Holubička

Bylo asi půl osmé večer uprostřed loňského léta. Domnívám se, že to bylo v sobotu. Slunce se chýlilo k západu po horkém bezmračném letním dnu. Celá rodina seděla v obývacím pokoji a dívali jsme se na televizi. Dveře z obývacího pokoje na balkon byly otevřené. Náhle jsem zvenku uslyšela zaplácání křídly a nepříliš hlasité houkání, podobné hlasu hrdličky.

Návšěva na balkoně

Šla jsem se podívat k balkónovým dveřím, když tu přímo proti mně na nejbližší prádelní šňůru přistála holubička. (Nějak jsem od prvního okamžiku věděla, že to je Ona). Balancovala na šňůře, třepetala křídly, ukláněla se mi a houkala. Pochopila jsem, že mne zdraví a prosí o nocleh. Uvelebila se na trubce podpírající prádelní šňůry a tam do rána přespala. Brzy ráno jsem se dotkla její nožky, a to jsem asi neměla dělat, protože druhou noc už na pohodlné trubce neseděla, ale celou noc stála na úzkém zábradlí balkonu. Denně jsem ji krmila a napájela. Dopoledne a odpoledne létala malé výlety do okolí. V poledním horku sedávala na balkoně na sluníčku mezi oběma mističkami s krmením a s vodou, a pospávala. Při jedné její polední „siestě“ ji manžel vyfotografoval (viz foto).

Hledání domova

Všimla jsem si, že holubička má na jedné nožce žlutý kroužek a na druhé modrý. Začala jsem obtelefonovávat české chovatele holubů a hledat informace na internetu. Poradili mi, že ji mám nadále krmit a dávat jí vodu, že je to holoubek poštovní, že asi u nás na balkoně odpočívá v průběhu nějakého závodu, a že až si odpočine, poletí dál do svého domova. Někdo radil, abych ji chytila a zjistila označení na kroužcích, jiní radili, abych ji nechytala.
Koncem týdne jsem ji zase našla na balkoně a pomaličku jsem se pokusila ji zahnat do dveřmi uzavřené části balkonu (říkáme jí „boudička“). Podařilo se, holubička neulétla, jakoby považovala za svou povinnost nechat se od své dočasné chovatelky chytit. Přečetla jsem si záznam na kroužcích a pečlivě zaznamenala. Podle písmen PL jsem zjistila, že pochází z Polska a podle dalších údajů jsem na internetu našla adresu jejího domovského polského klubu chovatelů poštovních holubů. Bohužel jsem nenašla žádnou e-mailovou adresu, tak jsem napsala dopis a odeslala ho klasicky poštou. K dopisu jsem přiložila fotografii holubičky a celý záznam čísel i písmen, které měla holubička na kroužcích. Napsala jsem česky, že odpočívá na našem balkoně, že ji krmím, že se chová velmi slušně jako „holubí dáma“. Zeptala jsem se, zda je to opravdu ona (nebo on?), a že přivítám zprávu, jestli se v pořádku vrátila domů do Polska.

Peříčko na památků

Mezitím se holubička v sobotu, brzy ráno o půl šesté, naposledy najedla (slyšela jsem ji ťukat zobáčkem do misky), napila a odlétla. Syn mi potom přišel říct, že se domnívá, že definitivně odlétla. Když jsem se ho zeptala, jak na to přišel, tak řekl, že „telepaticky“. Měl pravdu. V poledne ani večer se už na holubička balkoně neobjevila.
Asi za týden nás překvapil e-mail od majitele. Psal v něm, že mi velmi děkuje za péči o jeho holoubka, že to je „ona“ a že se tutéž sobotu, kdy od nás ráno odlétla, v patnáct hodin odpoledne v pořádku vrátila domů do domovského holubníku. Majitel nám poslal i kontakt na svou webovou stránku, fotografie svého chovného zařízení i holubů. Napsal, že holubička letěla závod dlouhý 850 km z Papenburgu (pobřeží Severního moře v Německu) domů do oblasti Katowic v Polsku, a byla v hodnocení šestá. Dověděla jsem se, že chovatelé poštovních holubů si sami musí zaplatit odvoz holubů v kamionech na startovní místo, a trasy závodů jsou až 1000 km dlouhé. Zmíněné informace ještě více zvýšily mou úctu k „naší“ holubičce, ze které nám zůstalo na památku jedno malé peříčko.