Pták v zajetí

Nerad toto slovo používám, jako chovatel kanárů, okrasného a cizokrajného ptactva, neboť není vůbec výstižné. „Zajetí“ bývá označení trpkého osudu tvora, kterému byla odňata svoboda pohybu a který proto nežije, ale živoří. Pták v rukou zkušeného chovatele nachází však svůj nový příjemný domov, proto užívejme místo nepěkného výrazu „v zajetí“ raději „v péči člověka“. V dalších řádcích tuto skutečnost vysvětlím, neboť to považuji za velmi důležité, dříve než začneme informovat čtenáře o vlastním chovu.

Velmi často slyšíme z úst lidí, kteří nás navštěvují: „Je mi těch ubohých zajatců líto“, nebo „Pusť je raději na svobodu“. Takto hovoří lidé, kteří mají jen velmi povrchní znalost o životě zvířat a vůbec žádné o jejich etologii. Domnívají se, že zvíře ve volné přírodě se pohybuje opravdu zcela volně a život létajících ptáků se jim zdá bezstarostně šťastný. Ve skutečnosti však pohyb každého zvířete v přírodě je omezen na tzv. teritorium, jehož hranice si zvířata různým způsobem značí a překračují je pouze ve zcela výjimečných případech.

Teritorium je okrsek, který uživí jednu zvířecí rodinu a jeho velikost závisí proto na výskytu potravy. Zajímavé je označování hranic teritoria proti sousedům. Medvěd brtník škrábe kůru na hraničních stromech, lev označuje své teritorium hlasově, drobné šelmy pachem žláz na chodidlech, nosorožci rozmetáváním trusu ocasem, psovité šelmy značí hranice močí (tento zvyk našim domácím psům zůstal, i když tisíce let ho nepotřebují).

Ptáci značí či chrání své teritorium zpěvem nebo jiným hlasovým projevem. Proto např. kos zpívá většinou na vrcholku stromu. Výjimku tvoří ptáci pospolitě hnízdící, kteří chrání své teritorium kolektivně. Ptáci, kteří nezpívají, útočí na každého vetřelce vlastního nebo příbuzného druhu zejména v době hnízdění. V kleci nebo ve voliéře si pták vytvoří svoje teritorium, sice menší, avšak postačující, neboť potravu mu zde předkládá člověk. Jedině v tomto prostoru má pak pták pocit bezpečí, ostatní prostor vzbuzuje jeho nedůvěru. Otevřeme-li dvířka klece například Kanárovi, bude trvat někdy hodiny, než se odváží vylétnout do místnosti. Teprve po delší době rozšíří pták své teritorium i na místnost, ve které má volnost pohybu a pak se bude i zde chovat nenuceně.

Je známo, že pták již po ročním pobytu v kleci ztrácí schopnost žít ve volné přírodě, a je-li vypuštěn, ve většině případů hyne. Nedokáže si již sám vyhledat potravu, vzdorovat nepřízni počasí, vyvarovat se nebezpečí nepřátel a ubránit se silnějším jedincům vlastního druhu. Pták v péči člověka žije déle než ve volné přírodě, kde stárnoucí jedinec v existenčním boji zcela zákonitě prohrává.

Začnou-li chovaní ptáci se stavbou hnízda, se snáškou vajec a s výchovou mláďat, je to zcela bezpečné znamení, že se nám podařilo vytvořit jim optimální podmínky, neboť v jiném případě nehnízdí.

Rozumný začátečník si pořídí nejprve takový druh, který člověk chová již po mnoho generací. Klec se pro takové ptáky stala již přirozeným prostředím a jsou zvyklí přijímat náhradní potravu. Technika chovu takových druhů je propracována do všech podrobností. Dokonce je možné chovat ptáky, ve volné přírodě se vůbec nevyskytující, vzniklé před dávnými lety hybridizací a od té doby množené pouze v klecích.

Velmi důležitá je volba druhu, který splní naše požadavky a kterému budou vyhovovat podmínky, ve kterých ho budeme chovat. Zvolíme-li po bedlivé úvaze a poradě se zkušeným chovatelem správně, učinili jsme první, avšak nejdůležitější, krok vedoucí k úspěchu.