Chůze nejen na vodítku

(Dokončení z Fauny č. 1/2010.) Kdy začít s učením chůze na vodítku? Dá-li se netahání na vodítku říkat „chůze u nohy“, pak už dvouměsíční štěně je toho schopno. Každopádně musí být pes nejdříve zvyklý na obojek a připnuté vodítko, které tahá za sebou po zemi. Pak ho stačí pouze zvednout a snažit se psa zaměstnat hrou, pamlsky apod. Většina psů reaguje zastavením a vzdorem. Pak už stačí jen mít dostatek trpělivosti a psovi na vodítku velmi rychle otrne. Stačí malá chvilka a už na vodítku začne táhnout.

Samozřejmě podstatně snáze a rychleji si na klidnou chůzi na vodítku (bez tahání) zvyká štěně, než-li dospělý pes, který je již zvyklý na „svůj styl chůze na vodítku“. Je nestoudné hovořit o učení štěněte chodit na vodítku, jako o „výcviku štěněte drilem“. Pokud se budeme držet pravidla, že štěně má mít maximum volného pohybu a smysluplnou výchovu, necvičíme ho, nýbrž učíme vhodnému chování. A k tomu zjevně patří i spořádaná chůze na vodítku. Štěně je většinou opravdu velmi přizpůsobivé a při vašem správném postupu „zvykání“, se naučí bez tahání chodit na vodítku během několika málo dnů.
Jakýkoliv cvik je nejvhodnější učit hlavně s co nejmenším použití síly. Tedy použijte nejdříve ty nejjednodušší metody s co nejmenší mírou nátlaku. Psa chvalte za netahání na vodítku a odměňujte ho.
Učit dospívajícího či dospělého psa chodit na vodítku u nohy (bez tahání), je opravdu velmi pracné, namáhavé a majitele stojí mnoho fyzické i psychické síly. Navíc jakoukoliv sebemenší nedůslednost (např. ve městě, při procházce s přáteli …) či malou pozornost ze strany svého pána, pes velmi rychle využije a učení správné chůze na vodítku bude trvat několikanásobně déle.
Většinou při nácviku chůze u nohy dospělých psů je široký kožený obojek nedostačující. Proto je daleko vhodnější a zaručující při správné manipulaci rychlejší kladný výsledek, používání obyčejného – jednořadého, řetízkového obojku. V některých případech nastaveného na stahování.

Když problémy nastanou a stupňují se

Kterou z „protitahacích“ metod zvolit, záleží na míře temperamentu a vzdorovitosti psa. Metod je několik a vždy by se mělo začít tou, která je nejméně násilná a je založena na vzájemné spolupráci a pochopení. Jestliže vybraná metoda bude bez kýženého výsledku nebo se od počátku jeví jako zcela nevhodná, vyberte metodu jinou.

Nejjednodušší z nejjednoduššího

Aby štěně spolupracovalo (např. když umanutě stojí a vy chcete jít dál), povolte vodítko a využijte nejdříve nějakou motivaci. Pískací hračku, pamlsek apod., čímž obrátíte pozornost na „něco příjemného“. Snažte se neustále hledat způsob, jak psovi pobyt ve vaší těsné blízkosti zpříjemnit a přitom jít tam, kam chcete vy. Používejte pochvalu, povzbuzení a slovní zákaz, s velmi výraznou intenzitou a barvou hlasu. I touto jednoduchou metodou hlasem, gesty a odměnami můžete na některé psy zapůsobit.

Kontraproduktivní tahání

Pokud pes táhne na vodítku (a nemusí zrovna dopředu), jděte přesně na opačnou stranu. Jde-li pomalu, jděte rychle, jde-li rychle, jděte pomalu. Jednoduše dělejte vše přesně naopak. Vy jste ten, kdo určuje rychlost a směr pohybu. Jste „vedoucí“ a pes si tím musí být jistý. Zpočátku není nutné striktně trvat na tom, aby šel u nohy, ale musí vědět, že se vodítko nemá napínat. Zda se pes podřídí za krátkou či delší dobu nezáleží jen na stáří psa a míře již „vypěstovaného zlozvyku“, ale i na míře jeho přesvědčení, že on je tou „hlavou rodiny“, že je „vedoucí“ co vše určuje. Výcvikem správné chůze u nohy ho víceméně snadno můžete uvést blíže realitě. Nenechejte se vyvést z míry a důsledně dodržujte i vy nastolená pravidla.
V podobném duchu přidejte i nácvik klidného stání na místě. Zpočátku vůbec netrvejte na sezení, ale jen na tom, jak daleko se od vás může pes vzdálit, když stojíte. Zastavte, konec vodítka držte v ruce a postavte se na střed vodítka tak, aby pes měl pro sebe jen asi půl metru volnosti. Tedy velmi omezený pohyb. A čekejte. Tiše, bez hnutí, bez povelů a bez sahání na psa. Ten se může chovat různě. Může chtít po vás skákat, tahat pryč, kňučet, lehat si na záda, cokoliv. Přesto vy musíte dělat, jakoby tam nebyl. Až když se uklidní a je asi deset vteřin uvolněný, tiše a na jednom místě, musí následovat vřelá pochvala a pokračování v pohybu. Tímto popsaným cvičením psa naučíte, jak daleko se od vás na vodítku může vzdálit, když stojíte na místě. Až postupem času přidejte posazení při každém vašem zastavení.
Jestliže máte málo místa a nemůžete praktikovat opačné směry, než kam vás táhne pes, můžete zvolit pouhé zastavování. Princip je jednoduchý: kdykoliv pes zatáhne za vodítko, ihned zastavte. Jedná-li se o těžšího psa, který táhne i když stojíte, můžete se vždy postavit na vodítko. Když zůstane v klidu stát s vámi, zase se rozejděte, když začne táhnout, ihned se opět zastavte atd. Pak jen vytrvat a opakovat vše stále znovu a nekompromisně. Jen tak můžete psovi vysvětlit, že zastavíte pokaždé, když zatáhne za vodítko.

Pomoc s minimálně násilnými pomůckami

U psů, kteří mají sklony k tahání, může snadno pomoci ohlávka zvaná Halti. Bohužel pro různou velikost – délku i šířku čumáku i hlavy ji není možné použít úplně pro každého psa. Když se pro ohlávku rozhodnete, je nutné zvolit správnou velikost. Proto doporučuji ji koupit osobně v prodejně, kde ji můžete psovi předem vyzkoušet. Halti musí chvíli pes nosit bez připnutí vodítka, aby si na ni zvykl. Můžete ji tedy poprvé na delší dobu nasadit i doma. Nevoďte psa jen na Halti, abyste časem mohli od jeho používání upustit. Buď použijte dvě vodítka – jedno připněte k obojku a druhé k ohlávce, nebo můžete mít jen jedno asi dvoumetrové vodítko s karabinami na obou koncích. Jednu připnete k obojku, druhou k ohlávce. Vodítko chyťte tak, abyste psa vedli na obojku, ale v momentě zatáhnutí se výrazně napne i vodítko připnuté k Halti. Platí, že je pro psa srozumitelnější vést vodítko v obou rukách.
Když si pes při připnutí na vodítko lehá nebo nezvladatelně poskakuje a nepomůže ani Halti, někdy postačí druhé vodítko, které podvlékneme jen pod břichem psa.
Nebo použijeme druhého vodítka, které umístníme pod hrudníkem před předníma nohama. Vystačíme si i s jedním vodítkem, pokud je asi dva metry dlouhé. Připneme jej k obojku, chytíme asi 30 cm od obojku (dle velikosti psa) a pak ještě jednou podvlékneme nížeji pod krkem jako poloviční druhý obojek. Vodítko podvlečené pod krkem však nesmí obepínat krk, nýbrž hrudník. Musí být pod hrudníkem, ale zároveň před předníma nohama. Důležité je, aby když pes zatáhne za vodítko zatlačil především na vodítko na hrudi, nikoli se s vámi začal přetahoval na obojku a vodítko na hrudníku bylo volné. Psovi vodítko na hrudníku musí překážet, být nepříjemné, aby plnilo svůj účel.
Jestliže nepomůže žádná z těchto metod, můžeme zkusit doslova omotat psa a to buď horolezeckým (či jemu podobným) lanem nebo koňskými bandážemi apod. Lano se rozdělí na dvě poloviny a paralelně se vede vlevo a vpravo. Začne se vpředu na krku, na kohoutku se překříží a vede se dolů pod břichem. Tam se opět překříží a vede se kolmo nahoru, kde se oba konce svážou k sobě. Potom můžeme „manipulovat“ se psem jak vepředu (u obojku), tak vzadu (konec lan). S touto metodou zvanou „dvojitý diamant“ přišla L. Tellington–Jones a zpravidla výborně účinkuje. I když se tato metoda možná zdá být zpočátku krkolomnější, může pomoci, když ostatní metody selhávají.

Kontroversní škubání za vodítko

Když nepomáhá žádná z výše uvedených metod a ani po dvou dnech pečlivého procvičování se nedostaví žádné zlepšení, je nutné sáhnout po „klasice“ – škubnutí za vodítko. To musí být nejen důsledné, ale i vhodně zvolenou sílou a s patřičným grifem.
Rozdíl mezi učením chůze u nohy štěněte a dospělého psa, spočívá zejména ve vyvinutí síly škubnutí za vodítko, kdykoliv se napne. Dalším rozdílem je benevolentnost k tomu, jaký rádius či vzdálenost od psovoda je povolena. Ano, u štěněte v prvních pár dnech či týdnech rozhodně netrváme na přesnosti, ale učíme ho, které místo je pro něj to pravé. Avšak nikdy nebuďte nedůslední! Jakoukoliv „úlevu“ štěně pochopí ve smyslu „tak má chůze u nohy správně vypadat“, a vaše přílišná tolerance bude jen na škodu. Od počátku musí být i štěněti jasné, že vodítko nesmí být nikdy napnuté.
Je-li štěně na vodítku, využijte této příležitosti a veďte ho nejen k ideální chůzi u nohy, ale učte jej i správnému chování. Nedovolte, aby skákalo na kolemjdoucí, trhalo vám nohavice, sápalo se za každým psem, skákalo po vás … Na toto všechno postačí přiměřené škubnutí za vodítko, ostrý povel „fuj“ nebo „nesmíš“ a plynulé pokračování v procházce. Síla škubnutí musí být přiměřená váze – velikosti štěněte (psa). Škubnutí vodítkem je velmi účinné, téměř kdykoliv použitelné a opravdu výchovné, aniž byste psíkovi ubližovali (ať už psychicky či fyzicky). Důležité je, aby škubnutí bylo nejen v pravou chvíli, ale aby bylo opravdu škubnutím. Nikoliv táhnutím za vodítko. Pokud se nenaučíte škubnout správně s vodítkem, pouhé zatáhnutí za něj bude neúčelné, zbytečné, psa bude škrtit a bude se jednat o nesmyslné přetahování se o vodítko.

Jak správně použít vodítko

Že škubnutí musí být škubnutí, nikoliv táhnutí, platí samozřejmě pro psy všech velikostí i stáří. Avšak naučit se správně a v pravou chvíli škubnout, není pro začátečníka opravdu nic jednoduchého. Je vhodné si to nejdříve vyzkoušet bez psa: Na konec šňůrky (či vodítka) přivážete nějaký těžší předmět (váhou přibližně odpovídající vašemu psu). Nyní zatáhněte. Předmět se posouvá po zemi, aniž by nadskočil. A teď vyzkoušejte škubnutí (ne směrem nahoru, ale směrem k sobě – tak budete zpomalovat pohyb psa). Předmět by měl z místa kde ležel, bez sebemenšího posunutí se po zemi nadskočit a těsně nad zemí „poodletět“ směrem k vám. Samozřejmě živá hmotnost psa se nebude nikdy zcela podobat pohybu neživé věci, ale pro srovnání to postačí. Správné škubnutí za vodítko by se s trochou nadsázky dalo přirovnat i ke startování benzínové sekačky. Pokud si vyzkoušíte rozdíl mezi táhnutím a škubnutím, práce s vodítkem by vám neměla činit žádné větší problémy.
„Kdy škubnout“ vás naučí zkušenost a hlavně předvídavost. Snažte se téměř nespouštět oči z vašeho psíka a buďte připraveni okamžitě reagovat. U velkých a těžkých plemen se neostýchejte vzít vodítko do obou rukou. Stačí pár dnů opravdové důsledností a vyčkávání na správný okamžik škubnutí a pes pochopí, co se po něm chce.
Měli byste si zapamatovat: „akce – reakce“. To znamená, kdykoliv se napne vodítko, ihned musí dojít ke škubnutí. Obrazně řečeno: pes zatáhne, čímž jakoby řekl „běžíme“ a vy, protože nechcete, škubnutím ihned sdělujete rozhodné „ne“. Nemělo by docházet k tomu, že několik kroků (ani jen dva) absolvujete se psem na napnutém vodítku! A to je třeba mít stále na paměti.
Není výjimkou, že první den, kdy se do učení chůze na vodítku pustíte, bude mít pes snahu táhnout i několik stovek metrů znovu a znovu. To vás však nesmí odradit a musíte rázně dle potřeby škubat. I kdyby to mělo být „raz – dva – škubnutí. raz – – dva – škubnutí … Štěňata to přestane bavit dříve nebo alespoň s častějšími pauzami. Správnou manipulací vodítka docílíte i přesnější chůze při zastavení či odbočení.
Neustálé mírné poškubávání za vodítko je nejen zbytečné, ale i kazí výcvik. Na mírné poškubávání totiž pes vůbec nereaguje a brzy si na něj zvykne tak, že nebude akceptovat ani silnější škubnutí, protože se bude domnívat, že to poškubávání (které mu není nijak zvlášť nepříjemné) patří jednoduše k vycházce. Stejně jako tahání …

Zastavení

K chůzi u nohy jistě patří i zastavení. Je na vašem rozhodnutí a zvolené metodě, zda budete psa od počátku vést k tomu, že při zastavení má hned usednout a nebo vám zpočátku postačí pouze klid – netáhnutí za vodítko. U klasické metody škubání za vodítko, tedy hodně mechanické metody, kde jsou velké kontrasty (pochvala nebo nepříjemné zatáhnutí), doporučuji rovnou sezení při zastavení vyžadovat. Je to pro psa snadněji pochopitelné.
Posazení psa při zastavení jeho pána je velice praktické. Pes se naučí trpělivě čekat, nemotá se kolemjdoucím pod nohama, ani svého pána netáhne pryč, když už je mu dlouhá chvíle.
Naučit psa ihned a vždy se při zastavení posadit není příliš těžké. Opět je zde zapotřebí maximální důslednost. Tedy kdykoliv zastavíte (před silnicí, před vchodem do domu, když se potkáte s přáteli …), ihned povelem „k noze“ (případně „sedni“) svého psa posaďte a neustále jej hlídejte, aby po celou dobu opravdu seděl. Kdykoliv vstane, hned jej opět posaďte. Pokud budete maximálně důslední, bude otázkou poměrně krátkého času, kdy sám, bez tlaku i povelu, začne usedat, jakmile se zastavíte.

Chůze u nohy bez vodítka

K výcviku chůze bez vodítka se přistupuje až tehdy, kdy je chůze u nohy na vodítku opravdu perfektní, včetně okamžitého usedání při zastavení. Samozřejmostí je po všech stránkách dobře zvládnutá socializace psa, aby nedošlo k jeho útěku např. za jiným psem, kočkou apod. Mimo jiné musí mít výborně zvládnuté přivolání pro případ, že se tak přeci jen stane. Pokud jsou všechny tato požadavky splněny, nebude činit psovi chůze u nohy bez vodítka žádné větší problémy.
Zpočátku je zapotřebí trénovat chůzi bez vodítka na málo rušných místech a rozptylující prvky plánovaně přidávat. V každém případě si plně uvědomte možná rizika, která číhají všude. Vždyť psovi bez vodítka téměř nic nebrání v tom, aby se nerozběhl za kočkou na druhé straně silnice, či neukradl kolemjdoucímu dítěti oplatek… V neposlední řadě mějte na paměti, že snad v každém městě existují jisté předpisy (nutnost připnutí na vodítko nebo nasazený náhubek) a i toto je třeba dodržovat.

Ještě něco na závěr

To, že psa budeme učit chůzi na cvičáku s přesvědčením, že pak bude vždy poslouchat, rozhodně není pravda. Jak správně by měl pes chodit u nohy, vám na cvičáku jistě poradí a předvedou. Budete to zde neustále opakovat a procvičovat, ale naučit psa chodit u nohy i v běžném životě a za nejrůznějších okolních ruchů musíte sami.
Častým problémem je také sám člověk, neboť má ve zvyku držet vodítko neustále napnuté, i když pes klidně sedí nebo jde. A tak se puntičkářsky zaměřte i na sebe a naučte se držet vodítko volně, prověšené. Mějte na mysli, že tah vyvolává protitah.