Bubláci

Pokračování.

V průběhu let mého holubaření jsem budoval různé holubníky a budníky, až jsem se dopracoval k dnešnímu typu, který se pro bubláky nejlépe osvědčil. Budníky jsou dostatečně prostorné, asi 70 cm×50 cm×50 cm, uprostřed je vodorovné sedátko pro odpočinek, na dně je asi deseticentimetrová vrstva pilin. V nich si zpravidla holubi v rohu udělají důlek na vajíčka, která odtud nemohou nikam vypadnout. Vynesou-li vejce z hnízda na rousech, při sezení je zobákem opět vrátí do hnízda. Po vylíhnutí holoubat snesou brzy další vejce v protilehlém rohu. Zpočátku holoubata obtěžují sedící rodiče a žadoní o nakrmení. Staří brzy poznají, že když dobře holoubata nakrmí, tak je již nechají na pokoji. Tím docílím velmi dobrého krmení i vývinu mláďat. Že se poslední typ budníku holubům líbí, jsem poznal už při jeho stavbě. Již v průběhu budování se v nich usazovaly jednotlivé páry, než byla jedna strana postavená, v druhé se hned zabydlovali holubi, i když jsem kolem manipuloval s prkny a zatloukal hřebíky. Ve starším typu budníku trvalo déle než měsíc, než se v nich holubi usazovali. Zprvu si stavěli hnízda na zemi a já neustále sbíral ze země jejich vejce, až jim to došlo a nastěhovali se i do staršího typu. Dnes jsou již všechny kompletně obsazeny. Jsou i přehledné, při chůzi kolem nich vidím na první pohled, co se v každém kotci děje, jak staří sedí na vajíčkách, jak krmí, jak se páří. I čištění je snadné.

Stravování holubů by mělo být co nejpestřejší, holub pozná svým instinktem, co v které době potřebuje. Jiná potřeba je v době pelichání, jiná v zimě, v létě, v době krmení mláďat. Při krmení sleduji, co nejdříve mizí z krmítka a toho příště přidám. Během roku se množství krmných složek značně mění, mění se i poměr mezi zrninami, kulatinou a olejninami.

K udržení dobrého zdraví potřebují mimo krmení i různé minerály a vitamíny. Minerály získávají v holubím kameni, který vyrábím svojí recepturou z devatenácti složek: říční písek, cihlářská hlína z Bechlína, antuka, dřevěné uhlí mleté, skořápky vaječné, Sůl s jodem, krmný vápenec (2–4 mm) z Vítkovic v Krkonoších, bílý písek (4 mm) z Jestřebí, liz dobytčí drcený, šáma cukrovarská bílá, plastin, vápenný hydrát z Čertových schodů, anýz, kmín, fenykl, zvětralá omítka, popel ze dřeva, lastury drcené, kopřivy dvoudomé čerstvě nasekané, které v cihlách při sušení uschnou.

Vše důkladně promíchám, prostříkám vodou a nadělám cihly, suším je na prudkém slunci, několikrát denně obracím. Po usušení je třeba cihly uskladnit na suchém místě, kde dlouho vydrží. Jinak po čase do sebe nabírají vzdušnou vlhkost a drobí se, ale kvalita se tím nemění. Holubi je snáze klovají, ale neobrušují si tím zobák. Vitamíny holubům dodávám v elixíru, který smíchám z jednoho dílu medu, jednoho dílu rozemletého česneku, jednoho dílu rozemleté cibule, jednoho dílu kopřivy žahavé, jednoho dílu slunečnicového oleje a jednoho dílu soli s jodem. V dobře uzavřené nádobě vydrží celý rok, až do příští sklizně. Elixír zamíchávám do zrní při krmení jednou až dvakrát týdně. Přispívá k dobrému zdraví a plodnosti.

Rousní bubláci se kroužkují v šesti až deseti dnech po vylíhnutí, kroužkem číslo dvanáct, až nad kolínko. Je třeba vystihnout správnou dobu, kdy kroužkovat. Provedeme-li to brzy, holoubě kroužek ztratí. Při pozdním kroužkování je rous nalitý krví a nelze kroužek navléknout. Mám na to svou metodu, jak takové holoubě okroužkovat. Z igelitové nákupní tašky ustřihnu proužek asi tři centimetry široký a patnáct centimetrů dlouhý. Tímto proužkem obalím holouběti nohu od kolínka dolů k prstům a dostatečně jej přitáhnu k noze, ale ne příliš, aby se nepoškodila nalitá brka. Na takto obalenou nohu natáhnu kroužek, někdy snáze, jindy to jde hůř. V tom případě igelit naolejuji. Při úplně přerostlém rousu raději nekroužkuji, stává se to nejčastěji těm nejkvalitnějším jedincům s mohutným rousem.

Na celostátní výstavě holubů v Brně v roce 2000 byli poprvé v dějinách českého holubářství vystaveni němečtí bubláci. Pan Alexander Veselý v časopisu Fauna (číslo 3, ročník 12) o nich píše: ,,Jako novinka v historii celostátních výstav byli vystaveni němečtí bubláci chovatele Pangráce E. v počtu čtyř kusů, přičemž nejlepší z nich obdržel slušných 95 bodů. Toto plemeno je téměř shodné s českým bublákem dvojvrkočatým, liší se však od něj celkově mohutnějšími tělesnými proporcemi a přední chocholkou“, já dodávám – ve tvaru růžice, „dále vyšším postojem, na němž lépe vyniká mohutný rous a supí pera, obočnice má být světlá, na rozdíl od českého bubláka.

Na Evropské výstavě v Brně v roce 1998 jsem poprvé viděl anglické bubláky, přímo dovezené z Ameriky. Moc se mi líbili. Rozhodl jsem se pro jejich chov a začal je shánět. Na žádné velké výstavě po celé Evropě nebyl vystaven ani jediný, také jsem nenašel žádného chovatele těchto holubů nejen v Čechách a v Německu, ale i v ostatních státech Evropy. Po dlouhé, pro mě nekonečné, době jsem dovezl anglické bubláky z Kanady a Ameriky. Radost z nich byla veliká. Trvalo ale dalších pět let, než se namnožili a mohli se poprvé vystavit na další Evropské výstavě v roce 2004 v Praze. Byli to první v Čechách odchovaní a vystavení angličtí bubláci. I když ještě z daleka nebyli podle mých představ, dostali od německého posuzovatele čestnou cenu a dobré bodové ohodnocení dle katalogu 92 b., ČC 95 b., 93 b., a 94 b., celá kolekce 374 bodů. Určitým problémem je nemožnost nákupu anglických bubláků na evropském kontinentu, do dnešního dne (píše se rok 2008) jsem nesehnal ani jediného.

Chovám a zajímám se o holuby šedesát pět let a za tu dobu jsem vypozoroval u některých holubů nenormální chování. Některé úchylky jsou docela běžné, jiné vzácné. V hejnu nad pět set kusů, které chovám, je větší šance, že se takový jedinec vyskytne, než mezi několika kusy. Časté je zlodějství, kdy někteří samci kradou stavební materiál na hnízda svým sousedům a někdy i vzdálenějším párům. Je zajímavé takového zloděje pozorovat. Jsou-li cizí hnízda obsazena jejich majiteli, je v klidu. Jakmile někdo kotec opustí, třeba jen na malou chvíli, hned vystartuje do prázdného budníku a ukradne větvičku nebo jiný materiál, ze kterého je hnízdo postaveno. Vzácněji se objeví drzouni, kteří se pokouší ukrást klacík z cizího hnízda, na kterém sedí samička, která svůj majetek brání. Není vzácná ani holubí homosexualita, která je častější u samců při nedostatku holubic. Pomine, získá-li holub partnerku. Vzácně se objeví vrozená homosexualita, která postihuje jak holuby, tak holubice, ty však méně často. Tento ,,handicap“ je celoživotní a nejde žádným způsobem předělat. Takový pár jsem před léty koupil, protože oba holubi krásně a silně bublali. Po vpuštění do holubníku začali si hned stavět hnízdo a pářit se. Za pár dnů bylo hnízdo již tak vysoké, že se nemohli do něj v kotci dostat. Vajíčka v něm nebyla ani po měsíci. Rozdělil jsem je a dostali nové partnery. Údajná holubice se po delší době přece jen spářila s jiným samcem. Homosexuální samec se nové holubice ani nevšiml, i když byl v původním páru vrčný a velmi aktivní. Po vypuštění z párovaček šel homosexuální pár okamžitě k sobě. Teprve tehdy mi došlo, že to jsou oba samci, proto oba tak stejně silně bublali. Jejich zaměření bylo vrozené a proto neměnné. Podobný vzácný případ se stal ještě jednou, ale úchylka aktérů tehdy nebyla vrozená. Začátkem chovné sezóny při kontrole hnízd byla v jednom hnízdě čtyři vejce. Byla čerstvě snesená, tak jsem nevěděl, které mám vyhodit. Nechal jsem všechny na místě a dával větší pozor na kotec a jeho obyvatele. Za tři týdny byla v hnízdě čtyři holoubátka. Myslel jsem, že do hnízda snesla vajíčka jiná holubice. Sledoval jsem ten pár, nikdy se spolu nepářili, ani samce jsem nemohl rozeznat a neviděl ho vrkat. Do léta se situace opakovala ještě dvakrát, v hnízdě byla vždy jen tři holoubátka. Překvapilo mě, že dvě holubice stačily všechny holoubátka nakrmit a odchovat. Koncem léta byla v tomto kotci úporná rvačka, to už jsem věděl, že tam sídlí spolu dvě holubice. Cizí samec odtud vyháněl jednu holubici. To se mu záhy podařilo. Od té doby tam s tou druhou spolu žili několik let. Vyhnaná holubice si později našla nového partnera.

Mám dva starší chovné páry, které celou dobu co je mám spolu žijí a dobře odchovávají holoubata. V době, kdy obě holubice sedí na vejcích, se spolu oba samci páří a nevyhledávají žádné jiné povolné holubice v hejnu, které si sedají a tím dávají souhlas k páření každému zavrkajícímu samci. To všechno jsem vypozoroval u svých holubů.

(Z knihy Emanuela Pangráce 111× HOLUBI.)