Český stavák sedlaté kresby

Sedlatá kresba je v posledních desetiletích nejrozšířenější kresbou u českých staváků (dále jen ČS). Nebylo tomu tak vždy. Původně byla sedlatá kresba lokální záležitostí a vznikla ve východních Čechách v okolí města Jičín. Z iniciativy jičínských chovatelů sedlatých staváků byl už v roce 1921 založen v Jičíně „Klub pěstitelů Jičínského staváka sedlatého“, jehož zakládajícím členem a prvním předsedou byl tehdejší nejznámější chovatel a propagátor sedlatých staváků Jindřich Vodička z Jičína. Byl to vlastně druhý nejstarší klub chovatelů staváků, starší byl jen „Klub východočeských pěstitelů staváků bělokorých“, který vznikl již v roce 1908 v Chocni a později přesídlil do Týniště nad Orlicí.

Spory kolem přívlastku

V roce 1924 vznikl celostátní „Klub chovatelů českých staváků“ v Praze. Ve stejném roce vznikl mezi jičínským klubem a svazem rozkol, jelikož svaz na popud jičínského spolku nejprve oficiálně uznal sedlatým stavákům přívlastek „jičínský“, který však po četných protestech spolků i jednotlivců vzápětí zrušil. Jičínský Klub zanikl až v průběhu druhé světové války a jeho členové většinou přešli do pražského celostátního klubu.
Sedlatí se na Jičínsku chovali už na počátku 19. století a podle dochovaných informací to byl holub s menší až střední volatostí a s neustálenou klasickou sedlatou kresbou s kapkou. Existovaly i chovy s kresbou bez kapky, ale ti byli po první světové válce zcela zavrženi. V té době v chovech převažovali bělohrotí a celobarevní staváci, kteří byli také nesrovnatelně prošlechtěnější v barvě a lesku, než ostatní rázy ČS. Barva a moderní lesk byly na sedlaté staváky přeneseny křížením s bělohrotými až v padesátých letech minulého století.

Diskuze okolo zbarvení očí

Také okolo zbarvení očí sedlatých se vedly v první třetině minulého století četné diskuse, které zastánci perlookých prohráli. Za „původní“ barevné rázy sedlatých považujeme černé, modré, červené a žluté. Ale i jejich obliba mezi chovateli měla svůj vývoj, z dnešního pohledu rovněž zajímavý. Koncem devatenáctého století převažovali černí a červení, méně oblíbení byli žlutí, kteří se spíše podobali křížencům červených a žlutých. Dnešní, poměrně světlá a čistá žlutá barva ještě neexistovala. Modří byli až do dvacátých let minulého století vysloveně ohroženým rázem, zatím co dnes jsou nejrozšířenější. Modří byli také z tohoto důvodu nejméně prošlechtění i v kresbě, barevná záda byla u nich až do poloviny minulého století vzácností. V současnosti je modrý sedlatý nejvíce prošlechtěným rázem ČS, nejen v typu, barvě a lesku, ale i v kresbě. Například bílé podocasníky se u nich už téměř nevyskytují.
Ve druhé polovině minulého století k původním čtyřem barevným rázům postupně přibyly další tři. Skupinou chovatelů okolo Jiřího Pekárka ze Sazené u Velvar byla přenesena stříbrná (popelavě červená) ze stříbrných sedlatých rakovnických kotrláků křížením s modrými a žlutými sedlatými staváky. Po vyčištění a ustálení barvy na středním odstínu vznikl velmi líbivý ráz ČS, který si rychle našel cestu na Slovensko, SRN a do Rakouska.
Obtížněji se prosazoval modrý sedlatý kapratý. Občas se objevoval už v minulosti v chovech, kde docházelo k regeneraci modrých kapratých bělohrotých (penížků) modrými sedlatými, ale jaksi spíše nechtěně, jako jakýsi vedlejší produkt. Jezdil jsem často k Aloisovi Škopkovi, u něho právě k tomuto křížení docházelo, ale on to považoval za nežádoucí. Teprve systematická práce Vratislava Šťastného a několika dalších nadšenců vedla k uznání tohoto rázu, který si již našel zájemce i v zahraničí.
Třetím produktem neošlechtění jsou šedohnědí sedlatí. Jsou to vlastně kříženci černých a žlutých sedlatých a je to mnohem jednodušší šlechtění, než předchozí dvě. V současnosti se tímto šlechtěním zabývají někteří chovatelé žlutých sedlatých.

Současnost

V současnosti jsou nejrozšířenější modří a černí sedlatí, kteří jsou díky široké chovatelské základně také nejprošlechtěnější. Oblibou i úrovní prošlechtěnosti se k nim blíží žlutí sedlatí. I přes menší chovatelskou základnu došlo v posledních dvaceti letech k velkému pokroku u stříbrných sedlatých, zejména zásluhou chovatelů H. Pařízka, V. Doška a v posledních letech i Z. Krůty. Podařilo se dosáhnout čistoty barvy, rezervy zůstávají ještě v tónu barvy. Dáváme přednost střednímu odstínu barvy, u příliš světlých jedinců dochází ke stírání jasných kontur kresby, zejména v sedle a na hlavě (kapka). Bílá záda zatím posuzujeme mírně.
I přes malou základnu dosahují dobré úrovně už i modří sedlatí kapratí, u kterých dáváme přednost kapratosti pouze na vnějším „srdci“ sedla. Kapratost na vnitřní části sedla nepovažujeme za vadu, pokud nepřesahuje i na zadní část krku.
K neobvyklému vývoji došlo v posledních třiceti letech v chovu červených sedlatých. Přestože šlo o poměrně rozšířený ráz, došlo zde k degeneraci, která se projevila zmenšením tělesného rámce, degenerací hlavy a zobáku (úzké hlavy, slabé, delší zobáky), slabší volatostí, kratším krkem a nižší nohou. Bylo to způsobeno tím, že v šedesátých letech celostátně dominovaly dva geneticky propojené chovy (jeden sedlatých a druhý bělohrotých), které nekontrolovaně zaplavily většinu chovů u nás.Ke zlepšování dochází jen pomalu, protože zde není z výše uvedených důvodů příliš schůdná regenerace pomocí červených bělohrotých.
Sedlatí staváci mají velkou oblibu i v zahraničí, tradičně na Slovensku, ale i v SRN a Rakousku. U západních sousedů došlo ovšem k nevhodnému křížení se sedlatými brněnskými voláči a dnes už jde o dvě odlišná plemena.
Zajímavostí je, že po 2. světové válce se emigrací Čechů dostali sedlatí staváci i do USA. Izolací a nedostatkem cizí krve zde postupně docházelo ke křížení jednotlivých barev sedlatých mezi sebou a možná i s původními elstry, a tak vzniknul tzv. „americko-český voláč“ (American Bohemian Pouter) se sedlatou kresbou. Mimo obvyklé barvy existuje i v pravé stříbřité („plší“), tj. modře plavé.
O oblíbenosti a kvalitě sedlatých staváků svědčí, že na celostátní speciálce jich bývá vystaveno i přes polovinu ze všech ČS a o jejich prošlechtěnosti svědčí i to, že na celostátních speciálních výstavách získávají i většinu šampiónů. Zejména modří a černí.