Nášlapky

Napadl sníh, udeřily mrazy a koním i lidem se ulevilo od opatrného popocházení po velkých zmrzlých hroudách. Na zasněžených pláních si koně ochotně protáhnou kosti svižným cvalem a jezdcům začíná období romantických zimních vyjížděk. Nešťastlivci bez haly mohou venku aspoň trochu zlepšit přiježděnost svých koní a začít pomalu budovat jejich fyzickou kondičku.

Kopyto ve sněhu

Jenže není všechno zlato, co se třpytí. A mnozí z nadšených jezdců brzy stojí před běžným zimním problémem: koním se do kopyt napěchuje sníh, jeho množství se stále zvětšuje, až se nebohé zvíře pohybuje po sněhových hroudách podobných exotickým dívčím střevíčkům na vysokých podrážkách. Tato situace je pro koně (i jezdce) hodně nepohodlná a dokonce nebezpečná, protože mění došlapování kopyta, kůň si může zvrtnout nohu. S každým krokem je úhel jeho kopyta a způsob došlápnutí jiný, protože se nabalil další sníh, kůň to nemůže odhadnout a včas vyrovnat potřebnou stabilizací končetiny. Nášlapky jsou proto také velmi unavující a únava je dalším rizikovým faktorem pro křivé šlápnutí, zvrtnutí kloubu či natažení šlachy. Pohybující se kůň pod jezdcem se čas od času nášlapky zbaví, aby tato odletěla patřičnou rychlostí a razancí třeba do obličeje jezdce jedoucího za ním… A kůň najednou došlápne „do prázdna“ – očekával vysoký podpatek, ale on tam už není.
Jenže nášlapky nejsou problémem pouze koní pod sedlem. Naopak, výrazně postižení bývají právě koně v zimních výbězích. Pokud ho nepokrývá několik desítek centimetrů vysoká vrstva pevného sněhu, nacpe se jim do kopyt směs sněhu, ledu, ale i hlíny, trávy či trusu, a ta pak v kopytě drží opravdu pevně. Mnohdy je problém takový nášlapek vybrat kopytním háčkem a je třeba ho doslova rozbít hladivem a sekáčkem nebo nechat ve stáji roztát. Kůň, který se ve výběhu pohybuje pomalu nebo jen postává, se této hroudy z kopyt jen tak nezbaví. Podpatek snižuje stabilitu končetiny ve spěnkovém kloubu, ten má tendenci se zalamovat do všech stran a kůň to musí vyrovnávat zatínáním patřičných svalů, což je pro něj opět unavující. Snadno pak při rychlejším vykročení ztratí rovnováhu a zvrtne si nohu. Tvrdé nášlapky mohou u koní s tenkým chodidlem vytvořit i otlaky.

Malá, úzká nebo s podkovou

Problém s nášlapky může postihnout opravdu každého koně. Více se však dělají v kopytech, která jsou malá, úzká a nebo která mají podkovy. A více se lepí sníh těžký, mokrý, než přemrzlý prašan. Zatímco v hlubokém sněhu někde na louce nebudou nášlapky až takový problém, jakmile kůň přejde na cestu nebo do míst, kde je sníh udusaný nebo ho je méně, nestabilita a klouzání bude o to výraznější.

Jak se bránit nášlapkům?

Možností máme skutečně dost. Obecně platí, že nášlapky trápí více koně okované. Proč tomu tak je? Má to hodně společného s tím, že v podobě podkovy se na kopyto dostává materiál zcela jiných vlastností, než je kopytní rohovina. Sníh se při došlápnutí mírně roztopí o teplejší kopyto nebo ho trochu roztopí tlak kopyta o zem. Jakmile kůň nohu zvedne, sníh opět zamrzne; tak se to neustále opakuje. Bosí koně obvykle namačkaný sníh rychle ztratí, protože nemá k čemu přimrznout. Pokud je však na kopytě železná podkova, má velmi nízkou teplotu a sníh k ní přimrzne tak pevně, že se samovolně ze zvednutého kopyta nevyklopí. S každým krokem, kdy se při došlápnutí stlačí sníh vůči zemi a kdy se kopyto střídavě mírně roztahuje a stahuje, sníh se v něm o to více napěchuje a nabaluje.
Z toho vyplývá, že nejjednodušší je koni na zimu sundat podkovy. Intenzita ježdění je stejně často nízká a pracující koně si jistě v tomto ročním období zaslouží odpočinek od jezdce na hřbetě. Jenže ani to není stoprocentní proti tvorbě nášlapků a navíc jsou koně, kteří si sundání podkov nemohou dovolit. Nemluvě o tom, že v našich končinách se sníh drží většinou jen pár dní či týdnů a zbytek času chodí kůň po tvrdém zmrzlém povrchu.

Do jisté míry sníží tvorbu nášlapek i tvar či usazení podkovy; pokud podkova sedí na vnitřní hraně nosného okraje přesně, nevzniká žádná štěrbina, do které by se sníh „zaháknul“. Lepší jsou i podkovy, které mají vnitřní hranu nosného okraje zakulacenou. Ty však o to více kloužou, což pro zimní podmínky představuje další nebezpečí a musí se opatřit ozuby. Bohužel tvorbě nášlapků to většinou příliš nezabrání.

Pro podkovaná i bosá kopyta pak existuje celá řada „babských receptů“, které spočívají v tom, že se chodidlo (popřípadě i podkova) potře či pokryje nějakou látkou, která zabrání zachycení sněhu. Můžeme je namazat sádlem, vazelínou, terpentýnovou silicí (= terpentýnovým olejem), zajímavé jsou i metody použít rozpuštěnou naftalinovou kuličku proti šatním molům. Tyto látky je třeba mazat na dokonale vysušené kopyto, aby se na rohovině udržely a bohužel jsou tahle opatření jen dočasná. Sníh, především mokrý, tuk z chodidla rychle setře a namazání je třeba zopakovat.

Především majitelé bosonohých koní mohou zkusit navléct jim přes kopyta vlněnou ponožku či omotat kopyta obvazem.

Z hlediska ochrany proti vzniku nášlapků mají současní majitelé okovaných koní výhodu v možnosti použít některé z moderních „technických“ vymožeností. Jsou jimi podložky pod podkovy. Lze použít podložky téméř jakékoli, nejlepší jsou však ty, které jsou určené právě k „vyhazování“ nášlapků. Bývají vyrobené většinou z gumy nebo plastu a lze je rozdělit do dvou skupin:

Plné podložky

Plné podložky, které zakrývají celou plochu chodidla a většinou mívají schopnost se vůči chodidlu pohybovat a svým pohybem „vyhazovat“ namáčknutý sníh pryč dříve, než pevně přimrzne. Mohou mít několik podob: buď jsou proděravělé, nebo vyklenuté od kopyta nebo mají uprostřed „bublinu“ (tzv. „poppers“) velkou asi jako tenisák. Jak se při došlápnutí kopyta na zem tlačí sníh proti klenbě podložky nebo bublině, ty se oploští a při odlehčení kopyta se vrátí do původního tvaru a sníh „vyhodí“ ven. Proto tyto podložky musí být pružné a nemají pevně vyplňovat chodidlo. Jejich nevýhodou je, že více kloužou a znemožňují pravidelnou kontrolu střelu a chodidla. Podložky s bublinou jsou konstruovány speciálně pro pohyb koně ve sněhu. Nesmí se s nimi jezdit po „holé“ zemi, protože pružná bublina může koně doslova nadhazovat a také se rychleji sešlape.

Vykrojené vyhazovací podložky

Vykrojené vyhazovací podložky (tzv „rim pads“), které na rozdíl od předchozích nepokrývají celé chodidlo, ale jsou jen pod podkovou a přečnívají z jejího vnitřního okraje do chodidla jako hadička. Tvoří tak hranici mezi chodidlem a podkovou a brání namrznutí změklého sněhu na ledové železo. Kromě toho hadička při došlapování a zvedání kopyta mění tvar (oploští se a zase „nafoukne“) a tím vyhazuje sníh a brání jeho akumulaci u podkovy. Obecně lez říct, že tyto podložky jsou lepší, protože méně narušují funkci střelky, nezakrývají chodidlo a nepodporují tolik podkluzování. Většinou jsou k dostání plastové nebo gumové, z nichž by gumové měly mít lepší účinnost. Nejlépe fungují vyhazováky na normálních otevřených podkovách, na vejčitých či zámkových podkovách je jejich účinnost snížená.