Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 6. část

Nákupy na cestu Vylezl jsem ze stanu a prohlížel zahradu za denního světla. Přesto, že to byla zahrada kolem výstavného místního domu, zahrada bohatých, vypadala jako smetiště. Tráva nerostla nikde, půda byla rozrytá a písčitá, sem tam nějaká kytka nebo palmička či velká palma - ale přesto to vypadalo víc než neutěšeně.

Assadovy dcery

Onen písčitý prostor lemovala přes dva metry vysoká šedivá betonová zeď, místy počmáraná křídou, jakousi místní odrůdou grafitta.
V jednom rohu před domem tekl potok, zatékající pode zdí na zahradu a po dvou metrech zase ven z ní. Vedle tohoto místa byl jakýsi altán – střecha na čtyřech kůlech a pod ní rákosové židle a stůl. U stolu seděl Jiří a vrtal se v kameře. Došel jsem k němu a ptal se, jestli se něco děje. Nedělo, vylezl ze spacáku před chvílí a naši hostitelé zjevně ještě spali. Tak jsem se posadil vedle něj, ubalil cigaretu, a čekali jsme, až Assad vstane. U vchodu do zahrady, hned za bránou, byl další altán, a v něm na matraci spal hlídač.
Pak se otevřely dveře domu, vyšla dvanáctiletá holčička, za ní po chvíli ještě jedna úplně malá a jedna tak osmiletá a začaly si nás prohlížet. Ta nejstarší měla ve škole angličtinu, tak nám vysvětlila, že jsou všechny tři Assadovy dcery, ta nejmenší, čtvrtá dcera je ještě vevnitř, protože je mimino, a ony už vstaly a jdou se na nás podívat. Dcery nebyly - na rozdíl od Assadovy manželky – zahalené.
„A copak je tohle?“ ptal jsem se při pohledu na tři podivně propletené ryby nakreslené křídou na zdi. „To jsou jména Alláhova!“ kontrovala holčička. No, už aby ten Assad vstal.

Prohlídka

Šli jsme si obejít dům. Pozemek, který ho obklopoval, byl skutečně velký. Když se obešel barák zleva, procházel člověk kolem betonových kádí – jakýchsi velikánských terárií pod širým nebem. V jedné byla asi stovka moc pěkných suchozemských želv Testudo graeca, které po sobě lezly a pářily se. Ve dvou klecích byli dva malí pouštní vlci a pak následovaly tři kádě se zvlášť vysokými stěnami. První byla prázdná. V druhé ležel kus kmene stromu a pod ním měla hlavu elegantně zašoupnutou mohutná, snad dvoumetrová egyptská kobra. Tělo leželo na písku a nevábilo k pohlazení. Ve vedlejší kádi bylo několik desítek čerstvě vylíhnutých mladičkých, snad jen třicet centimetrů dlouhých kobřiček – zjevně úspěšný odchov. Konečně vzadu za domem byla ohrádka a v ní pštros. Koukal velice nepřívětivě, tak jsem se vrátil kolem druhé strany domu zpět k Jiřímu. Pravá strana vilky byla lemována kůlnami bez dveří, ve kterých byly desítky prázdných terárií, haldy želvích krunýřů, několik kostí z neznámého zvířete, prostě takový ten běžný chovatelský bordel, který se najde stejný v české i egyptské firmě obchodující se zvířaty.

Se dvěma nákupními vozíky na lov

Konečně hostitel vstal, bylo devět, dostali jsme kafe – bylo v souladu s tím, že jde o tradiční arabský nápoj, pitelné až dobré – a pak jsme začali vyzvídat, co že jako bude. „Pojedeme nakupovat!“ Vzhledem ke katastrofickým vizím, které vykládal Štěpán, jsme byli skálopevně odhodláni na Assadovi pranic nenechat. Když s ním totiž byl před lety Štěpán, prý jim došlo úplně všechno včetně vody, na místo, kam chtěli, prý dojeli o den a půl později a nechytli vůbec nic. Tak jsme se rozhodli zkontrolovat všechno od aut až po zásoby osobně a vyrazit na nákup zásob se nám zdálo býti klíčovým. Auta jsme nakonec nekontrolovali, očividně nebyla ve stavu, aby to bylo potřeba. Jak Corolla, tak Toyota Hilux, která vyrazila s námi, byly zánovní a udržované. Hiluxe řídil řidič, který nebyl z rodiny, nám se nepodařilo si zapamatovat, jak se jmenuje, a který se celou dobu, co jsme byli v Egyptě, nijak neprojevoval. Jen se občas modlil a nosil tepláky. S námi v Corolle jel Abdulhalim s Rijádem a řídil samozřejmě Assad.
Cesta do obchodního domu probíhala tak, jak se holt v rozvojových zemích ve městech jezdí. Z toho neuvěřitelného chaosu jsem nebyl schopen rozeznat vůbec nic, jediné pravidlo, kterým se to celé řídí – přesto do nás nikdo nenarazil a obě naše auta za sebou si to nezadržitelně kamsi šinula. Nejdříve nás Assad vzal do směnárny, pak jsme se vrátili do aut a jeli, až jsme zastavili před vjezdem do podzemního parkoviště káhirského Carefouru. Tam nám do kufru a na korbu Hiluxe nakoukl voják v uniformě, co tam hlídal, aby mu tam na to parkoviště islámští teroristé neprovezli bombu. My žádnou neměli, tak nás pustil, a naše tlupa vyrazila se dvěma nákupními vozíky na lov.

Nákup

Jiří je vegetarián, který si velmi potrpí na kvalitu a čistotu konzumované stravy, tudíž nakupuje v nejrůznějších countrylifech a dává si s jídlem dost záležet, v žádném případě to však není žádná hospodyňka. Já se normálně živím polotovary či žeru po bufetech a stran hospodaření a kuchyně mám opravdu více než značné rezervy. Tak nastal problém. Ne, že bychom v regálech něco nemohli najít, my spíše nevěděli, co chceme nakupovat. Tak jsme alespoň jeden vozík zarovnali do výše dospělého muže balenou vodou značky Delta, kterýžto název sice navozoval představu, že tu vodu Egypťan nabírá rovnou z delty Nilu, ale zato voda měla, jak psáno na etiketě, atest egyptského ministerstva zdravotnictví. Na vršek té hory vody jsme s Jiřím dali půl kila mleté kávy a dva pytlíky cukru a byli jsme spokojení, že alespoň to nejdůležitější máme.
Pak jsme asi hodinu obcházeli mezi regály a diskutovali. Ukázalo se, že bude trochu problém s komunikací. Moje angličtina není nejlepší, ale na běžné dorozumění obvykle stačí. Jiří je na tom lépe, několik let žil v USA a mluví plynně. Assad, který anglicky vládl jako jediný z bratrů Tolbových, také žil v Americe a říkal, že také mluví plynně. Ale jeho angličtina měla tak zvláštní akcent, že jsme mu oba rozuměli, jen když mluvil pomalu a zřetelně. A on nám taky. Takže jsme u každého dalšího regálu s neznámou konzervou popsanou arabskými klikyháky absolvovali překladatelské martyrium. Kolem nás chodily ženy se zahalenými vlasy, některé zcela zjevně původem Evropanky, zřejmě děvčata, co se do Egypta vdala, a citelně se nám, v potravinách trapně tápající skupině mužů, posmívaly. Nakonec se podařilo druhý vozík zaplnit chlebem, nakládanými fazolemi, sušenkami a dalšími laskominami, co jsme tak byli schopni vymyslet. U pokladny jsme ve frontě česky – a tudíž bez problémů nahlas i před Egypťany – řešili, jak to bude s placením. Náš výlet, ono safari, totiž stálo šest set dolarů na hlavu a mělo trvat týden, tak se nám příliš nechtělo ještě připlácet v sámošce. Ale nakonec nám to nedalo, a protože jsme se pořád domnívali, že nás do pouště pojede jen pár, polovinu toho jídla jsme zaplatili. Na Hilux na korbu se náš nákup vešel velmi pohodlně a za hodinu jsme byli zase u Assada doma. Tedy – doma na farmě. Jak se ukázalo, chlapi Assadově vilce říkali kvůli těm pár zvířatům velmi honosně „farma“.

Naše lovecké dobrodružství začalo

Naobědvali jsme se – celá parta z jednoho arabského stolku plného talířů s rýží, luštěninami, zeleninou a chlebem – ve společenské místnosti domu. Převlékli jsme se, Jiří si před odjezdem koupil americké vojenské boty designované přímo do pouště, já měl od stejné americké armády boty do džungle. Tak jsme je nazuli, já z báglu vybalil dva bambusové háčky na hady, co jsem si je vlastnoručně vyrobil z tenkých bambusů a ohnutých kusů silného drátu, a chlapi zatím nabalili Hiluxe. Stan, zjevně vojenský a hodně velký, ve kterém jsme dospávali ráno, Tolbovi strhli a jakžtakž sbalili, pak nacpali na auto, zaházeli ještě matracemi, a najednou (protože jídlo na cestu už na korbě bylo) byl Hilux zarovnaný až po střechu. Do něj si sedli řidič, Rijád a jeho asi šestnáctiletý syn, který se odněkud objevil. Byl legrační, měl totiž obličej a černé kudrnaté vlasy mulata a svému arabskému otci vůbec nebyl podobný - Rijádova paní je asi černoška. Assad a Abdulhalim nastoupili do Oplu Astra – na farmě to bylo jak v mototechně, kromě Hiluxe tam Tolbovi parkují Astru a dvě Corolly – a naše lovecké dobrodružství bez nějakých velkých ceremonií začalo.
Jedeme docela pohodlně, i když asfaltka pod námi nic moc, a začne se projevovat noční let a nedospané ráno v Assadově stanu. Padá mi hlava. Chvíli vzdoruji, nechci spát, jsem poprvé v životě v Egyptě a po dvaceti letech zase na pořádným lovu, tak se vyspím jindy. Ale spánek je silnější a já jsem najednou v limbu a ve snu o dva roky dozadu, v prosinci 2005.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)