Bernský salašnický pes
Mám dojem, že dobrý bernský salašnický pes je díky své celkové souměrnosti a nádhernému zbarvení a kresbě asi nejkrásnější pes, který existuje. Jiné...
Mám dojem, že dobrý Bernský salašnický pes je díky své celkové souměrnosti a nádhernému zbarvení a kresbě asi nejkrásnější pes, který existuje. Jiné rasy jsou zajímavé a krásné pro své zvláštnosti. Bernský salašnický pes je podle mého názoru krásný svou normálností. Žádný pes se podle mého názoru nepřibližuje a nezůstal věrný pratypu "psa domácího",více, než bernský salašnický pes.
Tato obdivná slova pronesl na adresu bernských salašnických psů profesor doktor Albert Heim, významný kynolog a propagátor tohoto plemene. Bylo to v roce 1914, tedy deset let poté, co Fritz Probst, majitel skromné kavárny v Bernu přemluvil několik svých přátel, aby předvedli své " dürbachlerské psy" na malé bernské výstavě. Tehdy však ještě málokdo tušil, že tito obyčejní selští psi najdou cestu do celého světa a stanou se jednou z nejoblíbenějších ras vůbec.
Z historie
Vraťme se ještě na chvíli do historie, k malé osadě Dürbach ležící ve Schwarzenbursku, což je území, které stoupá jižně od Bernu proti předalpí do hor. Tak jako v Ementálu jsou i zde roztroušené četné selské usedlosti a chov skotu se zde od nepaměti praktikoval tak, že "kravaři" se zjara stěhovali se svými stády do hor a na podzim se vraceli do údolí. Samozřejmě je provázeli psi, kteří se zde vyvíjeli po staletí bez jakýchkoli velkých zásahů člověka. Pes byl nejen honáckým, ale musel být i hlídačem, který ve dne v noci střežil majetek svého pána. Klima bylo ve švýcarských horách drsné, práce psů pestrá, a namáhavá a strava skromná. Kromě syrovátky a trochy kukuřičné kaše toho na psa mnoho nezbylo. Maso se na stůl kravařské rodiny dostalo málokdy, tím méně už pak do misky psa. Vysoká výkonnost při krajní úspornosti byly charakteristické znaky těchto kravařských psů, kteří byli navíc menší, než psi sedláků z údolí, kteří v podstatě jenom hlídali dvůr a dům a museli se vyznačovat velikostí i mohutným hlasem.
Už počátkem osmnáctého století se však situace změnila. V údolích se začaly stavět sýrárny , sedláci, kteří se dosud věnovali převážně pěstování rostlin přešli i k chovu dobytka
a kravařské řemeslo ztratilo své opodstatnění. Existenční uplatnění ztratil i honácký pes. Selský pes získal naopak úkoly nové jako sýrařský pes, a stal se na desetiletí součástí charakteristických obrázků ze Švýcarského venkova. Změnily se i požadavky na psa, menší typ honáckého psa ustupoval a pastýři a sedláci si vybírali taková zvířata, která dobře hlídala statek i stádo, neutíkala za zvěří. Pes musel mít impozantní velikost, musel být odolný v každém počasí, vytrvalý, nenáročný a sedláci dávali přednost robustněji působícím psům před štíhlým a lehkým typem. Tak vlastně byly stanoveny nepsané požadavky na nejpodstatnější vlastnosti bernského salašnického psa.
Když byly po roce 1860 vybudovány po Evropě nejdůležitější železniční trati, pronikl chov "ušlechtilých psích ras" z Anglie a Německa i do Švýcarska a původní zdejší pes, který se zde proslavil a byl hojně ze Švýcarska exportován, byl Bernardýn. A protože až do založení Švýcarské kynologické společnosti roku 1883 neexistoval pro bernardýny žádný závazný popis rasy tedy standard, stal se bernský kanton se svými velkými selskými psy exportní oblastí pro stovky " alpských psů", kteří se vyznačovali mohutným vzrůstem a žlutobílým nebo červenobílým zbarvením. Později sem byli importováni leonbergeři, novofoundlanďané, dogy a další psi a všechny tyto rasy byly kříženy s místními psy. Trojbarevní " kravařští či sýrařští psi " se stávali najednou bezcenní a jejich počet ubýval. Udrželi se však na odlehlých statcích a sedláci si jich nesmírně cenili a dál rozvíjeli jejich chov. Drsné podnebí přispělo k tomu, že byla dávána přednost dlouhosrstým psům a lidová pověra, že černí psi zahánějí zlé duchy, pravděpodobně podpořila chov psů s převahou černého zbarvení.
K takovým osamělým místům patřila i osada Dürbach, sestávající se pouze z jednoho selského statku a jedné hospody. Zdejší usedlíci tady odnepaměti chovali tříbarevné selské psy a hostinský Hoffman, který choval tyto psy pro hlídání domu i skotu prodával štěňata jiným sedlákům i obchodníkům s mlékem a sýry, řezníkům a dalším řemeslníkům , kteří je používali ke hlídání a především k tahání vozíků. Podle místa původu začali lidé tyto psy nazývat dürbachlerský pes či zkráceně dürbachler. Na výstavě se objevili poprvé v Bernu v roce 1902 v počtu tří exemplářů a v již zmíněném roce 1904 jich bylo předvedeno šest. Čtyři psi byli tehdy zapsáni do svazku 9 /1907/ Švýcarské plemenné knihy psů. Tato výstava znamenala rozhodující průlom pro uznání "dürbachlerského psa" jako samostatného plemene. Ve městě Burgdorf se nedlouho poté vytvořilo chovatelské centrum, kde se této rasy ujalo několik zámožných továrníků a obchodníků.
Povzbuzeni prvními úspěchy, založili burgdorfští chovatelé v roce 1907 Švýcarský klub dürbachlerských psů", který byl již o rok později z iniciativy profesora Heima přejmenován na Klub bernských salašnických psů a v roce 1928 na Švýcarský klub bernských salašnických psů. V těch letech již následoval prudký vzestup chovu bernského salašnického psa a do jeho historie se nesmazatelně zapsal profesor Albert Heim. Svými výstavními posudky - jsou to přímo vzorové příklady a mohou sloužit i dnes za vzor každému rozhodčímu - měl Heim určující vliv na chov. Od počátku profesor Heim neustále varoval před jakýmikoli extrémy, především před přeceňováním barvy a kresby. Jako rozhodčí proto nikdy nekladu příliš velkou váhu na barvu a kresbu. Hlavní věcí zůstává dobrá tělesná konstrukce a pěkně formované tělo odpovídající rase. Zušlechtěný bernský salašnický pes musí stále zůstávat podsaditý a silný, napsal jednou. To jsou slova, který platila tehdy, stejně jako dnes a je třeba si je stále uvědomovat.
Profesor Heim považoval bernského salašnického psa za "pratyp psa domácího" a dokládal to i jeho povahou. Dr. Hans Räber v úvodu své monografie o tomto plemeni píše: Těsně a bez zdrženlivosti se přimyká k člověku a jeho domácnosti. S radostnou pozorností sleduje všechno dění kolem sebe a dokáže rozlišovat mezi živými bytostmi, věcmi a událostmi svého domova a vším cizím. Spolehlivě oznamuje neobvyklé dění a je připraven bránit své lidi a jejich majetek. Je poslušný a nadšeně a se zřejmou radostí i jistotou samostatně plní uložené povinnosti. Přitom se za jeho robustním zevnějškem skrývá jemný a láskyplný cit, díky němuž je tento bývalý selský, pastýřský a hlídací pes přitažlivý právě pro moderního člověka v jeho přetechnizovaném světě.
