Anglicky: Mountain Quail Německy: Berghaubenwachtel, Bergwachtel Holandsky: Bergkuifkwartel, Bergkwartel Rozšíření Obývá suché horské oblasti, stále zelené lesy, porosty borovic a dubů, obvykle v nadmořské výšce 1250–2800 m n. m. Vyskytuje se na západním pobřeží USA a v Mexiku, vysazen byl i v Britské Kolumbii v Kanadě. Vytváří šest poddruhů. Jedná se o stálý druh – nemigruje. Ve své domovině je poměrně hojný, dokonce slouží jako lovná zvěř.
S určením pohlaví mohou být poněkud potíže. Na rozdíl od většiny hrabavých, u tohoto druhu jsou kohoutek i slepička téměř shodně vybarveni. Pohlaví lze určit teprve u zcela dospělých, alespoň půl až tři čtvrtě roku starých ptáků, dokonale opeřených. Sameček je o něco výrazněji zbarven než slepička. Nejlépe patrné je to na modře (šedě) zbarveném krku. U slepičky do modré barvy na krku a prsou zasahují i hnědá pírka, zvláště zezadu – na rozhraní zadního (modrého) krku a hnědých zad a křídel. U kohoutka je modrá barva krku a hnědá barva zad přesně oddělena. Kohoutek je také robustnější, mohutnější, je to nejlépe vidět u osvědčeného chovného páru, kde máme pohlaví ptáků na 100 % jisté. Pohlaví u nepřepeřených mláďat určit nelze.
Jako většina hrabavých, ani křepel horský není nijak hlasitý. S výjimkou období toku jsou téměř němí. Na jaře, kdy probíhá tok, kohoutek sedává co nejvýše na větvi a snaží se upoutat slepičku jakýmsi „štěkáním“.
K sobě navzájem jsou křepelové velmi nesnášenliví. Jsou přísně monogamní – žijí výlučně v páru. Jakéhokoliv dalšího příslušníka svého druhu krutě pronásledují, včetně vlastních odrostlých mláďat. Zajímavé je, že ostatní křepely agresivně pronásleduje především slepička. Stejně nemilosrdně se budou chovat i k jiným druhům křepelů a hrabavých.
Na druhou stranu jsou ideálními ptáky do smíšených voliér. Ostatních ptáků si nevšímají. Jsou velmi klidní, nechovají se splašeně jako například příbuzní křepelové kalifornští a nestává se, že by bezdůvodně začali poletovat po voliéře. Vzhledem k jejich poměrně velké postavě je lepší nechovat je s příliš malými ptáky typu astrildů, protože se jich ti malí mohou bát.
Naopak je můžeme chovat prakticky se všemi druhy papoušků, větších holubů nebo plodožravých a hmyzožravých ptáků. Protože jsou poměrně velcí, ani větší papoušci si na ně netroufají a nevšímají si jich. Kromě toho křepelové se zdržují téměř celý den na zemi, kam za nimi papoušci zpravidla nechodí. Sama mám odzkoušený bezproblémový chov společně s papoušky červenokřídlými, senegalskými, leskoptvemi, aymarami a latamy. U zkušeného chovatele jsem tyto i jiné křepely viděla ve voliérách například s tukany nebo velkými ary a kakaduy!
Tento druh křepelů lze bez nejmenších problémů chovat celoročně venku, snáší i velké mrazy. Samozřejmě je třeba jim vytvořit nějaké zázemí, kde nefouká, není průvan, neprší a nesněží. Je ale zajímavé, že na rozdíl od jiných hrabavých snáší i vlhko – možná to bude tím, že pochází z horských oblastí. Jsou to velmi tvrdí a odolní ptáci.
Protože nocují zpravidla na bidlech, teplé, suché hnízdečko ze sena či slámy nevyužijí. Není však na škodu jim ho v klidném rohu voliéry připravit, rádi se tam zdržují během dne.
Protože se jedná o velký (dokonce největší) druh křepela, je třeba jim připravit přiměřeně velkou voliéru s přístřeškem, kde mohou bez problémů být celoročně. Odpovídající rozměry jsou alespoň tři metry délky, jeden metr šířky a dva metry výšky.
Voliéru vybavíme několika silnými, rovnými bidly, kde mohou křepelové odpočívat. Vhodné je připravit několik houští ze svazků větví, nebo do voliéry postavit několik jehličnatých stromů – křepelové se zde rádi zdržují a proplétají se mezi větvemi. Důležité je ve voliéře vybudovat alespoň jeden (raději více) úkrytů. Nejvíce se mi osvědčily jednoduché stříšky do tvaru písmene A, které mají dva východy. Ty lze zhotovit z prken, překližky nebo podobného materiálu, lépe vypadají například z chvojí nebo větviček. Do úkrytů, které mají jen jeden východ, se křepelům moc nechce, cítí se tam uzavření a bez možnosti včas ho v případě nutnosti opustit. Do úkrytu je vhodné nastlat dostatek sena, kde křepelové během dne rádi odpočívají. Pokud křepelové úkryt nemají, jsou velmi nervózní, lekaví a při sebemenším vyrušení se plaší a prudce vyletují do vzduchu.
Není nutné, aby ve voliéře byla speciální dvířka mezi venkovní a vnitřní částí určená pro křepely. Křepelové se bez problémů naučí využívat běžné průletové okénko určené pro papoušky, jen je dobré jim pomoci tím, že k okénku umístíme bidlo nebo prkénko.
Dále je důležité dát jim možnost koupele v písku, které rádi využívají. Velmi rádi jsou také na sluníčku a na čerstvém vzduchu, bez ohledu na počasí. Proto doporučuji umístit je do venkovních voliér.
Základ tvoří jako obvykle zrní. Křepelové nejsou vybíraví a někteří chovatelé jim jako základ podávají jen pšenici, což ale jistě není správné. Já jsem velmi spokojená se směsí značky Deli Nature pro exotické holoubky a křepelky, která obsahuje 21 druhů zrní – od kukuřice, pšenice, fazolí mungo až po proso. K tomu občas přidávám hrst granulí pro hmyzožravé zn. Nutribird.
Jednou týdně podávám nastrouhanou mrkev smíšenou buď se směsí pro hmyzožravé ptactvo nebo s klasickou vaječnou směsí, občas také hrst moučných červů nebo v létě čerstvé mravenčí kukly. Dommnívám se totiž, že tento druh je náročnější na obsah živočišných bílkovin v potravě.
Denně dávám různé druhy zeleného krmení, které mají velmi rádi, v zimě alespoň salát nebo čínské zelí. Rádi také ozobávají jablko nebo jiné ovoce napíchnuté na hřebíku.
Důležité je nekrájet potravu na malé kousky. Křepelové mají relativně silný zobák a co potřebují, tak si dokáží uzobnout, není tedy třeba jim potravu příliš připravovat. Naopak – pokud jim budeme potravu krájet či sekat, křepel může sezobnout kousek nevhodné velikosti a udusit se!
Před hnízděním je dobré podávat často klíčené zrní a vaječnou směs, abychom ptáky dobře připravili na sezónu a vyprovokovali je k hnízdění. Z vlastní zkušenosti ale mohu říci, že to zřejmě nestačí. Při tomto způsobu krmení slepička nezačala snášet vejce pravidelně, jen sem tam jedno nebo dvě vajíčka utrousila – třeba tři vejce za měsíc. Nejen že na ně nenasedla, ale při takové frekvenci snášení je nebylo možné dát ani do líhně. Na radu zkušenějšího chovatele jsem začala podávat Směs pro nosnice N1 (průmyslově vyráběná směs pro slepice v době snášky). Během krátké doby – asi jednoho měsíce, slepička začala snášet pravidelně jedno vejce denně, za léto jich nanesla asi 50 kusů! Sice na ně nezasedla, ale alespoň jsem je mohla bez potíží umístit do líhně a odchovat kuřata.
Čerstvě vylíhlá kuřata krmím Směsí pro kuřata K1, podle stáří pak přecházím (asi po měsíci) na Směs K2, která je hrubší a vhodná právě pro odrostlejší odchovance. Kuřata vyžadují vysoký podíl živočišné, měkké potravy, jinak si ozobávají prsty a mrzačí nožky. Denně (i vícekrát za den) podávám čerstvě nasbírané mravenčí kukly – zpočátku pečlivě přebrané, bez hlíny a především bez dospělých mravenců – těch se malá kuřátka bojí a odmítají se k nim byť jen přiblížit. Později je možné nasypat do odchovničky celé mraveniště i s hlínou a mravenci. Kuřata si vyzobou, co potřebují. Pokud nemáme kukly, je možné je částečně nahradit drobnými moučnými červy – s těmi ale raději opatrně, mají nestravitelnou pokožku a příliš ptákům neprospívají. Není vhodné podávat klasickou vaječnou míchanici, vařené vejce apod., protože vlivem tepla vydávaného žárovkou v odchovně by se rychle kazilo a působilo kuřatům trávicí potíže. Se zeleným krmením také raději opatrně, na radu zkušeného chovatele je podávám až asi měsíc starým mláďatům – čerstvě vylíhlým kuřatům způsobuje katary.
Hmyz je nezbytné podávat nejméně první dva týdny života, pak již ho můžeme pomalu omezovat. Přibližně v jednom měsíci stáří již začínám nahrazovat směs pro kuřata směsí zrnin Deli Nature a kuřatům starším dva měsíce již směs pro kuřata nedávám vůbec a snažím se předkládat co nejpestřejší běžnou stravu.
Je zbytečné do vody dávat preventivně antibiotika, jak někdo také dělá. Naopak velmi vhodné je přidávat vitaminové a minerální přípravky – já podávám střídavě Optimin, Supervit D a především vynikající Promotor L.
Samozřejmostí pro kuřata i dospělé ptáky je podávání minerálů ve formě gritu a písku na trávení.
Křepelové jsou na krmení velmi nenároční a ochotně sezobou vše, co jim předložíme. Díky tomu jim můžeme bez potíží podávat opravdu pestrou krmnou dávku.
Tok začíná, podobně jako u dalších ptáků chovaných v našich podmínkách, na jaře. Kohoutek se předvádí před slepičkou. Zdržuje se na nejvyšších místech ve voliéře a hlasitě si je označuje jakýmsi „štěkáním“. Napadá všechny domnělé konkurenty – i ptáky podstatně větší než je sám. Domnívám se ale, že skutečně nebezpečný by byl jen pro jiné křepelky či hrabavé. Ostatní ptáky se snaží pouze zastrašit – po vzoru krocana se načepýří, čímž několikrát zvětší svoji velikost, spustí křídla na zem a podniká „naoko“ výpady směrem k soupeři. Vždy se však rychle stáhne zpět a do souboje se nepouští.
Nikdy jsem u nich nepozorovala nějakou vzájemnou náklonnost – kohoutek se o slepičku příliš nestará, není to jako například u křepelek čínských, kdy si sameček svou vyvolenou předchází tím, že jí nabízí ta nejchutnější sousta, čechrá jí peří nebo spolu spí přituleni v hnízdě. U křepelů horských jsem toto chování nikdy neviděla, stejně jako jsem nikdy nepozorovala páření.
Problémem u tohoto druhu, stejně jako u velké většiny dalších hrabavých, je to, že nejsou schopni sami vejce vysedět a postarat se o mladé. Došlo k tomu díky tomu, že po celé generace byla vejce slepičkám odebírána a kuřata uměle odchovávána.
Vždy se však o přirozený odchov můžeme alespoň pokusit. Slepičce nachystáme úkryt např. ze svazku jehličnatých větví, vystlaný měkkým senem, v některém klidném rohu voliéry. Můj pár si dokonce oblíbil jen pouhý důlek v seně, jen si ho upravili podle sebe. Do hnízda slepička zpravidla snáší vejce, ať už na ně zasedne nebo ne. Průměrná snůška je přibližně 10 až 15 smetanově bílých vajíček. Pokud však slepička nehodlá na vejcích sedět, snáší pořád dál – můj pár za sezónu nanesl asi 50 vajec, každý den jedno. Inkubační doba je poměrně dlouhá – 24 dní.
Protože se mi kuřata nepodařilo odchovat přirozeně pod rodiči, musela jsem vejce dát do líhně a pokusit se o umělý odchov. Nyní bych ráda uvedla několik zásad, ke kterým jsem se dobrala metodou „pokusu a omylu“.
• Vejce je nutné denně odebírat, umístit je někam do chladna, nejlépe do misky se zrním, špičkou dolů. Pokud je necháme ležet tam kde je slepička snesla, a neotáčíme je ani je nedáme špičkou dolů, vzduchová bublina se roztáhne jinam, než kde by měla být a způsobuje deformace kuřat. Nejčastěji se to projevuje křivými nožkami.
• Vejce se mi nepodařilo prosvítit běžnou prosvěcovačkou. Nakonec jsem využila přístroj pro sledování srdeční činnosti embrya ve vejci (Buddy).
• Nejjednodušší je využít plně automatickou líheň, která se postará o automatické otáčení vajec, větrání a snadno nastavíme potřebnou teplotu a vlhkost – mně se osvědčilo asi 37,2 až 37,7 °C při vlhkosti asi 70 %.
• Přibližně po 24 dnech inkubace se mláďata začnou ve vejci ozývat a skořápku na užším konci vejce mírně naťuknou. Tato fáze, kdy se zdánlivě nic neděje, trvá i déle než 24 hodin.
• Samotné líhnutí by mělo proběhnout rychle. Protože jsme vejce vkládali do líhně najednou, také kuřata by se měla vyklubat ve stejnou dobu, asi během dvou až čtyř hodin. Kuřeti ven z vejce nikdy nepomáháme – buď ještě nenadešel jeho čas a předčasným vysvobozením ze skořápky bychom mu ublížili, anebo se jedná o slabého jedince, který by se sám ze skořápky nedostal. Takové exempláře zpravidla stejně brzy po vylíhnutí uhynou.
• Vylíhlá kuřata necháme jeden den v líhni, aby dokonale oschla a vytrávila zbytek žloutkového váčku.
• Další den kuřata přemístíme do odchovny. Zde je důležitá jedna věc – zdroj tepla. Ten si nejlépe zajistíme zavěšenou žárovkou v jednom rohu odchovny. Kuřata pak podle potřeby se buď zahřejí pod žárovkou nebo naopak poodejdou pryč, pokud je jim příliš teplo. I zde jsem udělala chybu – kuřata jsem v dobré víře umístila do klasického inkubátoru pro papoušky s rovnoměrnou teplotou asi 36,5 °C. Rovnoměrná teplota však kuřatům nesvědčí, celou dobu jen zmateně pobíhala a zoufale pípala. Teprve po přemístění do odchovny se žárovkou se uklidnila a začala normálně přijímat potravu, spát atd.
• Jako odchovna se mi osvědčila plastová přepravka na maso či uzeniny s plnými stěnami – je prostorná a není zbytečně vysoká. Na dno nasypeme vrstvu písku, který je vhodné předem nahřát na plechu v troubě. Přes bednu přetáhneme pletivo, abychom nemuseli kuřata chytat po bytě, a zakryjeme ji kusem látky, např. ručníkem – to aby v bedně bylo přítmí a klid a kuřata nebyla ve stresu. Důležité – vodu nabízíme výhradně z napáječky pro drobné ptactvo – tak se kuřata dostanou jen k pítku samotnému a nemohou se ve vodě brouzdat. Možná se zdá jako dobrý nápad nabídnout jim vodu v mělké mističce, např. ve víčku od zavařovací sklenice – i v tak malém množství vody se ale kuřata mohou utopit. Krmení nabízíme opět na malých plochých mističkách – jako základ směs pro kuřata K1, denně v dostatečném množství čerstvé mravenčí kukly nebo alespoň moučné červy. Můžeme již od malička nabízet klas senegalského prosa – kuřata si s ním zpočátku jen hrají, později ho ozobávají a snáze se naučí zobat zrní. Míchanici nedáváme, neboť se vlivem tepla ze žárovky rychle kazí. Zelené krmivo podáváme raději až starším kuřatům, asi měsíc starým. Do vody přidáváme vitaminy a minerály.
• V prvních několika dnech po vylíhnutí jsou kuřátka velmi zvědavá a sledují vše, co se okolo nich děje a co jen trochu připomíná zobák rodičů s nabídkou něčeho dobrého k snědku. Toho lze velmi dobře využít. Pomocí kapátka nebo pinzety lze například kuřata navést k napáječce a předvést jim, že obsahuje vodu k pití, nebo například jim párkrát takto podat mravenčí kuklu – kuřata ochutnají, zachutná jim to a dále už se budou živit sama.
• Kuřata rostou velmi rychle. Již po několika dnech se objevují letky a chocholka. Přibližně ve dvou až třech týdnech již začínají opeřovat, nejprve křídla, pak zbytek těla, nejdéle to trvá na hlavě. Asi ve 4 až 5 týdnech jsou již prakticky opeřena do šatu mláďat nevýrazné, šedohnědé, s jemným vzorováním. Asi v šesti týdnech se již mezi tímto peřím začíná objevovat opeření dospělých – nejprve na krku, prsou a bocích. Přepeřování do dospělého šatu trvá dlouho a kuřata nevypadají hezky. Teprve asi ve 4 až 6 měsících jsou plně přepeřena do šatu dospělých, přesto v tomto věku není ještě snadné určit pohlaví. Pohlaví se lépe určuje u ptáků starších, alespoň ročních.
• Růst kuřat se projevuje i na jejich zobáčku. Čerstvě vylíhlá kuřata mají zobáček jemný, tenký a špičatý, což naznačuje, že se živí převážně živočišnou potravou. Již u měsíc starých mláďat můžeme vidět proměnu zobáku v typický, krátký, kuželovitý, tlustý zobák dospělých jedinců.
• Kroužkujeme ve stáří asi 3 až 4 týdnů kroužky o průměru 6,5 až 7 mm. Dříve by jim kroužky padaly.
• Asi ve stáří 5 až 6 týdnů již můžeme uvažovat o přesunu z odchovny. Tento přesun je však dost problematický a je třeba postupovat velmi opatrně. Asi nejlepší postup je tento: v uvedeném věku kuřata přemístíme do bednové klece v bytě nebo v ptačím domku či přístřešku. Díky tomu jsou pořád relativně chráněná plnými stěnami, nemusí běhat po studené zemi a navíc zde máme zajištěnou stálou teplotu a není zde riziko dešťů apod. V této kleci je necháme alespoň dva týdny, aby si zvykla na přesun od žárovky do běžné, nižší teploty. Pak, pokud je opravdu hezké počasí, je můžeme přemístit do voliéry – do venkovní. Musí však být opravdu teplo a sucho. Stalo se mi, že jsem přesunula kuřata do venkovní voliéry zhruba koncem srpna – přes den sice byly tropické teploty kolem 30 °C, bohužel noci byly chladné a teploty klesaly až na 6 °C. Bohužel toto noční ochlazení kuřata nepřežila.
• Pokud odchováme kuřata v pozdním létě nebo na podzim, nezbude nám než je přezimovat uvnitř při teplotách nad 10 °C. Pro adaptaci na nízké teploty potřebují ptáci čas a ten tito pozdní odchovanci nemají. Proto by to pro ně znamenalo jistou smrt.
• Nepokoušíme se odchovaná kuřata přidat ke starému chovnému páru. Staří křepelové neví, že jde o jejich potomstvo a chovají se k nim stejně jako ke každému jinému vetřelci. Tak i mně se stalo, že jsem dala asi dva měsíce stará mláďata k chovnému páru. Asi tři dny si jich staří nevšímali. Nechala jsem se tím „ukolébat“. Bohužel další den jsem našla jedno mládě uklované a druhé se skalpovanou hlavičkou.
U tohoto druhu nejsou známé žádné mutace, dokonce ani modifikace.
Hrabaví ptáci se obecně nedožívají vysokého věku. I přes poměrně značnou velikost se průměrná délka života tohoto druhu pohybuje kolem 10 let.
Křepel horský je málo chovaným druhem, nejen u nás, ale i v celé Evropě. Tomu odpovídá i vyšší cena. Cena za pár se v České republice pohybuje kolem 3 000 Kč. V západní Evropě je cena za pár asi 180 EUR a možná i více. Není však jednoduché je sehnat, a zvláště si obstarat ptáky navzájem nepříbuzné. Toto je obrovský problém hlavně v České republice, kde tyto ptáky chová jen několik chovatelů a jejich ptáci jsou vzájemně příbuzní, ať už více nebo méně.
Křepelové obecně jsou náchylní na nemoci zažívacího ústrojí, například na kokcidiózu, vzhledem k tomu, že se pohybují hlavně po zemi. Abychom tomu předešli, je ideální chovat je na snadno dezinfikovatelném povrchu, např. na prknech posypaných vrstvou písku. Též je možnost čas od času je preventivně proti kokcidióze přeléčit – tomu je ale lépe se vyhnout. Prvoci způsobující tuto nemoc si velmi rychle vypěstují odolnost proti lékům a až nemoc skutečně propukne, sulfonamidy již nebudou účinkovat.
Setkala jsem se také s jednou, pro mě velmi překvapivou, skutečností týkající se opeření. Na podzim jsem odchovala několik kuřat a musela jsem je přezimovat v kleci v bytě. Kuřata měla velice nekvalitní, jakoby roztřepené, zničené peří. Mohlo to být způsobeno nedostatečnou vlhkostí anebo tím, že kuřata neměla možnost koupat se v písku, což jinak velmi rádi dělají. Na jaře jsem je přemístila do venkovní voliéry – jejich peří se velice rychle zlepšilo a dostalo se do normálního stavu. Nejedná se tedy o nijak vážný stav a lze velice snadno zjednat nápravu.
Křepelové horští jsou velmi příjemní obyvatelé voliér. Rychle si zvyknou na svého ošetřovatele a stanou se téměř krotkými. Jejich chov není příliš náročný. Vzhledem k jejich mizivému počtu u nás i v Evropě by bylo velmi potěšující, kdyby se jim začalo věnovat více chovatelů.