Jak funguje kůň Část 33.: Co kůže cítí?

Než se přesuneme zcela pryč od kůže, podívejme se ještě na jednu její důležitou vlastnost. Tou je hmat. Nebo ještě jinak: vnímání různých fyzikálních podnětů z okolí, mezi které patří podněty hmatové, ale i teplotní či chemické nebo dokonce elektromagnetické.

Kůže jako ochrana

Půltunový koňský kolos odpočívá v letním parnu. Vzduchem bzučí mouchy a ne jedna se zkusí usadit na jeho hlavě či hřbetě. Každou chvíli se mihnou dlouhé žíně ocasu a šlehnou se po hřbetě přesně v místě, kde se dotěrný hmyz dotkl jeho kůže. Každou chvíli kůň zatřepe hlavou, aby se zbavil hmyzu u očí, cukne mu plec, aby žíznivý ovád poodletěl o kousek dál. Tak velké zvíře a dokáže na svém těle cítit skoro neviditelnou mušku. Ale to není jediný důkaz kožního smyslu – hmatu. Však celé jezdecké umění je založeno právě na schopnosti kůže vnímat dotyky, ale dokonce i různě silné tlaky přicházející z různých směrů.
Pysky koně, nejcitlivější hmatový orgán, dokážou velmi pečlivě prozkoumat potravu a vybrat z hromady sena to nejchutnější stéblo nebo vysbírat z trávy jednotlivá zrníčka rozházeného ovsa. Ani to však není vše, co kůže dokáže cítit.
Prostředí, ve kterém kůň žije, se neustále mění. Každou chvíli na jeho tělo „dopadne“ sprška signálů informujících ho o těch změnách, kterým se bude muset jeho tělo co nejdříve a nejlépe přizpůsobit. Začalo foukat? Změnila se teplota nebo vlhkost vzduchu? Je jiný tlak vzduchu před bouří? Ale kůň si i sám aktivně vyhledává informace o prostředí, v němž musí nebo chce žít, prozkoumat předměty, jaké jsou jejich vlastnosti a zda se jedná o potravu nebo třeba o něco nebezpečného, zda před ním stojí něco tvrdého a neústupného, nebo zda to může snadno přelomit nebo zmáčknout. Proto musí být schopen potřebné věci prohmatat. A v neposlední řadě mohou na koně působit vnější podněty do té míry, že by mohly jeho tělo poškodit. Než se to stane, způsobí koni bolest – a bolest mu řekne, že se děje něco nebezpečného a je nutné od zdroje bolesti pokud možno ihned odstoupit nebo se aspoň odtáhnout.
V kůži, která představuje ochranný obal těla, se proto nacházejí velmi husté nervové pleteně, které končí v různých receptorech, což jsou „zařízení“ schopná zachytit nějaký signál z vnějšího prostředí, přeměnit ho na nervový impuls a ten poslat po nervovém vláknu do speciálních oblastí mozku či míchy ke zpracování a vyhodnocení (obr. 3).
 

Co kůže cítí

Známé kožní receptory jsou schopné zachytit několik kontaktních podnětů:
– mechanický dotyk,
– tlak,
– teplo nebo chlad
a zprostředkovávají tak několik základních pocitů - převzato od lidí, protože koně nám samozřejmě své vnímání okolí těžko přesně řeknou:
– lehký dotyk,
– tlak,
– natažení,
– chlad,
– teplo,
– bolest.
Tyto pocity lze kombinovat a vznikají další vjemy, například:
– pocit mokra,
– řezání,
– píchání,
– lechtání (svědění),
– lepkavost,
– stereognozie (schopnost rozeznat tvary předmětů) aj.
Tlakové a dotykové receptory jsou často poměrně složité útvary, které díky svému zvláštnímu upořádání dokážou zachytit kvantitativní i kvalitativní vlastnosti odpovídajícího mechanického podnětu.

Receptory hmatových chlupů

Bohatá nervová síť v ochlupené kůži vystupuje z hlouběji uložených nervových vláken a obklopuje jako manžeta horní části chlupových folikulů těsně pod pokožkou, kde vytváří tzv. receptory chlupových folikulů. U koní mají velký význam především u hmatových chlupů. Na horním a dolním pysku koně jich najdeme přes padesát. Nejhustěji rostou na pyscích až ke koutkům, další pole je za nozdrami. Dva až pět hmatových chlupů najdeme na horním víčku, na dolním pak rostou ve dvou řadách a je jich přibližně devět až osmnáct (obr. 4, 7b).

Jak je vidět, hmatové chlupy jsou nesmírně citlivým hmatovým komplexem a neměly by být z tohoto důvodu odstraňovány v pochybné snaze zkrášlit své koně pro různé výstavy. V Německu a Švýcarsku je zákaz odstraňování hmatových chlupů u koní zakotven dokonce v zákoně na ochranu zvířat proti týrání.

Složité hmatové receptory

Nervová síť samozřejmě zasahuje i do dalších vrstev kůže a přivádí hmatové (a někdy i teplotní) informace z dalších hmatových tělísek (obr. 5, 6, 7a):
– zapouzdřená Meissnerova a Krauseho tělíska: najdeme je v horních vrstvách kožní škáry, bohatě například na horním pysku;
– rozptýlená Ruffiniho tělíska,
– Merckelovy disky: speciální a velmi citlivá dotyková tělíska, která se nacházejí v pokožce očních víček, hřbetu nosu a v ohbí spěnky, často spojená s chlupovými folikuly;
– lamelózní Vater–Paciniho tělíska, které jsou uloženy v podkoží.

Hmatové receptory mají jednu zvláštní vlastnost, díky níž mohou vnímat rozdílně tlak, dotyk nebo vibrace. Jedná se o adaptaci neboli znecitlivění na podněty. Pokud je adaptace u receptoru rychlá, jsou schopné vnímat podněty působící velmi rychle za sebou. Příkladem jsou Paciniho tělíska vnímající dokonce rychlé vibrace nebo Meissnerova tělíska vnímající i lehké dotyky. Naopak hmatové receptory (Merkelovy, Ruffiniho) se adaptují pomalu a mají proto dostatek času zanalyzovat podnět, zjistit jeho sílu, rozsah, charakter, popřípadě i směr a organismus ho vnímá jako tlak nebo tah. Díky adaptaci těchto tělísek přestává kůň po určité chvíli dotykový nebo tlakový podnět vnímat, prostě na něho „zapomene“, dokud se podnět nezmění. Tak si kůň „zvykne“ na sedlo či uzdečku, nebo třeba na nové kamaše na nohách, tak lze koně neustálým okopáváním znecitlivit či otupit na jemné pomůcky holeněmi. Dosednutí nové mouchy však může vyvolat obrannou reakci, přestože na daném místě už „bez povšimnutí“ sedí několik dalších.

Volná nervová zakončení

Volná nervová zakončení v pokožce nebo těsně pod ní pak jsou součástí termoreceptorů a nociceptorů (receptory bolesti).
Termoreceptory jsou schopné vnímat infračervené záření a tedy různou teplotu nebo lépe řečeno rozdíl teploty mezi působícím podnětem a vnitřní teplotou. Tzv. chladové receptory vnímají nižší teploty (čili pokles teploty). Tepelné receptory pak zaznamenávají teplotu vyšší nebo zvýšení teploty působícího podnětu vzhledem k vnitřní teplotě. To, zda dotyčný jedinec cítí chlad nebo teplo, však nemusí záležet na skutečné teplotě podnětu, který na receptory působí. Hodně záleží mimo jiné i na „kalibraci“ kůže. Klasickým příkladem může být následující pokus: Vezměte si tři misky. Do levé dejte vodu o teplotě 35 °C, do pravé o teplotě 25 °C a do prostřední o teplotě 30 °C. Ponořte pravou ruku do pravé misky, levou do levé. Jakmile si vaše ruce zvyknou na teplotu vody v miskách, vnořte obě ruce najednou do prostřední misky. Přestože jsou ve stejné vodě, pravé ruce bude připadat teplá, levé chladná.
Vnímání bolesti je ještě trochu složitější, protože bolestivé podněty mohou mít nejrůznější charakter. Mluvíme o kůži, budeme tedy mluvit pouze o bolesti povrchové. Bolest je informace o hrozícím nebo již probíhajícím poškození organismu a mohou ji vyvolat mechanické , teplotní či chemické podněty:
– velký tlak (a štípání),
– nadměrné natažení,
– píchání,
– řezání,
– vysoké (> 45 °C) a nízké (< 10 °C) teploty,
– histamin (chemická látka provázející například zánět) - je odpovědný i za svědění,
– rozpad tkání (na receptory bolesti pak působí draselné ionty uvolněné z rozpadlých buněk) aj.
Protože bolest spojená s vysokou teplotou je vnímána především receptory z pokožky, popálení velmi rozžhaveným předmětem (do ruda až běla rozpálené železo), který rychle způsobí zuhelnatění pokožky i horních vrstev škáry a tím i její znecitlivění, je méně bolestivé než spálení se předmětem výrazně chladnějším (krmivo přelité převařenou vodou). Není se proto čemu divit, když hříbě při pálení výžehu neprojevuje bolest.

Co vše vnímají jednotlivá tělíska

Vater–Paciniho tělíska    tah, tlak, vibrace
Meissnerova tělíska    dotyk, tlak
Merckelovy disky    dotyk, tlak
Krauseho tělíska    chlad, bolest, tlak
Ruffiniho tělíska    teplo, tah, chlad

Vnímat tlak, teplo či chlad a bolest však není vlastní pouze kůži, ale tuto schopnost mají i sliznice, které vystýlají tělní otvory a vnitřní orgány. Velmi dobře lze cítit polykané sousto skoro až „do žaludku“, horké nebo studené, měkké či tvrdé, stejně tak „sousto“ připravené se v podobě trusu vyloučit ze střev ven.
Nelze zapomenout ani na hmatové schopnosti kopyta, konkrétně v oblasti jeho patek a střelky, (jak jsme si o nich psali v minulých dílech), které kůň využívá k prozkoumávání terénu.