Vzhůru na burzu do Straubingu

Chovatelé exotického ptactva jsou skupinou našich spoluobčanů, kteří asi nejvíce uvítali možnost volného cestování do zahraničí. Aniž by si to kdo chtěl přiznat. Ovšem kroužit po burzách, teď již celé Evropy, se stalo přímo fenoménem. Neobyčejným jevem, který se náhle vynořil z šedi života v časech, kdy jsme byli donuceni sedět doma pěkně na zadku a spořádaně se připravovat na zítřejší budování socialismu.

Počátky

A víte, že si ani nedokáži vzpomenout, kdy se u nás objevila vůbec první burza ptáků? Mám dojem, že za socialismu to nebylo. Takový nekontrolovaný srocení lidí bez mávátek a rudejch praporů by asi neprošlo. Tenkrát se jezdilo jen na výstavy, nejvíc na Exotu, protože byla výstavou největší, ale taky proto, že vždycky se předem šuškalo, že Zverimex tam bude prodávat nějaké dovozy ptáků. Proto všechny dlouho dopředu svrběly podrážky bot, aby se nakonec ukázalo, že to nejžádanější bylo prodáno již dopředu. Aby jeden měl přehled o tom, co se ve světě chovatelů ptáků děje, kam spěje vývoj, jak je to s kvalitou a vůbec o všem, musí nějakou tu výstavu každoročně navštívit. Jenže výstava není přímo ten pravý obraz, již jenom proto, že vystavovat chtějí jen nemnozí. Burza je zrcadlem, které je nastaveno poněkud z jiného úhlu. Tady spíš uvidíte, co se ve skutečnosti chová a hlavně jaké jsou ceny. Musíte přeci nějak odhadnout, co sami máte chovat. Odchovat tisíc ptáků, které nikdo nechce koupit, by byla do nebe volající pitomost. Naopak, odchovat hejno takových, za které by vám všichni ruce utrhli, je snem každého. Je tomu tak na světě se vším a jen málokdo to dokáže, ať již jde o cokoliv. Někdo dokáže vydělat na kůžičkách od buřtů, zatímco druhý nezná nic jiného než bankrot, i kdyby na zahradě, pod kompostem, objevil diamantovej důl. Vrátíme-li se k ptákům, můžeme říci, že každá burza dává chovatelům určitý přehled o tom, co se právě chová, co je žádané, co méně a spoustu dalších informací, které jinde nezískáte, anebo k vám dorazí až s jistým zpožděním. Zase to všechno není docela vyčerpávající, je to jen špička ledovce. Třeba ty nejvzácnější druhy obvykle neuvidíte ani na výstavě a samozřejmě ani na burze. Na výstavu je nikdo nedá z obavy případného úhynu, na burze být nikdy nemusí, prodávají se samy. Přesto taková setkání chovatelů hrají i v tomto případě svojí roli, předávají si svoje odchovy, aniž by je ukazovali jiným. Některé burzy se konají pravidelně a často, jiné sice také pravidelně, ale méně často. Některé si vybudovaly statut poutí. Jednou z takových velkých poutí je i Straubing.

Straubing

Východobavorský Straubing se stal poutním místem českých chovatelů ptáků v první řadě pro svojí výhodnou polohu. Z Českých Budějovic do Prahy máte cestu tak od oka asi o deset kilometrů kratší než do Straubingu. To taky znamená, že je to sem blíže jak z Prahy do Brna. Původně jsem chtěl napsat, že cestující musí také počítat s tím, že na německé straně najde lepší silnice, ovšem po letošní zkušenosti musím napsat, že to platí jen v létě. V letošní mrazivé chumelenici se naši snažili o poznání více. Straubing je starobylé město s historií delší než má Praha. Chtělo by to fotku s městským panoramatem, myslel jsem na to, avšak v bílé tmě chumelenice nic vidět nebylo, jen GPS monotónně huhlal: odbočte vpravo, odbočte vpravo, po stu metrech jste na místě! Je tady velký výstavní areál s halou o velikosti, jakou u nás nenajdete. Hala o rozměrech, odhadem 100×40 metrů, s vysokým samonosným stropem lepeným ze dřeva je ideálním prostorem pro pořádání velké burzy. Pořadatelé mají připraveny řady stojanů na tak zvané výstavní klece, ve kterých jsou ptáci, až na malé výjimky nabízeni. Takový ara by mohl nadělat z dřevěné klece v krátké chvíli hromadu třísek. Osvětlení v těchto prostorech není ideální, osvětlující tělesa visí příliš vysoko, hala je však postavena pro jiné účely. Počítá se s tím, že při jiných akcích mají vystavovatelé vlastní, speciální osvětlení, které jejich zboží propaguje. I tady jsem našel jednoho kutila, který svojí kolekci výstavních klecí osvětloval pomocí autobaterie. Docela se mi to líbilo a také o jeho ptáky byl viditelně větší zájem. Jednak byli kvalitní a samozřejmě byla jejich kvalita lepší vidět. Tahle burza má pak ještě jednu vlastnost, která je nám jaksi blízká. Začíná se o šesté hodině ranní. Tak tohle znají jen bývalí poddaní starého Rakouska. Všude jinde na světě je takhle brzké vstávání a ještě o svátečním dnu hříchem. Vždyť Bůh řekl: pomni, abys sváteční den světil! Jako řádní křesťané na to všichni žehráme, ale všichni jsme v pět ráno seřazeni před vchodem a je jedno jestli je to v Přerově, Týništi, Kladně nebo ve Straubingu. Je vidět, že ti Bavoři již mají krapítko východní nátisk.
Ve Straubingu se konají burzy ptáků několikrát do roka, velký zvuk má tak zvaná tříkrálová. V Německu je svátek tří králů dnem pracovního volna. Bývala tady burza jaksi všeobecná, ale ukázalo se, že to přináší příliš velký masakr, proto se ta ptačí oddělila a koná o něco později, letos až 17. ledna. Ani jsem neměl zájem hřešit a štvát se ranní tmou tak daleko. Zase mě ukecali. Všechno se vyvíjí, takže jsme spali tamhle u Horšovského Týna už od pátku a věnovali se svátečnímu hodování, prudce dietní škvarečky, domácí pálenice a jiné, takže v neděli večer jsem měl o tři kila navíc a dneska tiše hladovím a píši proto, abych nemusel myslet na to, co bych kde sežral. Vstáváme ve čtyři, v půl páté vyrážíme, sněží, ale Škoda-carevna si z toho nečasu nic nedělá, někdy po šesté jsme uvnitř a podle tváří mi připadá, jestli nejsme omylem na burze v Kladně. Vstup 5 Euro, tak to Kladno nebude. Nechci nic kupovat, jen zírat, ale v jednu chvíli jsem se přistihnul, že držím v roce peněženku. Ovládnul jsem se, i když musím přiznat, že koupit by se dalo ledacos. A to ani nezaregistrujete všechno. Pokusím se popsat to co jsem viděl, jakýmsi letmým průřezem a zdůrazňuji, že jsem leccos přehlédl. Přeci jenom nevířím dokola tak rychle a rád si posedím.

Papoušci na ústupu

Prvním dojmem je, že papoušci jsou již poněkud na ústupu a začínají trochu převažovat drobní ptáci. Může to být i tím, že dříve naprosto běžné druhy, které dříve byly na trhu z dovozů kdykoliv k dostání, jsou nyní prakticky jen z odchovů. Byl tady jeden pár straček dvoubarvých západních v ceně 90 Euro, což máte bratru 2340 Kč v současném kurzu. I když právě tisk přináší informaci, že Češi jsou národem, který je v Evropě nejméně ohrožen skutečnou chudobou, kdo z nás si může takhle vysoko vyskakovat? I když všechno je relativní. Moc jsem těm Bavorákům vydělat nenechal. Vstup a potom, když jsem strádal žízní, zakoupil jsem jedno pivo. Trochu řídký, chuť dobrá, v Čechách bych si radši za tu cenu hrál na velblouda. Přepočet 3,50 Eura dělá 91 Kč a to bych měl doma tři plnotučný kozly. Jistá pragmatičnost nás Čechy nutí držet se papoušků. Vezměte to takhle. Vidíte třeba právě tady nějakou pěknou rozelu, ani nerozhoduje jaké barvy. Protějšek seženete doma s vysokou pravděpodobností laciněji a ten pár vám může dávat mláďata dobré kvality po řadu let. Jinými slovy, ta investice se dobře vrací. Jinak je tomu, když sázíte na drahé nové mutace. Jejich potenciál je v dnešní době do určité míry vyčerpán a draze zaplacená mutace rychle ztrácí na ceně. To je základní ekonomický zákon poptávky a nabídky. Vezměte třeba papoušky zpěvavé. Ti ptáci hnízdí v péči člověka opravdu snadno a dlouho byli přehlíženi, právě pro nízkou cenu. Barevné mutace se u nich začaly ve větší míře objevovat relativně pozdě, některé jsou ještě dnes žádané. Kdybyste takového pestře zbarveného papouška zpěvavého ukázali někomu před třiceti léty, kdo by v něm asi poznal správně jakého je druhu? Jejich cena jde dolů takovým tempem, že jsem se o ni ani nezajímal, protože nedovedu odhadnout, jestli by to byla dobrá investice. Třeba žaků jsem si všimnul jen dvou kusů a jejich cena ke mně doputovala jaksi oklikou s tím, že byli vlastně drazí. Amazoňani kubánští, cenu jsem zapomněl. Všimnul jsem si několika druhů pyrur, ara ararauna a obvyklý sortiment australských papoušků. Nic, co by mě dokázalo překvapit. Na druhou stranu nebyli latamové vlaštovčí. Drobnější jihoameričtí papoušci, jako jsou třeba právě pyrury, zůstávají v oblibě, i když ceny šly dolů. Byl tady hezký pár tirika tovi. Člověk to musí obkroužit několikrát kolem dokola, aby si udělal správnější dojem, což jsem již nedokázal. Nedělá mi vůbec dobře, když do mě neustále někdo vráží, dav se tlačí a já tam nakonec ani nic nechci. Jenom jsem málem koupil pár japonských chůviček. Jeden jediný pár, který byl opravdu dobrý. Jeden jediný pár, který byl opravdu bez zásadních chyb. Je nakonec zajímavé, že jediný druh ptáků, který byl opravdu uměle vypěstován člověkem, i když se tedy neví jak a proč a o jeho soutěžní chov není nijak zvláštní zájem. Jediná odpověď leží v jeho ceně. Jde asi o jedny z nejlacinějších ptáků vůbec. Můžeme se tedy ptát. Do jaké míry je asi chov ptáků opravdu jen a jen zálibou a kde taková záliba končí a nastupuje pragmatický obchod? Asi nejsme tak bohatí nebo lépe řečeno zaopatření, abychom skutečnost, že ptáci si musí vydělat alespoň na svoje krmení, mohli ignorovat. Jistá ekonomická návratnost je nutná, již jenom pro klid v rodině. Zebřičky jsou na tom v každém případě lépe. Bylo tady dost silných ptáků v dobré kvalitě a rozmanitých barev, takže chovatel výstavních zebřiček si opravdu mohl koupit to, co eventuelně potřebuje pro osvěžení krve, aniž by musel příliš experimentovat. V zebřičkách rozhodně výběr byl. Andulek bylo rovněž nabízeno dost, ovšem nevšimnul jsem si výrazně dobrých kusů. Na našich burzách by se v tomto smyslu asi našlo také dostatek materiálu, kdyby ovšem chovatelé již předem nedali všechno do „výkupu“. Ve Straubingu ovšem žádný výkup nenajdete. V čem je markantní rozdíl jsou barevní, ale i postavoví kanáři. Barevní kanáři, nejčastěji chovaní ptáci na západ od našich hranic, jsou u nás spíše opravdovou popelkou. Je to nejspíš tím, že i cena méně kvalitních ptáků je vyšší, než jakou jsou naši chovatelé ochotní zaplatit. Ve Straubingu bylo kanárů hodně a jak jsem si všimnul, i Češi sem tam nakupovali. Viděl jsem opravdu dobré kanáry lipochromové červené, ovšemže i špatné. Dost kanárů opálových v kvalitě, jakou u nás jen tak neuvidíte. Lizardy, avšak opravdu kvalitních lizardů je jako šafránu. Celou škálu žlutých. Nevšimnul jsem si žádného fife-fancy, který by mne opravdu zaujal, i když je to dneska plemeno nejčastěji chované. Docela dobře vypadali na jednom místě nabízení japonští – hoso.

Astrildovití

Astrildovití, druhá nejsilnější skupina drobných ptáků, hned po kanárech, byla zastoupena silněji především tak zvanými domestikovanými druhy, které pocházejí ponejvíce z Austrálie. Amady Gouldové různých mutací dnes nikoho nepřekvapí, viditelný je nedostatek přírodně zbarvených ptáků. Hodně bylo amadin pruhovaných, jak v přírodní barvě, tak i světlých, které jsou sice i u nás zastoupené, nikoliv však v tak hojném počtu. Adtrildi rákosní, amady červenohlavé i tříbarvé. Všechny tyto ptáky můžeme v dnešní době považovat za domestikované. Prakticky všichni pocházejí z evropských odchovů a u všech druhů se dnes vyskytují barevné mutace. Nedomestikované druhy astrildovitých jsou v dnešní době neexistence přírodních dovozů vzácností. Přesto tady byly nabízeny nejméně dva páry motýlků modrohlavých a nějaké panenky černohlavé a tříbarvé a všimnul jsem si i panenek bledých a to ve větším počtu. O jednom páru, respektive o dvou kusech straček dvoubarvých již byla zmínka. Dva páry zvonohlíků sírožlutých, dva páry šedých. Jsou to ptáci dovezení k nám relativně nedávno, ale neuchytili se. Jihoameričtí drobní zrnožraví pěvci byli zastoupeni hlavně kubánkami. Kubánek malých bylo hodně a byl viděn i jeden samec kubánky velké. Nějaký ten kardinál červený. K vidění byli zajímaví kněžíci malincí, Sporophila telasco. V zimním peří je to zrádný druh, protože samce rozeznáte tak jenom ve svatebním šatě. Čížci černohlaví u nás asi poskrovnu jsou, běžně je však nevidíte. Nechyběli korunáčci červení.

MěkkozobÍ

Milovníci měkkozobých ptáků si tady přišli na své. Nějaká turaka, několik druhů leskoptví a na několika místech sýkořice vousaté z odchovů. To jsou opravdu zajímaví a atraktivní ptáci.
Silně tady byli zastoupeni chovatelé evropského ptactva, i když jsou limitováni ochranářskými předpisy a každý kus musí mít svoje potvrzení původu. Hodně stehlíků, každý druhý nabízený jako forma major, ale žádný nevykazoval správné zbarvení, tak jak je Taczanowski popsal. Jeden pár opravdu malých stehlíků, což by měla být forma parva, ale upřímně řečeno, neokouzlili mě tak jako kdysi v Itálii. Čížci, konopky, čečetky asi všech barev, dlaskové, zvonci převážně mutační, dva páry odchovaných hýlů křivčích. Jedna červenka, podstatně lacinější než kdysi v Itálii, což je překvapení, protože Straubing nepatří mezi laciné burzy.

Chovatelská hrdost

Všimnul jsem si, že chovatelé začínají být hrdí na svojí příslušnost k určitému spolku a dávají to veřejně najevo. Povícero jich mělo na bundách výšivky se znaky svých organizací, vlastně dresy. Je to příjemné, protože na dálku vidíte, kdo je kdo. Nakonec i pořadatelé jsou označeni, když si obléknou oranžové reflexní motoristické vesty, které tady musí mít v autě jako povinnou výbavu. Abych nezapomněl, na konci prodejních stojanů bylo několik volně použitelných voliér na přechytávání ptáků. Užitečná pomůcka.
Jeden, i u nás známý, velký prodejce krmiv a chovatelských pomůcek se širokým sortimentem a jeden menší prodej, hlavně klasů. Asi poprvé jsem viděl na západě prodávat v klasech červený senegal, inzerováno bylo, francouzského původu. Klasy byly opravdu obří, cena mastná. Bylo to pečlivě vybráno podle velikosti a cena odstupňována až po pět Euro za kilo. Kdyby to byla nějaká odrůda, bohatší na velikost klasů, jako že není, potom by se asi vyplatilo to zasít. Jenom v Praze, tady to vrabci nesežerou, když nejsou.
Když to všechno nakonec sečtu, byl to docela příjemný výlet. Ani ta sněhová kalamita nebyla tak hrozná, jak to do nás tihle novináři cpou, když nemají nějakou větší katastrofu. To mi připadá horší, když na nás chumelí stále vyšší nemravné daně.