Soutěžní výstavy ptáků a jejich organizace

Je více než zajímavé zkoumat, jak se u nás vystavování ptáků vlastně vyvinulo. Uvědomme si, že držet ptáky v klecích je pro člověka záliba prastará. Lidé to dělali skutečně od pravěku a můžeme to pozorovat i u domorodých národů, které dodnes žijí někde na konci světa způsobem života doby kamenné. Ve hře je však také ochota různých druhů zvířat dát se ochočit a získat tak pohodlnější běh života.

Počátky

Od pravěku je také známa záliba člověka vlastnit něco neobvyklého, exotického a to včetně ptáků. Takoví ptáci byli dováženi opravdu z dalekých krajů. Relativně nedávno se objevila i skutečnost, že lidé chtějí svoje chovance ukázat i jiným lidem. Takhle nějak vznikly i první zoologické zahrady, jako zdroj poučení. Pustit si davy neznámých lidí do vlastní domácnosti není rozhodně ten nejlepší nápad, proto byla i zvířata ukazována jaksi odděleně. První zoologickou zahradou byla vídeňská, císařská, kam byl posléze povolen i volný vstup veřejnosti. Výstavy ptáků splňují tedy dva principy. Ukázat ptáky všem a nezničit si vlastní doupě. Prosté předvedení ptáků ze soukromého vlastnictví splňovaly u nás již první výstavy exotického ptactva pořádané v Praze okolo roku 1880. Nebyly to sice výstavy čistě ukázkové, řekněme, že měly spíše charakter vzorkových veletrhů. Hlavními vystavovateli byli totiž dva největší obchodníci s ptactvem v Praze a také výrobci klecí. Nicméně se zúčastnili také prostí majitelé, kteří jen vystavili svoje ptáky, aniž by je chtěli prodat. Když byly po nějakém čase založeny i spolky chovatelů, ve kterých se sdružovali lidé stejných zájmů, záhy se přišlo na to, že taková výstava je dobrým zdrojem příjmů. Nic na světě není zadarmo, proto i spolek přátel ptáků si na svojí činnost musí nějakým způsobem vydělat. Mezitím se však celé různorodé skupiny ptáků staly cíleně šlechtěnými a vyvstala tak potřeba zjistit, kde a komu se to nejlépe povedlo. Začaly se prosazovat tak zvané soutěžní výstavy, kde se všichni ptáci hodnotí zkušenými specialisty, posuzovateli. Tak se vyvinul jiný typ výstav, výstava soutěžní. Takový typ výstav získal v chovatelsky vyspělých zemích prim. U nás je však přijímán s jistými rozpaky. To je dáno prvořadě životní úrovní; kolik volných finančních prostředků si člověk může dovolit uvolnit na činnost, která není přímo životní nutností?

Průběh

Výstava ptáků, která není výstavou soutěžní, nemusí mít v podstatě ani nějaký jednotný řád. První výstavy také vypadaly tak, že každý vystavovatel si přinesl ptáky ve svých vlastních klecích. Záhy se ovšem přišlo na to, že takhle to není to pravé ořechové a většina spolků si pořídila svoje vlastní klece, aby výstava měla nějaký jednotící prvek, aby to zkrátka k něčemu vypadalo. Výstava soutěžní pak musí mít stejné podmínky pro všechny soutěžící. Proto jsou všichni ptáci vystaveni v malých, předepsaných klecích, tak zvaného bednového typu. I ptáci mají každý svůj vlastní charakter, některý je plachý, jiný klidný, v podstatě se dají i u nich vystopovat čtyři základní povahové typy jako u člověka. Jak jsme se to vlastně učili? Melancholik, sangvinik, flegmatik, cholerik. I tohle hraje při posuzování svojí roli, protože chování ptáka se výrazně projevuje na jeho vnějším vzhledu. Aby měli všichni soutěžící stejné základní, výchozí podmínky, je opravdu to první co soutěž vyžaduje. V tomto smyslu hned na začátku naše výstavy kulhají. Ptáci jsou sice umístěni do stejných výstavních klecí, ovšem posuzují se na tomtéž místě, kde zůstávají po celou výstavu. Na zahraničních výstavách, včetně mistrovství světa, jsou vždy předkládáni posuzovateli tam, kde má k posouzení stejné světelné podmínky a stejný úhel pohledu. To je při rozhodování důležité. Vyžaduje to však širší kádr pořadatelů, kteří si musí být dobře vědomi, co se od nich očekává. Když je posuzovatel nucen prohlížet ptáky ve výstavním stojanu, kde bývají klece umístěné ve čtyřech řadách nad sebou, potom všichni nemají stejné podmínky. Ptáci umístění ve výši očí posuzovatele vypadají nejlépe, je to však nepřípustná výhoda. A také se posuzovatelé, i když o tom vědí, s tímto jevem vyrovnávají nestejně. V podstatě jen na světovém šampionátu v roce 1980 jsme se u nás s tímto dokázali vyrovnat. Nesmím ovšem zapomenout na soutěže andulek, které se však posuzují způsobem, kterému se slangově říká „šíbr“ systém, nepřidělují se body, ptáci se porovnávají a jdou všichni na prkno, ve výši očí posuzovatele. Tolik jen ke způsobu hodnocení.

Výsledky

Jestliže se tedy ptáci zúčastní nějaké soutěže, jsou hodnoceni, potom tedy pořadatel takové soutěže musí nějak sdělit všem zúčastněným i ostatním, jak to vlastně dopadlo. Výsledky soutěže. To se děje prostřednictvím katalogu, což je vlastně seznam zúčastněných, do kterého se vepíší výsledky soutěže. V tomto u nás většinou silně pokulháváme. Málokdo z pořadatelů si vůbec uvědomuje, že to první, co musí udělat, je, že soutěž musí být předem vypsána. Všichni se tak nějak domnívají, že je to dáno standardem. Je a není. V případě posuzování na pořadí je postup v podstatě dán dopředu, jenže takový postup náš standard nezná. Andulky se posuzují podle německého vzoru. V případě posuzování na body jsou jmenovány výstavní třídy, jenže taková třída vzniká teprve tehdy, když se zúčastní předepsaný minimální počet ptáků a vystavovatelů. V případě, že výstavní třída není naplněna, slučují se třídy podobného charakteru a v takovém případě se sloučené třídy nazývají skupinou. A tady začíná obvyklý zmatek. Pořadatel by měl jasně deklarovat, jak byly výstavní skupiny vytvořeny. To se na našich výstavách obvykle vůbec nedozvíte a někdy ani znalec poměrů není schopen vydedukovat, jak vlastně soutěž proběhla. Třeba v Olomouci na Exotě, v soutěži barevných kanárů, byl celkem čtyřikrát uveden titul šampión. Nehledě na to, že pojmenování šampión se zatím nikdy neobjevilo, obvykle se mluví o vítězi, je však daleko důležitější, že nebylo řečeno čeho je to šampión. Ten, kdo se v tom trochu vyzná, asi dokázal nakonec vystopovat, že byly vytvořeny čtyři základní, řekl bych, nadskupiny. A to sice vždy kolekce a jednotlivci u kanárů světlých a u kanárů tmavých, s melaninovým barvivem. Je naprosto obvyklé, že se při soutěžích, které si lidé vymysleli, ať jde o soutěže lidí jako jsou atletika, kanoistika nebo jakékoliv další, anebo soutěže zvířat, kam patří i soutěže ptáků, stanovuje kromě vítěze i pořadí na dalších místech. Minimálně vždy na druhém a třetím místě. Nevidím v tom žádný problém, takhle si to vyžádat předem u posuzovatele. Předem však musím mít jasno, jak to chci uspořádat. Jestliže v době plánovaného hospodářství tohle bylo skutečně problematické, protože jste museli dodat podklady do tiskárny několik měsíců předem a ještě hlídat, aby vám vytištěný katalog nedodali až po skončení výstavy, v dnešní době vám to musí dodat do druhého dne. Když ne, jděte jinam. Když si vymyslíte správný systém, dokážete to kdykoliv. Nakonec i vzorové výstavy pořádané koncem osmdesátých let v pražské Holešovické tržnici to dokázaly. V půl třetí v noci byly hotové podklady pro tiskárnu, jen je ofotit. V sedm hodin ráno je měla tiskárna a před polednem jsme si vyzvedávali hotové katalogy na slavnostní zahájení. Prostě jsme to těm lidem zaplatili. Bez počítačů, které dneska vlastní každý druhý. Na jiné výstavě zase vidíte, že vlastně nejde o skutečný katalog, ale o pouhý seznam vystavovatelů, sestavený podle přihlášek hodně dopředu, s kterým se však již dále nepracovalo. Zájemce si pak musí výsledky zapsat do katalogu ručně každý sám.

Organizování posuzování

Něco podobného je i při organizování posuzování. Pořadatelé se mnohdy dokonce domnívají, že posuzovatel jim řekne co a jak, neboli jim zorganizuje celou soutěž. To je dědictví minulé doby, kdy posuzovatel byl chápán především jako poradce chovu. Přijel na místo, zjistil kolik mají ptáků a jakých, kolik a jaké ceny a potom doporučil jak je rozdělit, načež teprve provedl posouzení. Kdybyste to převedli třeba na fotbal, potom by to vypadalo asi tak, že rozhodčí by přijel na místo a nejprve zjistil, jestli mají vůbec hřiště, branky a přepočítal hráče. Pokud by jedna strana měla málo hráčů, doporučil by hrát třeba v osmi. Takhle nějak to vypadá při soutěžích ptáků. Tedy u nás. Kousek za hranicemi to má mnohem pevnější pravidla.

Jak začít

Prvním předpokladem je tedy vyhlášení soutěže. Na tomto základě budu přijímat přihlášky. Stanovím si nějaké pevné datum, do kterého takové přihlášky budu přijímat. Budu však předem počítat s tím, že naši chovatelé se příliš do vystavování nehrnou. S datem ukončení příjmu přihlášek získám první ucelený přehled o tom, kolik vystavovatelů chce vystavovat a kolik chce vystavit ptáků. Nic víc než první náznak nezískám a musím si tedy vytvořit i určitou rezervu. V případě, kdy tedy mám vystavovatelů, potažmo i ptáků málo, nezbývá nic jiného než nasadit osobní kampaň a potencionálních zájemců se ptát, zda by nechtěli vystavovat, mohou se přihlásit dodatečně. Teprve krátce před příjmem ptáků, řekněme třeba týden, mohu mít přesnější odhad o tom, kolik bude na výstavě ptáků. Stále však musím počítat s nějakou reservou. Může se třeba dostavit zájemce, který bude tvrdit, že přihlášku poslal, ačkoliv o ní nic nevíte. Odmítnout jej by bylo chybou. Zásadním prvkem, který nás limituje, jsou výstavní klece. Ty jsou ve většině případů u nás majetkem nějaké organizace. Ta se o ně musí starat a někde je skladovat, což stojí nemalé peníze. Přitom jde o věci poměrně neskladné, které zabírají zbytečně mnoho prostoru. V zahraničí se většinou podařilo přesvědčit chovatele a ti pak mají vlastní výstavní klece. Přivážejí ptáky na výstavu přímo ve svých klecích a pořadatelům tak odpadá ta nejnepříjemnější starost. U nás se takhle podařilo přesvědčit a funguje to, pouze chovatele andulek. U kanárů nikoliv. Ti se dají chovat a odchovávat i na malém prostoru panelákového balkonu a chovatelé argumentují tím, že výstavní klece nemají kde uskladnit. Objevuje se však v poslední době i možnost, jak nahradit pevné, dřevěné klece novými. Jsou prý vyrobeny z kartonu, povrchově upraveného. Přední mřížku mají stejnou, stejně vyndavací jako ty dřevěné. Cena je pochopitelně mnohem nižší. Karton je skládací. Pokud není po výstavě příliš poškozený, jde složit a dobře uskladnit. Nebo mohu uschovat jen přední mřížku a složený karton koupit nový. To je cesta především pro vystavovatele, kteří tak jako tak budou muset v budoucnu vystavovat ptáky ve vlastních klecích.

Možnosti uspořádání

Pro pořadatele výstav, zbavených této nepřiměřené materiální starosti, zbude tak starost o to, jak co nejlépe uspořádat soutěž a samozřejmě, jak nejvhodněji vyhlásit její výsledky. Největším problémem je asi seřazení celé výstavy. Ptáci se řadí obvykle podle barev. Protože to u andulek jaksi funguje, soustředím se na kanáry. Neznamená to však, že by se snad i andulky nedaly uspořádat lépe. Kanáři, jakožto i jiní ptáci, se na výstavě řadí podle barev. U barevných kanárů je zvykem, že výstava začíná barvou bílou, ačkoliv to neodpovídá barevnému klíči, který začíná žlutou, nicméně tradice je tradice. V tom problém není. Problém je spíše v tom, že každý vystavovatel obvykle přiveze celou paletu barev. Proto byl již dříve vymyšlen systém příjmu ptáků na výstavu, který umožňuje dodatečné přemísťování klecí. Spočívá v tom, že použiji dvojí číslování. Při příjmu ptáků od chovatelů si zapisuji po řadě všechny ptáky do seznamu a klece označím provizorními čísly podle příjmu. Osvědčilo se i tato čísla umístit na přední stranu klece. Po skončení příjmu pak přemístím všechny ptáky podle barev bez ohledu na tato čísla. Potom očísluji klece definitivními čísly od prvního bílého kanára, kde výstava začíná, až po posledního tmavého kanára, kde výstava končí. Následuje přepsání obou čísel do seznamu, takže neustále mohu kontrolovat, kdo je vystavovatelem. Zatímco u prvních provizorních čísel mám ptáky seřazené podle dodavatele, ta druhá čísla představují jejich umístění na výstavě. Tohle všechno mohu udělat i ručně bez použití nějakého počítače. Má to svůj limit. Jeden člověk takhle stačí připravit podklady pro katalog tak maximálně do sta ptáků, což je ověřeno. Lepší je počítat s dvěma lidmi na sto ptáků. Přinejmenším při sestavování pořadí. Jeden z nich sedí u stolu, druhý je u klecí a hlásí zapisovateli obě čísla. Klec 1 má příjmové číslo 28, klec 2 má číslo 36 a tak dále. Potom to všechno přepíši do definitivní podoby. Mohu si předem nakreslit tabulku, kde budu mít číslo klece, vystavovatele, číslo kroužku ptáka, získané body a umístění ptáka. Body a umístění se budou vepisovat až po posuzování. Mohu to dokázat i bez použití počítače. Počítač tohle všechno dokáže až neuvěřitelně zrychlit. Jednak to mohu mít všechno připravené v tabulkách dopředu, počítač to srovná sám podle čísel, takže mohu vytvořit na místě definitivní stránku katalogu přímo pro tiskárnu. Samozřejmě i tohle má svoje mouchy. S tím, kdo na místě bude dělat na počítači definitivní podobu, musíte být předem domluveni. V první řadě o tom, v jakém programu máte připraveny podklady, abyste oba pracovali stejně. A také na jakém nosiči to máte. Může se stát, že jste si to uložili doma na disketu ve wordu, zatímco na místě sedí člověk s notebookem, který již s disketami vůbec nepočítá. Prostě na celém průběhu příjmu a sestavení výstavy se musíte domluvit předem. Může být, že celou výstavu připravují lidé, kteří s počítačem nikdy nepřišli do styku a také již nepřijdou. Co jim však brání sehnat si někoho jiného, mladšího, třeba vnuka, který tohle zadá do počítače jako nudnou úlohu. Abyste mu usnadnili takovou nudu překonat, dejte mu skromný obnos, to funguje spolehlivě a vždycky to fungovalo. Vždycky vytvořte zadání znovu, nepoužívejte to loňské. Počítač to sice přepíše, ale tak zvaný lidský faktor v tom stejně udělá zmatek. Potom máte všechny předpoklady k tomu, abyste měli takový katalog, který bude mít všechny náležitosti. Pokud budete mít kdykoliv před očima jak to všechno dopadlo, výsledky soutěže, bude to nejen důležité pro současný chov, ale i pro naše případné následovatele. Ten kdo nezná svou historii, jakoby ani nikdy neexistoval. To platí jak pro národy, tak i pro chovatele a nakonec pro všechny obory lidské činnosti.
Viděl jsem však i katalogy výstav sestavené i jinými způsoby. Třeba tak, že bodovací lístky byly ofoceny a všechny otištěny v katalogu. Nebylo to však až tak přehledné. Grafická úprava sestavená do tabulek, neboli do řádků a sloupců vypadá daleko nejlépe.

Bodovací lístky

Nakonec ještě jedna poznámka. Bodovací lístky pro barevné kanáry obsahují rubriku klíč. Do jednotlivých okének má být pomocí římských a arabských číslic a dále malých a velkých písmen zapsána barva kanára. Kromě výstavy v Lysé jsem tuto rubriku nikde neviděl vyplněnou. Je tam i rubrika, kde má být barva vypsána slovně. V Olomouci byla dokonce ve slovní rubrice zapsána jakási šifra, složená z čísla výstavní třídy a klíče. Což je zásadní nesmysl, který, jak doufám, nemusím dále rozvádět. Zřejmě není dohodnuto, jestli rubriky týkající se barvy má vypisovat posuzovatel nebo pořadatel. K tomu bych si dovolil podotknout, že jméno posuzovatele je na lístku uvedeno a je navíc i honorován, i když jen zatraceně skromně, tudíž šlendrián s nevyplněním jde spíše na jeho konto.
Jsem si vědom toho, že tento text je ke čtení nezáživným. Také jsem chtěl psát úplně o něčem jiném, což jsem však nemohl udělat, protože nechci, abych byl sám protivně nezáživným pro všechny a to i pro takové, kteří si to pro svou píli vůbec nezaslouží. Na druhou stranu si celé chovatelství zaslouží, aby to všechno dosahovalo lepších výsledků než dosud.