Černý rytíř

Takto nazval před lety jakýsi milovník ptactva kormorána. Tenkrát jsem to přešel bez povšimnutí, nemajíc se zmíněným lovcem ryb pražádných zkušeností. Trvalo moc let než jsem si na kormorána utvořil vlastní názor, a tak bych dnes, spíše jak „černý rytíř“ použil úplně jiné, méně lichotivé oslovení.

Úvod

Poprvé jsem o kormoránovi slyšel ještě ve škole, a to už je pěkně dávno, jsem narozen za „táty Gottwalda“. Soudružka učitelka nám toho ptáka přinesla spodobněného na velkém obraze a jisto jistě pověděla, že se vyskytuje jen velmi vzácně na jihu Slovenska. Ale taky se mi to možná plete, třeba si jen spojuji „kormorán“ a Komárno.
Podruhé to bylo v mých patnácti letech. To už jsem byl tramp a často chodíval z Mnichova Hradiště na hrad Valeča. Po silnici to je asi pět kilometrů, ale brzy jsme s kamarády přišli na kratší a příjemnější cestu přes pole. Chodilo se okolo třech hranatých nádrží, co se v nich chovaly velké, nejspíš mateční ryby, ale taky malé rybky zvíci prstu. Okolo těchto sádek se neustále pohyboval starší muž, co z dřevěné kůlny vynášel kýble šrotu a lopatkou na uhlí ryby krmil. Jeho největší starostí bylo odhánět racky, těch tam bylo hodně, a já si nepamatuji, že bych kdy přijel do Českého ráje a rackové chyběli. Jednou jsme takhle okolo sádek procházeli, když se ozvala střelná rána, jeden racek se plácal na zemi a z boudy se k němu vyřítil starý pán s pytlem. Dívali jsme se, jak ptáka obalil a odnesl si ho k boudě. Silným drátem mu prorazil sval na zraněném křídle, na drátěné oko přivázal kus silného motouzu a druhý konec ke špici asi čtyřmetrové tyče. Racek se zmítal na provaze a řval. Nijak pěkná podívaná to nebyla, ale účel to splnilo a ostatní rackové zmizeli. Zajímavé bylo, že nás tento čin starého pána nikterak nepohoršil, nějak jsme chápali, že mu nic jiného nezbývá, chce-li ty rybky zachránit. Ten krmič ryb nám tenkrát vyprávěl, že s racky to ještě jde, ti se odehnat dají, ale když v zimě přiletí kormoráni, je zle. To se prý ani pořádně nevyspí, ti černí přilétají hned za svítání a on se nesmí ani otočit, jak jsou drzí. Když voda zamrzne je pokoj, ale přes vzduchovací díry se musí dát silné pletivo.

Uběhlo pár let

Uběhlo pár let a mně se do ruky dostal životopis slavného francouzského malíře Henriho Toulouse Lautreca. Rodem to byl šlechtic, syn výstředního Alfonse, milovníka koní a lovu. Mimo sokolů používal i cvičeného kormorána, tehdy prý nic neobvyklého. Kormoránů cvičených k lovu ryb se užívá i teď v Japonsku, je to tam údajně dávná tradice, a podnes se povoluje vybrat z hnízd několik mláďat za účelem výcviku. I toto jsem někde četl, živého kormorána mi nebylo dopřáno spatřit hodně dlouho. Až jednou, koncem osmdesátých let. Jel jsem vlakem z Děčína do Ústí a někde v místech, kde jsou Března (Malé a Velké) vidím na březích řeky bílé stromy a na nich velké černé ptáky. Bylo to k zimě, stromy neměly listí, ale ona ho většina nemá ani v létě. Ti ptáci, to byli (a možná ještě jsou) kormoráni, a bylo jich tolik, že stromy jejich trusem zbělaly a uschly.

Trvalo dvacet let, než kormoráni přiletěli

Trvalo dalších dvacet let, než kormoráni přiletěli i sem k nám, bydlím na břehu řeky Ploučnice. Stalo se to zcela nedávno, o poslední zimě, která za něco stála, ta v letech 2005–2006. Napadlo u nás tehdy hodně sněhu a hlavně zamrzla řeka. Odkud kormoráni přiletěli nevím, možná opustili ty bílé stromy u Labe a chtěli prozkoumat naši řeku, co sice není žádný veletok, ale ryby v ní jsou. Já rybu jaktěživ nechytil, ale soudě podle počtů rybářů co se nám trousí v okolí domu, ryby v řece jsou. Kormoránů přiletělo jen pár a zdrželi je jen krátce, dva, nanejvýš tři týdny. Posedávali na ledě u tekoucí vody, vrhali se do vln, mizeli pod ledem a s naprostou jistotou se vynořovali třeba i o sto metrů dál. Obdivoval jsem jak poznají, že nad sebou nemají led a můžou se vynořit, ale ono to třeba není tak těžké.

Ve vodě je nepřekonatelný

Další dvě zimy nemrzlo ani nepadal sníh, kormoráni se ani neukázali. Vše si vynahradili letos hned po Novém roce. Řeka nezamrzla úplně, to jen málokde, led pokryl vodu u břehů, a to nejspíš stačí. Kormoráni přiletěli v celých hejnech nebo spíše šicích, jak jich je větší množství, řadí se do klínů, protahují údolím, proplétají se mezi stromy. Kormorán je dobrý letec a běda, běda, kde sednou na vodu. Hloupí teda nejsou, na určitém úseku řeky se objeví dvakrát, nanejvýš třikrát. Zabijí vše co se hýbe, malé rybky spolknou, velké, potrhané a krvácející nechávají odplynout. Ve vodě je kormorán nepřekonatelný a nikterak plachý, jako třeba volavky, co se tu zdržují posledních deset let. Když ti vodní lupiči vybijí úsek řeky, jak se říká „do mrtě“, odletí o kus dál.

Lupič a bezohledný zabiják

Nedávno jsem jejich řádění pozoroval se sousedem co bydlí níže, je rybář a taky porybný. Deset kormoránů během několika minut zabilo možná patnáct dvoukilových ryb a soused se neznal vzteky. Vybraná slova neužíval, ukazoval na ty zmařené ryby mizící pod ledem. Vodopád sprostých nadávek ukončil sdělením, že ty mrchy (kormoráni) jsou ke všemu chráněný. Nevím, zda je či není kormorán chráněný, ale to jak se k řece chovají se mi nelíbí ani trochu, byť rybář nejsem. Zabité a potrhané ryby odplouvající pryč mne přivedly k myšlence, jestli to není škoda. Třeba by stálo za to je vytahat a nějak zužitkovat, uvařit psům nebo slepicím. Soused zvedl varovně prst, a to že ne, to bych se dopustil pytláctví. Šel jsem od něj pryč, konec koncům zákony je třeba dodržovat a já dobře vím, že nalezená věc patří státu a jsou s tím jen starosti. Co kormoráni zabijou, ať si v klidu odplave do Německa, já si toho nevšímám. Zrovna tak jsou mi lhostejní i mrtví kormoráni, co je voda čas od času přinese, nehodlám pátrat po tom co je zahubilo. Možná se utopili, narazili na ostrou větev, taky je mohlo něco zakousnout. Kormorán není žádný černý rytíř, nýbrž lupič a bezohledný zabiják. Nebylo by přeci spravedlivé, aby mu všechno prošlo jen tak, bez trestu.