Každé plemeno psů je předurčeno pro určitou úlohu stavbou těla a povahovými vlastnostmi. Avšak tak všestranným psem, jako je border kolie, je málokteré zvíře.
Napočítali bychom desítky jejího využití – od pasení stád přes sportovní obrany až po canisterapii. Dlouho známé jsou i skvělé výkony tohoto plemene v záchranařině, a tak nepřekvapilo, že jednu borderku cvičí pro práce v lavinách horská služba.
Viktor Kořízek z horské služby v Peci pod Sněžkou začal se systematickým výcvikem dva a půlleté fenky Kristýnky v dubnu roku 2008 na kurzu horských záchranářů v Krkonoších.
„Učila se na cvičných lavinách základní abecedu v hledání člověka pod sněhem. Pokroky dělala velmi rychle. Ještě předtím jsme zvládli ovladatelnost a také hledání ukrytých lidí na nezasněžených plochách. Prohledávání terénu jí šlo dobře, stejně jako hlasité a vytrvalé vyštěkávání. Je to dost odlišná příprava ve srovnání s mým lavinovým psem, německým ovčákem Frenky,“ míní záchranář. Jeho ovčák měl už vloni, tedy v šesti letech, velké problémy s dysplasií. Proto psovod musel myslet na záložního psa. „Borderku jsem si zvolil proto, že jde o malé plemeno známé všestrannou využitelností a dobrou cvičitelností. Věřím, že uspěje nejen na lavinových zkouškách, ale i u horské služby,“ míní Viktor Kořízek. Ač je Kristýna jemné stvoření, psovod je přesvědčený, že je otužilá, a že v jejím případě by nemělo dojít k omrzlinám, jaké jednou utrpěl jeho Frenky.
Dokonce se v zimě přesvědčil, že borderka se umí v mrazu postarat sama o sebe. „Přejížděl jsem s oběma psy hřeben Krkonoš ve sněhové vichřici. Když jsem ve Studničním sedle sundával pásy ze skialpinisitických lyží, ovčák poslušné stál u mě a během pár minut měl na návětrné straně těla námrazu sněhu a ledu. Borderka na nic nečekala a jen co se přesvědčila, že nejdeme dál, zahrabala se do sněhu a byla v pohodě. Myslím, že i v tom je vidět rozdílnost povah obou plemen. Oddaný a poslušný ovčák čeká, borderka v mžiku vyřeší nepohodu po svém,“ usmívá se záchranář.
A co přivedlo člena horské služby k volbě tohoto plemene? Především skladnost. Jako horský vůdce je často na cestách doma i v zahraničí a brát si sebou německého ovčáka je složité. S borderkou je to něco jiného. „Samozřejmě neméně důležité jsou vlohy plemene pro práci v obtížném zimním terénu, někdy s drsnými klimatickými podmínkami. Impuls k pořízení Kristýnky mně dala borderka Lenky Cvachové z pražské městské policie, která s ní zvítězila na mnoha šampionátech záchranářských psů. Pátrat ve sněhu je přeci jen něco jiného, ale nenašel jsem nic, co by takto malého psa vylučovalo z práce na lavinách. Pokud někam nevyskočí, lehce ji vyzvednu nebo si najde nějakou snadnější cestu okolo,“ uvažuje psovod.
Hned na počátku přípravy bylo Viktorovi jasné, že metody užívané při výcviku německého ovčáka uplatní jen omezeně. Ovčákovi vůbec nevadí mechanický podnět ani občasné přinucení k nějakému úkonu, konkrétně v poslušnosti. „U Kristýnky je to o něčem jiném. Žádné okřiknutí, žádný nátlak, jen využívání pozitivních podnětů, často pamlsků a samozřejmé jsou odměny míčkem na přetahování. Chce to hodně citu, jemnou práci, ale zato se člověk od ní dočká ohromné oddanosti a pracovitosti,“ vyjmenovává některé z poznatků.
První krůčky lavinového psa učinila Kristýnka před psovody horské služby z Lake District. Mike Hadin a Chris Francis byli hosty Horské služby ČR, jsou opravdovými znalci svého národního plemene a oba navíc zanícenými výcvikáři border kolií pro potřeby horské služby ve zmíněném národním parku na severozápadě Anglie. Na borderky nedají dopustit, ale rozhodně nepřehánějí. „Plemeno bylo vyšlechtěno v našem kraji, tedy na pomezí Anglie a Skotska. Pohyblivost, rychlost a samostatnost jsou přednosti border kolií, ale vzhledem k charakteru našich hor to jsou schopnosti psů, bez nichž bychom se neobešli,“ konstatovali.
Práce britských psů ovšem vypadá trochu jinak, než jak ji známe u čtyřnožců našich záchranářů. „U nás v Lake District nejsou laviny, občas se objeví jen bílý poprašek. Takže na sněhu máte v Česku více zkušeností. Pro praktické nasazení jsou naši psi připravováni poněkud odlišně. Členitost, rozlehlost, množství skal a porost v horách nedávají příliš šancí slyšet štěkot psa na znamení nálezu osoby. Proto naši čtyřnozí záchranáři po vyhledání člověka sice zaštěkají, ale pak se vrací k psovodovi a za stálého štěkotu ho nutí následovat do místa, kde je figurant nebo pohřešovaná osoba,“ popsal Hadin praxi, která připomíná výkony některých loveckých barvářů.
Viktor Kořízek s Angličany podrobně diskutoval o výcviku a zkušenostech s nasazením boder kolií. Mnohé z toho se mu zamlouvalo, s neobvyklým značením nalezené osoby však nepočítá, neboť na lavinách je obvykle slyšitelnost dobrá. Pes navíc musí pracovat v dohledu záchranáře, neboť vyběhnutí mimo stanovený sektor by mohlo také znamenat iniciování sesuvu dalšího sněhu. Britové se naprosto shodli s českým záchranářem, když srovnával: „Zatímco německého ovčáka člověk naprogramuje a on maká podle jeho představ, borderka jakoby pracovala svým rozumem, byť její snaha vede ke stejnému cíli – nalezení osoby. Je na ní také zjevně vidět, jak se výrazněji raduje, když nálezem potěší páníčka.“
S praxí Angličanů je dobře obeznámená Tereza Švecová, která se už několik let podílí na výcviku psů horské služby jako figurantka. Protože pracovala nedaleko Lake District, mnohokrát navštívila tamní záchranářské kynology a zúčastnila se jejich tréninků i několikadenních cvičení. Také její postřehy jsou zajímavé: „Rozhodnutí o zařazení nového psa do záchranné jednotky nepadne při zkouškách. Oni tvrdí, že zkouška může být o tom, že pes měl štěstí a dobrý den. Proto se u nich musí adept na záchranařinu podrobit půlročnímu pozorování. To znamená, že každý společný trénink je sledován. Posuzuje se živost psa, ovladatelnost, samostatnost při pátrání, aktivita na figuranta, práce s větrem a rovněž počínání psovoda. O tom se píšou protokoly a z nich vyplyne závěrečné hodnocení.“
Viktor Kořízek vzal v potaz všechny zkušenosti Angličanů i tuzemských záchranářů a snad už brzy bude moci zhodnotit premiéru borderky u horské služby.