Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí - 30.část

Smutné konce Zase jsem zalezl do stanu, zase jsem klimbal a vracelo se mi všechno to ponížení, které jsem za ten rok s úřady prožil. Začalo to tím, že zavřeli Štěpána, šoupli ho do vazby půl roku poté, co se pokusil dovézt želvy z faremního odchovu, které se inspekci nelíbily. I kdyby měla inspekce pravdu, vidím podobný „zločin“ na pokutu pro firmu, ne na vazební stíhání.

Sumarizace

Jak to celé vlastně sumarizovat? Já začal inspekci kritizovat, za trest mi zabavili dvě jako důkaz koupené želvy. Jednu z nich nechali obratem chcípnout. Setkal jsem se osobně se třemi inspektory ČIŽP, z toho se dvěma z nich, když zanášeli do protokolů nepravdy k újmě občana, třetí inspektorka mne pak dvakrát hrubě pomluvila a udělala ze mě práskače. Našli jsme v zákoně závažné díry, jejichž existenci připustil i sekční šéf na ministerstvu životního prostředí dr. Roth. Poukázali jsme na to, že jsou mezi lidmi desítky tisíc zvířat – papoušků, hadů, želv, ke kterým nebyly při prodeji dány žádné doklady prokazující původ. Přitom když chovatel neprokáže původ, může mu zvíře inspekce zabavit … To, že jsme kolem celé věci udělali humbuk, ale nebylo nic platné, o žádné připravované nápravě jsem se nedozvěděl, i když jsem poslední informační sítě žhavil těsně před odjezdem do Egypta.

Celé dva roky psaní nebyly nic platné

Celé dva roky mého psaní nebyly vůbec nic platné – to, jak se sem dostávala „má“ zásilka želv, jsem zveřejnil v ohnivém článku, na který nikdo nezareagoval, byť míra lajdáctví a lenosti úředníků byla v té cause nebetyčná. Přesto to nebylo nic platné, stejně jako nebyly nic platné ostatní články k tématu, které mi Reflex laskavě publikoval, i když míra pozornosti věnované ty dva roky v Reflexu želvám, opravdu překročila obvyklé zvyklosti. Média se ukázala jako zcela bezmocná a občan intervenující u svého poslance (v mém případě zelené poslankyně paní Kateřiny Jacques) má asi stejné naděje na úspěch, jako kdyby intervenoval v lampárně na hlavním nádraží.

Přípravy k odletu

Vylezl jsem ze stanu, byly čtyři odpoledne a bylo načase balit, protože za pár hodin jsme chtěli vyrazit na letiště zkusit přebukovat letenky na místě a odletět rovnou. Sbalili jsme si, Assadova žena nám dokonce, přestože byl ramadán, připravila jídlo – byla to teplá fíková zavařenina s chlebem a bylo to fakt cool. Ještě před odletem jsme kontrolovali, zda si nekoledujeme o průšvih na hranicích.
„Smějí se vyvážet kameny?“ ptám se Assada. „Některé ne, třeba zkamenělé dřevo je chráněné.“ To naštěstí nemám, ale pro jistotu mu s Jirkou naše kameny ukazujeme. Jiří má jeden zvlášť povedený oplzlý oblázek, co vypadá jako penis, a chlapi jsou z něj nadšení. Pak si zase kamínky zabalíme, zkontrolujeme, jestli máme nože v báglech, a ne zapomenuté v kapsách, a vyrážíme na letiště. Assad s námi nejede, Abdulhalim s Rijádem ano, tak je to docela v pohodě, jenom před letištěm říkáme: „Hlavně tu na nás počkejte, přijdeme vám říct, jestli se to povedlo.“
Půl hodiny hledáme kancelář ČSA, najdeme ji v otřesné zapadlé chodbě působící dojmem hodinového hotelu sedmé cenové skupiny, a je tam zhasnuto. Nemá to cenu – musíme počkat do druhého dne, na náš let.

Jdeme spát a mně se už nic nezdá, zase si musím vzít prášky na spaní, protože Assadovi už i na té zahradě zjevně překážíme, peníze dostal, tak co, a atmosféra je napjatá. Najednou je ráno a Jiří je už delší dobu vzhůru a fakt není v pohodě. Jednak je barvy tmavozelené a za druhé kouká naprosto znechuceně. A zjevně už poněkolikáté se prohrabuje hromádkou kamínků z pouště, které má v báglu zabalené v ponožce.

„Oni mi ten falickej včera ukradli … Myslím, že to budu muset celý přehodnotit.“ Nevěřím, prohledáváme nejdřív ponožku, pak bágl a kamínek tam fakt není. Pak už – protože nemá smysl nic říkat a ještě čeřit vodu, dokázat jim nemůžeme nic a jde o prd – jen ležíme ve stanu a pozorujeme ručičky hodin.

Odlétáme

Večer naše letadlo letí, chválabohu, a když se odlepíme od země a pod námi běží koberec zelených světel káhirských mešit, tak pacifista Jiří říká: „Jestli to nakonec nebudeme my Evropané muset bombardovat!“ Zkušenost, jak nás místní mládež z rasových důvodů kamenovala, v něm zanechala hluboký dojem. Jídlo tentokrát není bezprasé, je po půlnoci, takže podávají snídani – vajíčka, která prase určitě nesneslo.
Na letišti nás, pohublé a vytřeštěné, protože po té poušti je pražské letiště fakt jízda, naloží do auta Jirkova přítelkyně. „My jsme doma a živí!“ kroutí nevěřícně Jiří hlavou. „A máme pytel hadů!“ dodávám já. Tedy – nemáme, zůstal v Gíze a přijít má až s velkou zásilkou pro Štěpána.

Něco není v pořádku

Po čtrnácti dnech od našeho návratu mně Štěpán volá a už v telefonu slyším, že něco není v pořádku. S kamarádem, který chtěl zmije vidět, vyrážíme za Prahu a otevíráme malou bednu. V ní je jeden můj velký pytlík, pak dva menší z průhledné pytloviny. V nich je pár polochcíplých ještěrek. Když otevřeme můj pytlík, jsou v ně dva menší, zase ty průhledné. V jednom deset cerastesek, těch, co jsme nachytali – poznám je podle zbarvení. Vypadají dost zuboženě. V druhém pytlíku jsou bezrohé zmije, které jsme chytli čtyři, kde Tolbovi vzali těch šest dalších, nevím. Jedna z nich je mrtvá. Štěpán je evidentně na mrtvici – platil totiž poštovné skoro deset tisíc, a v té bedně není kromě mých zmijí skoro nic. Na jeho objednávku se Assad prostě vybodl a poslal sotva dvacet procent. Ještě jako bonbónek musím podotknout, že si nechal moje kvalitní plátěné sáčky, co mi našila maminka, a poslal mé hady v jakýchsi divných síťových pytlících. Je div, že z nich nevylezli. Jirkovu užovku, která se měla stát prvním jirkovým životním hadem a kterou si sám našel v oázce, Assad ypronevěřil a neposlal ji vůbec.

Se Štěpánem jsme se dohodli více než férově. Z mých deseti zmijí si pět vzal zaúhradu poštovného, a zbylých pět mi vyměnil za slevu na samečka pro moji želvu Leesu. Takže alespoń k něčemu to naše dobrodružství bylo, želvě bude veseleji.

Ze stejnojmenné knihy jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.