Šírohlavec ještěrčí (Malpolon monspessulanus)

Biologie druhu Dospělý šírohlavec je poměrně mohutný had, schopný dosáhnout i délky přes 200 cm a váhy 1500 g. Obvykle se však průměrná délka pohybuje mezi 130 až 160 cm. Relativně dobře patrný, zejména u nominátních jedinců (Malpolon monspessulanus monspessulanus), je sexuální dimorfismus, kdy samci bývají větší a odlišně zbarvení (sexuální dichormatismus).

Popis

Pohlavní dospělosti dosahují zhruba ve třetím roce života. Typickým znakem je folidóza a utváření hlavy, zejména proláklina temenního štítku a pozice supraokulárního a praeokulárního štítku, která svou polohou propůjčuje hlavě šírohlavce zamračený výraz. Hlava je opticky jen mírně oddělená od těla. Tělo je poměrně mohutné. Šupiny jsou hladké, bez kýlu. V řadě bývá obvykle 17 (19) dorsálních šupin (u M. m. insignitus a M. m. fuscus).
Z hlediska utváření chrupu patří mezi tzv. opistoglyfní hady, to znamená, že v zadní části horní čelisti se u těchto hadů obecně nachází jeden nebo více rýhovaných jedových zubů napojených na jedovou žlázu. Jak už název napovídá, na těchto zubech se nachází jakýsi kanálek (rýha), kterým jed stéká do kořisti, čímž jí ochromí.

Zornice je kulatá, černá. Duhovka bývá měděná, zlatavá až oranžovo červená. Oči, vzhledem k tomu, že se šírohlavci z velké části spoléhají právě na zrak, jsou relativně velké a velmi dobře vyvinuté. Troufnu si říct, že z hadů mají právě druhy podčeledi (Psammophinae) jedno z nejlépe vyvinutých vidění. Můj exemplář mě většinou zpozoruje na několik metrů hned po příchodu do místnosti. Zbarvení je nenápadné, smolně šedé, šedavé, olivové, někdy se zeleným nádechem. Ventrální strana mého jedince je slabě oranžová uprostřed s podélně se táhnoucím středem a postupně se ztrácející krémovou linkou. Někteří, zejména mladí jedinci a samice, mívají poměrně výraznou kresbu tvořenou malými černými kosoúhelníky, které jsou bíle ohraničeny skvrnami na hlavě (temenní a labiální štítky) a dorzální části těla. Kresba má patrně za úkol rozbít obrysy hada v prostředí. Například samice (Malpolon monspessulanus) jsou ve sporé suché vegetaci lokalit, které obývají, takto velmi dobře maskované. Někteří jedinci mají pravidelnou nepříliš výraznou kresbu uspořádanou z tmavších teček i po těle.

Jedná se o denní, poměrně aktivní druh, který pravidelně prolézá své teritorium. Obývá často suchou otevřenou krajinu, okraje lesů, louky, pastviny, smetiště , občas se s ním lze setkat i na vlhčích biotopech (okraje řek a potoků) v jinak suché krajině. Kořistí mu jsou nejen ještěrky (často Lacerta viridis, L. trilineata, Podarcis sp., samozřejmě i další dle lokality), ale i drobní savci a ptáci či jiní hadi. Byly zaznamenány i případy, kdy byly tímto druhem pozřeny i mladé želvy. Mláďata loví také hmyz. Můj jedinec však odmítal jak cvrčky, tak i sarančata. Ještěrku velmi rychle pronásleduje, zakousne se do ní a obtočí ji několika smyčkami těla, potom si ji posune hlouběji do tlamy a intenzivně „žvýká“ zadními jedovými zuby, aby do ní vpravil jed. Na malé ještěrky působí tento toxin skutečně poměrně rychle. V případě lovu myší postupuje podobně jako většina hadů – připlíží se nenápadně na malou vzdálenost a pak zaútočí. Potravu neschopnou obrany (v mém případě myší holátka) požíral obvykle zaživa. Toxin šírohlavce má mimo jiné v menší míře i neurotoxické účinky – kořist částečně paralyzuje. K intoxikaci člověka dochází vzhledem k pozici jedových zubů velmi vzácně. Projevuje se obvykle lokální bolestivostí a citlivostí, pálením, vyjímečně nevolností podle množství uvolněného toxinu. Příznaky obvykle po několika hodinách sami odezní. Nutno však podotknout, že šírohlavec je v ohrožení velice obranyschopný, neváhá kousnout, naopak toto chování ještě doprovází velmi hlasitým syčením (porovnatelným snad jen s druhy rodu Bitis, což je na tak relativně malého hada překvapivé), nadouváním celého těla nebo dorsoventrálním zploštěním krku podobně jako kobry (Naja). Bývá proto v některých jazycích nazýván „nepravou kobrou“. U mého jedince jsem však toto napodobování kobry nikdy nepozoroval. Někdy používá k odstrašení rušitele falešné výpady se zavřenou tlamou a vypouštění specifického zapáchajícího sekretu z análních žláz. Pach tohoto sekretu bych přirovnal k zápachu vypouštěnému v obraně (Zamenis situla, Z. longissimus). U některých jedinců se můžeme v rámci obranného chování setkat i s thanatozou (stavění se mrtvým).

Postřehy z chovu

I když by se zdálo, že poznatky z pozorování jediného exempláře v teráriu nejsou tak hodnotné jako údaje o rozmnožování, je právě šírohlavec jedním z velmi zajímavých druhů, a to nejen etologicky. Tento druh totiž disponuje velmi zajímavým teritoriálním a sociálním chováním. Můj jedinec byl v době získání (červenec 2007) necelých dvacet centimetrů dlouhý, dá se tedy předpokládat, že se jednalo o nedávno vylíhlé mládě.
Protože mě tento druh naprosto uchvátil, rozhodl jsem se mu poskytnout co nejpřirozenější podmínky. Vytvořil jsem jakési „pseudo“ venkovní terárium o rozměrech 70×35×25 (d,ך,×v) shora kryté muším pletivem, které zajišťovalo dopad přímého nefiltrovaného slunečního světla se všemi jeho složkami i potřebnou cirkulaci vzduchu. Terárium jsem umístil na balkón, kde svítí slunce během letního období od rána asi do 16 hodin. Část terária byla samozřejmě zastíněná. Vybavení sestávalo z jemného propraného písku, několika větších plochých kamenů, ze kterých byla vytvořena jakási skalka a úkryt současně, břečťanu zasazeného v květináči a menší misky s vodou. Had se poměrně rychle aklimatizoval a netrávil příliš času v úkrytu. Většinou se klidně slunil, jen při pohybu v okolí rychle zmizel mezi kameny. Snažil jsem se ho samozřejmě rušit co nejméně. Hned několik dní po umístění do terária přijal svou první kořist, myší holátka, kterou k mému překvapení s chutí pozřel samostatně. Aktivní začínal být brzy ráno, prakticky s východem slunce, kdy vždy vylezl na kámen, zvedl přední část těla jako periskop a v této, pro tento druh tak typické pozici, ostražitě pozoroval okolí. Při sebemenším pohybu v okolí terária bleskurychle zmizel pod kamenem. Po chvilce byl však opět v typické pozici na kameni. Vzhledem k tomu, že teplota během horkých letních dnů dosahovala v tomto teráriu dosahovala až ke 40 °C, na povrchu kamenů a písku asi i podstatně více, měl jsem obavy, i když se jedná o značně heliofilní druh, o jeho přehřátí. Šírohlavec však i při takovýchto teplotách nejevil známky stresu, a naopak zůstával nehybně ležet na kameni, takže jsem terárium nikam nepřemisťoval ani nezakrýval.
Pít z misky jsem tento druh nikdy neviděl, výjimečně se napil při občasném rosení stěn nádrže. Rovněž jsem nikdy nepozoroval noční aktivitu, ani za nocí značně teplých.
Potravu jsem předkládal asi každých deset dnů, s nepravidelnými přestávkami. Množství a velikost kořisti jsem úměrně zvětšoval. Když šírohlavec trošku vyrostl, zkusil jsem mu nabídnout odrostlou myš – skákavku, na kterou však několikrát reagoval úprkem. Nestál ani o malého náhodně uloveného hraboše, pokračoval jsem tedy v krmení holaty a osrstěnými myšaty.
Z etologického hlediska bylo velmi zajímavé pozorovat tzv. chemické značení teritorií, totiž aktivní roztírání pachových látek ze žláz na nozdrách po ventrálních štítcích. Toto chování je známé u celé podčeledi Psammophinae (De Haan & Cluchier, 2006), kdy had leze po laterální straně těla a „čenichem“ se otírá kývavě o ventrália téměř po celém povrchu břišní strany, čímž na ní vytváří tenký film sekretu, který zanechává zejména pachové stopy při následném pohybu terénem. Roztíraná tekutina je bezbarvá čirá, z chemického hlediska se jedná o směs proteinů a mastných kyselin. V přírodě si tak tento druh pravděpodobně značí své teritorium – loviště, stanoviště, místa k rozmnožování atp. (De Haan & Cluchier, 2006).
Podle jiné z teorií slouží toto vrozené chování k jakési „impregnaci“ kůže a zabránění tak odpařování vody. Tato schopnost by na lokalitách, které tito hadi zejména na území Afriky obývají, mohla být úžasnou evoluční strategií (Dunson et al. 1978).
Asi v polovině září jsem hada přesunul do bytu za okno. Přesto po čase, v souvislosti se snižující se teplotou, přestával přijímat potravu nebo přijímal jen malé množství. Za slunných dnů se normálně vyhříval. V tomto období jsem také začal častěji rosit. Teplota vzduchu se přes den pohybovala průměrně okolo 24 °C. V polovině října jsem substrát v teráriu vyměnil za vyšší vrstvu hoblin kvůli tepelné izolaci, zbytek vybavení zůstal stejný. Když už se teploty v ubikaci pohybovaly kolem 18 až 20 °C, rozhodl jsem se hada přemístit do plastového boxu s vysokou vrstvou hoblin a kusem ztrouchnivělého dřeva, pod kterým jsem uměle vytvořil v hoblinách jakousi noru. Had tento úkryt velice rychle osídlil. V boxu měl k dispozici misku s vodou. V nevytápěné místnosti dosahovala průměrná teplota v boxu v následujícím období asi 15 °C, resp. minima 12 °C a maxima 17 °C. Had byl aktivní jen minimálně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o letošní mládě, rozhodl jsem se po necelých dvou měsících (v polovině ledna) tuto mírnou hibernaci ukončit. Po postupném zvýšení teplot jsem box přemístil do místnosti s pokojovými teplotami 18 až 20 °C, kde jsem jej nechal další tři týdny. Postupně jsem začal terárium vytápět. Had se svlékl a začal velmi aktivně shánět potravu. Přijal dokonce i dříve odmítané odstavené myši.
V současné době, kdy jsou šírohlavci necelé tři roky, měří asi 70 cm. To je při srovnání s růstem ostatních užovkovitých hadů, velmi malý přírůstek. Jedná se o samici. Had je stále velmi plachý a při vyrušení, která se snažím co nejvíce omezovat (celkové vyčištění terária provádím zpravidla třikrát za rok), je schopný velice energické aktivní obrany. Časem bych rád sehnal samce a tento velmi zajímavý a v chovech nepříliš obvyklý druh bych chtěl zkusit úspěšně rozmnožit.
Seznam použité literatury:
Caranza, Arnold, Plequezelos – Phylogeny, biogeography and Evolution of two mediteranean snakes Malpolon monspessulanus and Hemorrhois hippocrepis (Squamata, Colubridae) using mtDNA sequences. (2006)
De Haan Cornelius, Cluchier Alexander – Chemical marking behaviour in the psammophinae snakes Malpolon monspessulanus a Psammophis phillipsi. (2006)
Kreiner G. – Snakes of Europe (2007)