Ovšem i když přijmeme jako fakt, že inspekce životního prostředí toho s internetovým obchodem mnoho dělat nemůže, pořád zbývá hodně pochybností. Ta hlavní se týká už zmíněné databáze registračních listů, která je samozřejmě při sledování obchodu se zvířaty chráněnými CITES zásadní, a kterou prostě inspekce nevedla.
Optal jsem se na ředitelství inspekce. Dostalo se mi odpovědi, že zákon sice ukládá vedení databáze inspekci, ale ve skutečnosti je vedena na ministerstvu životního prostředí, kam má být časem převedena i úředně, a mám se tedy ptát tam. Databáze by měla shromažďovat všechny doklady CITES, jež jsou vydány v ČR – povolení k vývozu a dovozu. Dále doklady CITES vydané v cizině pro vývoz do České republiky, k tomu výjimky ze zákazu obchodní činnosti s druhy ohroženými vyhynutím a registrační listy na povinně registrovaná CITES zvířata. Podle informací bývalého náměstka na ministerstvu Ladislava Miky bylo zpracování databáze zadáno a zaplaceno už v roce 2004. Zpracovávala ji firma, která dělá stránky ministerstva a údajně za ni dostala 400 000 Kč. Byl dokonce podepsán předávací protokol, přesto databáze zatím nefunguje. Ministerstvo přes mluvčí Karolínu Šůlovou sdělilo, že „databáze je ve vývoji a není ještě plně automatizována. Inspektoři ČIŽP mají přístup k dokumentům v databázi MŽP telefonickým dotazem, e-mailem nebo přímo fyzicky návštěvou na MŽP.“
Pokud tomu nerozumíte, přeložím vám to. Na ministerstvu mají jednotlivé registráky na serveru ve formátu pdf – těžko říct, jestli je to lepší, než kdyby ležely ve sklepě v banánovkách, tam by alespoň nehrozilo, že je někdo smaže. Hledat v takové databázi je prakticky nemožné, jde o statisíce dokumentů. Ostatně, jako důkaz může sloužit odpověď na můj dotaz, jestli byly v databázi nalezeny želvy, které mi byly zabaveny: „Pokud želvy nebyly při registraci označeny předepsaným způsobem (mikročip), nelze je zpětně dohledat v databázi.“ Takže pokud byste tehdy chtěli v takové „databázi“ něco hledat, musíte – ať už fyzicky, nebo v počítači – listovat stránku za stránkou. V běžné praxi je to naprosto k ničemu.
Zkusmo jsem se zeptal v Microsoftu, kolik by zpracování takové databáze stálo. Zadání: až milion listů, na každém zhruba dvacet číselných a textových údajů, fotografie, nutný šifrovaný přístup přes internet. Odpověď zněla, že cena by byla asi padesát tisíc, dodání ihned, jde o standardní produkt. Pokud bych si přál ještě software, který by umožnil vyhledávat podle fotografie – a dohledat třeba mé dvě zabavené želvy, stálo by to něco navíc, ale i takový produkt už existuje. Přesto na ministerstvu dali čtyři sta tisíc za vývoj nového softwaru. Jenže nejde jen o liknavost ve věci počítačové databáze. V průběhu práce se mi sešly mnohem horší historky, svědčící o problematické práci inspekce. Například mi napsala jakási paní Petra S., že našla v polovině srpna 2004 želvu. V půlce září požádala o její registraci. Mezitím zjistila, že želva není v dobrém stavu, tak se dohodla s veterinářem, že ji u něj nechá a on ji vyléčí. To bylo koncem září. V listopadu přišel dopis, že ČIŽP přijde želvu zkontrolovat. Paní S. odepsala, že ji má veterinář. V únoru 2005 přišlo oznámení, že má zaplatit 4000 Kč za to, že nedodržela čtrnáctidenní lhůtu k registraci. „Nařkli mě, že nedodržuji zákony a že jsem se želvy zbavila. Abych si uvědomila nemorálnost svého chování, tak mi udělují pokutu … Kdybych někdy našla nějakou želvu, určitě to hlásit nebudu, protože za to, že se o ni postarám, mě čeká trest. Nakonec jsem zaplatila 1400 Kč,“ psala paní S.
Druhý případ už není jen bizarní prudou, ale skutečným zločinem. Upozornil mě na něj moravský obchodník se zvířaty pan V. U toho udělala inspekce spolu s celníky v roce 2004 domovní prohlídku a zadržela asi šest set želv. „V lednu dva tisíce pět mi „papírově“ vrátili tři sta – ale reálně jich inspektorka Říhová s dalším mně neznámým inspektorem přivezli necelou stovku,“ vysvětluje pan V. „Zbylé dvě stovky prý uhynuly – dali mi o tom potvrzení a tvrdí, že u nich uhynuly proto, že já jsem se o ně předtím špatně staral … Z těch, co mi přivezli zpět, však byly dvě zmrzlé a zbytek tak podchlazený, že jich několik desítek v dalších dnech uhynulo také. Vezli je bez termoboxů, přestože to nařizuje zákon, a byl leden. Kde jsou ty zbylé tři stovky zvířat, nevím.“
Když jsem se na věc zeptal na inspekci, tehdejší tisková mluvčí paní Rolečková odepsala, že na špatný stav zadržených želv mají veterinární posudek. A když v lednu 2005 část želv vraceli, vezli je ve speciálně upravené dodávce s vytápěným boxem. Jenže v kalamitě na dálnici vytápění zkolabovalo a dvě želvy nepřežily. Zbývající želvy jsou v záchranných centrech. Odpověděl jsem, že podle mých informací zjištěných neoficiálně se v žádném našem záchranném centru tři sta želv pana Václavíka nenachází. A jestli si je můžu přijet vyfotografovat. Odpověď byla stručná: „Dobrý den. Vzhledem k probíhajícímu trestnímu a správnímu řízení není možno.“
Když to shrnu, tak inventura poměrů v našem ochranářství v oblasti CITES ukázala bezdůvodnou ochranářskou buzeraci (paní S.), podezřelé osoby nahlížející do spisů svých konkurentů (pan Mácha), nezodpovědné zacházení se zvířaty (případ pana V.), klamání veřejnosti a zvůle (případ Štěpána V.) a také lajdáctví a šlendrián třeba ve vedení databáze CITES, bez níž bylo všechno to vyplňování registračních listů jen úřednická pruda.
Inspektoru Keroušovi se ale sluší poděkovat za to, že mi ony dvě zmíněné želvy zabavil a začal mne stíhat, protože mne tím naprosto vtáhl do dějů kolem CITES. Rozhodl jsem se napevno, že se opět stanu chovatelem, za skutečně nepříjemnou cenu jsem si koupil želvu skalní, Malacochersus tornieri, se stoprocentními papíry. Jmenuje se Leesa a z jejího úhlu pohledu každý týden píšu sloupky pro noviny 24 hodin, které se zdarma rozdávají v metru. Jak se u mne zabydlela, sehnal jsem všechnu dostupnou literaturu o ní a dalších želvách a začal se po večerech vzdělávat. A Štěpán pořád seděl ve vazbě.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)