převyšoval ostatní andulky co do typu, ale proto, že k velmi dobrému typu přidal ještě vynikající hrdelní znaky a barvu bez do očí bijících chyb. Jindy však může být barva zcela mimo, typ to pak zachrání. Recesivní straky mají obvykle nevalný typ. Mám na obrázku recesivní straku, pokud to ještě vůbec je recesivní straka. Ten pták je štěpitelný na všechno možné a za recesivní straku se jenom maskuje. Především. Recesivní straky obvykle nemají hrdelní znaky a ve standardu se také nekreslí. Tento pták má výrazné hrdelní znaky perlových. Navíc hrdelní znak, který bývá částečně pod lícní skvrnou je plný! Nejhrubší jeho vadou je však silně skvrnité, nečisté čelo. V těchto místech nesmí mít žádná andulka tmavou barvu. To se trestá. Nedovedu si vysvětlit, proč byla použita k páření právě taková kombinace barev. Buď chovatel neměl na výběr nic jiného nebo se snažil zlepšit typ pomocí perlových, které dobrý typ obvykle nesou. Tentokrát to vyšlo, protože ostatní andulky v této části soutěžního pole neměly tak dobrý typ a na barvu posuzovatel ne přivřel oči, ale odvrátil hlavu. Tenhle pták mně připadá jako bílé prádlo, které omylem seperete s barevným dohromady. Kdyby však měl čistou barvu a dokonalou strakatost, potom si myslím, že by aspiroval na jednoho z nejlepších ptáků výstavy. Ne tedy kokarda ve stojanu, ale na prkně vítězů. Jinými slovy. Pokud se povede skloubit dokonalost barvy s typem, je to vítěz. Že to nejde? Samozřejmě, že ano!

Standard WBO.