Stehlíkovec oranžovozobý – Linurgus olivaceus (Fraser, 1842)
Jsou někteří pěnkavovití ptáci, kteří jsou velmi vhodní pro chov v klecích, přesto jsou chovatelům prakticky neznámí. A nejsou příliš známí ani ornitologům. Řazeni jsou mezi tak zvané karduelidy, nezapadají však příliš do obvyklých vzorců skupin ptáků, u nichž používáme vžitá pojmenování v národních jazycích, třeba hýl, čížek, dlask nebo konopka.
Dřívější řazení do jiných rodů
Taková jména většinou odpovídají dřívějšímu řazení do jiných rodů než je dnešní všeobjímající rod Carduelis. Například dnešní Carduelis spinus, tedy čížek lesní, býval dříve nazýván Spinus spinus a vůbec není vyloučeno, že se k tomuto jménu vrátí systematikové třeba již zítra. Jméno spinus by však mělo platit pro podrod, protože čížci jsou přeci jenom jiní a je to k rozeznání. Nakonec je to jedno, pro obyčejného ornitologa, neřku-li ptáčníka, je mnohem důležitější, aby se v tom zmatku jen trochu vyznal a spory systematiků o to, který druh je s jiným příbuznější než jiný, mohou být většině z nás ukradené. Z tohoto však poněkud vybočuje tvorba národních jmen. Velmi mě překvapilo, když mezi lidmi, kteří tvořili nové názvosloví, vybujela snaha přenést jméno stehlík i na jiné druhy. Třeba Carduelis tristis byl nazván stehlíkem americkým, přičemž již dávno své české jméno měl, již Karásek jej uváděl jako čížka žlutého. Tím by v češtině byl rozbit podrod spinus. To se podařilo zachránit. Zůstala však dvě jména, kde bylo pojmenování stehlík tvrdošíjně prosazováno, nakonec však byl nalezen jakýsi kompromis v podobě pojmenování stehlíkovec. Jiné jazyky přirovnávají však tyto ptáky k jiným skupinám, němčina například hovoří o stehlíkovci oranžovozobém jako o hýlu žluvím, Pirolgimpel. Dalším stehlíkovcem je pak stehlíkovec dlaskovitý Rhynchostruthus socotranus. Pták, který se vyskytuje převážně na ostrově Sokotra, územně patřícím pod Jemen. Tady působilo před časem několik našich přírodovědců, kteří měli za úkol najít vhodný a přijatelný model zemědělství pro tuto oblast. Někteří přivezli i pěkné fotografie těchto ptáků. Ptáci se prý ozývají hlasem silně připomínajícím naše stehlíky. To stačilo k tomu, aby byli nazváni stehlíky. Angličtina je nazývá dlasky. Píši o tom proto, aby neznalí čtenáři nehledali pod hrátky se jmény bůh ví jakou vědu. Stačí jen málo, aby to bylo posléze vydáváno za vědecké. Já jsem však nakonec spokojen s tímto kompromisem, lepší stehlíkovec než stehlík tam, kde by se vůbec nehodil.
Stehlíkovec oranžovozobý - původ a výskyt
Stehlíkovec oranžovozobý je africkým pěnkavovitým ptákem, vyskytujícím se na tomto kontinentu ve čtyřech zeměpisných formách. V Evropě je prakticky neznámým druhem. Až v posledních letech, někdy okolo konce tisíciletí se objevilo v Evropě několik zásilek. Jedna taková zásilka se objevila dokonce i na burze na Kladně. Nabízela je tam firma, která k nám krátce importovala ptáky a sídlila v Maštově, támhle někde poblíž Podbořan. Cena byla mastná, vzpomínám si na 4000 Kč za pár. Nepředpokládám, že tenkrát někdo vůbec ptáky koupil. Dokonce nevypadali tenkrát na ptáky v dobré kondici, i v tomhle to bylo zajisté rizikové. Přesto to byla rozhodně výhodná věc. Takový zavedený chov by byl v dnešní době zlatým dolem. Bylo to o čichu na dobrou investici, jenže my jsme coby chovatelé v podstatě jen příštipkáři. S tím je konec konců stejně konec, protože panika okolo tak zvané ptačí chřipky zarazila dovozy ptáků docela. Ptáky popsal v roce 1842 Fraser jako Coccothraustes olivaceus, tedy v překladu jako dlasky olivové. Jeho zpráva vyšla v protokolech londýnské zoologické společnosti uvedeného roku na stránce 144. Místo nálezu bylo označeno jako Clarence na ostrově Fernando Poo. Dodnes jsou to ptáci jen málo známí a téměř neprostudovaní. Obývají horské lesy ve střední Africe, jsou to však také trávožrouti, kteří se živí převážně semeny, která vylupují ze slupek. Nominátní forma pochází ze západní Afriky, kde je rozšířena v horách na pomezí Nigerie a Kamerunu, od ostrova Fenrnando Poo, přes horu Mount Cameroon až po náhorní roviny Obudu a Mambilla v severovýchodní Nigerii. V této oblasti se v posledních letech pohybovala několikrát i česká ornitogická expedice a dokonce tam vybudovala i něco jako stálejší stanici, ale nevzpomínám si, že bych slyšel něco právě o těchto ptácích. Může to být ovšem jenom dírou v mé paměti. V této oblasti žije forma Linurgus olivaceus olivaceus. Samec této formy se má odlišovat podle Clementa tím, že jako jediná forma má mít okolo černé barvy na hlavě žlutý límec kolem dokola. Podle této teorie bychom pak měli mít na obrázku formu Linurgus olivaceus kilimensis, která nemá mít žlutý límec na krku a na zádech je tmavší než ptáci ze západní Afriky. Tato forma je popisována z hor jihovýchodní a jihozápadní Tanzanie až severního Malawi. To jsou země v současnosti pro Evropany dobře dostupné, proto by i tato okolnost nahrávala tomuto určení formy. Forma Linurgus olivaceus elgoensis je rozšířena od jihovýchodního Súdánu, kde se vyskytuje v pohoří Imatong, přes západní až po střední Keňu. Samec je výrazně žlutý, o něco tmavší jen na zádech, s lehkým olivovým nádechem. Stojí za povšimnutí, že ještě v knize Finches and Sparrows od Petera Clementa, která je jakousi biblí pro studium pěnkavovitých, astrildovitých a vrabců, nemají tito ptáci na malovaných ilustracích namalovanou na zádech tmavou kresbu. Na fotografii je ovšem patrná. I to svědčí jen o malé známosti těchto ptáků. Z východní Afriky je pak popisována ještě i čtvrtá zeměpisná forma a to Linurgus olivaceus prigoginei, která se vyskytuje v jihozápadní Ugandě a východním Zaire, čili Kongu, v oblastech neprostupných lesů. Tyto části Afriky jsou v dnešních časech ještě neprostupnější díky tomu, že se jedná o vojenské oblasti, zaminované, kde nikdo není vítán. Jak se tato forma vlastně odlišuje od formy kilimensis je těžko říci, nejspíš bude velmi podobná.
Popis
Ptáci jsou jen o málo robustnější než většina afrických astrildovitých. Jejich délka je udávána na 13 cm, což je asi jako u amadiny červenohlavé, kde se píše o 12,5 až 13 cm. Další tělesné míry podle Clementa jsou tyto: křídlo samce 72 až 81 mm, samice 70 až 76 mm, ocas 48 až 53 mm, běhák 20 mm, zobák 13 až 14 mm. Jsou to ptáci robustního, ale poněkud kratšího těla. Samci mají výraznou černou „kapuci“ na hlavě. Alespoň takto jsou kresleni. Ptáci však mají zřejmě během roku dvojí vybarvení, tak zvaný šat svatební a prostý. Nakolik jim zůstává na hlavě černá barva po celý rok, nedovedu říci. Většina ptáků, kteří byli tenkrát nabízeni na Kladně, nebyla nijak výrazně zbarvena. Pravděpodobně se však jednalo o mladé ptáky, kteří jsou podobní samicím. Samice jsou většinou jen výrazně olivově šedozelené s nažloutlou kresbou v křídlech, někdy ani tu nemají. Na lících jsou pak tmavé až šedočerné na čele a okolo očí. Mají i světlý zobák. Barva zobáku je spíše hnědožlutá, oranžovou připomíná jen vzdáleně. Já jsem viděl tyto ptáky na vlastní oči několikrát, ale nikdy mě nepadl do oka tak výrazně oranžový zobák, jako mají ptáci na ilustracích.
Chov a odchov
V červnovém čísle Gefiderte Welt je popisován úspěšný odchov těchto ptáků. Článek nese název Der Pirolgimpel s podtitulkem zutraulich und pflegeleicht, což znamená důvěřivý a snadno chovatelný. Respektive, že péče o tyto ptáky je snadná. Chovatel je krmí jako základním krmením směsí pro exoty. Tedy směsí různých druhů prosa, lesknice a bezpluchého ovsa. Přídává i drcenou slunečnici, jen občas. Znamená to, že ptáci jsou především trávožrouty, ale berou i olejnatá semena. Tím jsou spíše podobní africkým druhům zvonohlíků. Olejnatá semena se musí ovšem dávat opravdu jen v malé míře, představují vždy neúměrné tloustnutí, zvláště tam, kde chybí více pohybu. Samozřejmě podáváme i semena naklíčená. V oblastech, odkud ptáci pocházejí, chybí nejen naše čtvero ročních dob, ale i období sucha a dešťů, které do jisté míry simuluje naše roční doby. Ptáci pocházejí z oblastí tak zvaných deštných pralesů, kde sucho rozhodně není. Tím pádem tam nejsou vlastně nějaká suchá semena. Všechno uzraje a v podstatě okamžitě zase všechno klíčí, aniž by semena musela přestát nějakou přechodnou dobu sucha nebo zimy, tak jako u nás. Proto krmení pouze suchým zrním, by mohlo po čase ptákům působit potíže, nejsou na to zvyklí. Chovatel ptáky krmil pravidelně i zeleným krmením jako salátem a nakrájenou salátovou okurkou. Občas dával i čerstvě svlečené moučné červy a octomilky. Ptáci mají být mírumilovní, avšak nesnášejí ptáky se žlutou barvou peří. Jeden samec prý neustále pronásledoval žlutého kanára. Prý lze držet i dva páry těchto ptáků v jedné voliéře, což však chovatel nedoporučuje. To může fungovat jen v období pohlavního klidu, jakmile se ptáci dostanou do toku, jsou tak jako všichni pěnkavovití silně teritoriální. To nemusí skončit dobře a vzhledem k jejich ceně a opravdu malé dostupnosti dalších chovanců bych to rovněž v žádném případě nedoporučoval. Vůči chladu mají být ptáci odolní, chovatel svoje ptáky přezimuje v teplotách 12 až 15 °C a dokonce i v mrazivých dnech se rádi zdržují ve venkovní voliéře. To zase natolik nepřekvapuje, protože jsou to ptáci, kteří žijí v Africe až ve výškách okolo tří tisíc metrů a tam se ani v Africe zas tolik neohřejete.
Hnízdo staví miskovitého tvaru, tak jako třeba zvonohlíci. Základ ze suché trávy, výstelka ze srsti a peří nebo stříhaných nití jako pro kanáry. Pro základ hnízda je dobré ptákům poskytnout nějakou vhodnou oporu. Chovatel jim dal otevřenou bedničku se šikmou stříškou a košíčkem pro kanáry. Podle fotografií to fungovalo dobře. Mladí ptáci jsou zbarvení jako samice, mají však černé zobáky a na prsou jsou nepatrně čárkovaní. Ve věku 10 až 12 týdnů začínají přepeřovat, přičemž mladí samci se dají rozeznat podle žlutých pírek, která jim začínají vyrážet na krku.
Větší zahradní voliéra je ideální
Jsem přesvědčen o tom, že by se tito ptáci dali odchovat i ve větší kleci v místnosti. Jsou natolik klidní, že by to zajisté šlo. Větší zahradní voliéra jim však sluší určitě více. Mám však na mysli voliéru s dvojitým pletivem, která je může jedině ochránit vůči neodbytným strakám a sojkám. I tak je tito dotírající zloději dokážou v omezeném prostoru natolik pobláznit, že se mohou ptáci potlouct a dokonce zabít ve snaze uniknout. Je proto nutné poskytnout ptákům ve voliérách dostatek úkrytů, nejlépe možnost úniku do vnitřní části. K případnému slunění nebo koupeli v teplém dešti stačí jen malá, odkrytá část.
Nashledanou příští rok v Lysé nad Labem
Stále jsou tady ptačí druhy, které ještě neznáme nebo je známe tak málo, že mohou poskytnout i starým matadorům chovatelství nové zážitky. Jen je potřeba se dobře rozhlížet a hlavně nepropást příležitost, když se nějaká nabízí. Jsou mezi námi takoví, kteří si to mohou i dovolit. My ostatní bychom byli potěšeni, kdybychom se s takovou nějakou novinkou sešli na výstavě, třeba příští rok v Lysé nad Labem.
