Kavka - pták zajímavý, inteligentní, hravý, přátelský, se smyslem pro humor

Můj příběh se odehrál před půl stoletím. Jako žákyně třetí třídy základní školy jsem onemocněla černým kašlem. Můj otec, vojenský doktor ORL, mi proti černému kašli přinesl lék chloramfenikol. Kromě léku pro tělo mi přinesl i „lék pro duši“, malé mládě kavky obecné.

Káča

Vojáci našli kavku zapadlou za dvířky komínové šachty, kam spadla ze střechy kasáren. Špinavou kavku od sazí pro mne očistili, umyli a usušili. Otec mi přikázal, že mám chodit hodně na dvůr, ale nemám si hrát s dětmi, abych je nenakazila. Místo toho si mám hrát s kavkou.
Dala jsem kavce jméno Káča a ubytovala jsem ji v jednom kotci bývalé králíkárny. Mláďátko během půl hodiny po našem seznámení pochopilo, že mu neublížím a začalo loudit potravu. Široce otvíralo žlutě lemovaný zobáček, křičelo a třepalo křidélky. Rodiče mi poradili, že mám Káču krmit žížalami, tvarohem, vařeným vajíčkem, zbytky knedlíků a neslaných brambor od oběda. První potrava, kterou jsem Káče dala do zobáčku, byla veliká živá žížala. Jenže na to Káča nebyla asi zvyklá. Žížala jí začala vylézat ze zobáku. Káča strnula hrůzou a šilhala na žížalu, která se jí z krku kroutila ven jako had. Tak jsem jí tu žížalu raději honem vzala a dále jsem ji už krmila převážně neživou potravou.

Mládě kukačky

Káča rychle rostla. Neměla ustřižená křídla, a tak začala za mnou po dvoře postupně létat. Sedávala mi na rameni a přistávala na připravené ruce. Ve chvílích klidu se mi něžně zobáčkem dotýkala ušního boltce. Jednou jsem na zahrádce sázela sazenice kedluben a Káča je za mnou zase všechny „pečlivě“ vytahala. Asi ji mrzelo, že věnuji pozornost sazeničkám a ne jí. To bylo jedno z mála jejích „malých provinění“. Asi týden jsem měla v kotci s Káčou ubytované mládě kukačky. To se Káče nelíbilo a za nožičky kukačku tahala ze svého bidýlka dolů. Za týden kukačka ulétla neznámo kam a Káča měla kotec opět jen pro sebe. Létání s Káčou jsme cvičily tak, že jsem vyběhla do druhého patra domů, na balkon našeho bytu a volala jsem Káču ze dvora k sobě. Vystartovala, ale nejdříve měla sílu se zvednout jen do výše stropu přízemního bytu, kroužek dokončila a vrátila se na zem na dvůr. Při dalším pokusu vylétla až k balkónu pode mnou do prvního poschodí a opět se vrátila na dvůr. Nakonec se jí podařilo vylétnout až ke mně, na zábradlí balkónu ve druhém patře. Tam pak pravidelně odpočívala na horním kraji otevřených dveří od kuchyně. Jednou jsem ji tam slyšela velmi potichounku „prozpěvovat“. Překvapilo mě to, nebyl to známý křik „Ká, Ká…“ Dospělá kavka Káča byla moc pěkná, měla krásně bleděmodré oči, světlešedá peříčka na hlavě i na krku, pouze na temeni hlavy měla „černou čepičku“. Hřbetní peří, křídla a ocasní pera měla černá, se třpytivým měnícím se leskem do zelena, do modra, do fialova. Pod bříškem měla peří šedé.

Káča byla s naší rodinou i na chatě

Měla ráda máslo a škraloup z mléka. Jednou, v nestřežené chvilce, vlétla do kuchyně a pokusila se z hrnku s mlékem ukrást škraloup. Byl na ni moc těžký, přetrhl se, spadl vedle hrnku a maminka se zlobila. Káča byla s naší rodinou i na chatě a tam si spletla mýdlo s máslem, sežrala ho, a pak jí bylo špatně a ze zobáku jí létaly bublinky jako z bublifuku.
Na zahrádce jsme s Káčou mlsaly hrášek z lusků. Káča mne napodobila, lusk si přišlápla nožičkou, zaměřila špičku zobáku přesně na šev obou půlek lusku, klovla, vytvořila dírku a pak rozvíráním zobáku otevřela lusk a vyzobala z něj kuličky hrachu. Jednou po hrachové svačině posbírala kde na dvoře malé korálky, přilétla na balkon a přede mnou vyvrhla malou zelenou šištičku vytvořenou z hrachových slupek, mezi kterými se třpytily korálky. Někdy si drobná sousta schovávala do jamky pod jazykem.

Stará špaččí budka

Na dvoře rostla vysoká lípa a na ní byla stará špaččí budka, která měla z boku díru po vypadlém prkénku. Na dvoře jsem nasbírala slepičí peří, vylezla jsem až k budce a zavolala Káču. Káča vlezla do budky, já jsem jí podávala jedno peříčko po druhém a ona je v budce „dle svého estetického cítění“ umísťovala. Tak jsem ji učila, jak se má dělat hnízdo. Když jsem ji pozvala na zahradě k loužičce pod vodovodním kohoutkem, tak se tam vykoupala a pak se na slunci, na střeše své ubikace, sušila s doširoka roztaženými křídly a otevřeným zobákem.

 „Vyžeň holuba!“

Další naší zábavou bylo, že jsem vyběhla do třetího poschodí sousedního domu, na chodbě jsem otevřela okno, zavolala Káču k sobě na parapet okna a ukázala jsem jí holuba, který seděl v okapovém žlábku protějšího domu. Řekla jsem: „Vyžeň holuba!“ A ona vystartovala a vyhnala ho. Po chvilce se ke mně přes střechu celá udýchaná vrátila. Jednou Káča našla na zahradě v trávě velkou jehlu s dlouhou nití. Chtěla jsem jí tu jehlu vzít, ale ona si se mnou začala hrát na honičku. Když mě to přestalo bavit, sama mi pěšky jehlu s nití k nohám přinesla a odevzdala.
V jednom bytě v přízemí měli zlého psa Donara, Německého ovčáka. Oblíbenou kratochvílí Káči bylo, že ho dráždila. Přilétla na zábradlí jeho balkonu, rozzuřila ho a pak šikovně hned zase odlétla. Když byl pes na dvoře, schválně přilétla na tyč na prášení koberců a nechala psa pod sebou zuřivě štěkat a vyskakovat, protože věděla, že mu chybí asi 40 cm. Výš vyskočit nedokáže, a tak jí nemůže ublížit.
Jednou Káča sebrala slepicím mrtvou malou špinavou myš. Já jsem jí za to kárala, že to je jídlo nevhodné, a ona tedy tu myšku nechala být. (Dnes samozřejmě dobře vím, že to pro kavku byla ta nejpřirozenější potrava.)

Poznala jsem její hlas mezi ostatními

Po prázdninách jsem už uzdravená musela jít do školy, na Káču jsem měla méně času. Asi proto se mi v té době dvakrát ztratila. Jednou jsem ji našla ve vilové čtvrti, podruhé jsem ji přivolala ve městě z hejna kavek, létajících nad kostelem. Poznala jsem její hlas mezi ostatními, ona poznala moje volání a přilétla mi na ruku. Poprvé v životě jsem ji chytla seshora za tělíčko a utíkala jsem s ní domů. Ona mne poprvé v životě rozzlobeně klovala do ruky.

 Byla to moje přítelkyně

Její rozloučení se mnou bylo stejně něžné a dojemné, jako byl celý její krátký život se mnou. Každý den ráno, před odchodem do školy, jsem Káču chodívala nakrmit, dát jí čistou vodu a pustit ji z kotce ven. Ona mi sedávala na ruce a vyprovázela mne tak až ke vrátkům dvora, kde sama vzlétávala a vracela se na dvůr a já jsem pokračovala cestou do města. Poslední den to však neudělala a zůstala mi sedět na ruce ještě daleko za vrátky dvora. Marně jsem jí domlouvala, aby se vrátila. Musela jsem se s ní vrátit na dvůr a podtrhnout pod ní ruku, aby tam zůstala. Když jsem přišla odpoledne ze školy, tak už tam Káča nebyla. Uvědomila jsem si, že se ten den ráno se mnou definitivně rozloučila. Nikdy jsem na ni nezapomněla a nezapomenu. Byla to moje přítelkyně.