Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 9. část

Funěli jsme saxaulovým porostem, co nám zbytky sil pro ten den stačily, až jsme doběhli k chlapům, co stáli do kroužku kolem jednoho keříku na haldě písku. „Tamhle jsou stopy!“ ukázal Assad. Skutečně – řádka stop se táhla odkudsi z dun až k tomu keříku, co kolem něj stáli.

Stopa pouštních zmijí nevypadá jako klikatý had namalovaný do písku, ale jako sled otisků zmije, která je v písku otištěna opakovaně, v pruhu otisků, které spolu sousedí bokem. Jako by byly v písku otištěny desítky vzájemně nespojených stop vedle sebe ležících hadů. Zmije, která se plazí pískem, tak jede vlastně bokem, ne ve směru hlavičky, ale směrem doprava či doleva od podélné osy těla. Jiní hadi – ani pouštní – než zmije rodu Cerastes se takto nepohybují. Umožňuje jim to efektivní pohyb i na tak sypkém materiálu, jako je převátý saharský písek.

Zmije bez rohů

Všichni koukali do keříku, až konečně Rijál, který vypadal v té poušti nejorganičtěji, naopak Assad v kraťasech a tričku tu působil méně patřičně než my s Jirkou, cosi arabsky řekl. „On ji vidí!“ tlumočil Assad. Došel jsem opatrně k Rijádovi a on mi ukázal svou hůlkou do nitra keříku. A skutečně – tam dole, v kořenech saxaulu, ležel drobný hádek okrově pískové barvy a dokonale splýval s pozadím. Bez dovolení – ale co, vždyť tu ti chlapi byli za naše peníze – jsem svým háčkem hada nabral a vyhodil z keře na plochu písku, kde neměl kam zmizet. A začal jsem ho hákem umravňovat, aby se držel na fleku. Jak se ukázalo, zmije neměla rohy. „To není Cerastes vipera, ale bezrohá Cerastes cerastes!“ vysvětloval Assad. Bylo mi to jedno, jak to nemá rohy, tak to nechci. Ale pak jsem si vzpomněl na Štěpána.
Než jsem totiž do Egypta odjížděl, stalo se cosi neuvěřitelného. Štěpán dostal do firmy poptávku na nějaké severoafrické plazy a štíry, a objednal si je právě u Asaada – vždyť jsou dlouholetí obchodní partneři. A když mu stejně měli přijít z Egypta hadi v bedně, tak mi nabídl, abych to, co nachytám, dal do jeho bedny. Nesmírně mi tím pomohl, celý transport hadů měl totiž několik háčků. Především – nejrůznějším pašerákům plazů tak často utíkali jejich svěřenci právě na palubách letadel, že vám dnes už ani na palubu, ani jako spoluzavazadlo prakticky žádné aerolinie plazy nevezmou. Rozhodně ne ty české, se kterými jsem letěl. Musíte si proto zvířata nechat poslat jako cargo – a to jsou samozřejmě mnohatisícové náklady navíc. Kromě peněz mi Štěpánova nabídka ušetřila i nákup bedny, za kterou chce Assad padesát dolarů. Její transport platíte aeroliniím dle rozměrů, na které máte váhový limit, který je pro komoditu jako plazi více než dostačující, takže Štěpán měl platit stejně, ať už by v jeho bedně mí hadi byli nebo nebyli. A další úspora byla za veterinární papíry, za které chtěl Assad rovněž padesát dolarů – je to u něj jednotková cena, levněji nepracuje.

Chytání hada

Jak jsme stáli nad zmijí, vzpomněl jsem si, co za zvířata vlastně Štěpán od Assada objednával, bylo tam deset C. cerastes a deset C. vipera, a tak říkám, že mohou toho hada vzít pro Štěpána. A Rijád ho skutečně promptně chytil a dal do pytlíku. Jedovatý had těchto rozměrů se chytá tak, že mu háčkem přimáčknete hlavu k podkladu tak, aby s ní nemohl hýbat, a druhou rukou, než ve které máte hák, hada uchopíte pevně prsty za hlavou, takže na vás nedosáhne svými jedovými zuby.
První zmije byla v pytlíku a já měl takový lehce zmarněný pocit. Přišlo mi fakt nespravedlivý, že sem jedu až z Prahy, platím jim šest set dolarů, ukecám kamaráda, aby taky jel a taky zaplatil šest set dolarů, a pak první zmiji samozřejmě nemůžu najít já, ale oni, pro které to není žádný svátek. Fakt mě to mrzelo. Tak jsem prohledával okolní keříky, jestli nenajdu alespoň nějakou užovku, ale kromě několika velkých černých brouků, které jsem poctivě usmrtil pro rodinu, jsem nenašel nic.

Další had

Pak se mezi dunami vynořil malý místní muž, snad třicetiletý, ale fakt prcek, oblečený v tradiční arabské košili kamis světle modré barvy, takže dokonale vypadal, že je v noční košili. Dal řeč s našimi chlapy a zjevně mu zaimponovalo, že chytají hady, ke kterým on měl dle vlastních slov (těm jsem nerozuměl) i gest (srozumitelných mezinárodně) fakt strach. Sedli jsme všichni na písek a dali cigáro. To se dělá tak, že jeden vytáhne krabičku a podělí všechny cigaretou. Byl jsem za ni vděčný, občas jsem si lokl vody z láhve schované v Domke brašně, a měl jsem toho za ten den už dost. Byla sobota večer a já naposled pořádně spal v noci na pátek.
Vyrážíme zpět k autům a stanu, našemu tábořišti, protože je pět hodin večer a za hodinu budou zhasínat, v Africe je soumrak rychlý. A hodinu cesty to máme určitě. Pastýř – ten v noční košili je pastýř a stádo má někde daleko u onoho umělého jezera – jde s námi a ještě se k němu přidá místní kluk na oslu. Široko daleko je jen poušť a ona vodní plocha, ale je tu docela živo.
Jdeme, a najednou se pastýř zastaví u díry do písku a volá Assada. Horečně cosi vykládá, ukazuje prstem a já brejlím tam, kam jeho prst míří, a teď vidím i já, že pod tenounkou vrstvičkou písku zahrabaná leží malá, sotva patnáct centimetrů dlouhá zmijka a nehýbá se. Zfrustruje mne to pro ten den definitivně, ale najít tu stopu, která jediná z hada byla vidět, bych si fakt netroufl. Tak počkáme, až se z šera, které mezitím nastalo, vynoří osvědčený Rijád, zmijku holou dlaní z písku vyhrábne a vyhodí na povrch a pak už háčkem standardně odchytí a hodí do pytlíku. Zase jsem nebodoval. Zhnuseně se plouhám do tábora, Jiří už ani netočí, jaká je tma, a já si říkám, že druhý den se třeba karta obrátí a já si konečně chytím hada.

Utáboření

Chlapi dali kvůli větru, co začal foukat, vařič s propanbutanovou bombou do prázdného kartonu od vody a uvařili čaj. Pak jsme otevřeli konzervu nějakých místních fazolí trochu uzené chuti a s arabským chlebem jsme to loutali rukama. Oblíbená multikulturní pověra říká, že Arabi si sice vytírají zadek prstem, a ne papírem, ale používají k tomu jen a jedině levou ruku, kterou nejedí. Jedli oběma. My taky.
Assad vysvětlil, že stan je postaven pro nás, my zase jemu, že ho nepotřebujeme a že si jdeme lehnout do pouště. Předtím se s námi najedl i pastýř a pak nás dva, když jsme si otřeli ruce a začali se s Jiřím chystat na kutě, následoval. Bylo mi divné, proč s námi dvěma, kteří si prostě vzali bágly a šli sto metrů od stanu, jde, ale neřešil jsem to a v klidu si začal na příhodném místě rozkládat karimatku.
„Ne, ne!!“ vysvětloval rukama nohama pastýř a ukazoval, že si mám vzhledem ke směru větru lehnout jinak. Nediskutoval jsem a poslechl ho, on tu na rozdíl ode mne už někdy spal. Pak jsem si zalezl do spacáku, pastýř pochopil, že už nic zajímavého neuvidí, tak se rozloučil a šel zpátky ke stanu. Já si zapálil poslední cigaretu před spaním, vychutnával jsem si klenuté pouštní nebe nad námi a i to, jak ke mě vítr občas zavál hrkavou arabštinu od stanu, kde mezitím chlapi vyčarovali ohýnek. Pak jsem začal pomalu usínat a zase jsem byl zpátky v tom podivném příběhu zabavených želv a vězněného kamaráda.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)