Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 7. část

Jak čtenář ví, koupil jsem na podzim 2005 dvě želvy bez registrace. Když jsme želvy „vytěžili“ pro potřeby článku, postupoval jsem přesně podle zákona. Byl jsem si vědom, jak budu u ČIŽP oblíben, a tak jsem nechtěl porušovat předpisy, pokud to už není z pracovních důvodů nutné.

Původ ,u'

Takže samce, želvu Goata, koupeného osmnáctého listopadu pozdě večer, mi devatenáctého vyfotili v redakci a já ho ještě ten den registroval. Se žádostí, která osvětluje příčiny jejich nákupu (získat důkaz o nečinnosti ČIŽP pro článek a zachránit želvám život). S tou druhou to bylo o pár dní později stejné. Na magistrátu byli velice slušní. Počátkem prosince jsem si už byl pro registrační listy k oběma zvířatům. V „želvích občankách“ stojí: „Registrační list je vydán na základě konzultace s ČIŽP a jejího doporučení uvést  (unknown – neznámý).“

Byl jsem předvolán na pražskou inspekci životního prostředí

O želvy jsem se začal po četbě odborné literatury a konzultacích s experty vzorně starat, ta menší už za měsíc přibrala. Měl jsem v té době doma – kromě mého starého Paželva – právě tyhle dvě a jednu již výše zmíněnou želvu nádhernou, samečka. Pak přišla obsílka. Byl jsem předvolán na pražskou inspekci životního prostředí k „podání vysvětlení“ ve věci nedovoleného nabytí jmenovaných želv. Pod předvoláním v obálce s modrým pruhem byl podepsán RNDr. Vladimír Marek, CSc., pověřený vedením oddělení ochrany přírody, a vyslýchal mě pan Karel Kerouš. Výslech probíhal v přátelské atmosféře (říkali mi tu pane doktore), a tak jsem už ve výtahu panu inspektorovi sdělil, že rozhodně nejde o nic osobního proti němu, ale proti CITES, úřednímu způsobu, který se podle mého neúčinně snaží omezit obchodování s chráněnými zvířaty. Pan Kerouš byl milý, tak jsem ho upozornil, že mé želvy už registráky mají. Zapsal to do protokolu. Ihned – četl jsem, co píše, na obrazovce – jsem mu pak podepsal protokol po jeho vytištění. A on řekl, že potřebuje moje želvy vidět na vlastní oči. Snažil jsem se o vstřícnost, za hodinu jsme tedy obě želvy dovezli spolu s jejich nedávno vystavenými registračními listy. Položil jsem je na stůl pana Kerouše. Ten se mnou přátelsky hovořil o tom, že domorodci mají právo jíst želvy své domoviny a přitom si poťukával do počítače. Krabici se želvami měl u nohou. Opět jsem nenápadně popatřil na monitor a zařval: „Vy si snad ze mě děláte p …!“ Pravda, používám v podobných situacích poněkud nespolečenské výrazy.

„Předložil zvířata bez jakýchkoliv dokladů.“

V protokolu vznikajícím v počítači jsem totiž četl: „Předložil zvířata bez jakýchkoliv dokladů.“ Vzal jsem registráky svých želv, které ležely v páně Keroušově zorném poli i v momentu, kdy zapisoval, že neexistují, a řval jsem: „Vy mi budete falšovat protokol o mým výslechu před nosem?“ Vyváděl jsem tak, že se nešťastného inspektora musel zastat kolega Šibík, fotograf z Reflexu, co tam byl se mnou. Pan Kerouš se bránil, že nic falšovat nechtěl, těch registračních listů si nevšiml, protokol bych si na závěr stejně před podpisem přečetl a není přece idiot, aby něco takového dělal před pěti svědky. Jenže fakt, že želvy registrační listy mají, on sám už předtím zapsal do předchozího protokolu o podání vysvětlení, a kdybych tenhle podepsal jako ten první z jeho úhlu pohledu bez čtení, přiznal bych se tím se k porušení zákona a hrozila by mi pokuta až 200 000 Kč. Pan Kerouš nakonec onu větu v protokolu opravil, registráky zapsal, ale i tak výsledkem kontroly bylo, že jsem:
a) nedodržel zákonné předpisy vztahující se k držení zvláště chráněných druhů živočichů (nákupem želv bez registračního listu, to jest „načerno“, i když takový nákup byl jen důkazem pro reportáže o černém obchodu se zvířaty),
b) neprokázal původ dotčených exemplářů (u načerno koupených zvířat to není technicky proveditelné),
c) v registračním listu je uveden původ ,u', což znamená původ neznámý.
(Ano, jak doporučila ČIŽP, želvy to mají napsané v občance.)
„Vlastník exemplářů nepředložil správnímu orgánu (rozuměj ČIŽP) jiné doklady, které by zákonný původ exemplářů prokazovaly včetně jejich legálního nabytí.“
Proto mi želvy inspektor Kerouš zadržel s tím, že se mnou zahajuje přestupkové řízení, a pokud neprokážu způsob nabytí želv, zabaví mi je.

Už jsem tušil, že je více neuvidím

Celý postup ČIŽP jsem považoval za šikanu, kdy státní úřad nesmyslně vykonstruoval stíhání novináře, který kritizuje jeho práci. Inspekce se bránila tím, že nejde o žádnou šikanu, ale o standardní úřední postup. Naopak nestandardní by bylo, kdyby nezasáhli. Na moji námitku, že je opravdu podivné, že jsem podle jejich vlastních informací prvním člověkem, který je stíhán za nelegální nákup po internetu, odpověděli, že nemají možnost dělat podobné provokační nákupy a já jsem jediný, kdo se veřejně udal. A jestliže oni zjistí, že jsem nabyl nelegálním způsobem chráněné zvíře, musejí jednat. Jenže za dlouhá léta, co píšu o drogách, se ještě nikdy nestalo, aby novinář, který nakoupí drogy v rámci práce na nějakém článku a dokazuje tím nečinnost policie, byl za takový nákup úředně popotahován. Stejně tak, když jeden kolega novinář nakoupil od nelegálních obchodníků červenou rtuť, nepřispěchal úřad s obviněním z nedovoleného zacházení s jaderným materiálem. Mě inspektor Kerouš obvinil bez zaváhání a želvy jsem mu musel nechat na inspektorátě. Už jsem tušil, že je více neuvidím.

Takoví lidé by ale neměli ve státní ochraně přírody pracovat!

To obvinění a zatčení mých želv mi přišlo tak bizarně nespravedlivé, že mi to hlodalo v hlavě jako červotoč. Celý ten zážitek - výslech v podivné kanceláři, která je zdobená obrovskou vysušenou hlavou chráněného aligátora. Kde to ti lidé vzali? Jde o zadrženou trofej nějakého myslivce, co si ho byl načerno zastřelit? Nebo si tu hlavu mrtvého ohroženého zvířete jako trofej, byť jen turistickou, koupil nějaký cestovatel – pablb a zadrželi mu ji na hranicích? Myslím, že podobně státem získané trofeje by se měly spalovat, ne používat k výzdobě kanceláří ochranářů. Anebo je věc ještě mnohem horší a některý z úředníků si tu vysušenou lebku dovezl legálně, s papírama, z krokodýlí farmy, proto, že má v mrtvolkách chráněných zvířat privátní zálibu? Takoví lidé by ale opravdu neměli ve státní ochraně přírody pracovat!
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)