Koňský přepravník – problém

Myslím, že téměř každý, kdo má koně, už zažil ten horor, když se koni do přepravníku nechce. Mám s tím živé zkušenosti. Na obrázku 1 je moje první kobylka, kterou jsem si koupil. V domovské stáji se jí do vozíku nechtělo a nakládání trvalo dvě hodiny. Tenkrát jsem neměl žádné zkušenosti a tak jsem to musel nechat na majiteli stáje a jeho „nakládacích nástrojích“ (obr. 2). Za dva měsíce jsem jel s kobylkou na kurz a kamarádka ji se svým dvanáctiletým synem naložila za pět minut, stejně tak při návratu domů. Jen s vodítkem. Při odjezdu z dovolené, ten samý rok, jsem si opět nechal koně naložit zkušenými koňáky a tentokrát to trvalo téměř šest hodin. Opět byl přítomen bič jako v prvním případě. Začal jsem proto pátrat, v čem je rozdíl těch čtyř pokusů. Přečetl jsem něco literatury a dospěl jsem k závěru, že na nechuti koně nastoupit do vozíku se podílí několik faktorů. Prvním je nervozita lidí kolem, která se přenáší na koně. Druhým faktorem je strach koně z omezeného prostoru. Kůň je přece původně, a má to zakódováno v genech, zvíře volných plání. Třetím faktorem jsou předchozí negativní zkušenosti, většinou bič, lopata, vodítka, uzdění, lonže a podobně. S tímto postupem se určitě setkalo mnoho koňáků i koní.

Při řešení problémů s nastupováním se musíme rozhodnout, zda chceme koně jen naložit za každou cenu anebo docílit jeho dobrovolné nastoupení. Mně se více libí ten druhý způsob a tak nabízím pár rad, jak postupovat. Vycházím z toho, že se mi poštěstilo si vlastní přepravník koupit, ale myslím, že se dá na dvě hodiny v řadě stájí půjčit anebo tam, kde je více koní, se vyplatí si postavit maketu. Na obrázku 3 je jedno možné řešení. Vozík jsem postavil na trvalé stanoviště tak, aby bylo pro koně co nejjednodušší do něj nastoupit. Do vozíku jsem koním dával dvakrát denně jádro a nechal je, aby tam šli dobrovolně. Postupně jsem každé krmení kýbl s jádrem postavil hlouběji do vozíku. Koně jsem kolem vozíku pásl ze všech stran, aby si na něj zvykli. Nastoupení pak trvalo kolem pěti minut.

obr. 1	obr. 2
obr. 3	obr. 4
obr. 5	obr. 6

Nejlepší ale je, když kůň jde do vozíku, je-li do něj vyslán a po nastoupení v něm zůstane tak dlouho, dokud ho z něj nevyvedeme. To předpokládá, že kůň se v něm cítí bezpečně a hledá v něm klid. Takového stavu lze docílit výcvikem. Jednu z metod jsme mohli vidět v provedení Montyho Robertse na show v Ostravě. Jen bych chtěl podotknout, že v případě podobných show je vše přizpůsobeno tomu, aby kůň byl vehnán do vozíku (bodová světla, potlesk publika, pohasnutí scény a nasvícení jen vozíku). Nastoupení za scénou může zůstat stejným hororem, jak to mnohdy známe z praxe. Druhou metodu nabízí John Lyons. Je to metoda postupných kroků, sice zdlouhavá, ale jistá. Třetí metodu jsem poznal na kurzu Honzy Bláhy. Ten moji téměř nenaložitelnou kobylu dostal do vozíku dobrovolně asi za deset minut. Metoda je podle Pata Parelliho a sestává z takzvaného velkého a malého konceptu. Na popis je zde málo místa a tak doporučuji absolvování příslušného kurzu, kde si každý vyzkouší na vlastní kůži, jak to koně naučit. Ve zkratce je ale možné nastínit, že velký koncept se cvičí mimo vozík a spočívá ve zprostupnění zádi, plece a ve vyslání koně dopředu na pobídku ze země. Malý koncept využívá skutečnosti, že tendence koně je jít proti tlaku. Při odjezdu z kurzu na Borové se mi samotnému podařilo koně dostat do přepravníku asi za patnáct minut. Jde jen o to, přesně odhadnout sílu a délku tlaku vyvíjeného na koně při jednotlivých krocích celého procesu (obr. 4 až obr. 9).

Druhou kapitolou přepravy je vlastní jízda. Je nezbytné dodržet maximální předepsané rychlosti a jet s ohledem na to, že za sebou máme minimálně tunu na kouli vozu. Specifikem je, že se nejedná o pevný, ale o pohyblivý náklad. Je to jako vézt cisternu s vodou, která se v ní přelévá. Musíme proto pomalu akcelerovat i pomalu brzdit. Je též třeba předvídat, co udělají řidiči kolem nás a proto se nesmíme na nikoho lepit. Jestli někomu připadají tato slova samozřejmá, tak stačí pozorovat některé řidiče s koněm na vozíku. Rychlost 130 km/hod. není výjimkou. Prudké změny směru při předjíždění a podobně. Nejlepší je mít pro tyto případy zaveden televizní řetězec mezi vozíkem a tažným vozem. Tam nejlépe vidíme, co se v přepravníku za jízdy děje a určitě ubereme plyn.

obr. 7	obr. 8
obr. 9	obr. 10
obr. 11	obr. 12

Na cestě musíme také zajistit pro koně co největší pohodlí. Zvláště v letních měsících musíme mít dostatečné větrání a v zimě naopak zataženou zadní roletu. Je dobře dát koni do přepravníku seno v závěsné síťce, aby se nenudil. Při přepravě koně, alespoň podle mé zkušenosti, moc nepijí. Podle mého názoru, je lepší pro koně cesta s mírnými zatáčkami. Musí vyvažovat a nemá tendenci kopat do přepravníku. Na dálnici je situace horší. Tam to řeším na dlouhých rovných úsecích velice mírným zvlněním směru jízdy anebo změnou rychlosti (akcelerace – jemné přibrzdění), samozřejmě s maximálním ohledem na ostatní řidiče.

Stejně důležité je po dojetí na místo i vykládání koně. Rozhodně to nemá vypadat tak, že po odstranění zadní příčky se kůň vyřítí se vztyčenou hlavou ven a smete vše, co mu přijde do cesty. Tady se dá zase využít metody Pata Parelliho, který koně postupnými kroky a pomalu vycouvá. Druhou metodu znám od Jirky Páchy z Rokytnice v Orlických horách. Přehodím vodítko přes hřbet koně tak, aby jeho volný konec směřoval k bočnici vozíku. Otevřu rampu a mírným tlakem na kořen ocasu (obr. 10) koně oddálím od zadní příčky. Příčku vyjmu a stále mu tlačím na kořen ocasu. Stojím vně rampy a tedy mimo dosah jeho kopyt. Pak přehmátnu na ocase (obr. 11) a ten postavím vodorovně (obr. 12). Pravou rukou kontroluji pohyb zádě do strany. Kůň do prostoru ocasu nevidí, a tak se ani nesnaží se vztyčeným ocasem vyrazit proti překážce, kterou vytváří moje ruka. Pomalu ocas koně ohnu dolů a kůň buď sám nebo na slovní pobídku začne couvat. Když couvá příliš rychle, tak ocas zase zvednu a zatlačím proti koni. Ten se ihned zastaví. Cítí za sebou překážku a proti ní se vztyčeným ocasem nepůjde nebo se pohybuje velmi opatrně. Ocas v tomto případě působí jako vynikající brzda. Když stojí kůň zadníma nohama z rampy, tak druhou rukou uchopím vodítko, které jsem si připravil a koně pomalu docouvám pod jeho kontrolou. U temperamentnějších koní je možné využít pomocníka, který koně jistí zepředu na dlouhém vodítku. Musíme ale mít na paměti, že kůň jde vždy proti tlaku. Přepravujete-li dva koně, tak je dobré po vyložení jednoho ho hned neodvést pryč, ale nechat ho stát u vozíku. Stádový pud koním velí držet se ve stádu, a když vyloženého koně odvedete, riskujete, že ten druhý bude za ním pospíchat.

Metod, jak koně přepravovat, je jistě více, ale myslím, že každý bezpečný způsob je dobrý.