John Gould a nesmrtelnost jeho jména

Většina z nás přijde na tento svět, prožije nějaký svůj život a zase ze světa odejde, aniž by po sobě cokoliv zanechala. Přemýšlíme o nesmrtelnosti a vlastně ani nevíme co by to mělo jako být? Nesmrtelným může být vlastně jenom jméno, které si bude pamatovat někdo, kdo přijde až po vás. To se některým lidem docela určitě povedlo, i když pravda, někdy ne zcela přijatelným způsobem.

Někomu třeba proto, že přišel na něco, co jiného dříve vůbec nenapadlo, například takový Einstein nebo Edison, velikáni ducha. Povedlo se to ovšem i hromadným vrahům jakými byli Stalin nebo Hitler. Někdo si svou nesmrtelnost jména dokázal zajistit zcela promyšleně, tak jako dávní vládci Egypta, faraónové. Jména jiných se stala nesmrtelnými téměř bezděky, náhodou a oni tento nepředvídatelný proces třeba i něčím podpořili tak, že se to všechno stalo. Mnohdy nám tím dokonce umožnili, abychom na základě toho studovali sami sebe, třídili svoje myšlenky, poznatky a postoje a putovali po stezce rozumu správnějším směrem. Nemohu se zabývat těmi, jejichž jména jsou nejen nesmrtelná, ale nabyla přímo kosmických rozměrů, protože těmi se zabývají povolanější, všiml jsem si však, že byly i osoby nesmrtelné třeba jen v rámci jednoho oboru, jakým je ornitologie. V tomto smyslu je pak nesmrtelné, zvláště pak pro chovatele drobného exotického ptactva, jméno Angličana Johna Goulda.

Jak učinit jméno nesmrtelným

Nesmrtelným se může stát vaše jméno v oborech, jakými jsou zoologie nebo botanika, poměrně snadno. Stačí, abyste jako první na světě popsali nový druh živočicha nebo rostliny a to pokud možno v nějakém prestižním časopise, který je tak nějak považován za vědecký. V ornitologii třeba anglický Ibis nebo American Museum Novitates, ale i další. Nemusíte toho tvora či rostlinu skutečně objevit, musíte je jako první popsat a tím objevit pro vědu. To je něco úplně jiného, to jsou dvě rozdílné věci. Může třeba existovat pták, kterého zná velké množství lidí a dokonce na rozličných místech zeměkoule a je přitom neznámým. Nikde v literatuře o něm nenajdete zprávičku. To se skutečně i stalo, když amadu manilskou znali jak domorodci na Filipinách, tak i chovatelé až v Kalifornii a nakonec byla jako nový druh objevena v obchodu se zvířaty. Takže jména pánů Hachisuky a Delacoura, kteří tohoto ptáka jako první v roce 1937 popsali, se stala nesmrtelnými, protože se budou psát vždy za vědeckým jménem tohoto druhu ptáků. Erythrura viridifacies Hachisuka et Delacour, 1937. 

Překážky k nesmrtelnosti

Vypadá to na první pohled jednoduché, ale zas až tak bez překážek to není. Pominu to základní, totiž to, že vy víte, že se jedná o druh ještě nepopsaný. Musíte to věrohodně sepsat a to pokud možno v nějakém světovém jazyce. Když to třeba chcete poslat do Ibisu, předpokládá se, že to uděláte v angličtině. I to však není zcela nutné, protože jsem tam objevil i texty psané francouzsky! A v anglickém časopise! Mnohem důležitějším však bude, jestli váš text budou pokládat za věrohodný a rozhodnou se jej uveřejnit. Možná, že překonat tuto nástrahu bude to nejdůležitější. Jakmile se vám tohle povede, potom to bude již mít svůj vlastní život, do jisté míry na vás zcela nezávislý. Pro někoho se můžete stát šikulou a budou vás obdivovat, protože jste si vtipně všimnul něčeho, na co sice všichni dennodenně zírají, ale jsou vlastně slepí, další vás budou pro totéž nenávidět. Jenže takhle je tomu v životě vždy a všude.

Otazníky

Vždy naleznete takových otazníků, že všechny se stejně zodpovědět nedají. Třeba takhle. Víme co je ornitologie, tady zase tolik otazníků nenajdeme. Kdo však je hoden pojmenování ornitolog? Jsem já snad ornitologem? No, neodvážil bych se to sám o sobě říci, i když se dennodenně vrtám v něčem, co s ptáky souvisí. Jsem ovšem důchodcem. Je ornitologem ten, kdo ji vystudoval? Problémem je, že ornitologie se sama o sobě nikde nevyučuje, je však součástí výuky na přírodovědeckých fakultách. Studenti získají nějaký všeobecný přehled a jenom někteří z nich se mohou potom ornitologií dále zabývat. Opravdu čistokrevných profesionálních ornitologů může být jenom pouhá hrstka. Zkuste si sami představit, kolik asi lidí může být placeno v našem státě jako ornitologové? Prsty na rukou vám jistě budou stačit. Asi se ptáte, proč takhle složitě kroužím okolo otázky, kdo to vlastně je nebo není ornitolog? Ptám se proto, že již zmíněný Angličan John Gould je všeobecně považován bez jakýchkoliv pochybností za ornitologa. Možná, že on sám se zase přímo za ornitologa ani nepovažoval. Spíše je to o tom, že ten člověk měl nějakou vizi, kterou chtěl uskutečnit a ono se mu to nakonec povedlo. Je to o tom, že docela dobře věděl jak na to, že to byl podle našich současných měřítek především více než schopný manager. Další věci jsme si k němu přidali sami na základě skromných informací. Popsal některé nové druhy ptáků, především australských, byl tedy ornitologem. Australské ptáky popsal jako první, byl tedy cestovatel. Vydal knihy o evropských, himalajských a především australských ptácích, krásně ilustrované, byl tedy zručným kreslířem a malířem. Možná, že jsem to sám takhle i několikrát napsal, anebo si to takhle nějak myslel, ani si to nepamatuji, jenže to takhle nebylo. V každém případě to byl nanejvýš schopný člověk, který hodně dokázal, i když pro něco zřejmě neměl dostatečný talent, třeba právě pro malířství.

Kdo tedy vlastně byl John Gould?

Dají se sice sehnat informace na internetu, ale tento sdělovací prostředek nepokládám za nejspolehlivější. Narazil jsem však na nějaké popisy v knize, která je věnována jiné velké postavě ornitologie devatenáctého století, Johnu Jamesi Audubonovi od Duffa Harta–Davise. Je otázkou, nakolik je vylíčení Johna Goulda v této knize ovlivněno tím, že autor straní spíše Audubonovi, o kterém napsal životopopisný román. Devatenácté století bylo naplněno zájmem o přírodní vědy, o ornitologii pak zvláště. Není se čemu divit, právě byla v plném proudu kolonizace a průzkum celých kontinentů, Afriky, Austrálie, Ameriky i Asie a Angličané v této činnosti hráli první housle. Do Anglie proudily celé sbírky zoologického materiálu, nepřehledné množství vzorků, které se pak třídily a zpracovávaly až na místě. Vzdálené kraje pročesávaly nesčetné výpravy za okolností, které by se dnes považovaly za nepřiměřené útrapy a tyto lidi můžeme nazvat pravými a nefalšovanými dobrodruhy. Právě tohle byli pionýři té doby. Namátkou si vzpomínám na jména Dr. Davida Livingstona nebo našeho Dr. Emila Holuba, či Ferdinanda Stoliczky. Livingston zemřel v Africe, Stoliczka v Himaláji. Nic z toho však nebyl John Gould.
John Gould; Hart–Davis o něm píše, že tak jako Audubon se stylizoval do podoby dítěte přírody, pocházel však ze zcela odlišného prostředí. Nenarodil se a nikdy nebyl žádný zálesák. Byl to syn předáka zahradníků na zámku Windsor, narodil se 14. září roku 1804 v Lyme Reges v hrabství Dorset v Anglii. Jeho otec se prý později domohl jakéhosi jmění. Jeho synovi se dostalo jen povrchního vzdělání, ale od svého otce se přiučil něco z botaniky. 

Uznávaný vycpávač zvířat

Stal se však obratným a uznávaným vycpavačem zvířat, především pak ptáků. Prý již jako mladík prodával vycpané ptáky chlapcům z proslulé Eton Colege, která ležela na protějším břehu řeky. V roce 1824 se stal oficiálním vycpavačem na zámku Windsor a o tři roky později, v roce 1827, pak získal místo prvního kurátora a restaurátora nově vzniklého Muzea Londýnské zoologické společnosti na Bruton Street. Hart–Davis o něm píše jako o předčasně vyspělém, teprve třiadvacetiletém, leč neobyčejně zručném vycpavači. Když se stal pracovníkem zoologické společnosti, pak v následujících třech letech vycpal také větší počet rozličných exemplářů i pro krále Jiřího IV., mezi jinými se pak uvádí dytík úhorní, dva kančilové, pštros a jako nejslavnější jeho exemplář žirafa. Hart–Davis pak dále o Gouldovi píše, že to byl bezesporu pilný, dosti prohnaný člověk s vynikajícím obchodnickým čichem, ale nikoliv talentovaný kreslíř, ba ani zapálený přírodovědec. Ptáci jej však fascinovali a měl pro ně takovou slabost, že i v neobratných kresbách, které pořizoval podle vycpanin, pak dokázal do značné míry vystihnout jejich charakteristické rysy. Nutno však podotknout, že v té době bylo všeobecně věnováno výuce kresby a jejímu nácviku mnohem více pozornosti než v dnešní době a lidé té doby byli také většinou daleko zručnějšími kreslíři než jsme my dnes. Také proto mnohým lidem mohou připadat jeho kresby v dnešní době jako vrchol umění. Když Gould získal v roce 1827 stálé dobré místo, oženil se s Elizabeth Coxenovou, která byla považována za schopnou malířku. Pocházela rovněž z rodiny zanícené pro ornitologii a oba spolu vytvořili schopnou a vlivnou tvůrčí partnerskou dvojici. Byla to právě Gouldova manželka, která v následujících deseti letech vytvořila většinu ze tří tisíc jím publikovaných ilustrací. V té době byl nejen velký zájem o ornitologii, ale především ještě nebylo vytvořeno nic, na čem by se člověk mohl učit ptáky rozeznávat jaksi teoreticky, nebyl žádný ucelený soubor ilustrací, kniha. Proto se nemůžeme divit, že to byla také doba, kdy se větší počet osob snažil nějaké takové souhrnné dílo stvořit. A dokonce jeden druhého považovali za konkurenci a mnohdy na sebe nevražili. Třeba právě Audubon s Gouldem. Nakonec si však prý vzájemně vyměnili po jednom exempláři svých děl. 

Místo tisku kresba

V té době také právě v Anglii začínala tak zvaná průmyslová revoluce. Tisk zdaleka ještě nebyl rozvinut tak, aby se snadno daly rozmnožovat reprodukce ilustrací. Všechno se to dělo takovými postupy, které v dnešní době jaksi považujeme za umělecké, nikoliv, snad by se dalo říci strojové. Základem všeho byl obraz nebo obrázek ručně namalovaný. Takový obrázek potom rytec přenesl a vyryl do kovové desky. Pochopitelně ručně. To byla a je trpělivá a vysoce umělecká práce, především v tom smyslu, že to musíte umět. Rytina se vytiskla a to jenom černobíle. Takto vytištěný obrázek se koloroval neboli vybarvoval opět ručně. Zase to byla práce titěrná, při které se vám nesměly třást ruce. V každém z těchto postupů pak zatraceně záleželo na tom, jak to kdo ze zúčastněných dovedl, jak to zvládl. Ještě v dnešní době, kdy však technika přenosu, technika reprodukcí je úplně o něčem jiném, záleží na tom, jestli jsou obrázky vytvořené jednou rukou, ve stejném duchu. Pokud se třeba na ilustrování nějaké knihy zúčastní více osob, znamená to vždy silnou degradaci její konečné podoby. Samozřejmě, že v každé době musí každou práci vždy někdo zaplatit. 

Století až dosud nezobrazených ptáků z pohoří Himaláje

V devatenáctém století ještě nebyl tak silně vyvinut systém nakladatelství jako dnes, právě se tato činnost začínala rozvíjet. Vydat nějaké souhrnné dílo o ptácích byla však činnost nákladná. Proto to mohl udělat jenom někdo, kdo buď peníze měl, byl třeba statkářem a vynášelo mu to nebo dokázal sehnat dostatek abonentů, předplatitelů. A to byl právě případ Johna Goulda. Jeho prvním dílem bylo Století až dosud nezobrazených ptáků z pohoří Himaláje, které vyšlo v několika částech v letech 1830 až 1831. Toto dílo nalezlo více než tři sta odběratelů, což bylo považováno za úspěch. Snadno si můžeme představit, že cena takové knihy, pokud se to dá vůbec nazvat knihou v dnešním slova smyslu, musela být značná a nemohl si ji dovolit každý. Samozřejmě, že takový úspěch vyvolával u konkurence nevraživost. Havell prý kysele poznamenal: pan Gould měl se svou knihou značný úspěch, díky němuž si sám o sobě utvořil značně vysoké mínění. Také Audubon svým konkurentem nepochybně pohrdal, protože Gould jaktěživ necestoval do vzdálených zemí, ale všechny své znalosti čerpal výhradně ze sbírek ptačích kožek, neboli balků, které z východu přivezli jiní. Nedostatek terénních zkušeností ovšem takového ctižádostivce odradit nedokázal, a proto Gould již roku 1832 začal pracovat na Evropských ptácích. Toto dílo pak vycházelo v průběhu dalších pěti let v několika po sobě jdoucích svazcích. Ilustrace v evropských ptácích již byly tištěny metodou litografie, tedy tisku z kamene, kterou vynalezl český rodák Karel Klíč. Kreslí se mastnou křídou na jemný vápencový kámen, který se potom leptá. Tato metoda je dnes opět považována za vysoce uměleckou disciplinu. Pro tuto knihu bylo vytvořeno celkem 448 desek. Z tohoto počtu pak dvaašedesát desek vytvořil mladý a vysoce talentovaný Edward Lear. Další jméno, známé dnes především chovatelům papoušků. Nikoliv proto, že by si jej dnes všichni pamatovali jako umělce nebo dokonce autora jeho vlastního díla Ilustrace čeledi Psittacidae neboli papouškovitých, ale proto, že jeden ze vzácných papoušků nese jeho jméno. Anordohynchus leari Bonaparte, 1856 – Ara Learův, někdy také u nás jmenovaný jako ara kobaltový. Dnes se říká, že Gould jej přizval ke spolupráci hlavně proto, aby svou samostatnou prací právě jemu přímo nekonkuroval.

Portrét s korelou

John Gould ovšem napravil svoji pověst, když nakonec přeci jenom cestoval do vzdálených krajů. V květnu roku 1838 odplul se svojí manželkou, synem Edwardem a ještě několika společníky do Austrálie. Že to nebyla tenkrát nějaká procházka dokládá skutečnost, že teprve v září téhož roku dorazili do Hobartu. Ten však leží až na Tasmánii. Teprve na zpáteční cestě se ještě zastavil v Sydney. Teprve po dvou letech se vrátil do Anglie. Jestliže celou třetinu času, kterou měl k disposici mu zabrala jenom cesta, je zřejmé, že na nějaké větší terénní výpravy neměl ani kdy. Útrapy takové cesty musely být značné, nakonec jeho žena zemřela záhy v roce 1841 ve věku pouhých 37 let. Dnes známe její podobu díky portrétnímu obrazu, na kterém je namalována, jak drží na ruce ochočenou korelu.

Akt vděčnosti

Nesmrtelnost jí však obstaral její manžel, když pojmenoval jejím jménem jednoho z nejpestřeji zbarvených, malých, zrnožravých pěvců světa. A samozřejmě si nevědomky zajistil i nesmrtelnost vlastního jména, když tohoto ptáka nazval ptákem paní Gouldové. Ten pták je dnes velmi oblíbeným klecním ptákem, především v Evropě, ale i v Americe, Jižní Africe, i ve své původní vlasti Austrálii. Nakonec tedy nikoliv vlastní dílo, ale spíše akt vděčnosti přispěl k nesmrtelnosti Johna Goulda. Když v roce 1844 toho ptáka popisoval a dal mu jméno své vlastní ženy, na tohle nemyslel. Nakonec v té době se jména autorů prvních popisů za jména živočichů ještě nepsala. Musel však tři roky po její smrti myslet na velkou ztrátu, kterou utrpěl. S použitím dnešního jazyka by se dalo říci, že to byla nenahraditelná ztráta jeho spoluautora. Na Johna Goulda se dnes můžeme dívat jako na obdivuhodnou postavu, která vyrostla z malých poměrů, přesto si dokázala zajistit svoje místo mezi nesmrtelnými.