Zcela červený kanár je pták docela výjimečný. Když tak o tom přemýšlím, nevzpomínám si, že by vůbec něco takového v přírodě existovalo. Jen několik druhů takových ptáků nese na svém těle výraznou červenou barvu. Kardinálové červený a ohnivý, nějaká ta tangara a suříkovec a ovšemže, čížek ohnivý. Ještě by se nějaký další i našel, ale každý má pak někde na svém těle ještě jinou barvu, třeba černou, případně hnědou.
Červená je spíše barvou papoušků, ale i u nich si nevzpomínám na jediného, který by nesl svoji červenou barvu od špičky zobáku až po ocas. I ten nejčervenější z papoušků, kterým je asi lori červený, má v křídlech tmavou kresbu. Takže právě a jedině kanár může být celý, ale opravdu celý červený. Ovšemže jenom v peří. Je to však pták umělý, který se v tomto vybarvení v přírodě nevyskytuje. Je dílem lidské píle, důvtipu a trpělivosti. Ale i náhody a kapičky štěstí. Bez té to prostě nejde.
Původní divoký kanár, jak všichni vědí, je endemitem z Kanárských ostrovů a Madeiry. Avšak dokonce ani na Kanárských ostrovech není domovem všude. Nehnízdí na Lanzarote a Fuenteventuře. Ačkoliv jde o ptáka téměř všeobecně známého, jen málokdo ví jak vlastně ve skutečnosti vypadá. Dokonce i dnes, kdy již statisíce Čechů navštívili jeho domov a většina z nich si dokonce myslí, že tyhle ostrovy turistiky jsou pojmenovány právě po něm. Nejsou, jméno jim prý dali psi, latinsky Canis. Oblíbená otázka televizních soutěží. Kanár divoký je nejbližším příbuzným evropského zvonohlíka zahradního Serinus serinus. Mnozí ze systematiků se domnívají, že jde jen o zeměpisnou formu obou druhů. Tento názor však v dnešní době nepřevažuje. A já jako chovatel jej mohu s klidným svědomím podpořit. Jedna z formulací toho, co je to druh, hovoří o organismech, které mají společný původ a plodně se mezi sebou kříží. Jenže potomci křížení mezi kanárem a zvonohlíkem zahradním jsou z vysoké míry neplodní. Kdysi jsem se snažil zmenšit postavu postavových kanárů Fife-fancy právě pomocí křížení se zvonohlíkem, ale nikdy jsem se nedostal přes druhou generaci. Všichni ptáci F2 byli neplodní. A to ještě byl ideálnější případ, protože tito postavoví kanáři nejsou nositeli vlohy pro ukládání červeného barviva do opeření. Tím pádem jsou tito kanáři příbuzensky bližší a to jak směrem k divokým kanárům, tak i ke zvonohlíkům. Mohu se sice s tímto názorem dostat do podezření, že tomu houby rozumím, což je také pravda, ale těžko mi to bude někdo vysvětlovat, protože tyto přírodní bariéry jsou velmi tvrdé a nekompromisní. Jinak by se svět hemžil bastardama. Svět se jimi ovšem nehemží, s výjimkou jistého druhu tak zvaně vyšších obratlovců druhu Homo sapiens
Vraťme se ke kanárům. Původní kanár tedy nemá žádnou vlohu ukládat ve svém peří červené barvivo. Mít však červeného kanára napadlo chovatele velmi záhy. Bodejť by ne. Zpívající kanár se kdysi dávno vyvažoval zlatem. Kdyby byl k tomu ještě i červený, byla by jeho cena astronomická. Zpočátku se hledaly cestičky pomocí výživy. Žlutá barva poněkud ztmavla, ale to bylo všechno. Takže se začaly hledat i jiné cesty a to především genetického charakteru. Nakonec se také našla správná cesta, i když se o tom dneska můžeme dočíst ledacos. Například v jedné z nejlepších knížek o genetice, v titulu ABC genetiky drobných zvířat od Doc. ing. Rudolfa Šilera, DrSc a RNDr. Jaromíra Fiedlera, CSc najdeme větu, že: „kanár se celkem plodně kříží s různými jinými druhy příbuzných ptáků, jako např. se stehlíkem, čížkem, konopkou, jikavcem a dalšími.“ K tomu bych poznamenal, že tedy s jikavcem jsem žádného křížence neviděl nikdy, ani o něm neslyšel. Kříženců se stehlíky a jinými druhy našich ptáků jsem sám vychoval hodně, ale všichni tito kříženci byli neplodní. Ono takové křížení je vůbec zajímavé, protože každý z těchto kříženců byl samec, samici jsem neměl nikdy. Tím však nechci říci, že by se nemohly samice i objevit. Sám jsem však žádnou nevychoval. Jak se tedy vlohu být červeným podařilo přenést na kanára? Povedlo se najít druh ptáků, s jehož pomocí to nakonec šlo.
Ta cesta nebyla jednoduchá ani samozřejmá. Byly to celé roky marných pokusů a trpělivé práce. Jen si to představte. Ptákem, s jehož pomocí se podařilo vyšlechtit červeného kanára byl jihoamerický čížek ohnivý Spinus (Carduelis) cucullatus (Swainson, 1820). Tento pták nebyl nikdy na evropském trhu zcela běžným ptákem. Před první světovou válkou byl v Evropě považován za vzácnost. Až teprve po jejím skončení se stal dostupným, díky tomu, že se jej chovatelé naučili odchovávat. To také otevřelo cestu k hojnějším pokusům o křížení s kanárem. To však nebyla nějaká výletní promenáda. Dnes se již nedozvíme kdo jako první s těmito pokusy vůbec začal. Bylo to však více chovatelů a trvalo mnoho let, než se vůbec dostavily první náznaky úspěchu. Nejdřív tedy musíte slušně investovat, abyste získali dostatek těch drahých čížků. To máte jeden rok. Druhým rokem je křížíte s kanárem. Třetím rokem pokračujete a hledáte takového křížence, který je vůbec plodný. Tak jako i u jiných kříženců, jsou totiž většinou neplodní. Ta neplodnost je záludná, protože se může vždy znovu objevovat, jako je tomu u první generace F1. Potom, když konečně byli nalezeni plodní kříženci, následovaly chybné domněnky a postupy, protože červená barva se stále neobjevovala. Všechny ty pokusy, nezdary a další úporná snaha musely trvat desítky let, než se na světě objevil skutečný červený kanár. Musíme si však dobře uvědomit, že snaha o skutečné upevnění, prošlechtění jeho červené barvy stále pokračuje. Stále existují červení kanáři lepší a horší. Stále tomu není tak jako v přírodě, kde třeba právě každý čížek ohnivý nese téměř shodnou červenou barvu. Jinými slovy. Chovatelé mají stále na čem pracovat.
Sem tam se objevují u různých autorů sporadické časové údaje, jak pokračovala snaha o vyšlechtění červených kanárů. Zdeněk Veger říká, že ten kdo upozornil na možnost přenesení červeného faktoru na kanára z čížka ohnivého byl Dr. Duncker. Walter Wiener pak říká, že v roce 1928 a 1929 vydal Dr.Dunker dvě díla, ve kterých po mnoha pokusech objasňuje dědičnost zbarvení kanárů. Podle Vegera pak až v roce 1933 dospěl Dr. Dunker k názoru, že použijeme-li žlutou samičku, nemůžeme dojít dále než k bronzové barvě, neboť základní žlutá barva samičky brání vzniku červených mláďat. Vcelku logicky se proto prováděly pokusy se samičkami bílými a to jak s dominantními, tak i recesivními. Zdeněk Veger to dosti podrobně popisuje. Tyto pokusy pak ukázaly, že čížek ohnivý má jen jeden červený faktor a druhý žlutý! Následuje další časový údaj. Dvacet let byli chovatelé přesvědčeni, že čížek ohnivý nemá žlutý faktor, avšak mýlili se. Ani o čížkovi ohnivém, ani o recesivním bílém kanárovi se nepředpokládalo, že mají také žlutý faktor. Teoreticky mělo by křížení čížka ohnivého s recesivním bílým kanárem dát mláďata červená. Proti očekávání však výsledkem všech četných křížení byla skutečnost, že při křížení čížka ohnivého s kanáří samičkou jakékoliv barvy nevznikne v první generaci ani červený ani načervenalý pták. Bylo tedy nutné křížit dál. Ukázalo se, že samičky první generace jsou všechny neplodné. Samci pak jsou plodní jenom někteří. Dalším křížením se dospělo k některým plodným samcům lehce oranžové barvy. Teprve ve třetí generaci byly některé samičky plodné. Až teď tedy bylo možné spojit oranžového s oranžovým a dostat se k oranžovým mláďatům. Opakováním celého postupu se dospělo k červenějším samcům. Samičky však byly téměř bezbarvé a zpočátku se z chovu vylučovaly. Avšak Matern přišel na to, že právě tyto světlé samičky jsou nejcennější. A právě díky jim vděčíme za první skutečně červené kanáry. W. Wiener jmenuje tři německé chovatele, kteří se zasloužili o vznik červených kanárů. Jsou to C. Balser, L. Dehms a B. Matern.
Ze všech těchto údajů nakonec plyne, že dnešní kanár, chovaný v klecích chovatelů, je geneticky více vzdálen svému divokému předkovi, než tomu kdy bývalo. Vloha ukládat červené barvivo ve svrchním peří je dnes přítomná u velkého množství kanárů a to i u těch, na kterých to není vidět na první pohled. Pták, který takovou vlohu nese, je samozřejmě geneticky vzdálenější divokému kanárovi než pták, který tuto vlohu nemá. Proto se u většiny kanárů postavových viditelná vloha pro červený faktor netoleruje. Samozřejmě, že existují snahy přenést červený faktor mezi postavové kanáry. Je to však kardinální chyba, protože tím se automaticky oslabují vlohy pro změněnou postavu.
Původně existovala celá řada barevných odstínů kanárů od bílé až po červenou barvu. Světlí a samozřejmě i tmaví kanáři byli proto nejrůznějších barev. Byla proto vypracována barevná tabulka, vzorkovnice různých odstínů. U nás ji opět uveřejnil W. Wiener, tuším, že někdy v roce 1956 pod pojmenováním Osvaldova barevná tabulka pro ocenění kanárů. Nebude od věci, když vám ji představím. V dnešní době je tato tabulka platná – neplatná. Takhle to s barvami kanárů bylo, ovšem dnes došlo k jistému posunu. Nejzřetelnější je to právě v klíči barev, podle kterého se řídilo sestavování výstavních tříd na šampionátech C.O.M. Někdy koncem minulého století došlo k vyřazení oranžové barvy, která je ideální kombinací žluté a červené. Ze dvou důvodů. Důvod první. Chovatelé se snažili vyšlechtit kanáry co nejsytěji červené, a protože postupovali logicky, oranžová se začala vytrácet jak z chovů, tak i z výstav. Oranžová nebyla a není šlechtitelským cílem. Důvod druhý. Chovatelé se vrátili i po vyšlechtění geneticky červených kanárů k používání umělého barvení. Syntetický karoten, umělé červené barvivo, se stalo cenově dostupné pro každého, a proto je přidáván kanárům do krmení a ptákům ulehčuje jeho zpracování a ukládání do peří. Proto je každý kanár, který má dostatečné vlohy pro červené zbarvení téměř shodně červený. Jenže on takový ve skutečnosti docela není. Jakmile jej přestanete barvit, což chovatelé po skončení výstavní sezóny obvykle dělají, není již jednolitě zbarvený ve stejném tónu, je vícebarevný. To znamená, že po genetické stránce je stále na čem pracovat.
Jedno německé heslo, které se právě chovu kanárů týká, říká: Zucht heisst: Denken in Generationen. Němčina může být v mnohém velice úderná. Doslova přeloženo to zní: Chov znamená: myslet v generacích. Asi by se to dalo přeložit i lépe. Třeba. Šlechtit kanáry znamená myslet na generace dopředu. Takhle asi by to mělo být. Co bych pak měl udělat, kdyby mě přepadla myšlenka, že budu chovat ty nejlepší červené kanáry? Vezměme nejprve případ, takový nějaký lepší. Mám v ruce slušný obnos, který mě spadl z nebe. Třeba jsem vyhrál ve sportce, něco restituoval nebo zdědil po tetičce z Ameriky. Co bych udělal? V každém případě bych nejprve vybudoval chovatelské zařízení. Potřebujete více klecí a to i různých velikostí. Kanáři se rvou, především samci. Proto je nejlepší, když každý bude sedět ve své vlastní kleci. Potom potřebujete o trochu větší klece pro hnízdění, hekovky. A samozřejmě i klece, kam budete odstavovat mladé, ty mají být největší. Proletovačky nebo ještě lépe voliéry. V těch můžete mít i samice mimo hnízdní sezónu. A teď nákup chovného materiálu. Rozhodl jsem se pro kanáry světlé, lipochromové, červené. Zásadně nebudu pářit tmavého kanára se světlým. Vznikají straky a strakatost je dominantní. Potom vám mohou vyskakovat špatné znaky, třeba jednotlivá tmavá péra v ocase nebo tmavé skvrny na zobáku i po generacích. Pářit by se měli kanáři vždy se strukturou opeření A – intensivní a druhý se strukturou opeření B neintensivní. Nemají se pářit dva partneři se strukturou opeření A. To vede k tak zvané řídkopernosti, kdy ptáci mají hlavně na tvářích a krku tak řídké a úzké opeření, až prosvítá pokožka. Páříme-li naopak ptáky B, peří houstne a prodlužuje se, zvláště pak na některých partiích těla. Při posuzování se to trestá, a v konečném důsledku to vede ke zkadeřeným kanárům.
Nejlepších výsledků při šlechtění barvy je dosahováno od samců typu A a samic typu B. Nakoupím tedy ty nejlepší červené kanáry a mám první odchovy. Staré ptáky nebarvím a teprve po odchovech mohu vlastně zjistit, jací ve skutečnosti jsou. Pokud chci odchovávat skutečně ty nejlepší červené kanáry, musím se především zbavit žluté barvy. V takovém případě se neobejdu bez kanárů bílých. Cílem je kanár s dvojitým faktorem pro červenou barvu a bez faktoru pro žlutou. Jenže i bílý kanár a to jak dominantní, tak i recesivní, jak se nakonec ukázalo, mají alespoň jednu vlohu pro žlutou. Na dominantním je to dokonce viditelné. Má v letkách a na ramenou zbytky žluté barvy. Jenže existují bílí dominantní, kteří mají na těchto místech již zbytky červené barvy. Neuvědomuji si, že bych je sice viděl na vlastní oči, nicméně německý standard s nimi počítá. Mají-li tedy dominantní bílí na krajních letkách zřetelný červený nádech, jsou nejvhodnější do červených, abych se zbavil žluté. Čas po čase bych tohle měl dokonce opakovat, protože se předpokládá, že musím nakoupit občas čerstvou krev. A tady nemohu vyloučit, že to nepřineslo do chovu zase žlutou, které jsem se po generace zbavoval. To je náznak toho, jak asi ti nejúspěšnější chovatelé postupují. Dnes jsou ti nejlepší červení kanáři prošlechtěni tak, že po nabarvení syntetickým karotenem ukládají červené barvivo i v ručních letkách, což dříve nebývalo, a dokonce se to při posuzování i tolerovalo.
Domnívám se, že v současnosti přišla doba, kdy je načase uvažovat o nějaké obdobě dřívější Osvaldovy barevné tabulky. V dnešní době digitálních fotoaparátů by neměl být problém například vyfotografovat několik mistrů světa po sobě. Získám tak vzorek té nejsytější červené barvy, jaké lze v současnosti dosáhnout. Potom si položím otázku, jestli kanár může mít ještě sytější tón. Pakliže dojdu k závěru, že nikoliv, potom právě tohle je tón červené, který by se měli všichni chovatelé snažit dosáhnout. Dneska vám tón barvy analyzuje počítač a kdykoliv je schopen vám tentýž tón zase namíchat. Nebo jinak. Všichni by se měli snažit dosáhnout ideálu v barvě. Potom by měl být ideál jeden, pokud by jich bylo snad i více, nemělo by to být zase příliš. Stačí pak udělat do klíče barev barevný puntík příslušného tónu.
Není to ani u barevných kanárů všechno. Ačkoliv se říká, že barevný kanár má oproti divokému kanáru nezměněnou postavu a jeho velikost je stanovena na 13,5 až 14,5 cm délky těla, může mít i všelijak nesouměrnou postavu. Tohle může ovlivnit i soutěž o mistra světa. Teoreticky může mít pak mistr světa i o něco horší tón barvy než ten druhý nebo třetí, ale prakticky se to nestává. Oni jsou to všichni sokolové s atletickou postavou v červených košilích. Radost pohledět.
Blíží se doba jarní a to se objevují obvykle příspěvky, jak připravit kanáry na hnízdní sezónu. Není to nic těžkého. Stačí opsat třeba Klůze. Protože se však již kanáry na hnízdní sezónu připravovat nechystám, snažím se vyprovokovat někoho, aby napsal o jejich chovu konečně něco modernějšího. Nejlépe ve stylu, jak na to. Jak se stát mistrem světa? Zatím jsme měli jediného. Bohužel nám již Karel Svoboda nic neřekne. Ale co ti další?