Typ, velikost, postoj u andulek

Tři pozice jmenované v nadpisu tohoto článku se hodnotí při posuzování exotického ptactva a kanárů u jakéhokoliv druhu. Samozřejmě tedy i u andulek. Typ a velikost ptáků prodělávají v dějinách chovu někdy i markantní vývoj. U položky postoj to mnohdy tak nápadné není, nicméně i jejich postoj se musí nutně vyvíjet. Ptáci jsou větší a těžší, proto není samozřejmé, aby zaujímali vždy stejný postoj jako přírodní formy.

Předepsaná velikost

U pozice velikost je její předepsání poměrně jednoduché, obvykle se vyjadřuje celkovou délkou těla od kořene zobáku až po špičku ocasu. U papoušků, potažmo u andulek, které jsou také papoušky, to takhle nejde, protože mají poněkud jinou stavbu hlavy. Proto se považuje za celkovou délku těla vzdálenost dvou nejdále od sebe vzdálených bodů. Těmi body zůstává špička ocasu, na druhé straně je to jinak. Tady je nejvzdálenější bod někde na temeni hlavy nebo mezi čelem a temenem. Zase to není až tak o život, protože ta míra je jenom opravdu orientační. I když posuzovaná andulka sedí ve výstavní kleci, tak ji prostě nezměříte. Ačkoliv jste třeba posuzovatelem, tak ji do ruky brát nesmíte, můžete se jenom dívat. Ale nejde jen o velikost těla. Tělo musí být souměrně vyvinuté s přihlédnutím k jeho délce. S použitím příměru k lidskému tělu, nemůže být ten pták jakýkoliv dvoumetrový kolohnát, ale musí to být dvoumetrový kulturista. To je něco jiného. Jenže u lidského těla kulturisty jsou formy dány vývojem svalů. U andulky možná také, to však vůbec nevíme, hlavně však nevidíme, protože tělo každého ptáka je přeci pokryto peřím. Nicméně je jasné, že i u andulky musí nutně docházet ke změně těla, tedy kostí a svalů. Jak a do jaké míry bohužel dnes nikdo neví, protože takhle do hloubky se tím nikdo nezabýval. V první řadě však jde u andulek o změnu jejich opeření. Především pak opeření na hlavě andulek. Že se pečlivým výběrem daří prodlužovat peří na některých částech těla andulek, v první řadě na čele a temeni hlavy, není žádným překvapením. Sám vývoj dokladuje, že to jde. Ostatně andulka má zřejmě k takovému vývoji nějaké předpoklady, protože některé, docela blízko systematicky postavené druhy australských papoušků mají na čele chocholku. Třeba korela. Než se budu tímto vývojem a některými předpoklady zabývat blíže, chci se vrátit k historii.

Typ a postoj

Pokud nějaký standard chce mluvit o typu a postoji, vždy k tomu používá kresbu, obrázek. U andulky tohle není až zase tolik náročné a diskutabilní, protože andulka má postavu natolik výraznou, že její zobrazení nečiní zvláštní problém, i když je velmi zjednodušené, stylizované. I tady se však stalo, že otcové „zákonodárci“ předběhli dobu, aniž vzali v potaz všechno, co to sebou může přinášet. Nicméně u andulek a jedině u andulek se některé dílčí předpoklady vrátily poněkud zpět. Ale o tom až později.

Kresby

U andulek známe z průběhu doby několik kreseb standardního typu těchto ptáků. A můžeme na nich velice dobře dokladovat, jak se jejich chov vyvíjel. U nás se začalo mluvit o výstavních andulkách někdy začátkem šedesátých let minulého století. Z této doby také pochází první pomůcka, kterou naši chovatelé dostali do rukou. Jmenovalo se to „Příloha k standardu papouška vlnkovaného“. Pod tímto pojmenováním byla poznámka, že je to převzato z ročenky 1961 / 62 speciálního klubu okrasné drůbeže a exotů NDR. Mezi chovateli to bylo známo pod pojmenováním „skládačka“. Byla to věcička velmi vtipně vymyšlená. K nám se dostala z tehdejší NDR, ovšem není mi známo, jestli tady skutečně vznikla nebo byla opět jen převzata. Na jedné straně listu byl vytištěn obrázek ideálu andulky. Po okrajích tohoto listu byly části textu, které jmenovaly chyby patrné po přeložení papíru. Na rubu byly tyto chyby vytištěny tak, že po přeložení zapadaly do původního obrázku a každý je tak mohl vidět na vlastní oči. Opravdu jeden z nejlepších nápadů týkající se tohoto problému jaký jsem kdy viděl. A byl to také vlastně první typ, respektive představa typu, kterého se dostalo našim chovatelům. A tak se také naši chovatelé vrhli na chov tak zvaných výstavních andulek. A začali se pořádat první soutěžní výstavy, respektive posuzování andulek.

Celková délka andulky

Je zajímavé, že celková délka andulky, tedy předepsaného vzoru, se od počátku nezměnila. Jen kromě menšího časového úseku, kdy se vyžadovalo, tuším, 24 centimetrů. Byl to však zřejmě přehnaný požadavek, navíc vyžadoval i úpravu výstavní klece, což se nestalo. On totiž již vzor o délce 21,6 cm se do výstavní klece obvyklé velikosti vejde jen tak tak. Ověřil jsem si tuhle zkušenost již v roce 1988, kdy jsem si vyrobil model vzoru výstavní andulky ve skutečné velikosti. Již tento kratší model se do výstavní klece sotva vešel. Výstavní klec je skutečně omezený prostor a jestliže má pták pocit přílišné blízkosti překážky nad svou hlavou, zcela přirozeně zaujímá nesprávný přikrčený postoj. Slouží ke cti tvůrcům standardu andulek, že přílišná velikost byla vrácena k přirozenější, kratší variantě. I když větší rozměry nejsou nijak na překážku, ale musí být zachována naprostá souměrnost těla.

Model těla andulky

Model těla andulky, tedy standard, se udržel jen v málo pozměněné podobě až někdy do konce osmdesátých let minulého století. Můžeme si to doložit na kresbách pro předpis C.O.M. od Hermana Heinzela, dále na kresbě Ing. L. Buriana pro první náš standard, tak i na kresbě pro standard W. Wienera. Teprve na kresbě P. Pechara z let devadesátých došlo ke většímu zvětšení, řekl bych oblouku hlavy. V novém století došlo k vypracování nového standardu pro mezinárodní organizaci chovatelů andulek W.B.O. Tato kresba byla moderní v tom smyslu, že byla vytvořena pomocí počítače. Byla vytvořena tak zvaná počítačová animace. Při výstavě andulek v Praze bylo základní zobrazení, tedy pohled z boku, zpředu a tak zvaný tříčtvrteční pohled ve výstavním sále vyvěšeno. A také se sálem unisono neslo: „my jedeme podle W.B.O.“ Tak jsem se zeptal, jestli standard W.B.O. má také nějakou textovou část. Má. Máte ji vy? Překládá se. Ten vlak se nějak valí setrvačností kupředu docela sám, ale nějak postrádám strojvedoucího. Vzhledem ke kvalitě překladů, obvyklých v ptačích disciplinách, bych asi měl raději říci mašinfíru. Ty obrázky pro W.B.O. nejsou špatné, to bych si říci nedovolil. Ale vzhledem k jejich barevnému zpracování nejsou bohužel dost dobře srovnatelné s předchozími kresbami standardů. Je tady však snadná pomoc. Samozřejmě se dají překreslit do černobílé podoby a to s přesností, která se dříve tak snadno dosáhnout vůbec nedala. Prostě si ji stáhnete z internetu a vytisknete, nejlépe ve skutečné velikosti. Pak to obkreslíte, nejlépe na okně, tak se nemůžete dopustit nějaké zásadní chyby a najdete si staré namáčecí péro. Nejlepší je tak zvaný notový inkoust. Počkáte, až se vám přestanete třást ruka a můžete začít kreslit. Venkoncem to můžete zkoušet tak dlouho, až budete s výsledkem nějak spokojeni. Pak se to zase naskenuje, v počítači to můžete vyčistit a můžete to krásně porovnávat s těmi staršími standardy. Když máte dva, tři nebo čtyři obrázky vedle sebe, potom vidíte o hodně víc, než když se k nim musíte nějak na přeskáčku vracet.

Standard nejsou jenom obrázky

Standard ovšem nejsou jenom obrázky podle nichž bychom si měli správný typ představit. Vyžaduje to i slovní doprovod, něco jako právní výklad, hlavně pro takové, kteří nemají dostatečný pozorovací talent. Pro tento účel tady bývá vždy tento výklad. Většinou se to samozřejmě také překládá, u nás nejspíše z němčiny, v posledních letech spíše z angličtiny. Je to o tom samém jako u kreslení. Musíte to umět. Nestačí jenom umět německy nebo anglicky, musíte ovládat ptáčnický žargon. Abyste mohli pochopit co mám na mysli, opíši vám nejprve text standardu ze začátku sedmdesátých let, potom text tak zvaného Wienerova standardu a nakonec části textu staženého z internetu. I porovnáváním textů se dá sledovat vývoj.
Standard ze začátku sedmdesátých let, jehož autory byli MUDr. Jaroslav Vidlička, Walter Wiener a Otta Bernášek, říká k pozici typ následující: názor na typ se změnil a sice proti dřívějšímu typu dlouhému a štíhlému (srovnej s novým standardním obrazem ideálního ptáka) ve prospěch velmi širokého, mohutného, podsaditého a ne tak dlouhého ptáka, především v partiích ramen a prsou. Velká, široká a vysoká hlava, jaká se dnes žádá, se může správně uplatnit jen na širokých ramennou. Pod slovem typ rozumíme proporce všech částí těla harmonicky mezi sebou sladěné. Vše, co se od toho odchyluje, se poznamená a vyjádří trestnými body. Při malých chybách se sráží pět bodů, při větších nejméně deset bodů.

Přísná měřítka

Tohle všechno by mohlo platit stále, přísná měřítka s určením bodů za chyby se nejprve zmírnila, postupem času však vytratila. Všimněme si nyní, jak si s typem poradil W. Wiener – Typ: velký a robustní pták s jednotlivými částmi těla v proporcích, s vysokým klenutým čelem, silnými klenutými prsy a širokým krkem, s rovnou linií hřbet – záda – ocas. Nejvíce ovlivňuje dnešní typ velká mohutná hlava, posazená na širokých ramenou. Celý pták je kompaktní a těžký, nikoliv přetučnělý. Při menších chybách se srážejí body (dva až pět), při větších až deset bodů.

Srážky bodů

Pokud se týká srážek bodů, je to zřetelné zmírnění kritérií. Zprvopočátku se posuzovateli nařizovala přísnost. Malá chyba 5 bodů, velká 10. Je to rozdíl. Pokud by pták měl jednu menší chybu v typu a jednu vetší, byl by trestán 15 body. Předpokládejme, že by již další chyby neměl, což je jistě téměř nemožné, ale je to jen předpoklad. Pták by tedy získal 85 bodů. Ptáci se však v typu velmi zlepšili, proto došlo k tomu zmírnění a posuzovatelům byla dána větší volnost. Zase předpokládáme, tak jako u předešlého příkladu, že pták má v typu jednu menší a jednu větší chybu. Posuzovatel nyní může za menší chybu dát dva trestné body, za větší by měl dát více než 5 bodů, ale nemusí to být dřívějších 10 bodů. Může dát 2 body za menší chybu a třeba 6 bodů za větší. Pokud pták, tak jako v předešlém případě žádné další chyby nemá, dosáhne nyní 92 bodů. Snadno vidíte ten rozdíl daný jen malou změnou slovního výkladu. Dokonce změnou tak malou, že může být sotva postřehnutelná.

Překlad standardu do češtiny

Německé a anglické texty mají někdy sklon až k básnickým přirovnáním. Překládat to otrocky do češtiny je nesmysl. Podívejme se na internet. Někdo si dal tu práci a přeložil text standardu W.B.O. do češtiny. Nepochybně jej rozlítím, ale nedá se nic dělat. Pokud nebudeme diskutovat, k ničemu to nepovede. Takže jsem si přečetl, že typ má být spanile kuželovitý od zátylku po špičku ocasu s nepatrně vydutou zádovou křivkou, s raději hluboce a pěkně zaobleným hrudníkem. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle je prostě blábol. Znám hodně věcí, o kterých by se mohlo říci, že jsou spanilé, ale spanilý kužel? Jen si zkuste představit andulku! Již samo použití pojmu kužel kulhá. Kužel je sice rotační těleso a dokonce i obrysy těla andulky by se mohly srovnat do jeho pláště, ale ten kužel by musel dělat stojku. Jeho vrchol by musel být na špičce ocasu, základna v oblasti krku. Samozřejmě, že najít vhodné vyjádření není lehkou záležitostí. Napadá mě sice, že andulka vypadá spíše jako kornout zmrzliny a to i s hlavou, ovšem ihned poznamenávám, že takhle to také nejde. Ovšem spanilý kužel? I další formulace jsou nedotažené. Pokud by měl být hrudník hluboce a pěkně zaoblený, musel by být propadlý, což je opak vyklenutého hrudníku. Samozřejmě, že ideálem je vždy pěkně vyklenutý hrudník a to nejen u andulky, hluboce vyklenutý je lavor, umyvadlo.

Standard W.B.O. 

Nechci v žádném případě rozebírat všechno. Jen ještě jednu věc. Ta se týká překladu jen částečně. Křídla. Ten standard W.B.O. říká, že ideální délka je minimálně 45 % z ideální délky andulky, měřeno od vrcholu křídla po špičku primární letky. Anglický výraz Primaries se do češtiny překládá jako letky ruční. Pokud použiji výraz letky primární, je to nedbalost a neúcta k rodnému jazyku. Křídlo se pak měří tak, že se měří od ramene až po špičku nejdelší ruční letky, což bývá obvykle ta druhá. Andulka má jako každý papoušek deset letek ručních, což je jeden ze znaků řádu. Ten standard W.B.O. pak říká, že sedm z nich musí být viditelných. Takhle formulováno je to nesmysl. Mají zřejmě na mysli, že sedm z nich musí být vidět při složeném křídle. Pokud by při rozloženém křídle chyběly tři ruční letky, což se může stát při pelichání, musela by být andulka vyloučena z posuzování pro silné pelichání. Formulace o délce křídel zdá se mi být však také velmi diskutabilní. Ono je tam to slůvko minimálně. Ideální délka je minimálně 45 % z ideální délky andulky. Andulka má mít ideální délku 21,6 cm, z toho 45 % je 9,7 cm. Vyrobil jsem si ideální model a ten model má křídla neideální, jsou přes 10cm. Pokud by tedy měla andulka křídla kratší asi by špatně nebo vůbec nelétala. Nevzpomínám si, že bych na vlastní oči tohle viděl. (Neplést se skokany). Většina andulek má však křídla delší a navíc odstávající od těla. Právě tohle by měl standard řešit a to razantně. Upozorňuji na tuto položku, protože je zjevné, že se k ní v současnosti až tolik nepřihlíží. Její čas však nepochybně se stálým zlepšováním typu musí přijít.

Rozbor

Největší pozornost vždy budil u andulek tvar a velikost hlavy. Ten je dán v první řadě opeřením. Na některých částech těla se opeření prodlužuje a andulka tak získává jiný vzhled. U andulek jde především o opeření v přední části hlavy. Nejen na čele a temeni hlavy, ale i pod zobákem, kde se připojuje ještě další pozice, která nespadá pod pojem typ, ale pod pojem škraboška. S přihlédnutím k tomuto můžeme říci, že nejdůležitější při posuzování andulky je její portrét. Mnozí se pak dokonce domnívají, že posuzovateli stačí vidět andulku tak jako na lidském portrétu a může se rozhodnout. To je laický názor.
Nicméně, pokud se budeme zaobírat pouze portrétem andulky, uvidíme některé zajímavé otázky. Ptákům na jejich těle neroste peří všude, tak jako vousy na bradě, ale v jakýchsi pruzích, kterým se říká pernice. Dvě hlavní pernice jsou horní a dolní. Peří v nich roste tak, že se překrývá jako tašky na střeše. V některých místech musí být delší, protože kryje místa, kde peří neroste, v jiných místech může být krátké, protože následuje další řada „tašek“ a překryv je dostatečný. Tak jako i u jiných ptáků je peří andulky barevné a jeho barvy jsou tvořeny dvěma barvivy. Světlým lipochromem a tmavým melaninem. Andulka má pak na čele až temeni hlavy opeření žluté nebo bílé, to znamená bez tmavého barviva melaninu. Rovněž na krku, pod zobákem, má andulka světlou okrouhlou skvrnu bez melaninu. V této světlé skvrně je však celkem osm tmavých skvrn. Šest okrouhlých a dvě podélné. To je zajímavý úkaz, na němž můžeme pozorovat i určité otazníky. Šlechtit andulku znamená snažit se o prodloužení jejího peří. Hlavně na čele a temeni hlavy. Kdyby to bylo jenom takhle, nebylo by to až tak složité. Jenomže andulce se neprodlužuje peří na těle stejnoměrně, dokonce se neprodlužuje stejnoměrně ani na stejné pernici. Na horní pernici, nad zobákem, se nejvíce prodlužuje peří bez tmavého barviva, navazující opeření s melaninem pak nenavazuje tak plynule, jak by tomu mělo být. U některých ptáků to dokonce vypadá jakoby měli na čele posazený světlý baret. To není ideál. Světlá část by měla na tmavou navazovat v plynulé křivce, neměl by tam být žádný schod. Je zajímavé, že na dolní pernici, pod zobákem, je tomu jinak. Péra vyrůstající z této světlé masky, která mají na svém konci uložený melanin, se zvětšují více než celá světlá péra v jejich okolí. Všechny standardy před standardem W.B.O. vyžadovaly šest okrouhlých tmavých skvrn v dolní části masky, přičemž světlá maska na přechodu k tmavým prsům měla ostře ohraničený, rovný přechod. Jenže péra s tmavou skvrnou začala tuto spodní hranici přerůstat. Tady ustoupil nový standard vývoji, spodní hranice masky již není rovná, ale kopíruje jednotlivá přerostlá péra s tmavým barvivem. Pokud by se ovšem podařilo vyšlechtit ptáky s velkými znaky v dolní části masky, zřejmě by se vše vrátilo ke starým pořádkům. Zdá se mi také, že u některých andulek, zvláště pak opalinových, můžeme pozorovat i větší prodloužení pér v krovkách křídelních. Tohle by mohl některý chovatel s větším množstvím andulek i dokladovat. Při pelichání by mohl třeba lepit nějakou stejnou vnitřní krovku vedle sebe na papír a měřit. Možná by se dobral k zajímavým výsledkům.
Předkládám vám všechny obrázky standardů, tak jak se u nás během času objevily. Většina ptáků na obrázcích je orientována stejným směrem, pro lepší možnost srovnání. Kromě prvních dvou obrázků, které představují slavnou „skládačku“. Ty se nedají kvůli písmu obrátit. Všechny obrázky dokumentují vývoj typu a vy máte první možnost si je porovnat, poprvé budou představeny vedle sebe. Nakonec bude model současného typu. Ten je na fotografii, kde jej držím v ruce, aby bylo zjevné, že jde skutečně o model. Potom ten model sedí ve skutečné výstavní kleci, opět pro lepší představu. Ani není vidět, že ten model sedí na okraji bidélka a přitom má jen velmi málo prostoru nad hlavou.

Chovu zdar!

Tak jsem si po letech opět vyrobil model ideální andulky. Posadil jsem jej do výstavní klece, vyfotil a představuji vám jej, abyste získali nějakou představu o tom, k čemu se má ideál blížit. Čím dokonalejší představa, tím lepší výsledky. Chovu zdar.