Jak funguje kůň Část 34.: Oko, do duše okno

Oko je orgán zraku. Jeho úlohou je vést paprsek světla až na plochu obsahující světločivné buňky, které tento světelný signál změní na nervové impulzy a vedou ho dále do zrakového centra mozku k vyhodnocení. Přestože oko „vidí“, až mozek z paprsku vytvoří obraz, tak jak ho potom vnímáme.

Oko koně

Oči všech savců jsou si v podstatě velmi podobné a pracují na stejném principu. Odlišují se pouze v detailech tak, aby se zrak vždy co nejlépe přizpůsobil přirozeným životním podmínkách daného živočišného druhu. Proto bude například oko kočky maximálně přizpůsobené pro důkladné ostření na malé předměty, výborně umožní této šelmě odhadovat vzdálenost a ostře rozpoznávat detaily, a to i ve špatných světelných podmínkách. Velmi rychle se přizpůsobí změnám světla a tmy, umožní kočce ihned „přeostřit“ na jiné předměty, třeba i ve velkých vzdálenostech od sebe. Oko koně je tomu pravým opakem. Kůň nic neloví, není pro něho nutné rychle ostřit na detaily. Naopak – narozdíl od kočky potřebuje být schopen vidět i při pasení nebo v šeru či tmě vše kolem sebe a stačí mu, když zachytí jakýkoli pohyb, aniž by u toho musel zvednou hlavu nebo se otočit. Oči koně proto dokážou najednou vidět skoro dokola kolem sebe. Jejich zorné pole je téměř 360°, avšak ta část zorného pole, kde kůň vidí oběma očima najednou, kde může vidět ostře a kde dokáže odhadovat vzdálenost, je poměrně omezená (obr. 1). Oči koně se nemusejí rychle přizpůsobovat změnám intenzity světla, protože v přírodě se stmívá a svítá pomalu. Na to je vhodné myslet především tehdy, když vedete svého koně ze světla do tmavé stáje nebo naopak. Jeho oči se novým světelným podmínkám přizpůsobují mnohem pomaleji, než oči člověka.

Pojďme se ale podívat, jak oko vlastně vypadá. Celý komplex tohoto smyslového ústrojí se skládá z oční koule, zrakového nervu, okohybných svalů a slzného aparátu.

Oční koule

Oční koule (bulbus, obr. 3) leží v kostěném očním důlku, kde je zanořená do ochranného tukového polštáře. U koní není úplně kulatá, ale oválná: je širší než vyšší nebo hlubší (šířka asi 50 mm, výška asi 42 mm, hloubka asi 45 mm). Horní a dolní víčko, řasy a hmatové chlupy i třetí víčko ležící ve vnitřním očním koutku, takzvaná mžurka, nabízejí citlivému oku další ochranu (obr. 2). Mžurka je vyztužená chrupavkou a její okraj je většinou tmavě pigmentovaný. Víčka chrání oko před vniknutím cizích těles nebo vnějších podnětů reflexním zavřením a při každém mrknutí potáhnou rohovku slzami. Kůň mrká podle situace 5 až 25 krát za minutu. Tento mechanismus udržuje rohovku vlhkou a čistou. Nadbytečná tekutina slz se sbírá ve vnitřním očním koutku a slzným kanálkem odtéká do nosní dutiny poblíž nozder.

Prostor oka

Prostor oka se dělí na tři dutiny: přední, zadní a sklivcová oční komora.
Oční stěnu tvoří několik důležitých struktur. Vepředu je to rohovka (cornea), průhledná, vlhká a lesklá. Postupně přechází v bělimu, která obaluje celou oční kouli a pouze vzadu má v sobě otvor, kudy prochází zrakový nerv. V přední části oka na bělimu nasedá spojivka; je to sliznice, která také potahuje vnitřní plochu obou víček a třetí víčko.
Za rohovkou se nachází přední oční komora vyplněná komorovým mokem. Její zadní stěnou je duhovka, zvaná iris. Uprostřed má oválný otvor, zornici. V duhovce se nacházejí hladké svaly, které rozšiřují nebo zužují zornici a tím regulují množství světla procházejícího do oka, podobně jako clona fotoaparátu. Na rozdíl od člověka se zornice při silném světle nestahuje do malé kulaté dírky, ale do vodorovné štěrbiny. V horní části zornice (vzácněji i v dolní) se nacházejí duhovková zrna, malé, hnědé útvary různé velikosti. Podílejí se na tvorbě komorového moku a jako kšilt chrání sítnici koně před oslňujícím světlem dopadajícím shora. Duhovka také obsahuje pigmentová zrna, která určují její barvu. Čím více pigmentu, tím je duhovka tmavší, málo pigmentovaná duhovka je modrá, tzv. „rybí oko“.
Duhovka tvoří přední stěnu zadní oční komory. Její zadní stěnou je řasnaté těleso, které vyrábí komorový mok. Z řasnatého tělesa vybíhají vlákna, na nichž visí čočka, a hladký sval, který čočku stahuje a mění její zakřivení.
Čočka je sklovitý kompaktní orgán a jako u fotoaparátu a jiných optických přístrojů je odpovědná za ostrost obrazu, který je promítán na sítnici. Změnami zakřivení čočky se pronikající paprsek světla různě láme. Proto je možné vidět předměty ostře, přestože se nacházejí v různých vzdálenostech (říkáme tomu akomodace). U koně je sval měnící tvar čočky slabý a akomodace je omezená.
Za čočkou se ve sklivcové komoře nachází průhledný, rosolovitý sklivec, díky němuž má oko kulatý tvar. U zdravého oka je rovnováha mezi tvorbou a odtokem komorového moku a sklivce, takže tlak uvnitř oka je stále stejný, což je velmi důležité pro zdraví světločivné sítnice.
Na cestě skrz oko jsou dopadající paprsky světla zlomené zakřivením rohovky, pronikají přední oční komorou a zornicí. Nakonec projdou čočkou a tam jsou znovu zalomené a po průchodem sklivcem dopadají na sítnici na zadní stěně oční koule. Ta je vybavená četnými smyslovými buňkami a dokáže dopadající obraz poslat jako informaci zrakovým nervem do mozku.
Ve stěně sklivcové komory se mezi sítnicí a bělimou nachází ještě jedna vrstva, cévnatka. Jak napovídá sám název, je bohatě protkána krevními cévami a zásobuje tak živinami a kyslíkem skoro celé oko. V části cévnatky se u šelem a koní nachází zvláštní pole (tapetum lucidum), které obsahuje krystaly guaninu nebo sloučenin zinku a ty velmi dobře odrážejí světlo a umožňují tak těmto živočichům vidět dobře i za šera a za tmy. U koně má zelenou až modrozelenou barvu (stejně jako u skotu, u psů pak bývá zlatozelené a u koček žlutozelené až zlatožluté).
Oko není v očním důlku uloženo nehybně. Je obdařeno šesti okohybnými svaly, které s ním dokážou hýbat do všech stran. U koně se starají o to, že při pohybu hlavy se oko v důlku stáčí, takže při jakékoli poloze hlavy zůstává zornice vždy vodorovně a zajišťuje tak koni nejširší možné zorné pole.

Pár dalších zvláštností koňského zraku

Vraťme se k zornému poli koně, které je velmi široké (obr. 1). Nacházejí se v něm dvě hlavní „slepé oblasti“, a to těsně za / nad koněm a těsně před koněm. Jinými slovy: kůň vidí vše, kromě předmětů, které mu „koušou ocas“ nebo mu „sedí hřbetě“, také si nevidí „před nos“. Nelze se tedy divit tomu, když se kůň poleká nějakého náhlého pohybu jezdce v sedle, že se otáčí, když má pocit, že je něco těsně za ním, že má snahu se natáčet, když je těsně před ním neznámý předmět.
Protože kůň má oválnou oční kouli a výrazně oválnou zornici, která se udržuje stále vodorovně, protože právě v této rovině je na sítnici nejvíce světločivných buněk, nejlépe bude ostřit nebo nejlépe odhadne vzdálenost těch předmětů, které se budou nacházet v rovině vodorovné s jeho zornicí. Je to také důvod, proč kůň, když si chce prohlédnout nějaký předmět, sklání nebo zvedá hlavu tak dlouho, až mu tento předmět „padne“ do roviny se zornicí. Jistě víte, že kůň před přeskočením překážky zvedá hlavu. Je to proto, že potřebuje „dostat překážku“ do vodorovné roviny se zornicí, aby mohl odhadnout její vzdálenost, a taky zvedá a snižuje hlavu, aby si celou překážku prohlédl a odhadl její výšku. Omezovat pohyb hlavy koně při ježdění, především při skákání nebo při překonávání rozmanitého terénu, je z tohoto důvodu nanejvýš škodlivé až nebezpečné.
Otázky na téma barevného vidění koní ještě nejsou zcela vyřešené. Na sítnici se nacházejí dva typy světločivných buněk: tyčinky, odpovědné za téměř černobílé vidění v šeru či tmě, a čípky, odpovědné za barevné vidění při dostatku světla. Člověk má tři typy čípků, každý z nich je zodpovědný za dobré vnímání jiné vlnové délky světla, čili za vnímání jiné barvy. Mluvíme o trichromatickém vidění. Předpokládá se, že koně mají pouze dva typy čípků a některé barvy, pravděpodobně barvy v červeném a modrém spektru nevidí nebo vidí velmi omezeně či pozměněně. Mají dichromatické vidění (obr. 4). (Například ptáci mají až čtyři typy čípků a vidí i ultrafialové záření.). Podle některých výzkumů dokážou koně rozlišovat modrou a šedou, žlutou a šedou a zelenou a šedou. Mohou asi do jisté míry rozlišit i červenou od šedé, ale je to pro ně mnohem obtížnější.

Pozn.:

obr. 2a: Levé oko koně. 1 – horní víčko s rezavými řasami; 2 – bělima; 3 – mžurka s pigmentovaným okrajem; 4 – dolní víčko s hmatovými chlupy; 5 – průhledná, lesklá rohovka, za ní hnědě pigmentované duhovka; 6 – duhovková zrna na horním okraji duhovky (na dolním okraji lze také vidět menší duhovková zrna); 7 – oválná zornice, za ní je vidět modrozelené tapetum lucidum.

obr. 3: Schéma oční koule. 1 – přední oční komora s komorovým mokem; 2 – zadní oční komora; 3 – sklivcová komora se sklivcem; 4 – rohovka; 5 – bělima; 6 – spojivka přecházející na vnitřní plochu víček (7); 8 – duhovka, která je součástí řasnatého tělesa (9); 10 – čočka; 11 – sítnice; 12 – cévnatka; 13 – zrakový nerv, před nímž je na sítnici tzv. slepá skvrna (14).