O lidech okolo ptáků

O ptácích u nás v současnosti vychází několik časopisů. O chovu ptáků pak nejméně dva. Další jsou pak již všeobecnější, pro ptáky mají však vždy nějakou část svého obsahu zadanou. Třeba právě Fauna. Její část nazvaná 03 okrasné ptactvo, inserce, články, diskuse je vždy naplněna. Většina článků z těchto ptačích časopisů nebo ptačích rubrik se pochopitelně zabývá ptáky. Pokud však jde o chov ptáků v péči člověka, stojí za tím vždy i konkrétní osoba. Jak to dělá, že je úspěšný?

Důležitý je cit pro ptáky

Čtenáři mají právě o tohle zájem. Jenže právě ti z nejúspěšnějších obvykle o tom nic nepíší. Mnohdy ani není o čem psát, právě tohle si myslí. Do jisté míry mají i pravdu, protože nejčastěji jde jen o práci a cit pro ptáky. Většinou jde o to, vybudovat nějaké vhodné zařízení pro chov, denně se o ptáky starat a hlavně jim rozumět. A to tak, aby i ti ptáci věděli, že ta konkrétní osoba je ten pravý člověk, který se o ně stará a kterého se nemusí bát, naopak u něj naleznou ochranu. A nemyslete si, oni to vědí. Já jen lituji, že již od mého mládí neexistovaly třeba fotoaparáty dnešní dokonalosti a já proto mám některé situace hodné zaznamenání jen v mé chabé paměti. Třeba tu, kdy pan Krupička z Bělok procházel svými voliérami a jeho droboť mu posedávala po ramenou a čekala, kdy jim nabídne červy z dlaně. Vstupoval k nim vždy ve svém starém saku a čepici, které visely v předsíni chovatelského zařízení. Jiný člověk třeba takový cit a trpělivost nemá, neznamená to však, že by se musel chovu ptáků zcela vzdát. Možná právě tohle z něj může udělat jiného člověka v tom dobrém smyslu. Nicméně zůstává skutečností, že někteří chovatelé to skutečně uměli a umí, zatímco ti druzí jen čumí, jak říká lidové přísloví. U takových, kteří to umí, je na prvním místě cit pro ptáky. A to již při jejich nákupu. Když vidí něco, co se jim líbí, dokáží jít „přes hory“, když jim nabízíte něco, co se jim naopak nelíbí, nevezmou to od vás ani zadarmo. Pak jsou tady ta chovatelská zařízení. Nejsou sice úplnou podmínkou, protože v tomhle ohledu to dříve ani nešlo. Když jste vybudovali něco, co na první pohled vzbuzovalo jen závist, vystavovali jste se nebezpečí udání. V takovém případě jste museli mít „účet“ na každý šroubek, ale materiál zase tak volně dostupný vůbec nebyl. Mnohdy pak vypadalo chovatelské zařízení pro ptáky spíše jako „králíkárna“, ale světe div se, chovatel se mohl chlubit bohatými odchovy. 

Dnes u nás existuje více velmi úspěšných lidí

Dnes mají mnozí vybudovaná chovatelská zařízení, že by se takovými mohla chlubit lecjaká zoologická zahrada. Jsou i úspěšní ve svých odchovech. Nakonec oni musí budovat svá zařízení s hlubokým pochopením pro své chovance a pro ptáky, pro které se pobyt v takovém zařízení blíží pobytu v ráji. Není žádný problém, odvděčit se svému chovateli v podobě odchovů. Je zajímavé, že dnes u nás existuje více velmi úspěšných lidí a to v různých oborech, kteří jsou jaksi na vedlejší koleji chovateli ptáků. Nacházejí v tomto oboru únik ze všedního dne, relaxaci, ale jak se ukazuje, i v této vedlejší činnosti musí být aktivní. Třeba známý, špičkový neurochirurg profesor Beneš a operatér, především páteří, doktor Hackel jsou vášnivými sběrateli a znalci brouků. Samozřejmě, znám takové typy lidí i mezi chovateli ptáků, nechci je ovšem jmenovat. Dovolil jsem si oba lékaře jmenovat proto, že je neznám kvůli broukům, ale díky své vlastní páteři. Propadnete-li ptákům, bývá to zvláštní. Mohou sice a také existují lidé, kteří se touto činností dokáží uživit, je to však jen vzácný příklad. Daleko běžnějším případem je pak situace, kdy milovníci utápí v této činnosti zisky, těžce vydělané jinou činností. Je to však nakonec stejné jako u všech činností. Je to nekonečný kolotoč práce, píle, znalostí a především investic. Ať jste pekařem, zámečníkem, truhlářem, bankéřem nebo chovatelem ptáků musíte vždy pracovat a vhodně nakupovat. Je jedno jestli nakupujete pro další činnost mouku, železo, dřevo nebo třeba vhodnou samici papouška pro další chov. Vždycky to musí být tak, že nekoupíte „zajíce v pytli“. To říkám jen tak na okraj. Je to jen takové silvestrovské mudrování. Setkal jsem se totiž ve své kariéře šílence do ptáků se zatraceně pestrou paletou lidí a jejich charakterů. Proč tedy nevypustit svoje vzpomínky na pestré zážitky, aby volně přešly v koloběh povědomí? Jsem si vědom toho, že úspěšnost u nás stále ještě nevede k obdivu těch méně úspěšných, nejsme v Americe. Tady, u nás doma, úspěšnost vede vždy spíše k nenávisti, přinejmenším k podezření. To přeci není možné, to musel někde ukrást. Budu-li tedy psát o nějakém úspěšném chovateli, vždy tomu bude tak, že na něj současně budu ukazovat jako na zloděje. Přinejmenším u nějaké skupiny lidí, kteří sami sebe nedokáží přimět k soustavné, úmorné a pilné práci, tak jak o tom hovořil již T. G. M. To je opravdu silné kafe. Napsat článek typu návštěva u chovatele je a zůstane pro mne v této zemi problémem.

Chovatelství může být jakýmsi třídním mostem

Vedlejší činnost, kterou právě chovatelství je, může být jakýmsi třídním mostem. Současná společnost sice již není klasicky třídní společností o jaké mluví Marx, dělí se spíše na úspěšné a pak na ty, kteří jen závidí. Já jsem v současnosti důchodcem, to je postavení pro většinu lidí nezajímavé. Dříve jsem býval zásobovačem, to bylo postavení v socialistické společnosti značně specifické. Pro výše postavené jsem byl pouhým červem, ale musel jsem mít široký okruh blízkých známých, díky čemuž se dali ti výše postavení obejít a byli tím pádem pro mne zbyteční. S výjimkou těch, kteří měli stejný zápal pro vedlejší činnost, tedy chov ptáků. Tady jsem byl najednou rovnocenným partnerem. Do zcela absurdní situace to však dospělo v zahraničí. Posuzoval jsem, tuším, že to bylo v roce 1986 na světovém šampionátu ve Vídni a seděl na kongresu C.O.M. Čekal jsem, až mi pořadatel vyplatí honorář za posuzování. V kapse jsem měl totiž jen třináct šilinků, což byla cena jedné jízdenky na tramvaj. Ministerstvo zemědělství mě tenkrát vybavilo na cestu sumou 135.- šilinků, což jsem musel asi šestkrát podepsat. Sice jsem měl v zásobě 100 marek, které jsem provezl pro všechny případy v ponožce levé boty, stejně to byly suma sumárum finanční prostředky bezdomovce. Seděli jsme u stolu tenkrát tři. Jeden německý posuzovatel, který mi tvrdil, že fotoaparát, kterým fotografoval, Leica v ceně 3600,- marek, je laciný. Potom nějaký Belgičan, z kterého se později vyklubal boháč, prý majitel nějaké veliké továrny. Bohužel mluvil jenom francouzsky a já v této řeči umím jen počítat do deseti a to si ještě musím pomáhat prsty. První pivo bylo zadarmo, tak jsme si jej dali všichni, to dá rozum. Na tom nic divného není. Hned u druhého piva nastal zádrhel, muselo se totiž zaplatit. Ten Němec, pro kterého byl fotoaparát za 3600,- marek laciným, neměl žádnou chuť to pivo platit a trvalo to již nějakou dobu, jak si to dokola nechával vysvětlovat. Proto povídám: co stojí to pivo? Jedenáct šilinků. To jsem ještě měl a dokonce dva navíc, na velkorysost. Tak jsem dal tomu číšníkovi svých třináct šilinků a mávnul jen tak rukou, gut! Totéž udělal ten Belgičan. On si sice tohle gesto mohl dovolit u milionu dalších piv, pro mne to byla příležitost první a poslední. Tak a teď jsme oba byli na společné lodi, na stejné výši, já, absolutní nemanic, což ovšem ten Belgičan nemohl tušit a belgický boháč. Podívali jsme se sobě do očí a lehce jsem směrem k tomu Němci kývnul hlavou. Povídám česky: to je ale úroveň! Pochopil to a řekl ano. Pochopitelně francouzsky, což já zase neumím správně napsat. Škoda. Dokonce jsem v té situaci byl o něco výše, protože můj posuzovatelský odznak měl již „inspektorskou zahrádku“, zatímco ten jeho byl začátečnický. Bylo cítit, že chová takový nějaký respekt a můžete mi věřit, že to vůbec nebyl nepříjemný pocit. Byla to jistá forma sociální spravedlnosti, pojmu, se kterým se hraje takový divný poker od dob proroka Eliáše až do současnosti, což je dobře čtyři tisíce let. To se mi sem však jenom náhodou nějak připletlo.

Mám slabost spíše pro „exoty"

Lidé, kteří propadli ptákům, mohou být ve svém občanském životě různí. Docela samozřejmě nemůžete se všemi vyjít, to je normální. V Čechách se to obvykle vyjadřuje tak, že s každým prostě nemůžete jít na pivo. Já se sice snažím být ke každému vstřícný, nicméně k někomu musím chovat prostě větší obdiv. Jako chovatel exotů mám také u lidí větší slabost spíše pro „exoty“. Nejsem přítelem odtažitých bílých límečků, kteří dávají najevo svoje větší akademické vzdělání, případně hmotnou situaci. Nakonec jsem se již ve svém životě potkal zoči voči s americkým miliardářem a nijak mi to na odiv nedával. Nahoře u mne stojí člověk, který dá desítky tisíc za soubor knih o ptácích a v zimě chodí v prasklých keckách bez ponožek, protože pořád ještě splácí ty knihy, ale kdykoliv se na něj obrátíte, vyjde vám vstříc a že u nás je v současnosti nejspíš nejinformovanější. Nakonec, co lidská paměť sahá, to takhle nějak vypadalo. Od židovských proroků, přes giganty renesance až po Einsteina. Lehce exotická osoba s renesanční šířkou záběru zájmů a toho co umí, tak takhle bych asi popsal člověka, s kterým jsem ochoten kdykoliv vyrazit na pivo.

Příliš široký záběr zájmů může být na škodu

Někdy však může být příliš široký záběr zájmů v některých úsecích na škodu. To je věc známá a odráží se i v lidovém přísloví, které říká, že kovářova kobyla chodí bosá. Prostě kovář má takové práce, že mu nezbývá čas, aby okoval svojí vlastní kobylu a ani nemůže, protože by mu to zákazníci vyčetli. Tak ty si koveš svoje a na nás zvysoka? Jó? Tak tady máš po tlamě! Jeden truhlář, támhle z Plzeňského kraje, který má doma rovněž ptáky a který dělá točité schody támhle na zámek, pak jinam, že to ani nestačí vyrábět, tak ten má svoje voliérky sestavené právě z toho, co zbylo z těch schodů, jak mu co právě přišlo pod ruku. Jednak to nestačí, právě jako ten kovář a potom, kdyby zákazníci viděli, že má u klecí nějaký barokní sloupky, tak mu vobtočej ty nedodělaný schody vokolo krku. Kováři, jakož i jiní jim podobní řemeslníci, bývali lidé širokého záběru. Tenhle taky. Tak si to zopakujme. Tenhle truhlá a samozřejmě chová ptáky. To první jej živí, to druhé baví. Ale nějak mu to nestačí. Tak se točí okolo chovatelství a organizuje jeho činnost, pokud mají místní výstavu, určitě jej tam potkáte. Pořád mu to nestačí a tak ještě hraje v nějaký country kapele. Je to trochu nervózní osoba a tak si ještě další činnost přidal. Než se k té jeho poslední činnosti propracuji, zastavím se u té aktivity hudební. Tohle mu závidím, ten sluch. Nikoliv snad sluch absolutní, ale hudební. Tohle se u nás v rodině nikdy nenašlo, hluchota se táhne přes generace. Dědeček byl cizelér a jak pořád ťukal neúnavně tím kladívkem asi mu to zalehlo uši. Měl dvě dcery, obě nahluchlý. My jsme tři bráchové a všichni hluchý, dnes již přímo legendárně. Hlavně, že slyším aspoň nějaké ptáky. Je to však někdy záhadné. Třeba mlynaříky slyším a nejsou hlasití, sovy, kromě právě vylétaných kalousů neslyším. Jenže ti řvou tak, že celá čtvrť nezamhouří oka, já spím. Vrátím se však k tomu muzicírujícímu truhláři. Jednou jsem takhle přijel k bráchovi na chalupu a najednou telefon. Byl jsem prý támhle někde u známého a chudák jehně si zlomilo nohu. V sobotu peču jehněčí, mám fajn recept, tak přijďte na oběd. Hernajs, to jsem tedy neměl celý léta a už ani nevím jaký to vlastně je. Já tedy jedu a jestli se ti brácho nechce, tak já jdu pěšky. Neměli jsme žádný stání a byli jsme tam brzy. Tak nejdřív ptačí procházka. Pro mě to bylo spíš utrpení, protože to bylo samý: slyšíš? To je modřinka, támhle zase babka. Většinou jsem sice neslyšel vůbec nic, ale občas jsem musel přisvědčit, že jako jó, že slyším. Při zlatém hřebu dne, totiž u toho jehněte, jsme stolovali u klavíru. To je taky rarita. To je věc veliká, zabere hodně místa, do paneláku se to nevejde. Tenhle sice nestál v paneláku, barák má ještě gotický základy, ale stejně. Kdyby vedle stál ještě nějaký, bůh ví jak velký jídelní stůl, tak by se to holt tlouklo. Truhlář to vyřešil po truhlářsku a prostě tomu klavíru přiříznul nohy, aby byl akorát. Teď u toho může sedět pohodlně na gauči, hrát, nebo taky, když zavře víko nad klávesama, obědvat. My ostatní sedíme okolo a máme talíře taky na desce. I při jídle debata pokračuje. A jak tedy poznáš tu modřinku od babky? Ale to je jednoduchý a zvedne svůj talíř, otevře klávesnici. Ťuk, ťuk prstem do kláves. Tohle je modřinka a znovu ťuk, ťuk někde o kus jinde je babka. No, na tom piáně to slyšet je, ale stejně nevycházím z údivu, jak se ti piánisti trefej vždycky tam, kam maj. Pro mě je to zázrak. On však, jak má ten hudební sluch, dokáže taky mistrně napodobovat ptáky. Takovou žluvu píská tak, že ji okamžitě přivolá, přilétne dokonce i samice. No to je paráda. Když máte mapovat ptáky, třeba, tak to se teda nachodíte a na takovou žluvu musíte mít štěstí. Tu uvidíte jen náhodou. A on si jenom zapíská a hele, jsou tady. Můžete si pustit magnetofon, řekne někdo. Jo, nejdřív tu mašinu musíte koupit, pak musíte koupit tu nahrávku, musíte to tahat sebou a občas vám dojdou baterie. Pak ten magnetofon řve pořád jako kráva, oddychu si nedopřeje, takže tu živou žluvu přes ten kravál stejně neslyšíte. Z toho je jasně vidět, že ten dar, kterej mu pán bůh přímo do huby naděliti ráčil, je opravdu nejlepší. Jeho využití je mnohostranné. Chcete si vyfotit žluvu? Maličkost, vašnosto, stačí zapískat! Tím jsem se dostal k tomu, čemu tento člověk se širokým záběrem ještě propadl. Fotografuje, pochopitelně to, čemu rozumí a tak se to okruhem vrátilo k ptákům. On fotografuje dobře, dokonce tak dobře, že jsem se rozhodl ukázat vám fotografie, které se ke mně náhodou dostaly. Některé ty fotografie jsou takového charakteru, že je nemohu já sám nikdy udělat. Na to musíte mít přístroj. V dobách socializmu u nás vhodné, dostupné přístroje vůbec neexistovaly. Vrchol, se kterým se to dělalo byl Pentacon six, teleobjektiv Sonnar 300 a mezikroužky. I tohle stálo hodně, ale nebylo to všechno.

Ochránci se snaží fotografování zakázat

Pak musela přijít tak zvaná česká cesta. V první řadě musel být fotograf k fotografovanému objektu opravdu blízko. A čekat. S dnešním profesionálním digitálem můžete být jenom na místě, nemusíte být až tak blízko. To je důležité, protože ochránci se snaží fotografování zakázat, s ohledem na to, že byste mohli ptáky při hnízdění rušit. Ten názor je sice, jak se lidově říká, sto let za vopicema a odstranění konkurence z něho čouhá jako sláma sedlákovi z bot, nicméně by se mohl po vás kdokoliv vozit, když se mu zachce. S moderním přístrojem můžete být natolik daleko, že nerušíte nikoho. Nejvíc je to ovšem vidět na těch fotografiích. Jsou to záběry, které opravdu zblízka neuděláte. To, co je k tomu stále potřeba, je ten čas. Musíte čekat na příhodném místě a to mnohdy zatraceně dlouho, třeba i celý den. Ale proč byste s chutí neposeděli v přírodě, tam, kde vás nikdo neotravuje, nikdo po vás nic nechce, není tam žádnej kravál a ti ptáci, kteří o vás sice vědí, ale dávno vás již nepovažují za nějaké nebezpečí, vám předvádějí úchvatný divadelní kus ze svého života. Vedle vám zpívá slavík modráček svojí písničku. Kdopak asi má na fotkách vcelku vzácného orlovce při koupeli? Nebo takové kulíky při rvačce o spornou hranici? Já se na ty fotky koukám s radostí. Dokonce s takovou radostí, že se tentokrát vzdám honoráře. A tak jsem si vyžádal svolení autora, aby je mohla otisknout Fauna. Dřív než je objeví nějaký světový, finančně neskonale lépe vybavený vydavatel. Takhle se jimi můžete pokochat ještě za český peníz. A jsou to fotky pro ty nejlepší světové kalendáře!
Tak dobré světlo, mistře! A taky, aby vám zdraví sloužilo a sedával jste v rákosí vždy jen s tím nejlepším přístrojem, který je zrovna na trhu. K tomu vám dopomáhej bůh.

PS.
Až posléze se ukázalo, že mistr na hudebním nástroji nic neřezal! Omlouvám se, netušil jsem, že masivní nohy pian jsou vyráběny z více kusů, z nichž některé jen uložil na půdu. Vida, další věc, kterou lze zkrátit bez nevratné škody.