Tohle se tedy povedlo – Exotika 2008

Poprvé v historii patřilo celé výstaviště v Lysé nad Labem jenom ptákům. No, vlastně to tak docela nebylo, protože to celé byla exotika, takže se to týkalo i rostlin a byli tam i nějací plazové a sem tam i jiné zvířátko. Většina návštěvníků však vnímala asi jen ty ptáky. Když jsem poprvé ve Fauně uviděl inzerát zvoucí na výstavu Exotika 2008, nevěřil jsem, že se podaří udělat hned několik věcí. Jenže ono se to povedlo. V první řadě vystavovatelé. Ti se u nás přeci jenom sami nehrnou a tohle výstaviště není zase až tak malý prostor. Je to celé 5000 m2 rozdělených do tří výstavních sálů. Na získání výstavních exponátů bylo tedy zapotřebí spojit síly. Všechno je to poněkud zamotaná situace a já ani nemohu tuhle nezbytnou fázi nějak hodnotit. V první řadě tedy musel chtít něco takového uspořádat majitel výstaviště. Ten platí daně a tudíž především on musí vydělat. A pak jsou tady organizace jako je KPEP nebo Klub chovatelů bažantů, organizace chovatelů, které na této akci vydělávají tím, že mohou uspořádat soutěžní výstavu. Těch, kteří chtějí uspořádat tuto soutěžní výstavu je však více, dokonce tím jádrem je taková nějaká jako utajená parta. Tihle všichni sice nemají zisk finanční, je to zisk řekněme třeba kulturní, nicméně zisk to je, protože bez této konstelace by ta soutěžní výstava uspořádat nešla. Bylo patrné, když vnitřní část výstaviště je tvořena třemi sály, že tady působily nejméně tři party zanícených lidí, které na přímém zisku zúčastněny nejsou. Mnohé znám a mohl bych jmenovat, protože tohle jen tak k vidění není, ale neudělám to, protože bych mohl na někoho zapomenout; tenhle se cítil více unaven, tenhle se cítil důležitější než ten druhý nebo tenhle zase dal přímo peníze. Přitom na všech bylo jaksi vidět uspokojení a dobrá nálada. Více lidí tam odvedlo dobrou práci a byli tam i několik dní. Kde tohle dneska uvidíte? A byla tady dokonce mezinárodní spolupráce, když posuzovatelé pro nejchoulostivější discipliny přijeli z Německa. Pánové Harting, Helm, Bröse a Lehman. Pan Harting z Porta Westfalica, což může být bratru tak 600 km. Myslíte, že se jim dostalo peněžní odměny v eurech jako všude jinde na západ od nás? Zapomeňte. Je to všechno o zanícenosti pro věc, která se však stává čím dál vzácnější. V neposlední řadě tady však je podnik výstaviště v Lysé nad Labem, který disponuje moderním výstavním materiálem, kterým je švýcarský montážní systém SYMA, z jehož prvků můžete sestavovat nejrůznější výklady, pulty a zákulisí, celý výstavní prostor. Je to však drahé. A také dalo výstaviště samozřejmě k disposici svoje montážní party, zahradníky a aranžéry. KPEP pak dal k disposici svoje výstavní klece a voliéry a ze svých řad organizátory některých sekcí celé výstavy. Nejspodnější halu obsadila část bažantů, vodního ptactva a exotických holubů. Tohle se točí okolo firmy Farma Aves a Klubu chovatelů bažantů. Bohužel se tahle část nějak nevešla do katalogu nebo snad měla svůj katalog vlastní, který mě minul. Je to pro mě škoda, protože tady bylo k vidění asi všechno, co se v Evropě vůbec vidět dá. Dokonce dva druhy jeřábů, plameňáci, uprostřed sálu vodní plocha s velkým množstvím kachen a husí, osvětlené vitríny se sbírkou vajec a vycpaných vzácných exemplářů. Ovšemže i množství voliér živých bažantů, mezi nimi vzácné kousky jako třeba kur pralesní, kterého chová jen nemnoho evropských zoo. (Chovatelé těchto ptáků laskavě prominou, název, který jsem si jaksi zapamatoval, nějak neladí s názvoslovím. Je to zřejmě chyba paměti.)

Výstaviště v Lysé nad Labem.

Výstavní vitrína.

Největší přízemní sál byl věnován exotickému ptactvu v klasickém stylu, kterému jsme zvyklí říkat propagační výstava. Na ni zapůjčil pražský KPEP svoje výstavní klece a voliéry, které používá pro svoji tradiční výstavu v botanické zahradě, která je však co do výstavní plochy značně menší. Proto byly některé exponáty umístěny do skleněných, zevnitř osvětlených vitrín. Vnitřní osvětlení má svůj význam v tom, že ptáci sklo vidí. Byly tady především větší druhy papoušků jako jsou amazoňané a kakaduové. Krásný pár Kakadu inka seděl spořádaně na silném kmenu uprostřed své voliéry a vytvářel kulisu, kterou si návštěvníci s nadšením fotografovali. Apropó, to fotografování. Stalo se módou vystavovatelů po celé Evropě, že zakazují fotografování s bleskem. Jelikož jsem fotografoval tisíce ptáků a to jak ve volné přírodě, tak i v klecích, dovolím si prohlásit, že blesk ptákům vůbec nevadí. Ptačí oko je jiné než lidské a není bleskem oslněno. Pokud máte jenom malinko pozorovacích schopností, jistě jste si všimli, že ptáci se dívají přímo do slunce a vidí. To je jejich základní schopnost pro přežití. Ale dále k výstavě. Pár amazoňanů našel nějakou chybičku v koutě podlahy své voliéry a na něčem tam horlivě pracoval. Možná, že do konce výstavy tam vyrubou pořádnou díru. Byl tady velký počet všemožných druhů ptáků a já musím zdůraznit, že každý druh byl v této části výstavy ukazován vždy pouze jednou. Návštěvník tak mohl vidět nejvyšší počet druhů, jaký mu bylo možné nabídnout. Papoušků jsem napočítal na 39 druhů, z toho čtyři druhy amazoňanů, čtyři druhy kakadu, čtyři druhy amazonků, aratingy a další. 43 druhů drobných exotů v malých klecích a dalších devět druhů ve voliérách.Této části dominovalo na devět různých druhů panenek, což u nás asi ještě k vidění vůbec nebylo. Panenky běloprsé i s odchovem, to tady bylo také poprvé. Velká voliéra se snovači, ozdobená rákosím a s jejich různými hnízdy. Kruhoočka kikuju, kardinálové, australští papoušci, neofémy. A ovšem, ve velké voliéře pár krkavců bělokrkých, ti měli určitě u nás premiéru. Těm jsem věnoval největší část času, kterou jsem mohl věnovat této části výstavy. Jsou opravdu majestátní. Zoborožci a turakové. V této části byla i menší sbírka starých klecí, od takových, kterou vám kdysi vyrobil podomní dráteník na objednávku přímo na ulici, přes několik malých „sklípků“ používaných při chytání ptáků až po exotickou klec pro zpívající kalandry z Uzbekistánu. Celá kolekce druhů našich sov ze sbírky záchranné stanice v Kladně. Všechny exempláře nějak handikapované, nevhodné pro zpětný návrat do přírody. Kdo, kdy viděl takhle naše sovy zblízka?

Z expozice vodních ptáků.

Ukázka historických klecí.

Horní sál byl pak v jedné polovině věnován soutěžní výstavě bodovaných ptáků. Největší díl této části zaplnila soutěž zebřiček. Byly tady však i japonské chůvičky, pásovníci, amady Gouldové, rýžovníci, stříbrozobky, amadiny páskované, červenohlavé i jiní astrildovití. Samostatná část barevných a postavových kanárů. Obvyklý prodej ptáků od vystavovatelů této části výstavy. Po obvodu sálu stánky prodejců krmiva a chovatelských potřeb. Od druhé poloviny sálu byla tato část oddělena jakýmsi paravánem. Tady se pořádala v sobotu a v neděli burza. Ačkoliv tady v sobotu nebyl až moc velký počet prodávajících, byl tady přímo dav přihlížejících. U stálého prodeje v čele této části přímo nával. Spojením všech těchto chovatelských atrakcí se možná podařilo zlákat velkou část chovatelů k návštěvě této výstavy. Pražský KPEP něco takového poňoukal delší dobu. Je proto jenom dobře, že se v mezidobí, kdy se právě nepořádá olomoucká Exota něco takového podařilo uspořádat. Nikdy jsme si nepřáli nějakou konkurenci, naše chovatelství nemá tak velkou kapacitu, ale volný termín k něčemu podobnému vybízel.

Centrální částí bodované výstavy vždy byly a zůstávají zebřičky. Tato část výstavy je taková proto, že přitáhne nejvyšší počet vystavovatelů a je také vystavován největší počet ptáků. Zahraniční posuzovatel, který to umí a který posuzoval tyto ptáky jak na německých největších výstavách, tak i na výstavách holandských, anglických, ale i na světových šampionátech C.O.M., je pak zárukou nejvyšší objektivity. Je to takové školení. V letošním roce se nám dostalo i malé lekce, když byly ze soutěže vyloučeny dvě samice, které vystavovatel přihlásil mezi šedé samice a posuzovatel rozhodl, že do této výstavní třídy nepatří. Škoda, byli to velmi kvalitní ptáci, ovšem předpisy se mají dodržovat. To není žádný holubník, jak tomu u nás velmi často bývá a je to jenom další doklad toho, jak se může nevyplatit podceňování barvy na úkor typu. Zebřiček soutěžilo celkem na 195 ptáků od osmnácti vystavovatelů. Srovnáme si to s loňským katalogem. Nesrovnáme, teď si vzpomínám, že si jej jeden ode mne půjčil. Tak se podíváme do loňské Fauny. Ano, vzestup, soutěžilo o 29 ptáků více. Letos soutěžilo celkem 18 chovatelů a to se mi zdá také o něco více než v loňském roce. Napočítal jsem na 40 ptáků hodnocených devadesáti a více body. To máte více než 20 % ptáků výborné kvality, což je dokladem toho, že úroveň stoupá. Uvažujeme-li, že jen tři ptáci byli NU, z toho dva kvůli špatnému zařazení chovatelem a jeden si poranil nohu až ve výstavní kleci, je to zase jen dokladem stoupající kvality. Bohužel je tato soutěž bojkotována moravskými chovateli. Všimnul jsem si, že soutěže se zúčastnil jen jeden. Jemu čest, že vážil cestu. Na druhou stranu si myslím, že chovatelů z naší strany Vysočiny se obvykle zúčastňuje v Olomouci více. Bohužel k tomu nemohu říci nic bližšího, protože žádný olomoucký katalog jsem neviděl celá léta. A kdopak nám v letošním roce vyhrál soutěž zebřiček? Tak tohle je tady jako přes kopírák. Samice zebřičky skořicové černoprsé z klece číslo 144 získala 93 bodů a posuzovatel ji určil predikátem jako nejlepšího ptáka výstavy. A kdopak je jejím majitelem a tudíž vítězem soutěže zebřiček? Stejně jako v letech 2001, 2002, 2003, 2004, 2007, tak i v roce letošním je to pan Švadlenka. Asi to umí, že ano? Kvalita zebřiček se opravdu stále posunuje vzhůru a dá se říci, že vyrovnáváme krok. Při letmém pohledu je až neuvěřitelné, jak mohutných postav jsou dnešní ptáci. Stejně se však musíme ptát, jak asi jsme se skutečně přiblížili danému ideálu. Ono takové posuzování, byť i té nejvyšší kvality, je stále jen něco velmi iluzorního. Dá se to nějak vyjádřit? Ale dá. Vrátil jsem se v letošním roce ke staré myšlence modelu, měrky. Vyrobil jsem z kartonu model standardu zebřičky ve skutečné velikosti, tedy o velikosti těla 12,5 centimetru. Ten model se dá přiložit ke kleci, anebo i posadit na bidélko dovnitř. Udělal jsem patřičné fotky a někdy příště se tím budu zabývat. Pro tentokrát chci jen říci, že žádný pták, byť by se zdál i nejmohutnějším, nedosahuje velikosti standardu.

Posuzovatel H. Harting.

Burzovní tlačenice.

Japonské chůvičky byly poněkud slabší částí výstavy, na rozdíl od zebřiček. Padesát tři vystavených ptáků sice není na naše poměry málo, ale jen tři byly v kvalitě devadesáti bodů. Jsem docela spokojen s tím, že u nás se chovají rovní ptáci, náhodné straky neposuzujeme. V Evropě, na rozdíl od Japonska, chůvičky nedosahují svých možností. Tady se nevyskytují všelijaké formy pravidelné kresby, asi to Evropa neumí ocenit a hlavně zaplatit.

Posuzovatel H. J. Helm.

Posuzovatel K. Bröse.

Ze zbylého pelotonu soutěžících drobných exotů zaslouží zmínky pásovníci dlouhoocasí červenozobí, kterých bylo 24 v rovné barvě a několik plavých či isabelových. Žlutozobých pět, jeden bělozobý. Krátkoocasí a škraboškoví pásovníci byli sloučeni v jedné třídě. Soutěžili i amady Gouldové, amadiny diamantové, rýžovníci, timorské zebřičky, amadiny páskované, červenohlavé, všechno jen v malých počtech. Nakonec bylo asi více těchto ptáků v dekorační voliéře v čele této bodované části. Chci věřit tomu, že tito ptáci měli kroužky, se kterými již soutěžit nemohli.

Vítězný barevný Kanár.

Posuzovatel J. Piskora.

Soutěžní část této výstavy vznikla kdysi jako soutěž drobných exotů. Od jisté doby se tady posuzují i kanáři. Jenže barevní kanáři nejsou u nás tím, čím jsou ve zbytku Evropy. V Německu, Belgii, Itálii nebo Španělsku je barevný kanár hlavním ptákem šlechtěným a zdokonalovaným v klecích chovatelů. U nás této popularity nedosahuje. Naši chovatelé, kteří se této disciplině věnují, se vskutku dají nazvat drobnochovateli. Nikdy jsem u nás neviděl chovatele, u kterého bych snad viděl v chovu hned několik set ptáků, jako jsem to třeba viděl v Belgii. Vynikající jedinci se dají lépe vybrat z většího hejna a také můžete postupovat s větším rozmyslem. Soutěžilo celkem 102 ptáků, vystavovatelů bylo pouhých osm. Pak tady byla ještě tak zvaná kategorie B, kde bylo dalších 39 ptáků. Plus 16 kanárů postavových. To přímo dokladuje jen omezený zájem o tuto disciplinu. Přesto i v této části je patrno jisté oživení, stoupající tendence. Chovatelé jsou z více míst a neváhali ptáky dodat. Praha, Kladno, Trhový Štěpánov, Aš, Moravská Třebová, Zruč nad Sázavou. Chříč nepočítám, to je pražský utečenec. Jak jsem již řekl, v celkovém dojmu z této části výstavy je vidět, že se úroveň zlepšila. Asi polovina ptáků kategorie A pak byla světlých – lipochromových, ta druhá polovina tmavých – melaninových. Dělení do výstavních tříd, které tady bylo předvedeno mi bohužel nedochází. Zvláště pak kategorie. Jedna nazvaná honosně mistrovská, druhá otevřená. Možná by to mohlo být tak, že z kategorie A je možné ptáky prodat až po výstavě, zatímco z kategorie B již v průběhu výstavy. Jenže i při dalším dělení a posouzení umístění je tady plno nesrovnalostí. Třeba výstavní třída 3 červení. Tady byli sloučeni kanáři typu A i typu B. Jenže byli určeni vítězové třídy A i vítěz třídy B, další pořadí pak nikoliv. Takže vítěz třídy A se stal současně i vítězem skupiny červených, ovšem další pořadí bylo určeno jen pro skupinu, ve třídách nikoliv. Výstavní třída 4 - mozaikoví byla sice obodována, zůstala však bez určení pořadí. Prostě nekoncepční zmatek. Navíc je tady použita čeština, jakoby ani zapisovatel nebyl rodilým Čechem. Třeba takovou babičku známe ze Starého bělidla, pokud jste snad slyšeli o bílidle, bývá to obyčejný germanizmus. Stejného ražení je třeba kanár bíloachátový. Starý standard mluví o kanáru běloachátovém. Stoupněte si před zrcadlo, podívejte se na hodinky a potom říkejte rychle za sebou: kanár slonovinověčervený achát B. Schválně, za jak dlouho vás odvezou do blázince. Starý standard má pro takového kanára docela přiléhavé pojmenování: růžový achátový B. Pokud jsem snad barvoslepý a nerozeznám červenou barvu od růžové, nemusí se mi v pojmenování snad hemžit rovnou červení sloni. U žluté je to o něčem jiném, existuje totiž pojmenování určitého odstínu světle žluté barvy, která se jmenuje slonová kost. Kdekoliv vám tuhle barvu prodají. Dokonce pak existuje příměr, čistě český, který zná výraz slonově žlutá. Jde o stejný odstín barvy. Pokud snad někdo cítí potřebu nutně opravovat češtinu a nutit ostatní říkat slonovinově žlutá, ať se postaví před to zrcadlo. A ještě jedna poznámka, slovo achát je v češtině jméno přídavné, má tudíž koncovku. Kanár je jaký? Achátový! Jinak tady byli kanáři pěkní. Vyfotil jsem vítězného kanára, kterým je kanár žlutoisabelový saténový intenzivní. Bohužel byl příliš živý na to, abych jej dokázal vyfotit v té nejideálnější pozici. Potom jsem ještě vyfotil červenočerného kanára intenzivního, kterých tady bylo velmi pěkných hned několik. A nakonec ještě z této části výstavy jednoho velmi atraktivního Křížence se stehlíkem.

Kanár červenočerný.

Kříženec stehlík × kanár.

Byl tady ještě jeden stojan výstavních klecí se soutěží andulek. Tohle nějak malinko kulhalo. Andulek bylo málo. Organizátor zřejmě počítal s větším zájmem vystavovatelů, ale asi se nějak přepočítal. Někteří, řekněme velcí chovatelé, totiž tuto výstavu bojkotovali. Já si myslím, že je to jen jejich škoda. Byl to ovšem jenom první ročník soutěže, která si říká Polabské derby. Pokud se podaří nalákat pro další ročník více chovatelů, mohlo by to být o něčem jiném. Kdyby byla první cenou půlka prasete a litr slivovice, možná vyženou andulky ze sálu drobné exoty. Jinak tady však byly andulky dobré kvality.

Samice šedá černolící.

Krkavec bělokrký.

Takováhle výstava je jen skutečně křehký výtvor, který stojí na několika málo anonymních nadšencích. Stačí, aby někdo z nich byl po skončení této akce natolik vyčerpán, že si řekne: a dost! A ono se to opravdu zhroutí. Takže doufejme, že všichni ti bezejmenní mravenci se během roku zotaví natolik, že jim budeme moci zase říci: nazdáár!