Šáma bělořitná – Copsychus malabaricus (Scopoli, 1788)

Před vynálezem rozhlasu byli ptáci drženi v klecích především pro svůj zpěv. V dílně malého řemeslníka, právě tak jako v honosném měšťanském pokoji nebo i na zámku, byla klec se zpěvným ptákem obvyklým vybavením. Malí pěvci zbavovali lidi obtížného, mučivě jednotvárného ticha. Jejich zpěv byl léčivým balzámem na duši. Je s podivem, že v dnešní době hledáme spíše ticho, celé armády ochranářů nás hlídají, aby nebyla někde překročena hladina síly zvuku.

Nejlepší zpěvák

Ovšemže může mít zvuk bezpočet podob, každý ví, že zpěv není totožný s rámusem, hudba se skřípotem, i když někdy se může v moderní době stát, že to jen stěží rozeznáme. Nijak nás to nepřekvapuje. Přeci jenom mě však může překvapit, když někomu nevadí neustálé chrchlání televize a rozhlasu, které běží od rána do večera naplno a přitom vadí, když na parapetu okna „řve“ kos. Takový popis jsem již několikrát zaslechl. Inu doba se mění. Co bývalo kdysi považováno za příjemné, dneska může vadit. Je spousta věcí, které si nedovedeme v současném světě vůbec vychutnat. Dokonce můžeme mít z toho i nějaké poruchy. Já třeba nedokáži vnímat dva zdroje zvuku najednou, jeden je vždy vypnutý. Dívám-li se na televizi, nevnímám nikoho, kdo na mne současně hovoří. Pak se mnou někdo zatřese, že jiný mi něco říká a v tom okamžiku zase vůbec nevím, co v té televizi právě běží? Je tak docela pochopitelné, že v takovém lomozem zasviněném prostoru, jakými naše dnešní domácnosti vlastně jsou, je pak klec se zpěvným ptákem jaksi nadbytečná. Jen si to zkuste v duchu porovnat. Dříve ticho a do toho lahodný zpěv, dneska neuvěřitelná směska těch nejhrůznějších zvuků, které se neustále okolo vás melou jako písek s cementem v míchačce na beton. Pak se nedivte, že si celé zástupy psychiatrů vesele mastí kapsy.

Proč tohle říkám? Inu proto, že ten pták, jehož jméno si můžete přečíst v nadpisu, je považován za nejlepšího zpěváka vůbec. Respektive byl. Jestliže se dříve vedly polemiky o tom, jestli šáma zpívá lépe než náš slavík, kdo dnes ví, jak slavík zpívá? Dříve se dobře vědělo, že šáma je něco skutečně neobvyklého. Je výjimečným ptákem i ve svém prostředí, kterým je tropický prales jihovýchodní Asie. Možná, že bychom mohli hledat paralelu mezi vývojem dorozumívání zvuky v tropickém pralese a naší dnešní umělou džunglí civilizace. Poslechněme si proto S. Dillona Ripleye v knize Tropická Asie, který mluví o takovém vývoji v přírodě jihovýchodní Asie. Říká: „Tam, kde se zvířata nemohou navzájem vidět, dorozumívají se zvuky, které někdy bývají zvlášť nápadné. Je to třeba dunivý zvuk siamanga (druh gibonů), jemné mlaskavé „zasmání“ některého z jiných gibonů nebo mohutný smích zoborožce nosorožčího čili kalao (Buceros rhinoceros) či opakované pískavé zvuky bažantů. Většina malých ptáků má svůj specifický hlas. Člověk však nemá možnost vidět každého tak dobře, aby se naučil rozlišovat hlasy blízce příbuzných druhů, a to způsobuje ornitologům velké starosti. Vousáci patří mezi nejběžnější a nejukřičenější asijské ptáky. Opakují pořád stejný jednoslabičný výkřik „tok“. A tohle „tok“ se často u jednotlivých jedinců liší právě tak, jako se liší mezi jednotlivými druhy vousáků. Vývoj směřuje k tomu, že systematicky výše postavená zvířata mají sklon používat v přeplněném tropickém lese jednodušší volání bez melodie a variací, opakované v pravidelných intervalech a dost hlasitě. To vyplynulo z potřeby vzájemného styku v husté vegetaci, kde se skrývá mnoho jiných druhů zvířat, která rovněž vydávají své vlastní zvuky. Tropický les není prostředím pro zachování ticha nebo pro bohatě rozvinuté hlasové projevy. Zde je tedy vysvětlení, proč v jihovýchodní Asii je málo ptáků, kteří by mohli soutěžit s pěvci z krajin s mírným podnebím. Jedním z nich je drozd šama, druhým drozdec žlutohrdlý. Oba, ač je to podivné, žijí poblíž vody a žerou plže“. Zmiňuje se tedy o šámovi jako o mimořádném jevu v jeho domovině.

Náročný na prostor

Téměř žádná kniha o ptácích se nemůže šámovi a jeho schopnostem vyhnout. Natolik byli tito ptáci dříve známí a oblíbení. Nebyli však mezi chovateli natolik rozšíření jako ty nejlacinější druhy zrnožravců, ke kterým patří především astrildovití nebo různé druhy zvonohlíků. Šáma přitahoval spíše pozornost opravdových znalců. Starost o něho je také v klecích rozhodně náročnější, než o jakéhokoliv zrnojeda. Vyžadují především větší prostor. Jsou to hbití a rychlí ptáci. Jednou jsem je fotografoval a dalo mi hodně práce, než jsem vůbec získal nějaké fotografie. Spíše než nějaký vhodný záběr jsem hlídal, aby mi neulétl z mého speciálního ateliéru úzkou mezerou okolo fotoaparátu. To, co spolehlivě fungovalo u nějakých astrildů, na šámu neplatilo. Přesto se mi podařilo vypozorovat, že při svém pohybu po fotografické „bedně“ dodržuje vždy nějaký čas jistou pravidelnost. Takže když se odrážel nohama o zadní stěnu, mačkal jsem spoušť, abych jej s lidským zpožděním zachytil, jak zdánlivě v klidu sedí na větvičce položené na podlaze, aby odtud v dalším zlomku vteřiny startoval k dalšímu kolečku. To bylo kdysi, v dnešní době digitálních fotoaparátů je i taktika fotografů zcela jiná a ulovit záběr šámy není až tak dramatické.

Trocha historie

Pokud se týká zpěvu, nejsem v žádném případě odborníkem, proto bude nejlepší, když budu citovat z knihy Dr. Jaroslava Karáska. Ten ještě nazývá tohoto ptáka jednoslovným pojmenováním; šama. A uvádí jej i pod jiným vědeckým názvem: Cittocincla macroura Gm. Říká o něm: „Stále na trhu. Tento krásný, v kleci stále uhlazený pták neobyčejně ladných pohybů, patří k nejlepším zpěvákům světa. Předností jeho zpěvu je neobyčejná čistota hlasu a síla přednesu a pak schopnost vlastní komposice. Kdežto u našeho slavíka na příklad slyšíme stále tutéž strofu přednášenou nádherným altem, každá šama zpívá vlastně jinak. A i u téhož jedince chovaného delší dobu v kleci slyšíme vlastně stále něco jiného, kromě jeho základní strofy. Měl jsem dosud 17 šam a byli mezi nimi prostřední umělci i hudlaři, ale také dva kusy, jejichž zpěv pokládám dodnes za lepší, než zpěv stejně dobrého našeho slavíka nebo slavíka uherského. Krmíme je jako ostatní drozdy. Brzo velmi zkrotnou a při správném ošetření velmi dlouho vydrží. Měl jsem šamu, která žila v plném zdraví devět roků u mne a pak ještě sedm roků u mé matky. Za příhodných podmínek snadno hnízdí a spolehlivě vyvádí mláďata. K menším ptákům nelze ji přidružiti, ráda je přepadá a usmrcuje.“ Tento Karáskův text je vlastně vyčerpávající, říká nám vše podstatné. Použil jej i Dr. Hanzák ve své dvoudílné encyklopedii ptáků. Letmo si můžeme všimnout vývoje českého jména šámy. Dr. Karásek, jak jsme si již řekli, používá jednoslovné pojmenování šama, bez čárky nad a, což odpovídá německému Shama. Z textu pak vyplývá, že toto pojmenování je rodu ženského. Jednoslovné pojmenování však neodpovídá zoologickým zásadám, které vyžadují dvouslovné pojmenování složené ze jména rodového, které se píše na prvním místě a ze jména druhového, které se píše na místě následujícím. Dr. Hanzák pak uvádí tohoto ptáka pod jménem drozd šáma, přičemž poznamenává, že takové pojmenování zcela neodpovídá, protože šáma nemá vlastně s pravými drozdy nic společného. V tak zvaném novém českém názvosloví bylo jméno šáma povýšeno na jméno rodové a jako jméno druhové bylo zvoleno bělořitná. Šáma má sice bílý kostřec a dokonce i spodní část svého dlouhého ocasu, avšak v okolí řitního otvoru bílá není! Nakonec i to pojmenování zdá se mi být jaksi nedůstojným. Pokud by jeho tvůrci měli jen trochu citu a starého „ptáčnického“ povědomí a ovšemže i více času k přemýšlení, zvolili by jistě lepší pojmenování. Šáma zpěvná se přímo nabízelo. Potvrzuje to jen staré přísloví, že práce kvapná, málo platná.

Pozor na zavádějící texty

Ale i v popisech vnějšího vzhledu šámy nalezneme poněkud zavádějící texty. Třeba Světem zvířat – ptáci, najdeme v textu, že ocasní pera mají u obojího pohlaví výrazně bílé špičky. Karásek to popisuje trochu jinak, když říká, že čtyři prostřední péra ocasní jsou černá, postranní jsou černá s bílými konci a střechovitě zkrácená. Sami se můžete podívat na obrázcích, jak to ve skutečnosti vypadá. Ocas je úzký, dlouhý a čtyři prostřední péra jsou nejdelší, přičemž překrývají ta krajní. Ta jsou kratší a k okraji ocasu se střechovitě zkracují, nejkrajnější pár je také nejkratší. Dva páry prostředních pér jsou černé, čtyři krajní páry jsou bílé. Není sice vyloučeno, že u kořene mají černou barvu, při složeném ocase to však vidět není. Při pohledu na ocas z jeho horní strany se to může pozorovateli jevit jinak. Šáma totiž po dosednutí nebo ve vzrušení svůj dlouhý ocas vztyčuje do výšky a poněkud jej roztáhne. V takovém případě to může vypadat, že ocasní péra mají jen bílé konce. Ocas se jeví černý s bílými okraji. Takhle, se vztyčeným ocasem, byla šáma namalována na obálce knihy Karl Neunziga Fremdlädische Stubenvögel, bible všech chovatelů exotických ptáků, která se objevila na trhu někdy před sto léty. Se vztyčeným ocasem byla i erbovním ptákem známého německého časopisu pro chovatele Gefiederte Welt. Byla na každé jeho obálce, zpočátku jako černobílá kresba, později barevná. Teprve v posledních letech po sloučení časopisů Gefiederte Welt a Die Voliere šáma z obálky zmizela a je nahrazována aktuálními barevnými fotografiemi.

Výskyt

Šáma žije v jihovýchodní Asii na rozsáhlém území. Její výskyt je sice popisován spíše lakonicky, když se říká, že je rozšířena od přední Indie po Indii zadní až po Indonésii, ovšem první dva pojmy jsou přiřazovány k subkontinentům. Karásek ještě tuto oblast rozšiřuje, když říká, že šámu najdeme i na Borneu, Jávě a Molukách. Jiné prameny mluví i o ostrovech v Indickém oceánu, o Nikobarách a Andamanském souostroví. Celá tato oblast je natolik rozsáhlá, že se postupně vyvinulo množství zeměpisných forem. Podle tak zvaného nového českého názvosloví je zeměpisných forem popsáno celkem osmnáct. Rod Copsychus, kterému bylo přiřazeno rodové jméno šáma, není příliš rozsáhlý. Většinou se potom jedná o ptáky s malým územním rozšířením. Výjimkou je pak šáma stračí (dříve drozd stračí), která se rovněž vyskytuje na rozsáhlém území a je u ní popsáno rovněž osmnáct zeměpisných forem. Vždy se jedná o ptáky z orientální oblasti, kromě šámy madagaskarské. Celý rod pak zahrnuje jen na osm druhů. Rodové jméno šáma bylo pak přiřazeno ještě jednomu ptáku z rodu Trichixos. Kromě šámy bělořitné byla pak do Evropy dovážena asi jen šáma stračí a to ještě v poměrně nedávné době, viděl jsem je okolo přelomu století u jednoho našeho dovozce. Odchovů šámy bělořitné bylo u nás jistě dosahováno povícero, sám jsem viděl na vlastní oči odchované šámy u dvou našich chovatelů. Jedním z nich byl i J. Bartoň z Košíř, velký znalec ptáků a fajnšmekr na měkozobce, zvláště pak slavíky. Šámy měl v místnosti bez oken, jakési předsíni, kam pronikalo denní světlo otevřenými dveřmi, ve voliérce asi tak 1,5×1,5 metru a hloubce 60 centimetrů. Ptáci měli klid a také světlo, které odpovídalo světlu pralesního podrostu. Kde dokázal sehnat šámy v dobách neexistujících dovozů mi zůstalo utajeno. Potom jsem viděl šámy před čtyřmi léty v Brně. Tedy já vlastně nevím, jestli to bylo přímo v Brně. Přijel jsem autobusem, tam mě čekal kamarád, naložil do auta a jeli jsme směrem severním, tlachaje o ptácích. Nevzpomínám si, že by podle cesty byla nějaká volná krajina, pořád nějaké domy, až jsme zastavili před nízkým domkem. Nemuselo to být venkovcem již ani Brno, ale pořád to ještě i mohlo být. Za tím domkem byl venkovský dvorek přebudován na rozlehlé ptačírny. Chovatel měl šám několik párů a i odchovy. Jednoho samce držel pak v parádním pokoji. V takové té místnosti, kde bývá zvykem přijímat návštěvy, dívat se na televizi. Tam jsme také zasedli, obvyklá káva, moravská slivovice a debaty o ptácích. A do toho neustále zpívala ta šáma. Zatraceně pěkně, to se musí nechat, pro mě ovšem problém. Nestíhal jsem současně tu debatu. Televizi si vypnu, ten šáma vypnout nešel. V jednu chvíli jsem jej okřiknul: „Drž chvíli zobák!“ Přidal na síle. Jak jsme chvíli zmlkli, tak taky jen tak ševelil. Tohle byl jeho prostor a museli jsme se sladit my, ne on. Ale byla radost jej sledovat.

Návštěva u Václava Kruise

Před mnoha léty byl činným na kroužkovací stanici Národního musea legendární Václav Kruis. Navštívil jsem jej jednou v jeho bytě v Praze na Letné, v době kdy již činným nebyl. K mému překvapení však stále měl asi čtyři klece s ptáky, z toho jednu s exoty. Pamatuji si motýlky. Dnešní ornitologové již doma klece s ptáky nemají. Zvláště ti exotičtí mě proto u Václava Kruise překvapovali a také jsem mu to řekl. A jak byste asi chtěl rozumět ptákům, když se na ně denně nedíváte? A já si dodnes myslím, že ta odpověď byla vyčerpávající a nedá se k ní nic, ale opravdu nic dodat.