Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 8. část

Tak mne to rozhořčilo, až jsem se probudil – anebo mne spíš probudilo to, že Assad najel z asfaltu na prašnou cestu. Byli jsme někde – kdesi – v poušti a za námi končila silnice, i když jsme nejeli víc než hodinu a půl. Hilux za námi po prašné cestě drncal jak čiperka, je na to dělanej, ovšem já v našem vozidle jsem si připadal hodně nevhodně a ohroženě.

Skončila i ta prašná cesta

A o chvíli později se to ještě zhoršilo, protože skončila i ta prašná cesta a Astřička se brodila neprojetou pouští, holou písečnou plání. Občas to s námi podivně smýklo, že jsme uskočili ze směru cesty o dvacet metrů, ale naštěstí nebylo do čeho narazit. Pak, snad po hodině divné jízky kombinované se smýkáním, Assad zastavil. Poušť, ve které jsme byli, nebyla podle našeho pohledu ani v nejmenším odlišná od pouště, kterou jsme předtím projížděli, ale Assad vypadal spokojeně, že jako jsme tam, kde máme být. Po chvilce dokodrcal i Hilux a najednou jsme měli na písku pouště parkoviště.

„Postavíme tábor!“

„Postavíme tábor!“ vysvětlil Assad a začal spolu s ostatními vykládat Hilux. Tedy – Assad dal několik pokynů, pak vytáhl mobil a začal do něj mluvit, a ostatní pracovali. Když vytahali stan, Rijádův syn, onen mulat, kterému nebylo víc než šestnáct, někde na korbě vyhrabal motyku a začal kopat díru pro tyče stanu. Motyka byla taková, jakou známe ze staroegyptských maleb, krátký kopáč s čtyřhranným ostřím, kterým se ukopnutý kus písku rovnou vyhrábne z jámy, kterou kopete. Práce probíhala idylicky – to jest kluk kopal, Assad telefonoval, my s Jirkou očumovali a ostatní tři Arabi – Abdulhalim, Rijád a řidič – klukovi radili. Byl to fajn styl a já teprve v tuto chvíli pochopil, proč ho vlastně s sebou brali.
Pak byl stan vztyčen a bylo potřeba zatlouct kolíky. Což do písku samozřejmě nešlo – tak chlapi začali z pouště kolem snášet co největší kameny a kolík stanu s nimi zatížili. Docela mne překvapilo, že ony kameny byly obrovskými kusy zkamenělého dřeva s jasně zachovalou strukturou kmene včetně suků.
Stan stál, my k němu s Jirkou postavili naše ještě nevybalené batohy, a Assad pokynul, že jako vyrazíme. „To jako chytat?“ „Jo!“ A šlo se. Jiří nesl v ruce kameru a točil, já táhl přes rameno svou milovanou, patnáct let starou fotografickou Domke brašnu a „little big bigger“, kde jsem měl vše včetně vody, foťáku, pytlíků na hady a konečně i dostatek volného prostoru na nachytané hady. V ruce jsem měl své hadařské žezlo, to jest háček na chytání. V mém případě kus tenkého bambusu, do kterého je na konci vlepený silný, do písmene L zahnutý drát. Vyrobil jsem si háčky vlastnoručně a byl jsem na ně mimořádně hrdý.

Jsme jako vopravdu v poušti a chytáme

Šli jsme víceméně v rojnici, my s Jiřím, jak pro nás bylo vše nové, jsme za chvíli začali za Araby poněkud zaostávat, vše jsme prohlíželi a byli nadšeni, že jsme jako vopravdu v poušti a chytáme. Já uplatňoval své dovednosti v chytání z Balkánu a střední Asie – tam se chytá poměrně jednoduše, jednak koukáte, zda nějakého hada prostě neuvidíte, druhak obracíte vše – kameny, kůru, kmeny stromů – pod čím může být had zalezlý. Zde bylo na písku dost kamení, jak skutečně kamenného, tak oněch zkamenělých kusů dřeva, a já obracel jak vzteklej. Pod desátým kamenem jsem našel brouka, saharského smrtníka, a naprosto mne to nadchlo.
Vždyť když jsem v pubertě čítal onu zmiňovanou Halešovu knihu o Sahaře, věděl jsem, že rohatá zmije je snem skutečně nad mé poměry, jednak byla nedostupná, za druhé by mne s ní byla vyhodila maminka, ale že ti saharští brouci smrtníci, kteří v knize Stopy v písku také vystupovali, budou možná reálnějším snem! A skutečně, asi jako čtrnáctiletému se mi ty brouky, živé, podařilo v Praze na nějaké entomologické burze koupit, doma mě s nimi nevyhodili a já je okouzleně choval v malém akváriu, dokud nechcípli. A teď jsem toho brouka držel v ruce, ne koupeného za padesát korun na sběratelské broukařské burze, ale divokého, rovnou z přírody. Byl jsem velmi šťasten …

Umělé jezero v poušti

Tak jsem ho, abych to oslavil, hodil do plastové lahve s octanem etylnatým, hmyzí smrtičky, kterou jsem také mimo jiných užitečností měl v brašně. Brouk tam záhy chcípl. Ne že by mne usmrcování hmyzu tak bavilo, leč bratranec středního věku brouky sbírá a já mu chtěl pro utužení rodinných vztahů nějaké nachytat. Pak jsme šli dál, k podivné lesklé pláni na obzoru. Původně jsem myslel, že je to jen odraz světla, podobný tomu, jaký se v létě dělá na našich rozpálených asfaltových silnicích, iluze malého jezírka. Zde to bylo velké jezero a vypadalo jako fata morgana, ale naši průvodci k ní mířili zcela cílevědomě. Zrychlil jsem, došel Assada a zeptal se, co to je. „Umělé jezero. Z artézského vrtu,“ vysvětlil. Tak je to dobrý, nevidím fatu morganu, ale vodu.
Nohy se po kilometru začaly ozývat, byli jsme po nočním letu a ranním nedospání opravdu dost použití, a tak nám Arabové zase utekli. Když jsme došli k hradbě křovin, které rostly na jakési metr vysoké duně obklopující jezero, nebylo chlapy za křovisky vůbec vidět, jak nám utekli daleko. Ale slyšet je bylo. Volali nás. Tak jsme vykázali cosi jako pokus o běh a vyrazili za nimi.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)