„Každé lidské dítě se musí učit poznávat vesmír znova. Každé štěně nese v sobě celý vesmír. Lidé zvěčňují svou moudrost – ukládají ji v muzeích, v knihovnách, odborníci se jí učí. Psí moudrost je v jejich krvi a kostech.“ Donald McCaig
Výchova a výcvik psa pro canicross je v mnoha klíčových aspektech totožný s výchovou a výcvikem psího leadra (vůdčího psa) ve psím spřežení. Naším „písmem svatým“ bude zásada postupovat od jednoduššího ke složitějšímu.
Postroj (Guard nebo Sled) navlékáme psu až těsně před započetím tréninku. Ve psu tak vytváříme a posilujeme reflex: postroj = práce. Je třeba si však uvědomit, že běh je pro psa práce radostná, vždyť již Stanley Coren napsal: „Běh je pro psy tím, čím je tanec pro lidi. Je to jejich způsob, jak splývat s rytmem vesmíru.“
Postroj navlékáme klidně a bez rozčilování (s temperamentním nováčkem), chlácholivým hlasem povzbuzujeme svého sparingpartnera. Zacvičení psi do postroje přímo dychtivě vklouznou. Pes se musí na práci těšit a dychtit po ní, nikoliv být stresován neurotickým a netrpělivým pánečkem.
Psi tažných plemen (sibiřští husky, aljašští malamuti, samojedové, grónští psi, alaskani a hit spritového mushingu posledního desetiletí – evropští saňoví psi) mívají tažné vlohy zpravidla takřka geneticky zakódované. U psů bez těchto vrozených vloh musíme být trpělivější a někdy je na místě i pomoc lidského partnera, který psa přivolává nebo láká.
Základním povelem pro vyběhnutí je „go!“ (čti: gou), tedy „běž!“ Pokud pes vyrazí a vyvíjí tah, neopakujme povel „go!“ mnohokrát, aby si pes nemyslel, že dělá chybu. Je velmi důležité, abychom od počátku dbali na to, aby canicrossová šňůra s amortizérem, která spojuje psí postroj s naším bederním pásem, byla dobře napjatá, tudíž, aby – pes vytrvale vyvíjel patřičný tah.
Opakem povelu „go!“ je povel „whoa“ (čti: hou); je to příkaz k zastavení. V Česku je většinou tento anglický výraz nahrazen povelem „stůj!“ Pokud psík nechápe, co po něm vlastně chceme, můžeme na jeho obojek připnout druhé vodítko a při povelu „stůj!“ – jím lehce cuknout.
Podstatně složitější je nácvik povelů „haw“ (čti: hó = vlevo) a „gee“ (čti dží = vpravo). K naučení psa změnit podle našeho přání směr běhu můžeme zvolit několik způsobů. Pokud začínáme v zimě a napadne tolik sněhu jako v letošním lednu, můžeme na vhodném prostranství vyšlapat stezky. Pokud v jiném ročním období (kdy začínáme s výcvikem) máme to štěstí, že snad máme k dispozici pozemek porostlý vyšší trávou, proměňme ho v ideální cvičiště: vysekáme pěšinky pro zahýbání v potřebném směru. Porost, stejně jako „mantinely“ z vysoké sněhové nadílky, vede a nutí k čistému a správnému provedení odbočování podle našich povelů. Pokud takovou možnost nemáme (a to je bezesporu pravděpodobnější) – vyhledáme trasu s vhodnými cestami s odbočením do námi požadovaných směrů. Nejprve se snažíme naučit psa dokonale povel pro jeden směr, a teprve až jej zvládne, začneme i s druhým. Zpočátku rozhodně necvičíme na volné ploše bez stezek (to by bylo pro psa velmi obtížné, chyboval by, a pro nás je přece důležitá pozitivní motivace).
Pokud se nám nedaří tento cvik nacvičit a sami tento problém nezvládáme, požádáme o pomoc kamaráda: vodítkem připnutým k obojku psa správným směrem navede (samozřejmě po našem povelu).
Povel k odbočení směru dáváme před zatáčkou (před povelem je dobré oslovit psa jménem, abychom zvýšili jeho pozornost). Buďme trpěliví a postupujme zvolna – nechceme přece našeho psího kamaráda znechutit, nýbrž vybudovat skvělý partnerský vztah, v němž budeme jeden druhému oporou. Mějme na paměti: pro canicross jsou potřeba dva, a dva – to je již team! Právě dokonalou souhrou psa a člověka je canicross pro milovníky čtyřnohých přátel tím největším lákadlem a nejvyšší výzvou. Velký výkon se může podařit jen díky sladění schopností psa se schopnostmi člověka.
Z vlastní zkušenosti vím, že zvláště v orientačně náročnějším terénu může pes zaváhat. Pokud si můj aljašský malamut Fram (a že je to nějaký psí pan profesor) není zcela jist, „zašilhá“ po mně přes rameno a já mu v požadovaném směru ukáži rukou. Nejasnost je okamžitě vyjasněna a pes radostně a usilovně pokračuje v práci.
Dobrý a zkušený canicrossový pes dokáže myslet na „celou délku canicrossové šňůry“. Při běhu úzkou stezkou hustým lesem „neřeže“ zatáčky, ale pamatuje i na svého lidského partnera. Když například při běhu uklouznu, Fram okamžitě přeruší tah: canicrossová šňůra je „pupeční šňůrou“, která oboustranně přenáší impulsy. Podobné případy se ovšem rodí z mnoha perných zkušeností a dokonalý vztah člověka a psa se buduje po léta.
Při tréninku musíme mít vždy na paměti, že fyziologie psa se v mnohém odlišuje od fyziologie lidské. Proto nikdy nesmíme při fyzickém výkonu zapomenout na nebezpečí přehřátí psa. Musheři = jezdci se psím spřežením tomu říkají „utavení“ či „uvaření“ psa. Potní žlázy u psů jsou téměř nevyvinuté. Pouze v oblasti mléčných struků a mezi polštářky tlap jsou vyvinuty dobře a vylučují pot. Pes se tedy především ochlazuje vyplazeným jazykem.
Důležitou zásadou je: netrénovat, přesáhne-li teplota ovzduší 15 °Celsia. V teplém období kontrolujeme teploměr a k tréninku využíváme časné ráno či pozdní večer. Před teplými slunečními paprsky nás dobře ochrání zelená lesní klenba. Před během také můžeme psa ochladit chladnější sprchou.
Na předcházející řádky úzce navazuje otázka pitného režimu. Právě správné dodržování zásad pitného režimu napomáhá uspíšení regenerace organismu po zátěži anebo v jejím průběhu, přispívá ke zlepšení činnosti ledvin a zároveň i k optimalizaci krevního oběhu. Zabezpečuje nejen dostatek tekutin, ale i vhodné množství minerálních látek.
Přes svou životní důležitost byl pitný režim v minulosti mushery trestuhodně podceňován (pochopitelně z naprosté neznalosti problému). Dnes již legendární musher Doc Lombard s úsměvem vzpomíná na svůj první pobyt na Aljašce: „Byl jsem středem posměšků zkušených musherů, když jsem tehdy dával každému svému psovi na stake–outu (vaziště – pozn. aut.) lopatu čerstvého sněhu, zatímco většina ostatních psů, které jsem pozoroval, byla odkázána na jakýkoli dostupný sníh, aby dostali svou vodu. Dnes už každý musher ví, jak důležitý je přívod tekutin pro závodního psa a udělá všechno možné, jen aby měl jistotu, že jeho psi dostatečně pijí.“
Jiný úspěšný americký musher – Jim Welch radí: „Přibližně si můžete udělat zkoušku na dehydrataci tím, že nadzvednete kůži psa na hřbetě a sledujete pružnost, s jakou se vrací na své místo. Vyzkoušejte si nejprve za normální situace, abyste věděli, jak to má normálně vypadat. Jestliže se kůže vrací do původní pozice jako sirup v lednu, měli byste se postarat o řádnou hydrataci, a pochybuji, že pes bude příští den schopen startu.“
Jakmile začneme s canicrossovým tréninkem, je vhodné psa pravidelně napájet. Napájení není permanentní přístup k misce s čerstvou vodou (který je pochopitelně samozřejmostí). Napájením naučíme psy zásobit se tekutinou před sportovním výkonem. K napájení můžeme použít například vývar z masa, který je dobré obohatit tukem a v případě potřeby i o minerální a vitaminové doplňky. Vývar v zimním období podáváme co nejteplejší (samozřejmě v mezích teploty pro psy příjemné a zdravé).
Jim Welch používá k napájení celoročně vodu: „Zvláště v létě je důležité mít k dispozici plnou misku nebo kbelík chladné vody. V zimě při intenzivním výkonu je neustále nutno pečlivě sledovat příjem vody každým psem. Protože voda, pokud není okamžitě vypita, rychle zamrzá, je třeba psy pobízet a přimět k tomu, aby ji vypili hned, když je jim předložena. Toho snadno dosáhneme, jestliže ji ochutíme. Já používám kousíčky jater nebo masa, kukuřičný olej, konzervovanou psí stravu a jiné věci, abych povzbudil chuťové buňky svých psů.“
A ještě jeden důležitý postřeh Jima Welche: „Spotřeba vody by měla vzrůst, jakmile vzroste potřeba jídla. Jestliže zahájíte tvrdší trénink a psi začnou více žrát, zajistěte také větší množství vody do jejich misek. Větší psi pijí trochu více než menší. Jestliže vaši psi odmítají pít, pak jim dejte vodu asi tak dvě hodiny po jídle. Slyšel jsem, že to je čas největší metabolické spotřeby vody. Nevím, jestli je to pravda, ale vím, že psi opravdu v tuto dobu pijí ochotněji.“
Napájet musíme psy dvě hodiny před započetím tréninku. Čtvrthodinku před tréninkem psy pořádně vyvenčete. Po ukončení tréninku nechte psy chvíli vydýchat a pak jim teprve předložte misku s vodou.