Americký stafordšírský teriér

Plemeno, které se skloňuje ve všech pádech jako psí zabiják. Média si opravdu neberou servítky a uměle rozviřují nekalou kampaň proti tomuto úžasnému plemeni. Rovněž tak zařazení do tak zvaných „bojových plemen“ je výmysl, nad kterým se musí pozastavit každý kynolog.

"Bojový" staford?

FCI (Mezinárodní kynologická federace) řadí plemena psů do deseti skupin. Ani jedna z nich nenese název „bojová plemena“. Ten, kdo staforda vlastní, mi dá určitě za pravdu, že je to rovný nezáludný pes s úžasnou pamětí. Je využíván jako spolehlivý pracovní, lovecký i záchranářský pes. Jeho paměť je příslovečná. Co se jednou naučí, velice těžko se odnaučí. To platí v dobrém, ale bohužel i ve zlém. U staforda platí naprosto jednoznačně poučka – „co nechci aby dělal jako dospělý, nesmí si dovolit ani jako štěně“. Důslednost ve výchově je opravdu nutná, jako konečně u každého plemene. Nelze štěněti odpouštět neduhy, které by nám v dospělosti vadily. Pokud se této poučky budeme držet, budeme bez problémů.
Musíme si ale uvědomit, že staford je velice temperamentní pes, který potřebuje svoji energii vybít. Nechceme-li, aby ji vybíjel na zařízení bytu nebo na nás, je třeba mu věnovat dostatek času ke hrám a volnému pohybu. Ne nadarmo se říká, že kdo si hraje, nezlobí. Velice důležitý je kontakt s pánem, s rodinou a s lidmi vůbec. Znám mnoho lidí, kteří vlastní psy a ze zásady nechtějí, aby je kdokoliv hladil. Mají pocit, že je pes přestane bránit. Je to zcestný názor. Ke každému, ke komu se přátelsky chovám já, se musí přátelsky chovat i můj pes. Izolujeme-li psa od lidí, stane se nedůvěřivý. Nedůvěra může časem u méně jistých psů lehce přerůst ve strach, u dominantních psů ve zlobu. Oba tyto jevy jsou velice nežádoucí, ne-li nebezpečné. Věřte tomu, že pes daleko dříve než vy vycítí nebezpečí, a když má jít do tuhého, určitě zakročí.

Vhodný k dětem?

Musím však upozornit na jednu vlastnost, kterou ne každý zvládá, a to jsou potyčky s jiným psem. Staford určitě není rváč. Pokud k tomu není veden, sám rvačky nevyvolává. Když ho ale cizí pes napadne, pak nastává problém. V žádném případě si to nenechá líbit. Smůla je v tom, že při jeho síle a hmotnosti to většinou nedopadne pro protivníka dobře. Další velký problém je, že si to pamatuje a pak už musíme při setkání s jiným psem být velice obezřetní. Proto si dovolím oponovat všem, kteří uvádějí, že je to pes vhodný pro děti. Doma nebo v rodině ano. Nikdy bych však nedovolila dítěti, aby s ním šlo samo na procházku, protože fyzicky takového psa nemůže zvládnout.

Jaký pán, takový pes

Největší neštěstí je, když si staforda pořídí člověk psychicky labilní, hrubián nebo někdo, kdo si tím léčí komplexy méněcennosti. Takový jedinec ho samozřejmě vychová k obrazu svému, což bývá dost zásadní problém. Bohužel, někdy bohudík, každý pes je obrazem svého pána. Tím jsem chtěla říci, že pokud má pes nějaké „výpadky“ v povaze, je to vždy zaviněno špatnou výchovou. Nejvíce chyb se dělá v trestání psa. Musíme vycházet z toho, že pes nemyslí. Jedná jen pudově – to je to, co mu dala příroda a pak provádí to, co ho naučíme (nebo nenaučíme). Bitím se psem nic neuděláme. Největší nešvar je trestat psa za něco, co udělal před pěti, deseti minutami, před hodinou nebo třeba včera. Žádný pes nechápe, proč je trestán. Ono to sice vypadá, že vám rozumí, protože když mu nadáváte, že udělal loužičku, roztrhal botu, stáhnul ubrus nebo sežral co je na stole, tak se před vámi krčí nebo utíká. Musíme si ale uvědomit, což my jako lidé s vybavením mozku dokážeme, že když psovi nadáváme, určitě silně zvýšíme hlas, který má v ten okamžik úplně jiné zabarvení. A to je to, na co pes negativně reaguje. Zkuste jednou ve stejné situaci použít stejná slova, ale mazlivým hlasem. Je pravda, že nás to někdy dost naštve, ale musíme si opět uvědomit, že je to vše naše vina. Když nám pes něco zničí, je to určitě tím, že se nudí, je dlouho sám bez dozoru a má navíc pod nosem spoustu věcí, se kterými si může beztrestně hrát. Největší nebezpečí hrozí u štěňat a dorostenců. Takže trestat můžeme psa pouze v momentě, kdy něco provádí. Za minutu už je pozdě! Obvykle silný povel „fuj“ nebo „nesmíš“, případně zároveň malý políček stačí. U některého psa je to nutné zopakovat několikrát, staford to většinou pochopí hned. Když si někdo koupí štěně do bytu a je celý den v práci, je to velká nezodpovědnost vůči psovi. V konečné fázi se nám to vymstí. Přece nemůžeme chtít na štěněti, aby celý den leželo v koutku a čekalo, až se pán milostivě vrátí.

Štěně se necvičí, ale vychovává

Další problém nastává při výcviku. Co je nám platné, že si ve třech měsících na povel sedne, když ho nepřivoláme, venčí se nám v bytě, případně ničí na co přijde. Berme štěně jako miminko a neničme mu dětství. Určitě nikdo z nás nechtěl nikdy na dítěti, aby ve třech letech umělo číst a psát. Na to má přece čas. Chceme ale, aby nečůralo do plínek, umělo se najíst, začalo mluvit a podobně. Takže buďme trpěliví, ale důslední, nechtějme nemožné, přistupujme ke štěněti jako k živé bytosti, která nás bezmezně miluje a někdy nám to dává trochu neurvale najevo. Každý mi dá určitě za pravdu, že svoji lásku nám pes projevuje vždy. Je mu úplně jedno, jestli jsme chudí nebo bohatí, jestli jsme krásní nebo oškliví, jestli chodíme v teplákách nebo ve smokingu, máme-li špatnou náladu nebo jsme smutní. Buďme šťastní, že máme kamaráda, který nás bere i s našimi chybami a chovejme se k němu taky tak.